Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

James Duncan (* 1925  †︎ 2022)

I was ready when we reached Sudetenland

  • +born in 1925 in Kalamazoo in the U.S. state of Michigan +from 1944 to 1945, he had been serving as a sergeant of the 38th Infantry Regiment of the U.S. Army 2nd Infantry Division +he fought in the Battle of the Bulge and participated on the capture of Leipzig +he took part in in the occupation of Western Bohemia and liberation of Domažlice and Plzeň (Pilsen) +as a photographer, he had created series of unique photos during the war +he had been involved in banking business

  • died on April, 1., 2022

James Duncan pochází z Kalamazoo (Michigan) ve Spojených státech a v letech 1944 a 1945 byl seržantem 38. regimentu, 2. divize armády USA. Během své válečné anabáze se účastnil „Battle of the Bulge“, prošel Belgií, pak Lipskem. Při průchodu Německem na Labi potkali sovětské vojáky, ale podle jeho slov nebyli přátelští. Myslel si, že už je konec války, ale místo toho měli jet na území Československa, protože zde zůstávali bojující Němci. V Německu nepotkali mnoho lidí, protože Němci se před nimi schovávali. Zato v Čechách lidé lemovali cesty a vítali je doma vyrobenými americkými vlajkami z kusů papíru, látek, někteří s dětmi. Nabízeli jim pivo či koláče, dělili se o poslední zásoby cukru, mouky a jídla. Osvoboditelé přicházeli od Domažlic k Plzni. Tam byla spousta lidí, objímali se s nimi, třásli jim rukou. Nebylo jisté, zda Němci nejsou stále přítomni. Avšak ti uprchli, než se Američané dostali k Domažlicím. Nakonec kapitulovali. 1100 amerických vojáků osvobodilo Domažlice. Poté se přesunuli do Plzně. Tam je vítaly stovky a stovky, možná tisíce lidí. Stáli v ulicích a pamětník vzpomíná, že šlo o nejradostnější, nejemocionálnější okamžik z jeho válečné anabáze. 

Nepamatuje si názvy vesnic, které prošli, bylo jich mnoho. Prošli od hranic přes Domažlice k Plzni. Dostali se do velmi blízkého kontaktu s českými lidmi. James říká, že je to nádherná země a zamiloval si i české lidi. Nikdy nezapomene, že se stal součástí osvobození naší země. Je to pro něj silná citová záležitost. Nyní je v Čechách již popáté, byl tu i se svojí ženou. Čeština je podle něj velmi těžká, spolu s galštinou (jazykem Skotska).

V Lipsku získal od zajatých Němců fotoaparát, ovšem těžší bylo získat film. Domy byly prázdné nebo zničené, Němci se schovávali. Některé filmy byly hodně staré. Jak se dostával k dalším filmům, mohl fotit více a více fotek. V Německu jich nafotil asi 300. V Československu mu lidé nosili filmy a on je fotil. Řadu snímků nafotil z věže v Domažlicích, kde stáli lidé v ulicích. Celkem za války pořídil na 389 fotografií. Nyní má svoje kopie, jeho syn je uložil na CD a on je přivezl s sebou. Jednu kopii dal Plzni, další Domažlicím a americké ambasádě. Nechce, aby se fotografie staly komerčním artiklem. Byl by rád, kdyby na nich lidé poznávali sebe a své blízké.

Generála Pattona osobně neznal, jen podle jména, nebyl jeho nadřízeným.

Co se týče osvobození Prahy Sověty, James Duncan cítí vinu, jako spousta dalších, že zanechali české lidi v rukou komunistů. Byli ovlivněni válkou s Japonskem – chtěli se vrátit do USA co nejrychleji. Proto odjeli již v červnu 1945. Váží si respektu, který mu Češi zachovali. Do oblasti Michiganu přicházela řada Čechů, měl mezi nimi i přátele. Po návratu se oženil a za tři roky se mu narodil první syn – právě jeho narození a svatbu s manželkou jako jediné srovnává se zážitkem z osvobození. Celkem má šest synů a dceru. Po válce studoval na univerzitě a stal se bankéřem. V důchodu se přestěhoval do Santa Fe ve státě Nové Mexiko a věnuje se archeologii. 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Matějková)