Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Professor, Dr. Peter Johanek (* 1937)

• 28.08.1937 in Prag geboren

• Herbst 1943 eingeschult

• Mitte Mai 1945 aus Eigenheim in Budweis vertrieben

• August 1945 Flucht nach Oberösterreich

• Winter/Frühjahr 1946 Abschiebung in die Bundesrepublik Deutschland; Ankunft in Lippe-Westfalen August 1946

• Studium in Germanistik, Geschichte und Archäologie an der Universität Würzburg von 1958 bis 1970

• Promotion im Jahre 1967

• 1979 Habilitation

• August 1965 erster Besuch in Budweis nach Vertreibung

• Bis 1972 einige Besuche nach Tschechien, hauptsächlich zu Vorträgen

• Ab 1981 Professur an der Universität Münster; ab 1985 bis 2002 Lehrstuhl für Westfälische Landesgeschichte inne gehabt

• Verleihung des Ehrendoktortitels von der Universität Budweis im Jahre 2004

Achtung! Text auf Deutsch folgt nach dem tschechischen.

Peter Johanek je člověk mnoha identit, většinou mu vnucených zvenčí. Jako český Němec zažil nejen dobu nacistické okupace Československa, poválečné vyhnání z domu a útěk do Rakouska, ale i odsun z Rakouska do oblasti, které se později věnoval coby historik a badatel, do německého Vestfálska. Silný vztah má dodnes k Českým Budějovicím.

Dětství 

Narodil se jako Peter Karl Wilhelm Josef Daniel Johann Nepomuk Johanek dne 28. srpna 1937 v Praze. Během své vědecké kariéry publikoval pod jménem Peter Johanek, protože svá další křestní jména považoval za pouhou dekoraci. Jeho otec Wilhelm Josef poznal jeho matku Hilfriede při výletu na Šumavu v době, kdy oba žili v Českých Budějovicích. Svatba se konala v roce 1934. Otec předtím absolvoval studium práv v Praze a pracoval tam v době Peterova narození v pojišťovně, než ho roku 1938 přeložili do Liberce. Peterova matka pocházela z rodiny budějovického politika Josef Tascheka. Ten založil v Budějovicích „Spolek českých Němců“ a coby starosta v letech 1908-1918 výrazně ovlivnil urbanistickou podobu města. Byl tehdy i poslancem pražského sněmu. Otec Josefa Tascheka pocházel z Bernartic a byl české národnosti, Peterova matka se celý život považovala za Rakušanku. Politickou kariéru později sledoval i Peterův otec, který působil coby referent budějovického primátora během druhé světové války.

Přátelství a ideologická nenávist

I kvůli svému zaměstnání byl otec Wilhelm Josef členem strany NSDAP, o politice a nacistické ideologii se ale v rodině mluvilo jen zřídkakdy. Otec totiž býval před válkou v lokálním spolku Burschenschaft, kde převládalo členstvo židovského původu. Měl proto řadu židovských přátel, jeden z nich mu dokonce šel na svatbu za svědka. Když se pak otec ucházel o místo na radnici, byl to problém, protože jméno svědka figurovalo v oddacím listě. Wilhelm Josef proto k žádosti přiložil pouze svůj doklad o nearijském původu (Ahnenpass), oddací list zapřel.

Peterova matka ovšem s nacistickou politikou nesouzněla, bývala totiž zaměstnána v českojazyčné židovské firmě, která obchodovala s obilím a moukou. Majitel firmy se jmenoval Hübsch, ale nechal se přejmenovat na Hezký a ještě před válkou se mu podařilo emigrovat do Kanady. Ani samotného Adolfa Hitlera matka dobře nesnášela. „Například jsem jednou utekl, to mi musely být čtyři roky, tak čtyři až pět, a pobíhal jsem po velkém rynku a salutoval: ,Heil Hitler!´ Věděl jsem, že když zvednu ruku, ten druhý člověk musí udělat totéž. Řekli to mamince a ta mě odvedla a musela mi vysvětlit, že to nemám dělat. Riskovala. Mohl jsem pak chodit a říkat, že moje máma nemá ráda vůdce... Totéž se mi stalo ve školce. Chodil jsem do školky NSV, národně socialistické organizace lidové péče. Dostali jsme tam dvě želvy a mně vybrali, abych jim dal jména. Očekávalo se samozřejmě, že to bude Max a Moric nebo tak nějak, a tak se nakonec taky jmenovaly. Ale já jsem o tom chvíli přemýšlel a pak jsem vybral jména, která jsem považoval za nejdražší a nejoblíbenější na světě, a to Adolf Hitler a Hermann Göring. Opatrně, velmi opatrně mi to rozmluvili.“

Stejně málo se ale v rodině mluvilo o někdejších židovských sousedech. Peter si neuvědomoval, že židovské obyvatelstvo muselo v roce 1942 opustit České Budějovice, přestože v jednom z domů jeho rodiny býval židovský obchod. Vzpomíná, že si jako dítě myslel, že Židé jsou hloupí, když odmítali jíst vepřové maso. To nedokázal pochopit, jemu vepřové chutnalo.

Škola za války

Peter Johanek nastoupil do školy na podzim roku 1943. Protože se tam poměrně rychle naučil číst v mapách, sledoval informace o postupu wehrmachtu, které byly hlášeny rozhlasem, na své mapě. S válkou byl konfrontován i během školní docházky, se třídou například sbírali kaštany pro koně místní dělostřelecké jednotky. Nacionálněsocialistická ideologie pronikala i do školy. Učitel například žákům vyprávěl o mladické obdobě Horsta Wessela, Herbertu Norkusovi, kterého svého času zbili tři komunisté tak, že na následky zranění zemřel. V hodinách výtvarné výchovy se Peter mimo jiné naučil kreslit „židovský nos“.

Obecně však válka Peterův školní život příliš neovlivnila. V jeho třídě byli  Češi i Němci.  České děti se musely učit lámanou němčinu, protože čeština se ve škole jako jazyk nenabízela. 

Nálety a konec války

Období těsně před koncem války bylo pro Petera Johanka formativní. Byl neustále vyhlašován letecký poplach a lidé měli zůstávat v protiatomových krytech. V březnu 1945 byly Budějovice bombardovány, všichni se shromáždili ve sklepě pod domem. Východní část města utrpěla rozsáhlé škody. Ještě nebezpečnější byly ale nálety vrtulových letadel, které střílely z kulometů. Peter a jeho přátelé takovému útoku jednou unikli jen o vlásek, protože letec pravděpodobně poznal, že jde o děti. Změnila se také hlášení v rádiu. V posledních dnech války se vysílala bohoslužba za padlé, Peter nikdy předtím nic podobného neslyšel. Matka mu vysvětlila, že to vysílali, protože prohrávají válku. Také postoj místního českého obyvatelstva byl čím dál nepřátelštější a velmi rychle se začalo na ulicích mluvit důsledně jen česky. Bohužel pouze Peterův otec uměl skutečně obě řeči, matka jen německy. Peter jí musel svou chabou češtinou často tlumočit, například u lékaře.

Násilí bezprostředně po konci války

Dne 9. května 1945 vstoupila do Českých Budějovic Rudá armáda, protože ta americká se zastavila dvacet kilometrů před městem. V tomto období byly České Budějovice oblastí mimo zákon, v níž docházelo k řadě násilných útoků. Peterova rodina stále nevycházela ven. V polovině května rodinu svolali na shromaždiště. Zde byli registrováni všichni Němci z města. „Ale opravdu špatné věci jsem zažil v polovině května, kdy se všichni měli hlásit na pracovním úřadě v Budějovicích, tam byly nepokoje a dokonce i mrtví, a já sám jsem také něco z toho viděl. Z balkonu bylo vidět jen pochodující lidi. Viděli jsme pochod, kde jsem si myslel, že jsou to Angličané. Dnes vím, že ty ocelové přilby, které měli Angličané, používali i jiní, včetně českých dobrovolníků. Bylo to v centru města, ta výzva k registraci. A dostali jsme bílou pásku s písmenem N, to je známé. A taky tam zemřelo hodně lidí, taky jsem viděl, jak někdo vyskočil z okna v centru města. A dostal jsem ránu pažbou pušky do nosu, moc jsem se na útočníka nedíval, byl jsem trochu vyvedený z míry.“

Tato registrace sloužila především jako příprava na konfiskaci domů místních Němců. Byl také upraven příděl potravin a Němci dostávali méně než čeští sousedé; údajně šlo o příděl stejně velký, jako měli za války Židé.

Za chaotické a násilné chování a tvrdé zacházení s Němci v Českých Budějovicích byl tehdy zodpovědný Václav Hrneček, který se také postaral o to, aby se v zajateckém táboře zacházelo s vězni obzvlášť tvrdě. Když se rodina vracela z registrace domů, objevili na vchodových dveřích lístek se zítřejším termínem a výzvou, aby do té doby vyklidili dům. V té době si každý směl vzít s sebou 20 kg zavazadel. Druhý den stál Peter, jeho matka a dvouletá sestra před vchodovými dveřmi se dvěma kufry a batohem. Do bytu předtím vstoupili neozbrojení policisté, aby ho vyklidili. Byl tam také pán z městského muzea, který si vyžádal část rodinného majetku pro své sbírky. Hildfriede se už domluvila s přítelkyní o několik domů dál, že se k ní rodina nastěhuje. Kromě oblečení si vzala hlavně dokumenty a fotografie; Peter si s sebou přivezl několik svých oblíbených knih. Jejich osobní majetek o váze 60 kg nikdo nekontroloval.

Dvojí odsun

Rodina mohla několik týdnů bydlet u přítelkyně Peterovy matky, než i ta našla na dveřích svého bytu výzvu k vystěhování. V té chvíli již byly organizovány transporty do odsunu a i Johanekovi byli do jednoho zařazeni. Hildfriede to však odmítala, protože se dozvěděla, že tyto transporty směřují do sovětské zóny Německa. Spolu s kamarádkou se tedy rozhodly utéct k příbuzným do Horního Rakouska, do okolí Lince. Zorganizovaly autobus pro asi třicet osob. U hranic strávili všichni v srpnu 1945 ještě poslední noc v táboře, který převzal formální zodpovědnost za jejich vysídlením. Poté přešli hranice do Rakouska, předtím byli zkontrolováni a prošacováni, zejména kvůli cennostem a penězům. Ty měla ale Peterova matka dobře zašité v bundách. Neměli jasné pokyny, zda a kolik peněz si vůbec smějí vzít s sebou.

Po příjezdu do Bregartenu v sovětské okupační zóně Rakouska zůstali dva dny u známých, než je nákladním autem odvezli do Urfy. Nedaleko odtud se setkali se strýcem, který byl správcem panství na zámku ve Steyreggu. Jeho postavení umožňovalo rodině žít poměrně dobře, a to i proto, že získávali potraviny ze zásob panství a knížecího lesa. Peter zde chodil několik měsíců do školy, poprvé společně s děvčaty. Kolem Vánoc se rodina dozvěděla, že se jejich otec zdržuje v západoněmeckém Vestfálsku. 

Když začaly odsuny z Rakouska do Německa, Hildfriede s nimi souhlasila. Chtěla, aby byla rodina konečně zase spolu. V nákladním voze je odvezli do koncentračního tábora Mauthausen, který po skončení války sloužil jako sběrné místo v sovětské zóně Rakouska pro deportace do Německa. Strávili zde asi dva týdny, spali na slámě, hygienické podmínky byly katastrofální, denní příděl jídla byl půl klobásy a kus chleba. „Pak jsme jeli přes Melck v nákladních nebo dobytčích vagonech, které byly rozdělené na dvě části. Zavazadla se natlačila dolů, nahoře byli lidé, tak dvacet až třicet, a tak jsme jeli krajinou. Nebyl tam samozřejmě záchod, takže když si člověk chtěl ulevit, kluk jako já to udělal hodem, ale když chtěl někdo na velkou, museli ho držet dva lidi. Někdy se vlak zastavil na dlouhou dobu a lidé z něj seskákali dolů, ale museli ale dát pozor, aby se nerozjel dál. Jeli jsme přes Emži a Rusové nás předali Američanům, to byla hranice pásma, a v Linci jsme dostali uprostřed noci skvělou polévku, na kterou si dodnes vzpomínám. Pak jsme jeli do Pasova a já jsem byl za celou cestu pětkrát odvšivován. Rusové nebyli tak důkladní, jen mi na krk vyklepali trochu prášku proti vším a to bylo všechno. Ale pak jsem v Pasově zažil scénu. Vyzvali nás, abychom přišli do místnosti, kde jsme se museli svléknout. Jako kluk mladší deseti let jsem byl jeden z těch, kdo zůstal s maminkou. Stáli jsme tam v dlouhé řadě naháčů a najednou se šířila zpráva, dveře byly na konci, že nás teď všechny zastřelí. Vypukla panika a američtí vojáci museli zjednat klid. Pak jsme prošli dveřmi a tam stály tři postavy oblečené jako Klu Klux Klan, měly ochranné obleky, i přes hlavu, v rukou měly stříkačky, ze kterých na nám pouštěli DDT nebo co to bylo, aby nás odblešili, to byl velmi působivý zážitek.“

Z Lince pak jeli do Německa - do Pasova, Plattlingu, Mnichova a Augsburgu. Ve Schwäbisch Gmündu museli do karantény, protože se v transportu rozšířil záškrt. Z tábora chodil Peter do školy v malém švábském městečku, zatímco čekali na možnost odstěhovat se za otcem. Nálada místního obyvatelstva vůči přistěhovalcům byla značně nepřátelská. Až po nějaké době dostali Johanekovi povolení k přesunu do britské zóny a opět několik dní cestovali v nákladních vagonech do Vestfálska. S otcem se shledali v srpnu 1946.

Otec a Vestfálsko 

Peterova otce povolali do války v roce 1943. Protože zastával pozici v kabinetu budějovického starosty, nabídli mu původně také administrativní funkci, a to v okupovaném Polsku, tzv. Generálním Gouvernementu. To ale z dobrého důvodu odmítl. Už tehdy se vědělo, že lidé v těchto pozicích nesou zodpovědnost za tamní „čistky“, tedy vyvražďování zejména židovského obyvatelstva. Muž, který to místo nakonec přijal, byl po konci války v roce 1945 odsouzen k trestu smrti.

Ve svých čtyřiceti letech se Wilhelm Josef vyhnul přímému bojovému nasazení, v Burgundsku ho coby amatérského fotografa přiřadili k jednotce, která odposlouchávala rádiová vysílání. S ní putoval ke kanálu La Manche, potom do Poznaně, až skončil v Berlíně. U Köthenu v Sasku-Anhaltsku padl do amerického zajetí, propustili ho ale hned v srpnu 1945. Ačkoli jeho rodina pocházela od hranic s Rakouskem, on se tam nechtěl odstěhovat. Sudetských Němců bylo v Rakousku hodně a nevedlo se jim tam nejlépe. Protože tušil, že během svého působení na budějovické radnici podepsal řadu dokumentů, za které by mohl být stíhán, nechtěl otec dále zůstávat v americké zóně. Proslýchalo se, že Američané vydávají podezřelé osoby do Československa, zatímco Britové to odmítají. Proto nakonec skončil ve Vestfálsku, britské okupační zóně. Rodina ho naposledy viděla roku 1944, kdy se doma zastavil kvůli své fotografické výbavě.

Usídlil se ve vestfálské Lippe, práci získal ve sklářském průmyslu v Lemgo. Ani tady nebyli přistěhovalci přijímáni s otevřenou náručí – bylo jich hodně, nejen z Československa, ale i východního Pruska a Slezska. Na rozdíl od domorodého obyvatelstva v Lippe byli všichni převážně katolického vyznání. Malý katolický kostel v Lippe byl vždy přeplněný, domácí zpěvník brzy nahradil ten, který si vysídlenci přivezli z Vratislavi (Breslau, Wroclaw).

Akademická kariéra

Nejprve se chtěl Peter Johanek věnovat archeologii se zaměřením na Blízký Východ, rodiče mu to ale rozmluvili kvůli chabým profesním perspektivám. Už na gymnáziu se tedy rozhodl pro zaměření na dějepis a germanistiku. Na univerzitě ve Wurzburku se ale jeho vášeň stejně projevila – jako vedlejší obor se zapsal na „jazyky starého orientu“. Zde objevil i nadšení pro německý středověk, promoval tedy roku 1968 jako specialista na starou germanistiku, středověké dějiny a rané dějiny. Díky své akademické kariéře prožíval Peter Johanek přelomová šedesátá léta ve studentském prostředí. U západoevropské mládeže tehdy běžné antikapitalistické, ale zároveň i antisovětské postoje ani jemu nebyly zcela cizí. Studentských revolt a nepokojů se ovšem aktivně neúčastnil.

Od roku 1972 pracoval jako asistent na tamní univerzitě. Během své akademické kariéry pečoval i o kontakty s českými univerzitami, Budějovice navštívil v roce 1965, Prahu v květnu 1968. Českým univerzitám též vozil anglickojazyčné a německojazyčné publikace, na něž ve svých rozpočtech neměly peníze. Tato spolupráce trvala do roku 1972/73, kdy se v jeho univerzitním kabinetu objevili „úředníci“, kteří po něm chtěli, aby jim o svých cestách za železnou oponu a tamní situaci poskytoval informace. Odmítl a spolupráce s českými univerzitami musela na nějakou dobu k ledu.

Rok 1989 prožíval Peter Johanek jako profesor na univerzitě v Munsteru, 9. listopadu se v den pádu Berlínské zdi vydal do Mnichova, kde ho přivítaly „trabanty, které troubily radostí“.

Do roku 2002 učil profesor Peter Johanek na Vestfálské univerzitě v Munsteru. Po roce 1989 pokračoval v kontaktech s českými univerzitami. Udělení čestného doktorátu univerzitou v jeho „domovských“ Českých Budějovicích v roce 2004 považuje za jeden z „vrcholů svého života“.

----------------------------------------------------------------------

Peter Johanek hat viele Identitäten durchlebt, die ihm meist von außen aufgezwungen wurden. Als tschechischer Deutscher erlebte er nicht nur die Besetzung der Tschechoslowakei durch die Nazis, die Vertreibung aus seiner Heimat und die Flucht nach Österreich, sondern auch die Vertreibung aus Österreich in das Gebiet, dem er später seine historischen Forschungen widmete - Westfalen. Zu Budweis (České Budějovice) hat er jedoch nach wie vor eine enge Beziehung.

Kindheit

Er wurde als Peter Karl Wilhelm Josef Daniel Johann Nepomuk am 28.08.1937 in Prag geboren. Relativ schnell entschloss er sich in seiner wissenschaftlichen Karriere dazu, unter dem Namen Peter Johanek zu publizieren, unter anderem weil die weiteren Vornamen zur Dekoration dienten. Sein Vater, Wilhelm Josef, und seine Mutter Hildfriede lernten sich durch die Schwester der Mutter bei einem Ausflug in den Böhmerwald kennen, nachdem sie zuvor beide durch ihre jeweiligen (Groß-)Eltern in Budweis lebten, und heirateten im Jahre 1934. Sein Vater hatte zuvor sein Studium als Jurist in Prag absolviert und arbeitete zu Peters Geburtszeit dort bei einer Versicherung, bevor er 1938 nach Reichenberg versetzt worden war. Peters Mutter entstammt aus einer Familie von Regionalpolitikern, namentlich ihr Großvater Josef Taschek, der in der späteren Heimatsstadt von Peters Familie Budweis den Verein „Deutschen Böhmerbund“ gegründet, sowie stark die architektonische Infrastruktur der Stadt als Bürgermeister zwischen 1908 und 1918 gefördert hatte und unter anderem auch Landtagsabgeordneter in Prag war. Später entschloss sich auch Peters Vater zu einer politisch-affinen Karriere und wurde als Referent für den Bürgermeister von Budweis eingesetzt. Der Vater von Josef Taschek entstammt aus Bernsdorf (tsch. Bernatice) und galt demnach als Tscheche; später sah sich insbesondere Peters Mutter als Österreicherin.

Zwischen Freundschaft und ideologischer Feindschaft

Durch seine Berufswahl war Wilhelm Josef selbst Parteimitglied der NSDAP gewesen, die Politik dieser wurde jedoch selten in der Familie diskutiert. Unter anderem da er durch seine vorherige Mitgliedschaft bei einer überwiegend jüdischen Burschenschaft einige jüdische Freunde hatte, die soweit in die Familie miteinbezogen wurden, dass sein Trauzeuge jüdisch war. Dies wurde bei seiner Verbeamtung zu einem Problem, da der Trauzeuge mit Namen im Trauschein eingetragen stand; Wilhelm Josef umging das, indem er seinen Ahnenpass ohne Trauzeugenangabe vorlegte. Auch Peters Mutter hatte ihre Probleme mit der nationalsozialistischen Politik, nicht zuletzt da sie zuvor bei deiner tschechisch-sprachigen jüdischen Firma angestellt war, die mit Getreide und Mehl handelte; die leitende Familie, die vom Nachnamen „Hübsch“ zum tschechischen „Hezký“ optiert worden war, konnte rechtzeitig nach Kanada fliehen.

Auch Adolf Hitler selbst konnte seine Mutter wohl nicht besonders gut leiden. „Ich bin zum Beispiel ein Mal ausgebüchst, da muss ich vier gewesen sein, zwischen vier und fünf, und immer um den großen Ringplatz gelaufen und habe „Heil Hitler!“ gegrüßt und ich wusste, dass wenn ich den Arm hebe, muss das der andere auch machen. Das hat man meiner Mutter hinterbracht und sie hat mich dann weggeholt und musste mir erklären, dass ich das nicht tun soll. Ich konnte ja rumgehen und erzählen „meine Mutter mag den Führer nicht.“ Das selbe ist mir auch passiert im Kindergarten. Ich war im Kindergarten der NSV, der Nationalsozialistischen Volkswohlfahrt, und da wurde ich ausgesucht: Wir kriegten zwei Schildkröten geschenkt. Ich wurde ausgesucht, ich soll denen Namen verpassen. Was erwartet wurde, war natürlich „Max“ und „Moritz“ oder sowas, so hießen sie zum Schluss auch. Und ich dachte kurz nach und wählte dann das, was mir am Teuersten und Liebsten war auf der Welt – „Adolf Hitler“ und „Hermann Göring“. Das wurde mir vorsichtig, sehr vorsichtig ausgeredet.“

Die Familie sprach ebenso wenig über die Jüd:innen aus der Stadt. Dass die jüdische Bevölkerung im Jahre 1942 Budweis verlassen musste, bekam Peter damals nicht mit, und das obwohl ein jüdisches Geschäft in einem der Häuser seiner Familie betrieben wurde. Peter erinnert sich, dass er Jüd:innen als Kind für „doof“ hielt, da sie nach der Geschichte um die Makkabäeraufständen sich weigerten Schweinefleisch zu essen und er das nicht nachvollziehen konnte, zumal Schweinefleisch ihm gut schmeckte.

Schulzeit im Krieg

Peter Johanek selbst wurde im Herbst 1943 eingeschult. Da er relativ schnell gelernt hatte, Karten zu lesen, verfolgte er die Angaben zur Fortschreitung der Wehrmacht, die über das Radio bekannt gegeben wurden, auf seiner Karte mit. Auch in der Schulzeit wurde er mit dem Krieg konfrontiert: So hat sich seine Klasse beim Kastaniensammeln für die Pferde der Artillerieeinheit im Ort beteiligt. Auch die nationalsozialistische Ideologie hatte eine direkte Auswirkung auf seine Bildung: So hatte eine Lehrerin den Schülern von dem jugendlichen Pendant zu Horst Wessel – Herbert Norkus – erzählt, der zu seiner Zeit von drei Kommunist:innen zusammengeschlagen und an seinen Wunden später verstarb. Im Kunstunterricht erlernte Peter unter anderem die „Judennase“ zu zeichnen.

Generell beeinflusste aber insbesondere das Kriegsgeschehen das schulische Leben von  Peter nicht allzu sehr. In seiner Klasse gab es Tschenen wie auch Deutsche aus dem Protektorat. Die tschechischen Kinder hatten gebrochenes Deutsch lernen müssen, da kein Tschechisch als Sprache in der Schule angeboten wurde. 

Zwischen Bombenangriffen und Kriegsende

Die Zeit unmittelbar vor dem Kriegsende war besonders prägend für Peter Johanek. Budweis wurde im März 1945 direkt bombardiert. Eine Woche zuvor hatte es bereits Markierungsabwürfe gegeben; von da an gab es andauernden Fliegeralarm und man sollte sich idealerweise in den Bombenkellern aufhalten. Die Familie tat dies auch in den ersten Malen, danach wurde dies zu einer neuen Realität. Als der große Bombenabwurf in März erfolgte, versammelten sich jedoch alle in dem Keller unter dem Haus; die Folge hier war die großflächige Zerstörung des östlichen Stadtteils. Weitaus gefährlicher waren die damaligen Tieffliegerangriffe, die von Maschinengewehren aus Propellerfliegern kamen. Peter ist mit seinen Freunden so einem Angriff nur knapp entkommen, da der Flieger hier wohl sehen konnte, dass es sich um spielende Kinder gehandelt hat. Auch die Durchsagen im Radio änderten sich: So wurde in der letzten Kriegszeit ein Gottesdienst für die Gefallenen ausgestrahlt und so etwas hatte Peter zuvor noch nie gehört. Seine Mutter erklärte ihm, dass sie dies ausstrahlten, „weil sie den Krieg verlieren.“ Die Haltung der tschechischen Lokalbevölkerung hatte auch schnell einen feindlichen Ton eingenommen und es wurde sehr schnell nur noch konsequent Tschechisch gesprochen. Leider war nur Peters Vater wirklich bilingual und so blieb es an Peters mittelmäßigem Tschechisch-Verständnis, seiner Mutter z.B. nach einem Arztbesuch zu erklären, dass er mit drei Stichen genäht werden musste.

Gewalt unmittelbar nach dem Kriegsende

Am 09.05.1945 marschierte die Rote Armee in Budweis ein. Auf der anderen Seite war die amerikanische Armee 20km bis an den Rand der Stadt gekommen. In diesem Zeitraum war Budweis ein rechtsfreier Raum, in dem es zu etlichen gewalttätigen Übergriffen kam; Peters Familie ist auch hier weiterhin nicht vor die Tür gegangen. Mitte Mai wurde die Familie zu einem Sammelplatz beim Arbeitsplatz berufen. Hier erfolgte die Registrierung aller Deutschen aus dem Ort. Es kam zu starken Ausschreitungen, bei denen geschossen wurde, auf etliche Leute eingeschlagen wurde und bei denen auch einige gestorben sind. Dem damals achtjährigen Peter wurde mit einem Gewehrkolben die Nase gebrochen und das so konsequent, dass es Jahrzehnte später noch regelmäßige Nasenblutungen bekam. Diese Registrierung diente vor allem auch als Vorbereitung für die Beschlagnahmung der Wohnungsräume von Deutschen im Ort. Sie hatte ebenfalls zur Folge, dass von nun an Deutsche eine weiße Armbinde mit einem „N“ tragen mussten. Die Nahrungsrationierung wurde ebenfalls angepasst und Deutsche bekamen weniger als die Tschechen im Ort; angeblich sei die Ration genauso groß gewesen, wie die für Jüd:innen während dem Krieg.

Für den chaotische und gewaltvolle Ablauf, sowie den harschen Umgang mit Deutschen war in Budweis damals Václav Hrneček verantwortlich, der auch dafür sorgte, dass in dem Gefangenenlager besonders streng mit Inhaftierten umgegangen wurde. Als die Familie sich von der Registrierung auf den Nachhauseweg machte, entdeckten sie an ihrer Haustür einen Zettel mit einer Zeitangabe für den morgigen Tag und der Aufforderung, bis dahin das Haus zu räumen. Jede:r konnte damals 20kg an eigenem Gepäck mitnehmen und so stand Peter mit seiner Mutter und seiner zwei-jährigen Schwester am nächsten Tag mit zwei Koffern und einem Rucksack vor der Haustür. Zuvor waren unbewaffnete Beamte in die Wohnung gekommen, um sie zu räumen. Hier war auch ein Herr aus dem Stadtmuseum dabei, der einige Sachen der Familie für das Museum in Anspruch nahm. Hildfriede hatte bereits mit einer Freundin ausgemacht, dass die Familie zu ihr einige Häuser weiter ziehen würde und neben Klamotten hatte sie vor allem Dokumente und Bilder mitgenommen; Peter hatte einige seiner Lieblingsbücher dabei. Ihre 60kg an persönlichen Wertgegenständen wurden nicht kontrolliert.

Nach Wohnungsräumung hin zur Abschiebung

Bei der Freundin von Peters Mutter konnte die Familie für einige Wochen unterkommen bevor diese selbst einen Zettel an ihrer Wohnungstür fand. Zu diesem Zeitpunkt wurden bereits Abschiebekontingente zusammengestellt und sie wurden aufgefordert, wegzufahren. Hildfriede weigerte sich jedoch, da sie zuvor mitgeteilt bekommen hatte, dass diese Transporte in die sowjetische Zone nach Deutschland gingen. So entschloss sich Hildfriede mit ihrer Freundin zu Verwandten nach Oberösterreich zu fliehen, da sie beide Verwandte bzw. Freund:innen in der Nähe von Linz hatten. Sie organisierten zusammen einen Bus, der ungefähr 30 Leute transportieren konnte. Nach dem sie im August 1945 die Moldau überquert hatten, übernachteten sie eine Nacht in einem Lager, dass die Verwaltung ihrer Ausreise übernahm. Anschließend passierten sie die Grenze zu Österreich, an der sie kontrolliert und abgetastet wurden, insbesondere auf eingenähtes Geld. Peters Mutter hatte dies gut genug in den Jacken versteckt und das obwohl keine klaren Angaben gemacht wurden, ob und wieviel Geld mitgebracht werden durfte.

Sie kamen in Bregarten an, wo sie auf die Verbindungen von der Freundin der Mutter stießen. Hier blieben sie zwei Tage bevor sie mit einem Lastwagen, stehend, nach Urfa gefahren wurden, welches immer noch zur sowjetischen Zone zählte. Weitere 14km von dort trafen sie auf einen Onkel, der in Steyregg in einem alten Schloss einer mittelalterlichen Burg Gutsverwalter war. Seine Position ermöglichte es der Familie einigermaßen gut zu leben, nicht zuletzt da es an Nahrungsmittel durch die Güterzufuhr und den Forst des Fürsten nicht mangelte. Hier ging Peter für einige Monate zur Schule, an die er sich vor allem erinnern konnte, da er hier zum ersten Mal mit Mädchen unterrichtet wurde. Um Weihnachten herum bekam die Familie mit, wo sich ihr Vater aufhielt.

Als die Abschiebungen nach Deutschland begannen, stimmte Hildfriede zu, um endlich die Familie zusammen führen zu können. Sie wurden mit einem Wagon in das Konzentrationslager Mauthausen gebracht, dass nach Kriegsende als Sammelort der sowjetischen Zone für Abschiebungen nach Deutschland verwendet wurde. Hier haben sie ungefähr zwei Wochen verbracht, auf Stroh geschlafen und sanitäre Anlagen benutzen müssen, die in katastrophalen Zuständen waren. Danach wurden sie in Güterwagons von Melck über die Enz mit Verpflegung von einer halben Wurst und Brot pro Person. Nach der Enz wurden sie den Amerikanern übergeben. Auf der gesamten Reise wurden sie insgesamt fünfmal entlaust.

Über Linz fuhren sie nach Deutschland - über Passau weiter nach Plattling, München und Augsburg, bis sie in Schwäbisch Gmünd in Quarantäne mussten, weil unter ihnen Diphterie ausgebrochen war. Von hier aus kam Peter in einer schwäbischen Kleinstadt in die Schule während sie darauf warteten, mit dem Vater zusammengeführt zu werden. Auch hier war die Stimmung der Bevölkerung ihnen gegenüber recht feindlich. Einige Zeit darauf erhielten sie die Zuzugsgenehmigung in die britische Zone und fuhren erneut mehrere Tage mit Güterwägen nach Westfalen, bis zum großen Wiedersehen im August 1946.

Vater und Westfalen

Peters Vater wurde 1943 in den Krieg eingezogen. Zuvor hatte er, unter anderem durch seine Stellung im Bürgermeisterkabinett, eine Stelle im Generalgouvernement angeboten bekommen, diese hatte er jedoch abgelehnt – mit guten Grund: es war allseits bekannt, dass Männer in diesen Positionen für „Säuberungen“ verantwortlich waren, in dieser Stellung wäre Wilhelm Josef für „Säuberungen“ in Polen zuständig gewesen. Der Mann, der stattdessen die Position angenommen hatte, wurde nach Kriegsende 1945 zu Tode verurteilt. Als beinahe 40-Jähriger konnte Wilhelm auch dem direkt Dienst an der Front entgehen und wurde so mit seinen fotografischen Talenten bei einer Funkabhörtruppe zunächst in Burgund eingesetzt, dann in an der Kanalküste, bis er schließlich nach Posen und von dort aus weiter nach Berlin kam. Er wurde bei Köthen, in Sachsen-Anhalt, von den Amerikanern gefasst und gefangen genommen. Er kam jedoch einige Monate später, im August 1945 frei.

Es stand für ihn außer Frage nach Österreich abgeschoben zu werden, trotzdem, dass seine Familie ursprünglich aus der Grenzregion kam. Zu dem Zeitpunkt gab es zu viele Sudetendeutsche in Österreich und so sollte er weiterhin in Deutschland bleiben. Durch seine vorherige Stellung in Budweis war er sich sicher, dass auch er Dokumente unterzeichnet hatte, für die er in Gefangenschaft hätte kommen können, daher war es ihm wichtig, nicht weiterhin in der amerikanischen Zone zu verweilen, da die Amerikaner an die Tschechoslowakei auslieferten; die Briten aber nicht und so landete er in Lippe, im östlichen Teil von Westfalen. Die Familie hatte ihn zuletzt 1944 gesehen, als er heimgekehrt war, um seine Fotografie-Ausrüstung zu holen.

Inzwischen hatte Peters Vater eine Stelle in der Glasindustrie in einem Industriedorf bei Lemgo angenommen. In Westfalen wurde die Familie ebenfalls nicht besonders herzlich aufgenommen, was nicht zuletzt daran lag, dass bereits viele aus dem Ruhrgebiet hierhin abgeschoben wurden. Kurz nach der Ankunft von Peter gab es eine relativ große Flucht von Abgeschobenen aus Ostpreußen und Schlesien, die – als Katholik:innen – ein Gegenpol zur evangelisch-geprägten Gemeinde in Lippe stellten. So war die kleine katholische Kirche immer überfüllt und in dem Ort galt das Paderborner Gesangsbuch schnell nicht mehr, sondern das Breslauer.

Akademische Karriere – Zwischen Sicherheit und Interesse

Ursprünglich hatte Peter Johanek beschlossen, Archäologe in Vorderasien zu werden. Da dieser Berufsweg jedoch seinen beiden Eltern etwas zu speziell erschien und sie sich auch fragten, welche Berufsperspektiven er mit solch einem Studium hätte, beschloss er zwei Gymnasialfächer zu studieren – Geschichte und Germanistik. Um jedoch seine ursprüngliche Faszination nicht zu verlieren, schrieb er sich an der Universität Würzburg ein und erlernte dort „altorientalische“ Sprachen. Hier entdeckte er auch seine Begeisterung für das deutsche Mittelalter, und promivierte so 1967/68 in Alter Germanistik, Mittelalterlicher Geschichte und Früh- und Urgeschichte. Anschließend trat er eine Assistenzstelle in einem Würzburger Archiv an, dass zur Verwaltung von Dokumenten aus dem studentischen Leben unter dem Nationalsozialismus beauftragt wurde. Einige Jahre später, 1972, bekam er eine Assistenzstelle an der Universität Würzburg. Während seiner akademischen Berufslaufbahn pflegte er gute Kontakte zu tschechischen Universitäten und reiste auch einige Male nach Prag, unter anderem im Mai 1968 – einige Jahre zuvor, im August 1965, war er das erste Mal in Budweis gewesen. Bei diesen Reisen fuhr er vor allem deutsch- oder englisch-sprachige Bücher ein, für die die Universitäten in Tschechien keine finanziellen Mittel hatten. Das Aufrechterhalten klappte gut, bis in den Jahren 1972/73 einige Beamte bei ihm im Assistent-Zimmer auftauchten und ihn baten, für sie über die Lage in Prag und Tschechien allgemein zu berichten; danach setzte er relativ zügig seine Kontakterhaltung für einige Jahre aus.
Die Verleihung des Doctor honoris causa von der Universität in seiner Heimatstadt Budweis 2004 betrachtet er als den Höhepunkt seines Lebens.

Umbruchjahre in Deutschland – die 1960er und 1990er Jahre

Durch seine akademische Karriere bekam Peter Johanek auch die Umbruchzeit unter den Studierenden in den 1960er Jahren mit. Die antikapitalistischen und antisowjetischen Haltungen sind auch an ihm nicht vorbeigegangen; es war anschließend ein langer Prozess, sich wieder nach Tschechien hinzuwenden, da er unter diesen Bedingungen eine negative Haltung eingenommen hatte. An den tatsächlichen studentischen Unruhen hat Peter jedoch nicht teilgenommen, da er sich jedoch eher auf der anderen Seite des Geschehens sah. So kam es zum Beispiel unter anderem in Marburg 1981 bei einer Lehrstuhlvertretung vor, dass er auf Studierende stoß, die nach wie vor sich weigerten, in aller Öffentlichkeit sich mit Professor:innen zu unterhalten.
Auch die Wendejahre in Deutschland bekam er mit. Am 09.11.1989 wurde an der Universität Münster das Institut für Niederlandistik eröffnet, in dem er die Leitung übernommen hatte. Zur Eröffnungsfeier wurde zuvor die Ministerin eingeladen, die ausführlich dieses Datum in der deutschen Geschichte beklagt hatte. Als Peter am Abend daraufhin in den Nachrichten die Sondermeldung mitbekam, dass die Mauer gefallen sei, sah es sich in seinem Nichtgefallen der einzigen Assoziation des Datums mit der Reichspogromnacht umso mehr bestätigt, da er am selben Abend nach München reiste und von einer Menge an hupenden Trabis auf den Straßen überwältigt wurde.

Peter Johanek lehrte bis zum Jahre 2002 an der Westfälischen Wilhelms-Universität in Münster