Stanislava Zvěřinová (* 1924)

Stanislava Zvěřinová

Stanislava Zvěřinová, rozená Sládková, se narodila 2. listopadu 1924 v Českých Budějovicích.

 

Byli jsme hrdí na naši první republiku

 

Její otec František Sládek bojoval za první světové války v československých legiích v Rusku, sloužil u 5. střeleckého pluku. Když se roku 1920 po sibiřské anabázi jednotek vrátil do vlasti, poznal svou budoucí manželkou Josefou Fenclovou, která pracovala jako dělnice v tabákové továrně v Českých Budějovicích. Každý den docházela šest kilometrů z Libniče. Po svatbě roku 1922 se jim narodily dvě dcery Stanislava a Alenka.

 

Otec pracoval na železnici jako staniční pomocník a matka zůstala v domácnosti, rodina žila velmi skromně. Bydleli v malém nájemním bytě v centru Budějovic, později našetřili na vlastní domek se zahrádkou a dvorkem, kde pěstovali domácí zvířectvo ‒ slepice, kozy, králíky. „Měli jsme dobrý rodinný život, tatínek byl železničář, takže jsme měli volné jízdenky, byla nám otevřená celá Evropa, za první republiky jsme dost cestovali. Za okupace jsme cestovali, kam se mohlo.“ 

 

Již jako dítě Stanislava vstoupila do Klubu českých turistů, do jeho činnosti se zapojovala celý život, cestování a turistika zůstaly její vášní. Děvče také velmi formovala a ovlivňovala tělovýchovná organizace Sokol, v níž závodila v gymnastice a ve cvičení na nářadí. Rodiče, škola i volnočasové organizace vedli děti k zdravému vlastenectví. „Výchova byla dobrá, měli jsme rádi naši republiku a věděli jsme, že jsme malý národ a že musíme být vzdělaní, abychom nahradili sílu. Prožívali jsme s naší první republikou všechny hrozné okamžiky, které nastaly, když nám ukrajovali pohraničí, to byl jeden zátah. Když nás okupovali, byla to tragédie národa. Budějovice byly hodně česko-německé a židovské. Český živel poté převládal. Bylo zajímavé, že tam byly třeba průmyslové podniky Fürth a Orion, Český pivovar, Měšťanský pivovar byl německý, tříštily se zájmy. Za první republiky to převážilo na češství, my byli velmi hrdí na první republiku.“

 

Stanislava navštěvovala klášterní školu sv. Josefa, kterou vedl katolický řád Školských sester Notre Dame. Dívky byly vychovávány ke křesťanským hodnotám, součást výuky tvořily hodiny náboženství, v areálu školy stála kaple, kde se před začátkem vyučování konala mše svatá, kterou mohly žákyně navštěvovat. Výuka byla na svou dobu velmi moderní, sestry kladly důraz i na tělocvik. Pamětnice vzpomíná na řeholní sestru, jež dívky učila tělesnou výchovu a v řeholním hábitu jim předcvičovala cviky na kruzích. Z druhého ročníku měšťanské školy přestoupila Stanislava na české Gymnázium J. V. Jirsíka v Českých Budějovicích. Studovala jeho reálnou větev se zaměřením na matematiku a přírodní vědy. Maturovala roku 1943. Přála si studovat, ale vysoké školy byly za války zavřené, proto začala pracovat na nádraží v Českých Budějovicích ve skupině zapisovačů vozů. Na seřazovacím nádraží se sestavovaly nákladní vlaky, vagony se řadily podle místa určení, kdy budou na trase odpojeny. Na kartu na prvním vagonu se psal obsah jednotlivých vozů a jejich cíle. Stanislava obcházela vlaky a zapisovala tyto informace na karty a do knihy v kanceláři. Tato práce nebyla vhodná pro ženu, po kontrole ředitele stanice na pracovišti byla proto přeložena do účtárny.

 

Nedobrovolné cestování do Rakouska ‒ Steyr

 

Na začátku roku 1944 dostala přikazovací výměr, úřad práce ji určil pro nucené nasazení v Rakousku. Dne 17. února 1944 ji spolu s dalšími děvčaty z Českých Budějovic odvezl vlak do rakouského města Steyr, kam byly zařazeny na práci do zbrojovky Steyr-Daimler-Puch. V továrně pracovaly jen pět dní, když byly závod i město zničeny velkým spojeneckým bombardováním. Když Spojenci zaměřili továrnu, shodili na ni jednu bombu, což bylo varování zaměstnancům, že bude následovat nálet. Německá spolupracovnice Mici zrovna Stanislavu zaučovala, když spadla tato první bomba. Nikdo ale nevěřil, že bude podnik bombardován, protože Rakousko bylo do té doby náletů ušetřeno. „Místní rozhlas měl zvláštní znamení: když se ozvalo ,kukuk kukuk‘, tak přeletěly svazy přes hranice. A když mířily na Steyr, ozvalo se ,marta marta‘. Tentokrát se ozvalo heslo ,marta marta‘, proto jsme všichni vyletěli. Chtěli jsme běžet ven, jenže werkschutzáci nám bránili. Lidé už věděli, že to je naostro, protože den předtím spadla zaměřovací bomba. Dav úplně položil drátěný plot, vyběhli jsme ven a strašně jsme utíkali ven z města. Stačili jsme si vzít na lágru věci a utíkali jsme do lesa. Brodili jsme se sněhem, až jsme přišli ke stavení. Továrny se také zamlžovaly, aby je nepřítel nemohl zaměřit. Když na vás kápla kapka, rozežrala vám kůži. My dívky jsme nenosily dlouhé kalhoty, takže co padlo na punčochu, byla rozežraná až na kůži.“ Stanislava utíkala s dvěma kamarádkami pryč z města do lesa, do kopců. Útočiště uprchlíci našli ve statku na samotě, odkud viděli hořící město. Sešli se tam místní Rakušané, nuceně nasazení z Čech, Polska, Itálie. Sedlák je nechal přespat v domě a hospodyně pro všechny uvařila guláš. „Spali jsme tam dvě noci, než jsme se odvážili dolů. Třetí den jsme šli dolů, již pod lesem jsme viděli mrtvoly. V továrně nás už považovali za nezvěstné a domýšleli se nejhoršího. Náš dívčí lágr dostal úplnou voll trefu, byl rozmetaný.“

 

Dívky se přestěhovaly na chlapecký lágr, kde spaly po dvou na posteli. „Nemohly jsme dát zprávu domů, protože vše bylo rozbité, takže naši se o nás báli. Maminka potom vyprávěla, že poslouchala londýnský rozhlas a tam hlásili, že toho dne byl proveden zničující nálet na Steyr. Zatrnulo jí a rozeběhla se na poštu, že zavolá. Jenže v půli cesty se zarazila, odkud tu zprávu ví, naše oficiální (média) to nikde nehlásila. Tak se vrátila domů a trnula, jestli jsem živa. Totální nasazení postihlo i rodiče.“

 

Vídeň-Mödling

 

Po krátké dovolené doma byly dívky přesunuty do Vídně. „Ve Vídni jsem byla nasazena v ohromné továrně Flugmotorenwerke, bylo tam asi dvacet hal a dvacet tisíc zaměstnanců.” Stanislava pracovala v administrativě, řadila a dohledávala tzv. werkscheiny, což byly průvodní listy pro každou jednotlivou součástku, bylo v nich zaznamenáno, jak se předávala mezi odděleními a kam byla určena. „Přišli za mnou čeští totálníci (nasazení) a chtěli zjistit, kam ty součástky chodily. Protože tam bylo vždy uvedeno, že nějaká součástka z letadla jde tam a tam. A oni si sestavovali, kde ta letadla dávají dohromady. Nebo někdy jsme jim nosily různé plánky pod sukněmi.“ Pracovalo se 12 hodin denně, každý den kromě neděle.

 

Dívky bydlely v lágru v Mödlingu nedaleko kláštera Sankt Gabriel, do továrny v Neudorfu dojížděly tzv. bádenkou, tramvají spojující Vídeň a Baden. Tvořily partu dvanáctku, jež se znala už z gymnázia v Českých Budějovicích a prožila většinu totálního nasazení společně. „Měly jsme společné zájmy, takže když jsme byly ve Vídni, nezahálely jsme. Dokud to šlo, chodily jsme do divadla, byly jsme i na opeře. Pořádaly jsme výlety do okolí, čímž jsme se uchránily náletů. Byly jsme venku a potom jsme šly pěšky přes velké spáleniště, přes celou Vídeň domů. Byly jsme zvídavé a turisticky založené, takže jsme neseděly na lágru.“

 

Lágr byl velký a smíšený, byly v něm ubytovány totálně nasazené dívky i chlapci. Obsahoval asi deset dřevěných baráků. Hygienické podmínky zde byly lepší než ve Steyru, děvčata využívala umývárny s korýtky s vodou, ale vodu si musela ohřívat na kamnech, proto posílala oblečení prát domů. V létě se v baráku objevily štěnice. Stanislava s přítelkyněmi protestovaly, spaly venku před budovou, až donutily vedení lágru, aby jim barák vyplynovalo. „Všechno oblečení nám načichlo plynem, zrovna jsem dostaly dovolenou a jely jsme domů. Oblečení jsme měly sbalené v kufrech, že nám to doma vyperou. Jely jsme v električce přes Vídeň a najednou se na nás začali všichni otáčet, že zapácháme. Nemytí, nečesaní auslendři. Vyházeli nám kufry z tramvaje a potom vystrkali i nás. (...) Cítily jsme se strašně pokořené.“

 

Stanislava se dostala domů dvakrát, jednou dostala dovolenku a jednou jela načerno, bez povolení. Naštěstí ji nechytili. Ve Vídni ji také jednou navštívil tatínek s dalšími železničáři. „Přijeli zrovna, když byla Vídeň bombardovaná. Koleje byly zničené, museli jít z nádraží pěšky přes celé město. Trnuly jsme, jestli dojdou. Když došli, rozplakali jsme se.“

 

Bombardování bylo na denním pořádku. „Zažily jsme strašné nálety. Nejdřív to byly přelety, kdy jsme se schovávaly do skalního krytu v Mödlingu. Ale když začali Vídeň bombardovat doopravdy, tak nás jednou z krytu vyhodili. Proto jsme už nechodily do krytu a zůstávaly jsme na travnatých stráních Mödlingu.“ To dívkám nakonec zachránilo život, když dostal tovární kryt přímý zásah a Rakušané v něm zemřeli.

 

Celé nucené nasazení si Stanislava vedla deník, v práci psát nesměla, takže si své zážitky zapisovala hlavně v krytu při čekání na nálet. Deník s ní přežil válku a později posloužil jako základ pro její publikované vzpomínky.

 

Davle

 

Když spojenecká letadla zničila hlavní továrnu Flugmotorenwerke, práce se přesunula do kláštera sv. Gabriela a poté do pivovarského sklepa ve Vösendorfu. Když byl vybombardován i tento sklep, pracovnice přešly v září 1944 do protektorátu Čechy a Morava, do Velešína či Davle u Prahy. U Davle Němci uzavřeli železniční trať a tunely předělávali na podzemní továrny Omega I a Omega II pro výrobu letadel, které spadaly pod Avii. Továrny však nebyly dokončeny a výroba nebyla započata, neboť přišel konec války. Protože ovládala dobře němčinu, pracovala Stanislava v kanceláři závodu v Libřici. Vyřizovala mimořádné příděly pro těžce pracující ‒ vozila pro pracovníky z Prahy cigarety a lihoviny. Spřátelila se se sekretářkou ředitele Harendta Poldinou, čehož využila na konci války, kdy nuceně nasazení pracovníci hromadně utíkali domů, hlavně na Moravu, kde už přešla fronta. Poldina sehnala tiskopisy, falšovala podpisy ředitele a vydávala pracovníkům propustky na dovolenou, aby se snáze dostali pryč. V Libřici již Stanislava nebydlela v lágru, ale našly si s kamarádkou podnájem.

 

Poslední kamarádi, kteří v továrně zbyli, se šli na začátku května 1945 rozloučit do hospody v Davli. „Esesáci hledali partyzány a nás tam našli, že tam máme gramofon a že slavíme, že je Hitler kaput. Sebrali nás a zavřeli do šatlavy v Davli. Tam jsme byli celou noc, měli jsme jít do práce a nešli, protože nás tam drželi dva esesáci. Jeden hoch dostal nápad, zavolal našemu řediteli ‒ říšskému Němci, že nemůžeme přijít do práce, protože nás tam drží. Ředitel již věděl, že v Praze vypukla revoluce, přesto řekl esesákovi, aby nás propustil, že mu Betrieb stojí. Tak nás zachránil.“ Po této zkušenosti si Stanislava s přítelkyněmi sbalily věci a také utekly z nuceného nasazení.

 

Nosily jsme jídlo na barikády, protože nám nedali zbraně

 

Přijely do Prahy zrovna 5. května uprostřed pražského povstání. Uvízly v Braníku, dál vlaky nejely. „Kufry jsme nechaly v Braníku před okny. Tenkrát nebyla všude rádia, takže kdo měl rádio, vzal ho do okna a vystavil ho, aby kolemjdoucí věděli, co se děje v Praze. Měly jsme kufry na chodníku a nevěděly co dál. Ujala se nás paní z jednoho hotýlku a ubytovala nás. Tam jsme přežily celé pražské povstání. Říkali, že táhnou vlasovci, tak jsme je vítaly do Prahy. Potom že Němci utíkají z Prahy, chtějí se spojit a přejít k Američanům, tak jsme před nimi utíkaly. Tak jsme tam pendlovaly, až jsme skončily unavené na zastávce s lavičkami a řekly si, že už nikam nejdeme. Nosily jsme jídlo na barikády, protože nám nedali zbraně.“ Dívky chtěly pomáhat v centru Prahy, tam ale měli povstalci zájem hlavně o zdravotní sestry, aby se staraly o zraněné. Stanislava nosila jídlo na barikádu, roznášela poštu. Na barikádě v Braníku se nakonec nebojovalo. „Viděli jsme ale, jak šel vyjednávat parlamentář s bílým praporem. Hezký kudrnatý chlapec. Báli jsme se, aby ho nezastřelili. Šel vyjednávat, co chtějí Němci dělat. (...) Mávali jsme na vlasovce, kteří šli po druhé straně řeky. Také k nám zabloudil jeden Američan: myslely jsme, že už přijela armáda, ale nepřišli. Potom jsme museli rozdělit barikádu, protože se chtěli pražští SS spojit s modřanskými esesáky, nechtěli padnout do ruského zajetí, šli k Američanům. Bylo to pestré.“

 

V drama se proměnil i příjezd Rudé armády do Braníka 8. května. Dívky spaly v hotelu Lesan. „Jednou ležíme a slyšíme šum. Spaly jsme tři na pokoji. Došly jsme k oknu a viděly otevřené dveře, světlo. Přicházejí nějací muži s flintami na ramenou. Viděly jsme jen stíny a nevěděly, kdo to je, jestli Němci, Rusové nebo Američané. Byly jsme zticha, už jsme nespaly, ale čekaly, co se bude dít. Najednou slyšíme na chodbě vždy kopanec do dveří a rozražené dveře. Přibližovalo se to. Paní hostinská promluvla: ,Děvčata, otevřete, rozsviťte!‘ Tak jsme rozsvítily a tam stál vysoký vousatý voják ‒ Rus. Říkal: ,Děvočky, děvočky.‘“ V hotelu se potom ubytovali vojáci Rudé armády, šťastní, že je konec války, myli se, holili, k tomu pouštěli hudbu z gramofonu. Pozvali děvčata na snídani, kde se hojně připíjelo vodkou.

 

Dne 10. května, když již povstání skončilo a Praha byla osvobozena, se Stanislava vydala do centra města zjistit, kdy pojedou vlaky. Procházela městem, v němž právě skončily boje a vládla revoluční nálada, život se měl teprve vrátit do svých kolejí: „Němci pomalovaní hákovými kříži tam dláždili silnici, vraceli kostky vytahané na barikády. Také jsem viděla mrtvého vojáka, byl natažený skoro jako Kristus. Ale je zajímavé, že mně to ani nepřišlo nijak strašidelné.“ U hlavního nádraží se stala svědkem a málem obětí lynče rozhněvaného davu: „Přede mnou spadlo na zem tělo. Koukám nahoru a oni tam křičeli: ,Tu nelitujte, to byla tady největší udavačka.‘ Nevím, jestli ji dav vyhodil, nebo skočila sama. Zůstala živá a raněná. Sklonila jsem se k ní, ale přišel ruský voják, odstrčil mne a zapálil jí vlasy. Já křičela: ,Ježíš, to ne, prosím vás, to ne!‘ A chtěla jsem k ní jít. Někdo mne odstrčil a už byl za mnou dav a začali: ,Co to je? Ona ji ještě chrání!‘ Vzala jsem nohy na ramena, měla jsem co utíkat, protože dav byl tenkrát nevypočitatelný. Před Wilsonovým nádražím byla povalená tramvaj, zalítla jsem do ní celá schvácená a vlezla jsem si pod lavičku, protože jsem měla plno strachu, jestli mne dohoní a jestli mne také nezlynčují, byly to strašné emoce.“  Od nádraží šla na Můstek, kde viděla příjezd československé vlády do Prahy, vzpomíná si především na ministra Zdeňka Nejedlého. Vlaky stále nejezdily, takže se dívky nakonec svezly s vojáky Rudé armády do Benešova, odkud jel první vlak do Českých Budějovic. Stanislava se konečně dostala domů.

 

Vše je ztraceno

 

Po skončení druhé světové války nastoupila pamětnice znovu na železnici, k obnoveným Československým státním drahám, pracovala v účtárně. Vzpomíná, že v době únorového převratu KSČ zrovna skládala jednu ze tří povinných zkoušek zaměstnanců drah ‒ malou dopravní, hospodářskou a finanční. Zkoušející stále odbíhali a šeptali si, až přišel jeden zaměstnanec a řekl: „Tak je to vše ztracené.“ V Praze prezident Beneš přijal demisi odstupujících ministrů a Klement Gottwald obnovil vládu, právě se dostali k moci komunisté. Zvláště otec legionář byl z vývoje událostí nešťastný, protože přímo zažil boje s bolševiky v Rusku. Vzpomínal na cestu po Transsibiřské magistrále, kudy se československé legie vracely z první světové války. „Když ráno otevřeli dveře, našli plno pověšených brášků. Když potřebovali v noci vyběhnout, číhali tam komunisté a věšeli je.“

 

Jako nadšená sokolka se pamětnice také zúčastnila všesokolského sletu v červnu 1948. „Pamatuji si hlavně průvod. Na tribuně byl prezident Gottwald. Já jsem vedla dorostenky z Ústí, šla jsem před nimi a ony za mnou. Všechny jsme zavelely: ,Vlevo hleď!‘ Odvrátily jsme se od hlavní tribuny, kde byl prezident. Byl to protest proti prezidentovi. Ale nebyl z toho žádný malér.“

 

Budovala jsem pohraničí

 

Roku 1947 odešla Stanislava Sládková do Ústí nad Labem pomáhat s obnovou pohraničních oblastí, které byly po odsunu Němců řídce osídlené a pustly. Pracovala v účtárně na ústředním ředitelství železnice. Pomoc mládeže byla dobrovolná, pamětnice nebyla členem Československého svazu mládeže ani žádné politické strany. „Šla jsem budovat pohraničí do Ústí nad Labem. Každý si představí rabovací gardy, ale tam bylo plno nás mladých a my jsme oživovali město. Obnovovali jsme divadlo, budoval se Sokol, učili jsme se esperanto, protože jsme si mysleli, že bude mezinárodní řečí, což nás zklamalo, že není. Hrály se turnaje volejbalu. Z mrtvého města, když jsme tam přišli, kde byly otevřené sklepy, všechno rozházené, rozbitá okna, se vše dávalo dohromady a stavělo. Byla tam dokonce opera, otevřelo se divadlo, zpívali jsme ve sboru. Také jsme recitovali v rozhlase, protože nebyli lidé. První léto jsme pomáhali při žních, obnovila se tam turistika, byl to krásný kraj, říkali jsme mu ,boží zahrady‘, protože tam volně rostly angrešty, rybízy.“

 

Stanislava zůstala na severu Čech pět let, až do roku 1952. Při pobytu v Ústí se také seznámila se svým manželem, jenž rovněž pracoval na dráze a s kterým měli řadu společných zájmů, včetně turistiky. „Zažila jsem tam nejkrásnější roky.“

 

Soudruzi odcházeli a já dodržovala termíny

 

Z Ústí odešla do Prahy, kde pracovala stále u Československých státních drah ‒ u Osobní stráže. Poté přešla do účtárny ministerstva dopravy, kde zůstala jedenáct let. „Byla jsem ve finančním oddělení, kde byly různé odvody a vše pod penále. Soudruzi různě odcházeli a já jsem dodržovala všechny termíny (plateb). Nosila jsem si i práci domů, tady třeba kokrhali kohouti, já balila a šla do práce.“ Tento způsob práce byl vyčerpávající, proto paní Zvěřinová změnila zaměstnání a nastoupila jako podniková kontrolorka do výzkumného ústavu Institutu manipulačních dopravních, obalových a skladovacích systémů, kde zůstala až do odchodu do penze. Její náplní práce byla kontrola projektů po finanční stránce (dodržování rozpočtu, smlouvy, vyčíslení nákladů atd.). Ve volném čase se věnovala turistice, organizovala např. vycházky po Praze. S manželem hodně cestovali a budovali vlastní domek, kde žije pamětnice dosud. „Evropu jsme zcestovali celou.“ Roku 1975 ale ovdověla.

 

Ani v době, kdy pracovala na ministerstvu, nevstoupila do KSČ. „Každý den ráno, když jsem přišla do práce, jsem měla na stole přihlášku do strany. Vždy jsem ji strčila do šuplete a pracovala dál. Všecko jsem si vydobyla prací a spolehlivostí.“

 

Paní Zvěřinová i po válce udržovala kontakt s kamarádkami, se kterými prošla Totaleinsatz. Dodnes se setkávají. Roku 1990 byl ustanoven Svaz nuceně nasazených, jehož cílem bylo dojednat odškodnění lidí, kteří byli za války posláni na otrocké práce do Německa a Rakouska. Paní Zvěřinová se v něm angažovala, pracovala v jeho kanceláři na Žižkově. Své vzpomínky na nucené nasazení popsala v knize Devatenáct nám bylo pryč…^[1] Základem publikace byl její válečný deník psaný v rakouských krytech.

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 20. června 2013.

[1] ZVĚŘINOVÁ, Stanislava. Devatenáct nám bylo pryč: totální nasazení dívčího ročníku 1924 trochu jinak. 1. vyd. Praha: Státní ústřední archiv, 2001. 115 s. ISBN 80-854-7572-3.