Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Warcisław Martynowski (* 1945)

• narodil se 16. května 1945 v Przeworsku a vyrůstal v lázeňském městě Lądek Zdrój nedaleko polsko-české hranice a v Krakově

• v letech 1967 až 1973 studoval ekonomickou geografii na fakultě přírodních věd Wroclawské univerzity

• v roce 1968 se zapojil do studentských protestů proti vládě Władysława Gomułky a do protestů proti invazi do Československa

• v roce 1969 byl zatčen v Krakově při pokusu zorganizovat připomínkovou akci k výročí potlačení studentských protestů 5. března 1968, kvůli nedostatku důkazů byl však propuštěn

• v letech 1973–1975 pracoval jako pomocný projektant na okresním úřadě v Kladsku a v letech 1975–1983 jako projektant na krajském úřadě ve Wałbrzychu

• v době válečného stavu posílal dopisy komunistickým funkcionářům s letáky a známkami Solidarity a v říjnu 1982 byl kvůli tomu zatčen

• vojenský soud mu 16. prosince 1982 uložil dvouletý podmíněný trest

• po propuštění z vazby se zapojil do aktivit podzemní wroclawské „Bojující Solidarity“ a pomáhal budovat její struktury v Kladsku, kde žil Lądku Zdrój

• v září 1987 vytvořil lądeckou skupinu kurýrů, kteří vyzvedávali na hranicích materiály od českého disentu

• v září 1989 pomáhal s propašováním disidenta Stanislava Devátého do Polska, kde se ukrýval před vězením až do prosince 1989

• v březnu 1990 pomáhal zorganizovat setkání aktivistů Polsko-československé solidarity v Bielicích

• od roku 1993 pracoval jako projektant územního plánování v Bystrzyci Kłodzké, v letech 1996–1999 provozoval vlastní urbanistickou kancelář

• v letech 1994–1998 byl členem představenstva městské rady Lądek Zdrój, 2002–2006 radním města Lądek Zdrój

• od roku 1991 je členem sdružení Polsko-česko-slovenská solidarita a Nadace Polsko-česko-slovenské Solidarity

• v roce 2023 žil v Lądku Zdrój

Warcisław Martynowski z lázeňského města Lądek Zdrój nedaleko polsko-české hranice v Rychlebských horách vytvořil v září 1987 skupinu kurýrů, kteří si vyměňovali s českými kurýry zakázané materiály. Svou pomoc nabídl Mieczysławu Piotrowskému zvanému „Dučin“ z Polsko-československé Solidarity po setkání polských a českých disidentů na Borůvkové hoře. Mieczysław Piotrowski vozil materiály od polských disidentů z Wroclawi a vymyslel způsob výměny u hraničních sloupků – každý sloupek měl své číslo, kterému přiřadil ženské jméno.

„Stačilo pak zavolat nebo napsat, že Anita přijede 31. srpna, a bylo jasné, u jakého sloupku si s Čechy vyměníme batohy a že to bude o tři dny dříve. Hodina zůstávala stejná, vždy v poledne,“ popsal Warcisław Martynowski, který spolupracoval na polské straně s kurýry Janem Mroczkowským a Zdzisławem Dumańským.  Spolu s nimi také pomáhal s propašováním disidenta Stanislava Devátého z Československa do Wroclawi, kde se ukrýval před vězením až do prosince 1989.

Otci se po válce zalíbilo v Kladsku

Narodil se týden po konci války, 16. května 1945, ve městě Przeworsk na jihovýchodě Polska. Rodiče pocházeli z předválečného východního Polska (dnes Ukrajina), z okolí Lvova, matka ze Samboru, otec z Drohobyczu. Seznámili se v době druhé světové války v Przeworsku, kam se rodina jeho matky přestěhovala z východního Polska kvůli napětí mezi Poláky a Ukrajinci.

Otec Zbigniew Martynowski pocházel z učitelské rodiny, která se často stěhovala, a v Przeworsku působil jako učitel. Po válce se zabýval studiem slezského nářečí na Jagellonské univerzitě v Krakově a terénní výzkum ho zavedl do Kladska, které po poválečném posunutí polských hranic na západ připadlo Polsku.

Velice se mu zalíbilo v lázeňském městě Lądek Zdrój (do roku 1945 německy Bad Landeck) v podhůří Gór Złotych na polsko-české hranici (z české strany Rychlebské hory). Požádal proto na repatriačním úřadě o přidělení domu po vysídlených Němcích a dostal dům tyrolského vzhledu. Byl vybavený, v garáži dokonce stálo auto, ale po návratu z Krakova, kde musel doučit semestr na univerzitě a zařídit přestěhování rodiny, našel dům zcela prázdný.

Pamětník tak prožil dětství v Lądku, kde jeho otec dostal na starost zřízení gymnázia, které vedl i na něm učil. Maminka byla v domácnosti, protože do rodiny přibyli ještě dva synové. Když pamětník chodil do druhé třídy, zemřela a otec se přestěhoval i se třemi syny do Krakova, kde žila matka jeho zemřelé ženy. Vlastnila činžovní dům, ve kterém se otec po čase seznámil s podnájemnicí. Oženil se s ní a spolu měli další tři děti.

„Bydleli jsme u ní, měla velký byt, jak ale přibývalo dětí, tak v něm bylo stále těsněji. Já jsem v dospívání začal zlobit, chodil jsem za školu, prodával otcovy knihy, abych měl na víno, a když jsem musel potřetí opakovat druhý ročník gymnázia, tak nás otec vzal zpátky do Lądku, aby nás dostal z prostředí, které nás kazilo,“ vypráví pamětník, který v Lądku úspěšně odmaturoval.

Účastnil se studentské vzpoury v březnu 1968

V září 1967 nastoupil na Wroclawskou univerzitu a na fakultě přírodních věd studoval ekonomickou geografii. Hned v prvním ročníku se v březnu 1968 zapojil do studentské vzpoury proti vládě Władysława Gomułky. Studenti na všech polských vysokých školách stávkovali na protest proti vyloučení studentů Adama Michnika a  Henryka Schleifera.[1] Polské pořádkové síly stávku násilím potlačily a řada studentů musela vysoké školy za trest opustit. Proti tomu pamětník protestoval se spolužáky v prvomájovém pochodu ve Wroclawi.

„Dostali jsme se pod hlavní tribunu, kde jsme vykřikovali hesla proti vylučování studentů, proti Gomułkovi, kterého jsme chtěli vyměnit za Dubčeka. Na tribuně stál jako hlavní host velitel sovětských vojsk rozmístěných ve východním Německu a jen se tomu usmíval, protože nerozuměl,“ popsal pamětník svůj první „hřích“ proti komunistickému režimu, který ještě prošel bez trestu.

Zatčení přišlo až po jeho druhém „hříchu“. „Na začátku listopadu 1968 mě zatkli kvůli tomu, že jsem organizoval ve Wroclawi v srpnu 1968 malování hesel proti invazi do Československa. Dva malíři je malovali nejdřív pod mosty, a protože jim to hezky šlo, tak pokračovali i v centru města. Ve vězení jsem byl do Vánoc a po Novém roce jsem se mohl vrátit na studia díky rektorovi, který pak za přijímání studentů zpět ke studiu sám zaplatil svou funkcí,“ říká pamětník.

Do vězeňské cely se dostal znovu v březnu 1969, kdy chtěl zorganizovat společnou demonstraci wroclawských a krakovských studentů u příležitosti prvního výročí událostí z března 1968. Zatkli ho v Krakově, ale při výslechu se mu podařilo odskočit si na záchod, kde snědl prohlášení studentů, které měl schované pod přezkou pásku. Zpět do Wroclawi ho vezli vlakem v poutech, ale protože jim chyběl důkaz o organizaci demonstrace, tak ho museli propustit.

Budoval struktury Bojující Solidarity v Kladsku

Studia ve Wroclawi ukončil v roce 1973 a po nich nastoupil jako pomocný projektant na městský úřad v Kladsku. Vzdělání si doplnil ještě dvouletým studiem urbanistiky v Krakově a od roku 1975 do roku 1983 pracoval jako projektant na krajském úřadě ve Wałbrzychu. Odejít musel poté, co ho na konci roku 1982 odsoudil vojenský soud k dvouletému podmíněnému trestu za to, že v době válečného stavu zorganizoval akci proti komunistickým funkcionářům – na jejich adresy posílal protirežimní letáky v dopisech se známkami Solidarity.[2]

Po propuštění z vazby se spojil s Kornelem Morawieckým, který v červnu 1982 založil ve Wroclawi radikálnější křídlo Solidarity nazvané „Bojující Solidarita“ (Solidarność Walcząca). Pamětník budoval její podzemní struktury v Kladsku, což obnášelo i kolportáž jejích tiskovin. Mezi ně patřil časopis Opinie (Názory), který pamětník s pomocí kamaráda železničáře schovával do mezinárodního vlaku z Moskvy do Prahy, kde si ho Češi převzali. Po čase tato výměna kvůli vyzrazení přestala fungovat.

Pamětník měl proto radost, když se z vysílání Svobodné Evropy doslechl o setkání polských a českých disidentů, ke kterému došlo kousek od Lądku Zdrój, na Borůvkové hoře, 15. srpna 1987.[3] Zorganizovala ho skupina mladých wroclawských disidentů nazvaná Polsko-československá solidarita a pamětník jí nabídl pomoc při výměně zakázaných tiskovin na česko-polské hranici.

Standa Devátý přišel přesně

Výměny měl na starosti Mieczysław Piotrowski zvaný Dučin (1958–2023), který měl odznak horského vůdce, a mohl se tak pohybovat v hraničním pásmu. Každé tři týdny vozil z Wroclawi batoh plný zakázaných tiskových materiálů, který si u jednoho ze tří hraničních kamenů v Rychlebských horách a jednoho v Králickém Sněžníku vyměňoval s českými kurýry – většinou ze Zlína. Kurýři měli identické batohy, prostě je položili poblíž hraničního kamene, zakouřili si a poté český kurýr vzal polský batoh a polský kurýr český. Dučin přiřadil hraničním sloupkům ženská jména – Anita, Eva, Monika a Anna – která sloužila při šifrování vzkazu s místem a časem výměny.

„Řekl jsem Dučinovi, že zorganizuji skupinu, která bude batohy nosit přes hranice. Musel jsem ale splnit jeho podmínky, které nebyly jednoduché – musel to být průvodce s oprávněním pohybovat se v hraničním pásmu a dále osoba, která nebyla vězněná nebo sledovaná tajnou policií. Dva takové jsem našel, byli to Jan Mroczkowski a Zdzisław Dumański. Na lince Praha – Wroclaw bylo potřeba jen stanovit, kdy bude výměna, přičemž výměny se konaly vždy v sobotu a vždy ve dvanáct hodin,“ vysvětluje pamětník a dodává, že datum bylo kódované tak, že když se například řeklo „Anita přijede 31. srpna“, tak to znamenalo, že setkání bude o tři dny dříve.

Výměny probíhaly bez zádrhelů, a proto se v září 1989 obrátil na pamětníka Jarosław Broda z Polsko-československé solidarity s novým úkolem – převést přes hranici a následně přivézt do Wroclawi českého disidenta Stanislava Devátého. Hrozilo mu totiž další věznění a panovaly obavy o jeho zdraví, které podlomily dlouhodobé protestní hladovky. Pamětník pro něj 17. září 1989 poslal kurýry na horu Kovadlina (Kowadło).

„Všechno šlo podle plánu, Standa přišel přesně, Češi občas chodili pozdě, ale on byl super přesný. Sešli dolů, ujeli patnáct kilometrů a pohraniční stráž se je pokusila zastavit značkou k zastavení. Řidič ale hlídku objel a ujel. Druhá akce byla na kraji Lądku, kde rozvinuli zastavovací pás, byl ale krátký, takže ten pás objeli a vyvezli Devátého do lesoparku v Lądku, kde ho převzali kamarádi,“ popisuje akci pamětník a dodává, že v Lądku bydlel u Jana Mroczkowského dva týdny a do Wroclawi ho převezli, až když skončila velká pátrací akce.

Sověti nechtěli, aby spolu Poláci a Češi spolupracovali

Sametová revoluce osvobodila nejen Stanislava Devátého, ale i české kurýry Vladimíra Trlidu a Miroslava Odložila, zatčené 18. listopadu 1989 při poslední výměně u hlavního předávacího místa v Černém koutě. Pamětník se domnívá, že k tomuto zatčení došlo kvůli tomu, že se výměny účastnili dva polští aktivisté hnutí Wolność i Pokój (Svoboda a mír), kteří svým nonkonformním vzhledem přitáhli pozornost polských pohraničníků. Informovali československé kolegy a výměna skončila zatčením. Při následném výslechu se příslušník Státní bezpečnosti choval nezvykle vstřícně a druhý den pašeráky propustil. Začala sametová revoluce, a tak nemuseli litovat zabavené krosny, v níž byly materiály a nahrávky z wroclawského Festivalu československé nezávislé kultury.

Po sametové revoluci pomáhal pamětník zorganizovat i první svobodné setkání účastníků aktivit Polsko-československé solidarity, které se konalo 3. a 4. března 1990 v Bielicích pod vrchem Kovadlina. Někdejší disidenti se na něm jen neveselili, ale domlouvali také otevírání hraničních přechodů a budoucí příhraniční spolupráci. Setkání sloužilo i jako generálka před vrcholným setkáním na polské straně Krkonoš 17. března 1990, na kterém prezident Václav Havel a vůdce Solidarity Lech Wałęsa hovořili o podobných tématech.

V roce 1991 stál Warcisław Martynowski u vzniku sdružení Polsko-česko-slovenské solidarity a později i Nadace Polsko-česko-slovenské solidarity. Ta připomíná polsko-česko-slovenskou spolupráci v boji proti komunistickému režimu a pečuje o její odkaz. Díky jejím aktivitám visí na místech tajných setkání pamětní desky, jedna z nich je od roku 1995 i na kostele v Bielicích, další na Borůvkové hoře a Černém koutě. Pamětník také inicioval vznik kurýrní stezky v Rychlebských horách nazvané „Szlak do wolności“, tedy Cesta ke svobodě.

Domnívá se, že spolupráce Poláků a Čechů měla v dobách komunismu velký význam. „Sovětský blok byl jako pytel krys a Sověti s ním třásli, aby se krysy v něm navzájem kousaly. Nechtěli, aby Poláci a Češi proti nim společně bojovali,“ uzavírá své vzpomínky pamětník.

V roce 2023 žil Warcisław Martynowski v Lądku Zdrój.

Poznámky:

[1] Adam Michnik a  Henryk Schleifer museli opustit Varšavskou univerzitu kvůli tomu, že protestovali proti zákazu divadelní hry Dziady, kterou napsal v polovině 19. století polský básník Adam Mickiewicz a kritizoval v ní carské Rusko. V lednu 1968 byla tato hra vládou Władysława Gomułky vyhodnocena jako protisovětská a byla stažena z programu polského Národního divadla. Protestní stávky se rozšířily na univerzity po celém Polsku a šéf polských komunistů Władysław Gomułka vinil z této vzpoury studenty židovského původu. Následovala antisemitská kampaň, která donutila k emigraci přibližně 20 tisíc Poláků židovského původu. Obětními beránky horkého polského jara se Židé stali proto, že se Gomułka chtěl zavděčit Sovětskému svazu, který těžce nesl vítězství Izraele v šestidenní válce. Také potřeboval umlčet své nacionalisticky a antisemitsky naladěné oponenty uvnitř polské komunistické strany.

[2] Známky vydávané podzemními strukturami (především Solidaritou a Bojující Solidaritou) v době válečného stavu se staly symbolem odporu proti úřadům a znakem existence svobodného, nezávislého podzemního státu. Měly propagační, vzdělávací a finanční funkci. Výnosy z prodeje známek byly určeny na financování podzemních struktur a na pomoc stíhaným lidem a jejich rodinám. Držení nebo distribuce poštovních známek se trestaly nejrůznějšími represemi a někdy i vězením. Odhaduje se, že ve druhém oběhu bylo vyrobeno 20 000 až 35 000 známek a poštovních aršíků.

[3] Velké schůzky v horách se konaly ještě dvě – 9. července 1988 na Králickém Sněžníku a 25. června 1989 na vrcholu Koníček v Rychlebských horách.