Ruža Kolaček

* 1956

  • „Čeština se užívala doma – používali ji otec, tety, strýc mezi sebou. Dokonce jako děti jsme se začaly zajímat o češtinu, začaly jsme se ji i učit... Já osobně jsem toužila se ji naučit. Ale strýc kvůli nemoci musel opustit Petrovaradín, prodal dům a odstěhoval se do Starého Baru (kde později ukončil svůj pracovní život). A ve mně zůstala touha se naučit češtinu, protože přece jenom rodinné kořeny lákají. Neučili jsme se česky organizovaně, nýbrž doma, s rodiči a především se strýcem. S ním se sestra začala učit také němčinu, protože ji měla také ve škole. A protože já jsem se ve škole učila rusky, začala jsem se se strýcem učit jen češtinu – nejen mluvit, ale i psát. Ale zůstalo to jen u těch prvních kroků." / „Češki se govorio u kući - među njima: otac, tetke, stric su znali jezik. Čak smo kao deca počeli da se interesujemo za Češki, počeli učiti... Ja lično sam imala želju i da ga naučim. Ali stric, zbog bolesti, napušta Petrovaradin, prodaje kuću odlazi za Stari Bar (i tamo je i završio svoj radni vek). A ja ostajem i dalje sa željom da naučim jezik, jer ipak - koreni vuku. Češki nismo učili organizovano, već u kući, kod roditelja a najviše sa stricem. Sa njim je sestra krenula da uči i Nemački, jer je i u školi učila Nemački. A ja pošto sam Ruski učila, onda sam samo Češki sa stricem počela da učim - i da govorim i da pišem, ali je to ostalo samo na tim početnim koracima.“

  • „V roce ‘68 strýc služebně cestoval do Československa a vrátil se s tím, že nám koupil pletací stroj. Českou Dopletu, kterou matka, po určitých celních peripetiích, po nějaké kratší době opravdu přinesla domů. Ta se rozhodně vyplatila! Pletly jsme a páraly, jak se nám zlíbilo! Čepice, šály, svetry, sukně, kukly… Stále ještě existuje – jako starožitnost. Pokud se najde nějaký opravář, který by jí opravil a někdo, kdo by na ní chtěl pracovat…" / „68’ godine stric službeno putujući u tadašnju Čehoslovačku, se vraća sa informacijom da nam je kupio mašinu za štrikanje. Češku Dopletu, koju majka sa nekim carinskim peripetijama posle nekog kraćeg vremena stvarno donosi u kuću. Ispatila se za sve novce. Štrikali smo, parali smo - koliko god smo mogli. Kape, šalove, džempere, suknje, potkape... Ona i dan danas stoji kao antikvitet. Da li ce se naći neki majstor da se popravi, i neko ko želi da radi sa njom...“

  • „V roce 1982 byla budovatelská mládežnická akce. Pracovala na zalesňování. Vstávalo se brzo ráno a autobusem se odjíždělo na místo, které bylo třeba zalesnit. Sazenice jsme dostali, bylo stanoveno, kdo bude kopat jamky pro sazenice, kdo bude vysazovat, kdo zasypávat a kdo bude zalívat. Snažili jsme se udělat co nejvíc. Někdy jsme i trochu podváděli – dali jsme dvě tři sazenice do jedné díry, aby to vypadalo, že jsme toho zasadili víc. Kdyby ale někdo přepočítal vykopané díry, vyšlo by to najevo… To jsou ty některé ,perly‘ mládežnické práce. Šťastní a spokojení, s údernickými odznaky, potěšení kulturním životem, který se odvíjel odpoledne. Byly pořádány různé kroužky: kdo chtěl, mohl vykonat řidičský výcvik, kdo chtěl fotografovat, udělal si fotografický kurz, kdo byl nadaný recitátor, šel do literárního kroužku, kdo chtěl psát, měl možnost naučit se něco z novinářského řemesla. Psali jsme informační bulletin, shromažďovali dojmy, večer býval program, zábava. Zůstávali jsme dlouho vzhůru… a pak, jako opilá krůťata, ráno vstávali a šli vstříc novým pracovním vítězstvím. Přitom si myslíš, že po těch četných mozolech nebudeš chtít ani slyšet o žádné další pracovní akci – ale to jen dokud nenastane jaro příštího roku a začnou dotazy: Kam pojedeme? A s kým pojedeme? A co budeme dělat?“ / „Tjentište ’82 godine je bila goranska radna akcija. Radilo se na pošumljavanju. Ustajalo se ujutru rano, odlazilo autobusom na deo koji treba pošumiti. Dobijale su se sadnice, znalo se ko treba da kopa rupe za sadnice, ko sadi, ko zatrpava, ko zaliva. Trudili smo se da što više uradimo. Ponekad malko i zabušavali - jer smo dve tri sadnice tutnuli u jednu rupu, da bi se ispostavilo da smo posadili više. Da su brojali iskopane rupe, verovatno bi došli do zaključka... To su neki biseri omladinskog rada. Srećni i zadovoljni, sa udarničkim značkama, pune duše zbog kulturnog života koji se odvijao u popodnevnim satima. Razne sekcije su bile: ko je želeo završio je vozačku obuku, ko je želeo da fotografiše završio je kurs za fotografiju, ko je imao smisla za recitovanje završio je literarnu sekciju, ko je želeo da piše imao je prilike da nauči nešto iz novinarskog zanata. Pisao se bilten, utisci su se sabirali, uveče je bio program, zabava. Ostaneš do kasno... pa ko pijano ćure ujutru ustaješ i krećeš u nove radne pobede i misliš, posle onih silnih žuljeva nećeš poželeti ni R od radne akcije - dok ne dođe sledeće proleće i počne priča – A gde ćemo? A s kim ćemo? I šta raditi?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    prostory České besedy Bělehrad, v Bělehradě (Český dům v Bělehradě, Svetozara Markovića 79, I patro), 14.08.2017

    (audio)
    délka: 50:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20th century in memories of Czech minority members in Serbia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pracujte, investujte do sebe, přenášejte na mládež

maturski tablo Ruža Kolaček_.jpg (historic)
Ruža Kolaček
zdroj: archiv pamětníka / pořídil Milan Fürst

Ruža Kolaček se narodila v roce 1956 na Petrovaradínu (Nový Sad) v Srbsku do rodiny Slavoljuba a Soky Kolačkových. Na základní a střední školu chodila na Petrovaradínu. Po maturitě začala pracovat ve firmě Borovo. Vzpomíná na svou rodinu, na to, jak se učila česky, na bombardování Srbska v roce 1999. Během let 1982-1983 se podílela na organizaci mládežnických brigád v tehdejší Jugoslávii. Má dceru a v současnosti je v důchodu, založila sdružení důchodců a věnuje se turistice.