Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Wendy Luers (* 1940)

• born on 16 July 1940 in Ann Arbor, Michigan; grew up in San Francisco

• graduated from political science at Stanford

• worked as a journalist and for Amnesty International

• married to William Luers, a diplomat

• from 1978 till 1982 lived in Venezuela

• from 1983 till 1983 lived in Czechoslovakia

• supported the unofficial cultural scene in Czechoslovakia

• in 1990, established The Foundation for a Civil Society

• the foundation had branches in Prague and Bratislava

• supported Czech artists

„Do Československa jsme přijeli v zimě roku 1983. Bylo temné prosincové odpoledne a všechno mi připadalo špinavé a ponuré. Přesto zkušenosti z Československa změnily můj život,“ říká Wendy Luers. Se zemí, kam před pětatřiceti lety přijela jako doprovod svého manžela, tehdejšího amerického velvyslance v Československu, je dodnes spojená nejen osobními přátelskými vztahy, ale i díky činnosti Nadace Via.

Všechno bylo temné, ponuré a špinavé

Pochází z rodiny irských přistěhovalců, kteří do USA odjeli v polovině 19. století. Vyrůstala v kalifornském San Franciscu a na Stanfordově univerzitě vystudovala politologii. Pracovala mimo jiné jako novinářka a díky své profesi se seznámila s Williamem Luersem, svým budoucím manželem: „Bylo to na jakési konferenci, kde jsem mu jako novinářka položila otázku, která ho měla znervóznět,“ prozrazuje s úsměvem Wendy Luers. Svého manžela, který byl tehdy v diplomatických službách, pak doprovázela v místech jeho působení – ve Venezuele a později v Československu.

William Luers na diplomatický post v Československu nastupoval koncem roku 1983, v době, kdy vzájemné vztahy Československa (a dalších zemí bývalého východního bloku) a USA byly vyostřené kvůli rozmístění amerických raket Pershing II v Německu. Takto popisuje Wendy Luers své první dojmy z Prahy: „Přijeli jsme sem v prosinci a nikdy předtím jsem tu nebyla. Přiletěli jsme do Prahy, na letišti nás čekali komunističtí představitelé. Město bylo temné, špinavé a ponuré. Jeli jsme dolů Leninovou třídou, dnes je to Evropská, až k překrásné Petschkově vile, naší rezidenci. Když jsme přijeli až k ní, všichni zaměstnanci stáli v řadě, aby nás pozdravili. Tehdy jsem si pomyslela: Snad to nebude tak hrozné.“

U vás bude whisky a cigarety

Politicky byly Spojené státy a Československo nepřátelské země, a s nadsázkou řečeno se vzájemně ignorovaly. Oficiální cestou mnoho vykonat nešlo, ale manželé Luersovi našli způsob, jak svému poslání dostát. Díky své sestřenici se Wendy Luers setkala s Michaelem Žantovským, jenž manžele Luersovy seznámil se zástupci disentu a představiteli neoficiální kulturní scény. Začali se pravidelně setkávat s Václavem Havlem a okruhem Charty 77, s umělci, kteří nemohli veřejně vystupovat.

Lidé mimo oficiální sféru dostávali pozvání na akce pořádané americkým velvyslanectvím, vše se ovšem odehrávalo pod dohledem Státní bezpečnosti. „Samozřejmě že nás i naše přátele z disentu sledovali estébáci. Na moje sledování ale nasadili málo zkušené sledovače jakési třetí kategorie, takže se mi občas podařilo uniknout a někam se dostat,“ usmívá se dnes Wendy Luers. Vzpomíná i na rozpaky, s jakými poprvé zvala zástupce disentu na akce pořádané velvyslanectvím. „Ptala jsem se jich, jak velké budou mít problémy z toho, že k nám přijdou. Odpovídali mi jednoduše: ‚Pro nás už to horší být nemůže a u vás dostaneme aspoň whisky a cigarety,‘“ líčí s úsměvem Wendy Luers.

Díky aktivitám manželů Luersových se tak do tehdejšího Československa složitě dostávaly informace o americké hudbě, literatuře, umění a divadle. „Nechávali jsme si například posílat katalogy uměleckých výstav, které jsme rozdávali těm, o kterých jsme věděli, že jim budou prospěšné,“ vysvětluje Wendy Luers. Na jejich pozvání do Československa přijeli například spisovatelé William Styron, John Updike, Kurt Vonnegut nebo dramatik Sam Shepard. „Jezdili jsme do knihkupectví, kde se spisovatelé podepsali na zeď, a kam mohli přijít lidé, aby si nechali podepsat svoje knihy, které si jako drahocennou věc přinesli v síťovce. Když přijel Updike, pozvali jsme Antonína Přidala z Brna, který jeho knihy překládal, a Přidal byl tak nervózní, že se má setkat se svým hrdinou, že byl úplně zpocený. Updike pak podepisoval knihy na americkém velvyslanectví v průjezdu, kudy se chodí dovnitř. StB stála na druhé straně ulice a fotila každého, kdo tam šel, ale všem lidem to bylo jedno, prostě tam stáli s taškami a hodiny čekali na to, až se setkají s americkými spisovateli,“ popisuje Wendy Luers.

Na Hrádečku i na Hradě

Během tří let svého diplomatického působení se manželé Luersovi snažili poznat Československo v co největší míře. „Zatímco jiní velvyslanci ve svém volném čase často projížděli různé evropské metropole, my jsme vždy zůstávali tady a sjezdili jsme autem skoro celé Čechy i Slovensko,“ přiznává Wendy Luers. Jejich diplomatická mise skončila v roce 1986, kdy William Luers dostal nabídku vést Metropolitní muzeum v New Yorku. I po svém návratu do USA zůstali manželé v kontaktu s přáteli z disentu v Československu: „Snažili jsme se jezdit sem každé léto. Navštěvovali jsme Václava Havla na Hrádečku a další přátele u nich doma. Fascinovalo mě, v jak skromných poměrech naši přátelé žijí, například jaký fantastický oběd dokáží vykouzlit na miniaturním vařiči, a jak žijí lidé pospolu.“

Vybavuje si i poslední návštěvu na Hrádečku před pádem komunistického režimu v létě 1989. „Tehdy s námi přijel náš přítel, právník Lloyd Cutler a s Václavem Havlem se setkal. Toto setkání bylo později dost důležité,“ předesílá pamětnice. Za několik měsíců se manželé Luersovi s Václavem Havlem setkali znovu, ovšem za zcela jiných okolností – ne na Hrádečku, ale na Hradě. „S euforií jsme z New Yorku sledovali listopad 1989 a koncem prosince 1989 jsme přijeli. S Václavem Havlem jsme se sešli 28. prosince večer, den před jeho jmenováním prezidentem. Uspořádali jsme tehdy inaugurační prezidentskou večeři,“ usmívá se Wendy Luers.

Nehraju bridž

Její osobní vztahy s československým disentem, znalost českých poměrů, zkušenosti z amerického prostředí a zároveň osobní kontakty se staly základem pro další rozvíjení česko-amerických vztahů v nově nastalé situaci. „Václav Havel mě poprosil, abych přemýšlela, jak konkrétně bych mohla pomoci. Tehdy se řešila nová československá ústava, takže jsem oslovila Lloyda Cutlera, který mimo jiné v té věci pomohl svými kontakty a zkušenostmi. Pak přišly další aktivity,“ vzpomíná Wendy Luers. V krátkém rozhovoru pro Paměť národa zmiňuje ty nejzásadnější, u nichž stála – především založení neziskové organizace Nadace pro občanskou společnost neboli Foundation for a Civil Society (FCS) v roce 1990, která v nejrůznějších oblastech podporovala nové nebo obnovující se aktivity: výuku angličtiny, výměnné stáže a studijní pobyty, kulturní spolupráci a podobně. V práci české pobočky nadace dnes pokračuje Nadace Via, na Slovensku její činnost převzala Nadace Pontis.

Díky svým aktivitám je Wendy Luers stále ve styku se zemí, která tak neočekávaně změnila její život a pro kterou vykonala víc, než se od manželky velvyslanců obvykle očekávalo. „Nejsem typická manželka amerického nebo jakéhokoli jiného velvyslance. Nehraju bridž a nedělám spoustu věcí, které jiné ženy dělají. Spolu s Billem jsme se pochopitelně snažili především o kulturní diplomatické styky. Takže jsme zvali ty skvělé lidi, kteří ve své době patřili k nejzajímavějším v Praze, a zároveň jsme konali své oficiální povinnosti,“ uzavírá Wendy Luers.