Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Žížala (* 1929)

Vzpomínám na každou éru svého života rád

  • narodil se 4. listopadu 1929 ve Skalici u Benešova

  • jeho rodiče byli sedláci

  • otec zemřel, když mu byly dva roky, maminka se brzy nato znovu provdala

  • v letech 1940–1948 studoval na gymnáziu v Benešově

  • v letech 1948–1950 se vyučil sklářem v Železném Brodě

  • čtyři roky pracoval jako sklenář

  • se ženou se přestěhoval do Týnce nad Sázavou

  • od roku 1954 do roku 1992 pracoval v továrně Jawa

  • v letech 1983–1985 byl delegátem ministerstva zahraničního obchodu v Moskvě

  • odmala se věnuje malování

  • dnes žije v Týnci nad Sázavou a je zde uznávaným historikem

Cesta se klikatí přes kopce, lesy, podél polí s řepkou a mezi loukami, které požírají nálety křovin. Některé hospodářské usedlosti jsou proměněny ve velké agrární firmy, u některých se prochází telata a tlumeně bučí. A z některých jen opadává omítka a zarůstají kopřivami. Benešovsko bylo vždy krajem sedláků.

Ladislav Žížala se narodil ve Skalici, vesničce vzdálené jen pár minut rychlé chůze od Benešova. Psal se rok 1929. Jeho rodičům zde patřil statek, několik polností a dobytek. Když mu byly dva roky, zemřel mu otec: „Prodělal prý spálu, v té době těžkou nemoc, říkávala babička... šel na pole, a nedošel.“ Maminka zůstala na celé hospodářství sama. Ale ne nadlouho. Statek nemohl zůstat bez sedláka, a tak se provdala za muže z vedlejší vesnice. Světe div se, jmenoval se opět Žížala a pamětník mu neřekl jinak než táto (jak později zjistil, nový Žížala pocházel ze stejného rodu Žížalů jako jeho skutečný otec).

Pokrokoví lidé

Pamětník prožil své dětství během posledních let první republiky. S otcem jezdil do Tábora a do Prahy prodávat chovné prasnice a býčky. „Oni ti sedláci byli velice pokrokoví lidé,“ vzpomíná dnes sedmaosmdesátiletý Ladislav Žížala a začíná nadšeně popisovat důmyslnou organizaci tehdejších hospodářství:

My jsme měli kontrolovaný chov dobytka, prasat, slepic... což bylo výhodný hlavně ekonomicky. Každá kráva měla svůj rodný list, v chlívě měla svoji tabulku, jméno, zapisovala se dojivost, kontrolovala se tučnost... a podle výsledků tý chovný krávy se vybírala telata, která se prodávala na aukcích... to bylo strašně výhodný... každý měsíc to chodil kontrolovat asistent organizace sedláků...“

A slepice... to jsem nevěřil... přišel nějaký pán, přinesl plánky... a místní tesař udělal kudlíky... ty měly tři prkýnka na takovejch koženejch páskách... a když tam ta slepice vlezla, tak ocasem ty prkýnka shodila a zůstala tam zavřená... maminka musela chodit vždycky jednou za dvě hodiny zapisovat snůšku těch slepic... chovný slepice, který měly nejlepší snůšku, tak ty vejce se prodávaly na chov.“

Ptám se pamětníka překvapeně: „To všechno bylo státem nařízené?“

Ne, nebylo. Sedláci prostě měli svoji organizaci... taková hospodářská družstva... v každém větším městečku měla organizace svoje sklady, kde se vykupovalo obilí. A od fabrik zase nakupovali hospodářský stroje a prodávali to za dobré ceny sedlákům... Táta byl členem... tenkrát to nebyly akcie, říkalo se tomu jinak... no a postavili družstevní mlékárnu, takže s odbytem mléka nebyl problém... neprodávalo se na trhu, ale složilo se v mlékárně a tam se pasterizovalo, vyráběly se z něj sýry... a lihovar taky... v Benešově byl družstevní lihovar... takže všechny brambory, řípa... to se všechno vozilo do družstevních organizací sedláků... a díky tomu nebyl problém s prodejem produkce.“

Měřili výšku brambor

V roce 1939 chodil tehdy desetiletý pamětník do obecné školy v Benešově. Jedno březnové ráno si vykračoval rychlým bezstarostným krokem na vyučování: „Přijeli Němci... oni už měli připravený plakáty: tam byly namalovaný zemljanky, ruka a chlap s beranicí... to měla být jako komunistická strana... a bylo tam napsáno: ‚Zachvátili tě? Zahyneš!‘ Němci si mysleli, že Češi se nebudou chtít podrobit ruské mentalitě, a věřili, že lidi budou stát při nich... jenže se strašně mejlili.“

Přituhuje. Kraj polí a lesů obsadily ve jménu říše jednotky SS (Schutzstaffel). Z Benešovska se stalo „zabrané území“: od Bystřice k Benešovu, k Sázavě, k Vltavě a k Sedlčanům se táhla hranice cvičiště zbraní německé armády. Bylo zde umístěno několik desítek tisíc vojáků. Protektorátní vláda na toto území neměla vliv – zde se nacházela německá říše přikrytá křídlem orlice. Tak třeba Týnec nad Sázavou byl hraniční řekou rozdělen vedví: jedna část měla německého starostu a druhá protektorátního. A na mostě přes Sázavu číhal ve své boudě četník, který kontroloval průkazky – bez nich se na německé území projít nedalo.

Němci odsud vystěhovali tisíce lidí. „Když se lidé stěhovali, vzali si nábytek... a buď si vybrali, kam půjdou, anebo dostali od Němců přidělené místo... odevzdali dobytek, barák a Němci na to vystavili doklady, že jim ty statky zaplatí, jenže po válce byly peníze blokovaný, takže z toho ty lidi nikdy nic neměli...“

Neodešli však všichni. Říše měla zájem na tom, aby v zabraném území část původního obyvatelstva zůstala, a tak vydávala speciální karty k pobytu. Důvod byl zřejmý: říše potřebovala zemědělce a dělníky. Jawa namísto motorek vyráběla válečnou techniku. V Metazu se odlévaly pásy pro tanky. „Ještě po válce se oddělením v Jawě říkalo podle toho, co se tam vyrábělo... třeba kulometné...“

Válka s sebou nese kromě strachu a nejistoty i hlad. A Ladislav Žížala říká, že hlad byl – ale naštěstí ne u nich. Žížalovi, jakožto zemědělci samozásobitelé, přežívali docela dobře. „Sádlo bylo, mlíko jsme měli... máslo jsme neměli, ale dostávali jsme z mlékárny příděl... a samozřejmě se vozilo i načerno...“ Hospodářství tedy fungovalo obstojně – až na to, že se muselo velké množství produkce odvádět Němcům: maso, sádlo, vejce.

Dalším závažným problémem byly všudypřítomné německé zákazy a nařízení. Některé se ale daly obejít:

Třeba odstředivka na mléko byla zaplombovaná, nesměla se používat... ale on nebyl problém ten drátek vyvlíknout a zas ho vrátit...“

Němci byli hrozně pintlich. To se vedly obrovský plachty. Táta dělal místostarostu... a já jsem za tátu ty papíry vyplňoval... protože jsem chodil na gymnázium... tam se psalo všechno: kolik se narodilo prasat, kolik bylo jalovic, kolik bylo krav, jaká úmrtí, doklady, že to zemřelo... to Němci kontrolovali strašně... ale přesto, když bylo potřeba maso, vždycky se nějaká kráva nebo jalovice odchovala navíc a pak se to v noci hodilo řezníkovi... třeba do Bystřice... ze Skalice přes kopečky... a ten to zpracoval na černým trhu.“

Chodily kontroly a zjišťovaly, jestli to, jaká se nahlásila úroda, souhlasí s tím, co bylo ve sklepě. Změřili sklep, vejšku brambor, a odhadli, kolik je to asi metráků... a chodili kontrolovat, jestli to ubejvá v souladu s tím, jak krmíme dobytek... ale naštěstí to dělali čeští lidi, to nedělali Němci... takže když měla přijít kontrola, vědělo se o ní.“

Raději k Američanům

Psal se rok 1945 a sovětská armáda se nezadržitelně blížila. Němcům docházelo jídlo. „Lítali po vsích, skupovali slepice a cokoliv se hodilo... platili alkoholem... to byly litrový flašky zapečetěný německou orlicí... byli vyhladovělý, neměli co jíst...“

Nezbývalo než se vydat na rychlý ústup. Schörnerova armáda zamířila kolem Skalice na západ. Chtěli se dostat do zajetí raději k Američanům než k Sovětům. „Tank přijel dokonce až k nám do Skalice. Mysleli jsme, že už to jsou Rusové... ale byli to Němci... chtěli vodu... Tak se udělala domobrana a chodili jsme v noci hlídat.“

Němci se ale nedostali daleko, protože Rusové jim překřížili cestu. Jedna sovětská armáda přijela od Vlašimi a druhá od Benešova. „Střílelo se tam, byli tam mrtví lidi ve škarpách... a pak se říkalo, že tam prej byli vlasovci, že šli s německou armádou a jak je Rusové viděli, tak je stříleli...“

Velkostatek, velkostatkář, velkokrávy

Konec války, mír... Na hospodářství Žížalových se začal život vracet do starých kolejí. „Vše se rozbíhalo na vysoké úrovni... táta ještě za války koupil samovazač... po válce zavedl napáječku pro krávy... a taky koupil švédský dojičky... přijel montér ze Švédska a ke chlívu se přistavěla bouda na kompresor...“

Klid ale netrval dlouho – na sedláky přišla kolektivizace a nastaly složitější časy. Bylo potřeba nahradit produkci celého vystěhovaného pohraničí. „V roce 1947 Stalin nabídl pomocnou ruku... ačkoliv ani v Rusku neměli co jíst... a dodal do Československa hromadu vagonů pšenice.“ Žížalovým zůstala jen chalupa, i koně jim vzali, tedy zkolektivizovali. Nesli to těžce, nejhůře děda: „Ten byl na svý krávy obrovsky hrdý... chodíval s nima i na přehlídky...“

Skalice měla to štěstí, že družstvo vzniklo ze sedláků. Ti měli většinou kontrolované chovy ještě z první republiky a zkušenosti s prací na statku, takže když se daly všechny krávy do jednoho kravína, dojivost byla obrovská. Horší to měla družstva složená z řemeslníků:

Říkal mi známý: ‚Ty krávy nám v Čakovicích vůbec nedojej... A já mu na to povídám: ‚Hele, Vašku, tak zaprvý, nesmíte krást a zadruhý je musíte pořádně krmit...‘ On prej, že mají dojivost dva litry na krávu... ‚Tak to je špatný,‘ povídám, ‚protože ve Skalici je to osm litrů.‘“

Když komunistická strana viděla, že některá družstva jsou výnosná a některá ne, rozhodla se (podobně jako v Americe) vytvořit velké celky. Skalice byla začleněna pod JZD Struhařov. „To už byla velkovýroba. Z táty se stal zootechnik a z bráchy agronom... Družstvo si žilo dobře, jen ty platy byly směšný.“ To časem seznala i komunistická strana, a tak začala zemědělcům stavět například kulturní domy.

To, že u nás byla zemědělská družstva, a nikoli státní statky, mělo i své kladné stránky. Vztah lidí k půdě byl daleko větší než těch, kteří pracovali jako státní zaměstnanci. Třeba v Rusku, kde to všechno zestátnili, byl vztah k půdě hrozný... to byla jediná výhoda... a projevilo se to tak, že Československo bylo výkladní skříní socialistických států... i když jsme zaostávali v řadě věcí.“

Zbývající střípky: Jawa, svaz a kostelíky

Jak to bylo s Ladislavem Žížalou dál?

Učitel mi říkal, že mě jako syna kulaka na vysokou školu nevezmou, tak ať se jdu vyučit... Tak jsem šel do Železného Brodu na uměleckého skláře.“

Po vyučení pamětník pracoval v oboru. Jeho váza byla dokonce vybrána jako dar Klementu Gottwaldovi. Pak se ale kvůli lepším životním podmínkám přestěhoval i se ženou do Týnce nad Sázavou, kde začal pracovat v Jawě, a to pěkně od píky. Z elektrického oddělení se nakonec vypracoval na referenta náhradních dílů a ekonoma provozu.

Jawa byl pro socialistické Československo významný podnik. Vyráběla až sto tisíc motocyklů ročně a z toho se asi pětasedmdesát procent vyváželo do Sovětského svazu. „Rusové chtěli motocykl jednoduchý a s příručkou, kde byly uvedeny náhradní díly, aby si ho sami dokázali opravit. Ten motocykl byl v sedmdesátých letech tak dobrým obchodním platidlem, že když jsme potřebovali ropu, platilo se buď tatrami, nebo motocykly.“

Rok 1968. „Tři dny po okupaci přišli do Jawy Rusáci. Tank stál ve vratech. Všichni byli vyděšení, nikdo nevěděl, co se vlastně děje... Za nějakou dobu jsem odjížděl pracovně do Rakouska. Přišel za mnou estébák a říkal mi: ‚Kdybyste tam něco viděl, mohl byste mi dát nějaké zprávy?‘ Tak to je průšvih, já ještě budu spolupracovat s StB... Naštěstí ve Vídni kluk rozdával noviny, česky psané, byl to nábor emigrantů do Austrálie... tak jsem si jedny vzal a donesl je tomu estébákovi... nevím, co si o tom myslel... Nebylo těžké se dostat do styku s StB... Po revoluci jsem si to nechal vytáhnout a byl jsem veden jako trvale sledovaný, protože jsem byl zaměstnanec na vyšší úrovni... ale žádný malér jsem neměl zapsaný.“

V osmdesátých letech Ladislav Žížala opustil Jawu a vydal se jako delegát ministerstva zahraničního obchodu do Sovětského svazu. Strávil tam pět let. Vztah Československa k Sovětskému svazu v osmdesátých letech dobře ilustruje tato promluva ministra k delegátům: „‚Rusové neplatí, dluhy narůstají do miliard, je třeba hledat výrobky, které by se dovážely do republiky, aby se ten dluh pokryl...‘ Nabádal nás, ať hledáme, čím je možné ten dluh uhradit...“

Ale nejen prací živa je duše člověka. Ladislav Žížala si odmala ve volném čase rád kreslil. A vrátil se k tomu právě v Sovětském svazu, kde maloval kostelíky, takové drobné perokresby, a rozdával je kolegům. Dnes žije již sám. V Týnci nad Sázavou je uznávaným znalcem historie a spolupracuje na mnoha místoznaleckých publikacích. A navíc maluje krásné krajinky.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Šedý)