Ladislav Zoubek

* 1949

  • „Já jsem narazil do toho policajta. Protože oni nás hnali, brutálně nás mlátili a já jsem do toho policajta, co stál na té podestě- prakticky mě do něj nahnali. Chytl mě a kopl do mě, skutálel jsem se ze schodů až na dlažbu. Zařval na mě, že mám vstát, tak jsem vstal. A on na mě zařval: ,Ukaž, co máš v kapse!´ Vytáhl jsem pár drobných, dal jsem mu to v hrsti. Kopl mě do té ruky, do té dlaně. Všechno se mi rozletělo. A už mě hnali nahoru po schodech na to jedno podlaží, po dalších schodech- a pořád nás mlátili, až do té místnosti, co nás hnali. Byla to veliká místnost, nevím, kolik nás tam tehdy bylo. Akorát vím, že jak zavřeli tu místnost, tak tam hodili plyn. Tehdy jsem myslel, že je konec. Ale to byl jenom slzný plyn. Kdosi zařval: ,Hoďte na sebe deky!´ Už tam měli na zemi nachystané vojenské zelené deky. Hodili jsme je na sebe."

  • „Nahnali nás do té budovy, do takového rohu. Tam my jsme napadali na sebe. A na té hromadě nás řezali a řezali. Přikázali nám, že si máme stoupnout. Tak jsme si stoupli. Stáli jsme v tom rohu, všichni jsme se třepali- protože to byla hrůza, co se stalo. My jsme to vůbec nechápali. Vepředu stál ten můj kamarád Alois Raška. Takový chlapisko. On je kovář a tehdy měl na sobě takové tílko, námořnické. A oni přišli k němu a jeden na něj zařval: ,Ty jsi jejich velitel!´. To si pamatuju jako dnes." -„Ten policajt na toho Rašku."- „Ten policajt na něj zařval: ,Ty jsi jejich velitel!´Chytil ho za vlasy, smýkl s ním o zem. Teď ho obstoupili kolem dokola a na té zemi ho začali řezat. Jak ho řezali, to vám byla hrůza. On se tak nepříčetně svíjel. To tělo se nepříčetně svíjelo, on řval, nepříčetně řval, jak ho mlátili. Pěna mu šla z huby. Já jsem to nevydržel. Vystoupil jsem z toho davu a- nevím, kde se to ve mně vzalo tehdy, vystoupit proti takové hordě, že jsem si to vůbec dovolil. Vystoupil jsem a řekl: ,Proboha, co ho bijete! Co ho bijete, však my jsme nic neudělali, my jsme šli jenom na pivo!´ To jsem neměl dělat. Zařvali na mě: ,Tys tam byl také?´ Vzali mě za vlasy, strhli mě na zem. A už mě řezali jak jeho. Už mě řezali jak jeho. Já si jenom pamatuju, že jsem se probudil v místnosti, kde s námi sepisovali ty iniciály- odkud jsme, kde pracujeme. Tam jsem se probudil."

  • „Od toho náměstí, oni udělali uličku z těch policajtů, po tom chodníku až do té budovy [Sboru národní bezpečnosti]. Z policajtů- z jedné strany, z druhé strany ti policajti s obuškama. A oni [Lidové milice] nás, s těma samopalama, jak jsme šli za sebou, oni nás do té uličky prostě nahnali. Tam jsme museli jít tou uličkou a oni nás řezali, kopali, a tak nás hnali do té budovy. - „Jak moc vás řezali a kopali?"- „Řezali nás jak žito. Jak žito nás řezali." -„To nebyly nějaký formální údery."- „To nebyly formální údery. To nebyly formální údery."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 17.06.2020

    (audio)
    délka: 01:01:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechápu, jak mohli tak krutě zacházet s bezbrannými lidmi

Ladislav a Dana Zoubkovi (1970)
Ladislav a Dana Zoubkovi (1970)
zdroj: Archiv pamětníka

Ladislav Zoubek se narodil 5. ledna 1949 ve Vlachově Lhotě do rodiny malorolníků Ladislava a Anděly Zoubkových. Jeho otec po znárodnění hospodářství nastoupil do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva (JZD) jako závozník a nešťastnou náhodou zemřel, když se na něj při nakládání vysypal písek. Ladislav se vyučil strojním zámečníkem a jako sirotek místo na klasickou vojnu nastoupil na náhradní vojenskou službu, která tehdy v šedesátých letech obnášela devatenáct měsíců práce povětšinou na stavbách. Zbylých pět měsíců byl pak povinný vojenský výcvik v kasárnách. Ladislav dostal pro tuto službu umístěnku do brněnské Zbrojovky. Když v Brně dne 21. srpna 1969 probíhaly demonstrace jako připomínka prvního výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, Ladislav s kamarády šli nic netuše po práci na pivo. Na náměstí Svobody se stali svědky toho, jak policie demonstranty vytlačuje do bočních ulic za pomoci střelby a vodních děl. Rozhodli se dav opustit a vrátit se na ubytovnu. Večer se chtěli na místo vrátit. Zajímalo je, jak to tam vypadá a doufali v otevřenou restauraci. Místo toho je však spolu s dalšími lidmi zatkli příslušníci Lidových milicí. Všichni zadržení byli již na ulici surově zbiti a násilí pokračovalo i na policejní stanici. Ladislav spolu s kamarády a zbylými zadrženými si ráno vyslechli rozhodnutí, že je na ně uvalena vazba, protože při demonstraci házeli kamením po příslušnících Veřejné bezpečnosti. Ve vyšetřovací vazbě strávil Ladislav měsíc a soud, který následoval, jej, i jeho kamarády propustil na svobodu. Ladislav Zoubek si až do sametové revoluce 1989 nedovolil žádat po státu odškodné za nespravedlivé uvěznění. Když se těsně po pádu komunismu vypravil do Brna, aby s tím, co prožil, konfrontoval příslušné orgány, dočkal se pouze odmítnutí a výhrůžek. O další žádost o dosažení alespoň částečné spravedlnosti se již nikdy nepokusil.