Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Dvořáčková (* 1937)

Co se nelíbí tobě, nedělej druhému

  • narodila se 10. června 1937

  • za války bydlela s rodiči a bratrem v Chotěboři

  • ze svého bytu se museli vystěhovat, v jejich bytě bydlely dvě Němky s dětmi

  • v roce 1944 byl její otec František Šidlof odvezen do Terezína, odkud se po válce v pořádku vrátil

  • zažila osvobození sovětskou armádou

  • v roce 1946 stěhování do Šluknova, vzpomínky na odsun Němců

  • v letech 1952 – 1956 studium na pedagogickém gymnáziu v Liberci

  • po škole učila na ZŠ v Hejnicích

  • v roce 1962 se provdala za Ervína Dvořáčka, mají dvě dcery

  • v roce 1963 stěhování do Jihlavy

  • vzpomínky na srpen 1968 v Jihlavě

  • učila na ZŠ a na zvláštní škole v Jihlavě až do roku 1997

  • v roce 2023 žila v Jihlavě

Pro jídlo se za války babička vydávala v noci přes lesy do okolních vesnic. Pěstovali obilí, měli králíkárnu, dvě slepice (jednu museli později zabít), krůty a tři husy (jedna byla ochočená). Potraviny dostávali na lístky, a proto museli šetřit. Za rok dostali jedny boty a jídla měli také málo.

Balíček zachránil život

Ke konci války se Němky ubytované u rodiny Zdeňky Dvořáčkové chystaly na útěk. Rodině pak přišel dopis od matčina spolužáka. Šel na pochod smrti a potřeboval balíček s jídlem. A tak mu rodina poslala balík s makovcem a sádlem. Němci většinou podobné balíky otevírali, a když tam viděli něco velmi dobrého, co hezky vypadalo, tak to sebrali. Dotyčnému člověku makovec nenechali.

No, takže ten makovec nevypadal zrovna vzhledně, a našim se dokonce podařilo dát dohromady trošku nějakého toho tuku a sádlo nějaký babička sehnala na venkově, takže ještě do toho upečeného makovce vydlabali díru a dali do něho to sádlo a kousíček nějakého toho tuku. A ten balík tedy odeslali. No a abych vám řekla, jak to dopadlo,“ vypráví pamětnice.

Maminčin spolužák dostal balík a druhý den, to bylo štěstí, šli na pochod smrti. To znamená, že Němci koncentrační tábor vyprázdnili, seřadili lidi do průvodu, staré, mladé, děti, prostě jak to leželo, běželo, a teď je vedli v takovém průvodu třeba sto kilometrů na nějaké jiné místo. Mezitím samozřejmě ti nejslabší a nemocní nepřežili, takže padali na zem, a jakmile někdo upadl, tak už po straně šli Němci a okamžitě ho zastřelili, hodili do příkopu a pokračovalo se dál. Takže takhle ten další den vyšel ten spolužák mojí maminky na pochod, ale předtím, jak jsem vám říkala, stihl ještě dostat ten balík, takže oni než vyšli na ten pochod, tak se najedli i jeho dva další kamarádi. A ještě si dali do kapes nějaké věci na cestu, nějaké jídlo, aby se mohli posilnit. Takže dopadlo to díky tomu dobře, zachránil se jak ten maminčin spolužák, tak ještě jeho dva kamarádi. A když skončila válka, tak někdo u nás zvoní a přišel ten maminčin kamarád a začal nás všechny objímat a říká: ‚Vy jste mě zachránili, z naší rodiny jsem zůstal jedině já, všichni moji příbuzní, manželka, děti, všichni zahynuli v koncentračním táboře. Ani nevím, v kterém,‘“ uvádí k jeho osudu pamětnice.

Z letadel vyhazovali stříbrné třepení

Konec války jsme poznali, že se blíží, protože jsme poslouchali zahraniční rozhlas, byl to buď hlas Ameriky, anebo Londýn, vždycky se ozval tympán z rádia a dělalo to: ‚bum, bum, bum, bum‘, takhle se hlásilo a teď se ozvalo: ‚Volá Londýn...‘ Samozřejmě to bylo zakázané, kdyby někdo přišel nebo by se přišlo na to, že posloucháme tohle vysílání, tak okamžitě bychom celá rodina šli do koncentráku. To bylo přísně zakázáno. No, ale stejně to každý poslouchal. Takže už i v tom rozhlase, v tom rádiu starodávném, jsme slyšeli, že Rusové vyhrávají, že ženou Němce před sebou a že se blíží konec války,“ poznamenává pamětnice.

Rodina pozorovala zejména bombardování, protože blízko Chotěboře leží Pardubice, kde byly chemické továrny, v nichž Němci vyráběli různé produkty, které potřebovali jako zbrojaři do války. Na Pardubice nalétávaly americké letouny a město často bombardovaly. Děti, když bombardéry letěly přes Chotěboř, vybíhaly z domu a mávaly na ně, jako by je měly vidět. A aby je nezaměřili němečtí dělostřelci, vyhazovali Američané ze svých letadel stříbrné třepení, které se dnes dává na vánoční stromečky. A to když vyhodili z letadla, tak je němečtí dělostřelci nedokázali přesně zaměřit, protože tím, jak to třepení padalo, rušilo jejich přístroje. Bombardéry doletěly nad Pardubice a pak se ozvaly rány a děti viděly, jak k obloze stoupá dým, jak už se z tamních továren (zničených bombardováním, samozřejmě) kouří.

Když zahynu já, tak i můj kluk

Zřejmě byli informováni i místní němečtí vojáci, protože jednoho dne přijelo německé nákladní auto a naložilo paní Grounovou s malým Jáchymem i její nábytek se všemi věcmi a odjeli.

No tak jsme se ptali, proč paní Negelová nejede taky, že už je načase, protože když je pak zajmou Rusové, tak nikdo nevěděl, co s nimi bude, že jo? A ona říkala, že je dost času, že nespěchá,“ líčí události osvobození Zdeňka Dvořáčková.

Jenže pak už bylo slyšet dunění děl, jak se blížila Rudá armáda – Jihlavsko osvobozovali Rusové. Osmého května ráno najednou přijelo vojenské auto a paní Negelová honem sbalila všechny věci do auta a už to nevypadalo dobře, že dojedou. Rodiče pamětnice proto paní Negelové říkali: „Jestli chcete, tak tady Fredyho nechte, protože jedete vojenským autem a Rusové po vás budou střílet, vy nemusíte vůbec dojet, můžete někde zahynout na cestě, no a Fredy je hodný kluk, my ho máme rádi. Nechte ho tady a po válce si ho vyzvednete nebo ho za vámi nějak dopravíme.“ Ale paní Negelová řekla: „Ne, když zahynu, tak i můj kluk.

Takže strčila Fredyho do auta a odjížděli. Fredy se s námi loučil a říkal: „Když si zachráním život, tak vám napíšu.“ A s tím odjel. Dopis od něho děti nikdy nedostaly. Byl to jejich dobrý kamarád, určitě by býval napsal, i kdyby mu to třeba matka nedovolila. Zřejmě cestou zahynuli...

Byli jsme rádi, že děda doběhl do sklepa živý

Utíkali na Západ, kde proti nim jeli Američané, a tak je možné, že se někde s Američany mohli setkat. Někteří Němci, i když už viděli, že je konec války, 8. května byla podepsána mírová smlouva, tak přesto válčili a zabíjeli. Podobně probíhal konec války i v Chotěboři. Děti se rozloučily s Fredym a druhý den ráno se ozvala střelba z velké blízkosti. Byly slyšet kulomety, a tak se rodiče rozhodli, že nemohou zůstat v domě a půjdou se ukrýt do sklepa. Už měli všechno připravené, jídlo a vodu měli ve sklepě. A jak začala střelba, všichni honem utíkali do sklepa.

A teď jsme si ještě ve sklepě všimli, že nemáme zakryté okénko u sklepa. Tím okénkem se nám mohly dostat kulky, takže děda ještě honem vyběhl ven a dal tam nějaký kámen a pak ještě prkno. Zevnitř jsme měli polštář, ale to už po dědovi někdo střílel. Rychle zabouchl dveře a my jsme byli rádi, že doběhl do sklepa živý. No a teď to začalo, seděli jsme ve sklepě a kolem nás to dunělo, bouchalo, práskalo a my jsme si říkali: Co se to tady děje, nějaká bomba spadne na dům a všechny nás to zabije, nebo nám ho dělostřelectvo rozbombarduje. Babička byla hodně zbožná, měla růženec a celou tu dobu se modlila,“ popisuje dramatické okamžiky Zdeňka Dvořáčková.

Rodina seděla potmě, zabalená v dekách, protože ve sklepě byla zima, jinak venku bylo krásně teplo, všechno kvetlo a bylo téměř letní počasí. Pamětnice se chovala statečně, neplakala, na rozdíl od mladšího bratra Pavla, který si občas poplakal. Děti seděly mamince na klíně, ale bez tatínka, takže jediný muž ve sklepě byl děda. Pak se začal blížit večer a najednou z ničeho nic střelba utichla.

Ale úplně, jako když utne. Prostě najednou je ticho, tak jsme čekali, co se bude dít, střelba nepokračovala, tak děda řekl: ‚Počkejte, já se půjdu podívat, co se děje.‘ Tak opatrně otevřel domovní dveře a najednou přibíhá zpátky a volá: ‚Pojďte ven, pojďte ven, už je konec války, tady běhají lidi a na náměstí jsou Rusové, musíme je jít vítat!‘“ líčí radostné události pamětnice.

Poslední německé auto střílelo hlava nehlava

Všichni měli velkou radost, že se zachránili. Vyběhli ze sklepa a chtěli běžet na náměstí, kde stáli Rusové s tanky. Ještě nalámali nějaké kytičky, hlavně šeřík, měli obrovský keř, který už tenkrát kvetl. Bydleli na okraji Chotěboře, a tak to na náměstí trvalo asi deset minut. Jenže museli projít místem, kde byla řada domů, a mezi těmi domy byl postavený tunel. Jak běželi, dorazili k tunelu a tam se lekli, protože viděli někoho v helmě, jak leží v trávě. Nehýbal se, a když se šli podívat blíž, byl to esesák, měl helmu se zkříženými hnáty a lidskou lebkou, protože tak byli označeni, aby se jich každý bál. Ležel tam zastřelený a u sebe měl kulomet.

Takže jsme si řekli: ‚Aha, to je ten, co střílel po našem dědovi, když šel zakrývat okénko do sklepa.‘ On se usadil u toho tunelu, a hned jak někdo prošel kolem, tak po něm střílel z kulometu. Tak jsme mu to přáli, jinak jsme hodní lidi,“ podotýká pamětnice.

A utíkali dál na náměstí a potřebovali přejít na hlavní silnici a potom projít úzkou uličkou. Když utíkali tou úzkou uličkou, uslyšeli střelbu. Uslyšeli křik, ale zrovna byli u domu, který měl zádveří. Bylo to poslední německé auto, které Rusové hnali po hlavní silnici na Golčův Jeníkov. Stříleli kolem sebe, co to šlo. Místo toho, aby jeli pryč a byli rádi, že si zachrání život, tak ještě vraždili lidi. Děti měly štěstí, že se stačily ukrýt v domě.

Rusové natahovali ruce po dětech

Když auto přejelo, děti vyšly z domu a pokračovaly na náměstí. Náměstí bylo plné lidí. Všichni jásali a zpívali. Kolem bylo plno tanků. Rusové byli celí špinaví. Když viděli děti, zřejmě si vzpomněli na ty svoje, které nechali doma.

Hned po nás natahovali ruce. Maminka mě zvedla a podala mě Rusovi na tank. Já jsem se ho chytila a na tom tanku jsem s ním objela celý náměstí. Pak ještě chtěl svézt Pavla, ale on se bál. Pak jsme jim dali květiny,“ popisuje setkání s ruskými jednotkami Zdeňka Dvořáčková.

Nezdrželi se dlouho, jen si chvíli odpočinuli, najedli se a napili. Ale určitá část vojáků ve městě zůstala. Když odjeli, děti s maminkou šly domů. Lidé je ubytovávali ve svých domech. K rodičům pamětnice šli bydlet dva důstojníci. Byli to vojáci z války, kteří si hodně vytrpěli. Přenechali jim byt, ze kterého utekli Němci. Na chodbě proti dveřím bylo zrcadlo. A ten voják, jak se viděl v zrcadle, hned vytáhl pušku a už na sebe mířil do zrcadla. Byli velice opatrní.

Tatínkův návrat z koncentračního tábora

Otce povolali na práce, museli kopat... Ke konci války ho asi na půl roku odvezli do koncentračního tábora, a když se vrátil, byl hubený, ale nenakazil se. Pracoval v podzemí, kde byla zima a nebyli tam cizopasníci. Po skončení války děti čekaly každý den, kdy už se tatínek vrátí. Nebyly telefony, aby mohly dostat zprávu, kde se nachází. Týden po skončení války se konečně dočkaly. Jednoho dne před jejich domem zastavil vůz tažený koňmi. Z vozu někdo lezl dolů – byl to tatínek. Děti nevěděly, co dřív, jestli ho líbat, nebo objímat. Zavedly ho domů. Tatínek nepřijel sám, byly s ním dvě paní, které pocházely z okolí Chotěboře. Tatínek potom vyprávěl své zážitky. Jak lidé viděli esesáka a volali: Chyťte ho! Tatínek jim říkal, ať ho nechají být, že jim přece nebudeme oplácet zlé zlým. Mluvil o Češích, kteří chodili udávat Němcům. Mysleli si, že tím získají výhody. Jednou šel podobný udavač kolem domku, kde bydleli Židé. Z domku vyšla paní pro vodu. On si všiml, že nemá na oblečení přišitou šesticípou hvězdu s nápisem Jude. Zeptal se jí proto, kde má tu hvězdu, a šel ji hned udat. Tu paní zatkli a už se z koncentračního tábora nevrátila. Ten udavač se jmenoval Zmeškal. Po konci války si pro něj lidé přišli a zavřeli ho do vězení. Poté ho v Chotěboři oběsili.

Zdeňka Dvořáčková složila tatínkovi po návratu z koncentračního tábora básničku:

Náš tatíček milovaný,

krásné černé vlasy má.

Mně a mému bratříčkovi,

všechnu svoji lásku dá.

Němci nám ho zabít chtěli,

v koncentráku uvěznili.

Ale Rusi, bratři milí,

nám tatínka zachránili.

Na závěr Zdeňka Dvořáčková připomíná svoje krédo: „Já jsem se vždycky snažila nikomu neubližovat, lidem pomáhat a to potom ve vás nechá takový příjemný pocit, že se hezky cítíte... Co se nelíbí tobě, nedělej druhému.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů