„Řekl mi: ,Podívejte se, vy tady zapíráte. A při tom: ten a ten je nemocný (třeba pater Jurečka opravdu nemocný byl) – a už by potřeboval ten proces a vy to tak zdržujete.‘ Takové citové věci – zavřeme vám rodiče, sestru vyhodíme ze školy (ona tehdy učila). Takové psychické tlaky, že jste si řekl – no...! Po deseti a více hodinách výslechů jste ale už byl tak vyčerpaný, že vám některé věci byly jedno.“
Drobných sedm krůčků tam, sedm nazpátek. Hodinu, dvě, deset. Od rána od šesti do večera do desíti. Jeden den, druhý, třetí. Týden, druhý týden, třetí týden. Měísc, druhý měsíc, třetí, čtvrtý... A jste vyplivaný, jak... Potom už toužíte, abyste šel na výslech a viděl živého člověka. To působí psychologicky a oni s tím počítali. Čtyři měsíce... Kdyby člověk nebyl zvyklý se usebírat v modlitbě, tak to byly šoky. (...) Kluci, kteří třeba byli měsíc na samotce, mlátili a dveře a řvali: ,Pusťte mě, pusťte mě.‘ Vzali ho na výslech a tam na sebe řekl všechno. Takže mně se několikrát stalo, že se mě (vyšetřovatel) několikrát tak jízlivě zeptal: ,Tak, co, jak se vám daří na samotce?‘ ,Tak středně, já to beru, jak to je.‘“
„Naším velitelem světnice byl nějaký Tibor od Žiliny. Bylo mu v té době sedmadvacet let. Byl příbuzným Hlinky a byl v Hlinkově mládeži. Zavřeli ho a dostal za to pětadvacet roků. A měl mít před svatbou. Jeho děvče přišlo po soudu a řeklo: ,Tibore, za dvacet pět let nám bude něco přes padesát, to stojí za to ještě žít, já ne Tebe čekám...‘ Když jsem přišel, seděl Tibor už sedm let a říkávál: ,Já mám pro co žít. A mám se na koho těšit...‘ To byla gesta. Ona mu potom psala jako jeho sestra do obálky, kterou posílala jeho maminka. Komunistický režim se snažil zlikvidovat lidi i psychologicky. Třeba se snažili – manželky, aby dávaly žádost o rozvod. Nasadili je na těžkou práci, nosit třeba padesátikilové bedny a těžší jenom proto, že má manžela zavřeného. A když požádala o rozvod (byť jen formálně), okamžitě přišel zákaz styku se zavřeným. Ani děti, ani manželky mu nesměly psát. Tihle lidi potom seděli celé hodiny u okna a hleděli do dálky, kolikrát slzeli nebo byli naštvaní a podobně. Nevěděli, co je doma. Takovým způsobem se je snažili zlikvidovat. Tibor byl tehdy třicátník, skutečně charakterní a odvážný člověk.“
Jak to bylo se sledováním? „Ze začátku nebylo nic. Ale v takovém roce padesát tři, když zjistili, že je tajný styk s Želivem (a to brali jako špionáž), zavřeli naše představené (kteří byli do té doby oficiálně ,pouze v internaci‘ – pozn. autora), kteří vyfasovali patnáct, dvacet let... Zjistilo se, že styk organizoval pater Filipec, začali ho hledat a od té doby jsme začali být (také) sledováni.“
„Myslím si, že je třeba život prožívat tak, jak přijde, a nedělat si iluze, že by měl být jinačí. Všechno se dá prožít. Ze všeho můžeme mít užitek, nebo škodu. Záleží na tom, jak to prožijeme. Ideální je vzít si z křesťanství lásku, umět láskou žít a z lásky odpustit.“
Miloslav Frank se narodil 27. června roku 1924 v Bánovicích nad Bebravou na Slovensku. Ve čtyřech letech se rodina přestěhovala do Svinova u Ostravy, a Miloslav se stal pravidelným návštěvníkem ostravské salesiánské oratoře. Po svém vyučení na automechanika nastoupil v roce 1944 studia na salesiánských řádových školách. Noc z 13. na 14. dubna 1950, kdy byly v rámci tzv. Akce K přepadeny a rušeny mužské kláštery, prožil ve studijním domě v Přestavlkách. Po maturitě odmítl nastoupit do komunisty ovládaného semináře v Litoměřicích. Stal se členem ilegální řeholní komunity, udržoval kontakty s uvězněnými řádovými představenými, podílel se na distribuci salesiánského časopisu Cor unum a organizoval nepovolená řádová setkání. V roce 1957 byl za tyto své aktivity odsouzen ke dvěma letům vězení, které si odpykal v trestnicích na Ilavě a ve Valdicích. V šedesátých letech se Miloslav Frank připravoval na kněžské svěcení studiem teologie, které tajně přijal z rukou kardinála Trochty v roce 1968. Po zveřejnění svého kněžství působil jako duchovní správce farností v Bílině a ve Verneřicích na Děčínsku, a po odchodu do důchodu se stal pravou rukou salesiánského provinčního ministra Ladislava Vika. Po Sametové revoluci se plně zapojil do obnovy života salesiánské kongregace. Miloslav Frank zemřel v Praze 30. října 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
