Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cyril Žilka (* 1933)

Od normalizace jsem byl pro StB nepřátelská osoba Céva

  • narozen 4. února 1933 v obci Okrouhlá u Boskovic

  • z dětství si nese vzpomínku na sovětské zajatce a německé vojáky v Okrouhlé

  • v letech 1955–1958 sloužil na vojně u Pohraniční stráže, byl zástupcem velitele pro věci politické

  • vystudoval přírodní vědy, učil fyziku a chemii na Broumovsku

  • od 60. let zaměstnán na okresním a krajském výboru KSČ

  • během pražského jara propagoval reformy totalitní společnosti

  • po nástupu normalizace vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání

  • do sametové revoluce čelil spolu s celou rodinou šikaně režimu

  • StB na něj vedla spis Céva, kolega v práci na něj pravidelně donášel

Cyril Žilka se narodil 4. února 1933 v malé vesnici Okrouhlá na Drahanské vrchovině, kde prožil dětství spolu se svými rodiči a osmi sourozenci. Už jako pětiletý chlapec vnímal napjatou atmosféru před začátkem války, když i v malé vesnici probíhala všeobecná mobilizace a muži se loučili se svými blízkými a odjížděli na korbách nákladních aut někam pryč.

Setkání s ruskými zajatci

V době protektorátu chodil Cyril Žilka se svými vrstevníky denně více než sedm kilometrů pěšky do nedalekých Boskovic do měšťanky. Během cesty spolu děti prožívaly různá dobrodružství, spoustu legrace a bezstarostného života. Když šel ovšem jednou pamětník domů sám, měl zážitek mnohem silnější. Na konci Boskovic byly v posledních letech války muniční sklady, které zřejmě pomáhali budovat ruští zajatci a které sloužily německé armádě jako zásoba munice pro ustupující vojsko. Bylo už k večeru, když procházel kolem tohoto místa, a všiml si velmi špatně vypadajících mužů v zanedbaných šatech, jak pracují pod dozorem stráží. Jeden z nich ho oslovil.

„Malčik, malčik, chleb.“ To byla první ruská slova, jež v životě slyšel. Pochopil, co muž potřebuje, vytáhl z brašny zbytek svačiny a podal ho zajatci. Když viděl, jakou radost mu tím způsobil, poprosil tetu, která měla malé hospodářství, aby mu ukrojila chleba a namazala sádlem. A druhý den šel znovu. Ještě dvakrát se mu podařilo projít kolem stráží, což byli vojáci v uniformách německé armády, a předat chleba čekajícím zajatcům, kteří projevovali velkou vděčnost. Pár dnů nato ovšem u zajatců stál příslušník SS, a jakmile uviděl přicházet chlapce s krajícem chleba, tak razantně zakročil.

 „On se do mě dal, nadával mně do sviní a nevím do čeho, ještě dneska cítím ten bodák, jak mě bodal do zad, a já si říkal, tak to je konec, položil jsem chleba a honem pryč.“

Konec války na Okrouhlé a drama na Benešově

Když se blížil konec války, usadila se na Okrouhlé v několika budovách větší jednotka německé armády.

Vedle skutečných partyzánů, kteří operovali v okolních lesích, se objevili také partyzáni „na poslední chvíli“. Ti se chtěli předvést a oznámili všem obyvatelům okolních domů, aby dvě noci všichni spali ve sklepech, a oni se chtěli pokusit dům, kde jednotka měla velení, vyhodit do povětří. Podle slov pamětníka si naštěstí svůj záměr včas rozmysleli, ale dvě noci strávené ve sklepě si pamatuje dodnes.

Sousední obec Benešov byla na úplném konci války ve velkém nebezpečí. Vojáci z jednotky na Okrouhlé, jak popisuje pamětník, začali jednoho dne nakládat na auta velké sudy s benzinem a zbraně a odjeli směrem k Benešovu. Tam hledali ukryté partyzány a člověka, který pomohl zběhům z německé armády. Pokud se do určité hodiny nenajde viník, každého desátého muže zastřelí a Benešov zapálí. Jen díky dobrým vyjednávacím schopnostem tehdejšího starosty Václava Richtra a místního faráře Richarda Zavadila, který uměl výborně německy, se podařilo zabránit nejhoršímu. I další pamětníci potvrdili, že si pamatují, když byli jako malí všichni zavřeni v jednom domě, modlili se celou noc a nevěděli, co se bude dít druhého dne ráno. Podle dostupných zdrojů nabízel farář svůj život za ušetření Benešova od vypálení. Ještě po odchodu jednotky, kdy už se celá vesnice těšila na konec války, se náhle na Okrouhlé a v okolí objevilo větší množství vojáků v různých uniformách. Někteří je vítali jako osvoboditele, než ovšem pochopili, že je to další ustupující německé vojsko. Hned nato už přijeli čeští vojáci s Rudou armádou, vcelku v poklidu zbylé vojáky zatkli a obyvatelé Okrouhlé si mohli konečně oddychnout.

Přesvědčeným komunistou

V roce 1948 pamětník dokončil měšťanskou školu a odešel do Letovic, kde nastoupil do učebního oboru v podniku Tylex Letovice. Politiku v té době ještě moc nesledoval, ale pamatuje si, jak měli volno ze školy během generální stávky, a také vnímal euforii už po volbách v roce 1946, kdy Komunistická strana Československa (KSČ) slibovala všechno a všem. Po nástupu KSČ k moci pamětník vstoupil do Československého svazu mládeže a později pod vlivem všeobecné propagandy i do KSČ. Původně chtěl studovat vysokou školu, ale hned po maturitě, kterou si dodělal po vyučení ve škole v Pardubicích, nastoupil jako učitel matematiky a fyziky na základní škole ve Stárkově na Broumovsku. Po roce bylo jasné, že bude muset brzy nastoupit na základní vojenskou službu, a tak na tři měsíce zaskakoval jako učitel i v Broumově.

Pohraničník

Během roku 1955 dostal povolávací rozkaz do Hradce Králové, kde hned pochopil, že jeho vojenská cesta povede k Pohraniční stráži. Jakmile absolvoval podle vlastních slov velmi tvrdý tříměsíční výcvik a poddůstojnickou školu, měl zůstat na útvaru a dohlížet na další vojáky v přijímači. Po návratu z krátké dovolené dostal nabídku jít přímo do terénu k hranicím. Sloužil v Krušných horách v Kryštofových Hamrech a vzpomíná například na poplach, kdy ráno museli do terénu hlídat, aby hranice nepřešel hledaný narušitel. Čekali vyhladovělí a promrzlí v lese na sněhu až do pozdního večera, kdy je už spící odvážela nákladní auta zpět k útvaru. Později se dozvěděli, že zátah byl na uprchlého masového vraha Václava Mrázka, který byl odhalen 17. března 1957 při domovní prohlídce. Zřejmě existovalo podezření, že by se mohl pokusit o útěk přes hranice do Německa, ale nakonec byl shledán vinným ze sedmi vražd a na konci roku 1957 v pankrácké věznici popraven.

Jindy se stalo, že při návratu z hlídky přicházeli z lesa dva vojáci a druzí dva pohraničníci, kteří je měli vystřídat ve službě, manipulovali se zbraní tak nešikovně, že vypálili dávku nábojů jen kousek od přicházející dvojice, kterou tvořil pamětník a jeho kolega.

Až úsměvně působí příhoda, kdy si kousek za hranicí v zakázaném prostoru bezstarostně lyžoval celý turnus německých studentů i s instruktorem. V té době už se naštěstí vysoké napětí v drátech na hranicích nepoužívalo, ale stále na nich umírali nevinní lidé.

Pamětník také vypráví, jak na vedlejší rotě zatkli přímo na stanici vysokého důstojníka Pohraniční stráže, který zřejmě spolupracoval s převaděči a posílal hlídky jinam, aby mohli nerušeně přecházet. Při odhalení této skupiny byla údajně zastřelena jedna francouzská „špionka“.

Lukrativní nabídka a rychlé procitnutí

Po návratu z vojny v roce 1958 začal vzhledem ke špatným platovým podmínkám ve školství pracovat v elektrárně v chemických laboratořích. Krátce nato přišla z dnešního pohledu pro něj kontroverzní nabídka – dostal možnost pracovat na sekretariátu krajského výboru komunistické strany v Hradci Králové, na úseku národohospodářském. S odstupem času je cítit lítost a pamětník přiznává, že tam tenkrát pochopil, jak mizerně strana hospodaří a co všechno dělá špatně. Když například přemlouvali soukromé zemědělce založit jednotné zemědělské družstvo.

„Oni neměli nic proti družstvům, ale chtěli si to založit sami, oni tomu rozuměli a nechtěli to dělat s někým, komu nedůvěřovali.“

Později se na vojenském cvičení seznámil s jistým Oldřichem Jarošem, který v té době pomáhal své ženě psát diplomovou práci o období 50. let a politických procesech. Podle pamětníka byli vybráni tři historici, jedním z nich právě Oldřich Jaroš. Ty zavřeli někde o samotě, nesměli používat tužky ani papír a postupně probírali dokumenty týkající se politických procesů 50. let, aby o tom podali zprávu novému vedení.

Zajímavé je pamětníkovo vyprávění o lístku, který údajně napsal vlastní krví Rudolf Slánský Klementu Gottwaldovi z vězení: „‚Klémo, vždyť to není pravda, udělej něco.‘ A Kléma mu odpověděl: ‚Musíš to udělat pro stranu.‘“

Oldřich Jaroš se později stal jedním z tajemníků Alexandra Dubčeka a v období normalizace signatářem Charty 77, později byl spoluautorem knihy Srpen 69 – Edice dokumentů.

Další setkání se zajímavou osobností, která ovlivnila pamětníka, bylo seznámení s předním českým ekonomem, představitelem první československé ekonomické reformy v 60. letech Otou Šikem. Ten patřil k vůdčím osobnostem pražského jara a v roce 1969, po vyloučení z KSČ a zbavení všech funkcí, emigroval do Švýcarska, kde v roce 2004 zemřel. Po roce 1989 byl Ota Šik tři roky členem rady konzultantů tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Tato setkání, diskuse se spolupracovníky, odhalení zločinů KSČ a velký vliv tehdejších tajemníků strany vedly našeho pamětníka k jasné podpoře reforem před rokem 1968.

Konec nadějí

Příchod vojsk Varšavské smlouvy znamenal pro většinu reformních komunistů buď návrat ke starým pořádkům, nebo protest, a to s sebou většinou neslo ztrátu zaměstnání a další pronásledování. To byl i případ pamětníka, který podporoval například Dva tisíce slov, což byl významný manifest pražského jara, který podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vedení KSČ jej po roce 1968 označilo za kontrarevoluční a pronásledovalo jeho sympatizanty. Kromě toho pamětník nesouhlasil se vstupem vojsk a veřejně se k tomu vyjadřoval, netušil ovšem, že jeden spolupracovník si všechno zaznamenává na malý magnetofon. Následovala ztráta zaměstnání, vyhazov z KSČ, problémy s přijetím syna do školy a šikana manželky v práci bankovní úřednice. Humorné je pamětníkovo vyprávění, jak byl zbaven své vojenské hodnosti, celý akt nebyl delší než dvě minuty. V době reformních 60. let začal také pamětník navštěvovat vysokou školu, kterou už ale nedokončil. S vedoucím své diplomové práce se náhodou potkal po letech na nádraží, kde kdysi renomovaný matematik, vysokoškolský profesor počítal vagony.

Normalizace a blízký přítel agentem StB

Dalšího půl roku ovšem trvalo, než se našel někdo, kdo měl odvahu člověka s takovým kádrovým posudkem vůbec zaměstnat. Vzhledem ke své slabé tělesné konstituci a zdravotním problémům měl velké štěstí, že neskončil jako někteří jeho spolupracovníci například v kotelně.

Díky známostem a rozumným lidem začal pracovat ve státním podniku Fotochema jako referent zásobování, a přestože postupně vykonával více kvalifikovanou práci, jeho povýšení a lepší platové podmínky nepřicházely v úvahu. Tenkrát vládli ve všech podnicích kádrováci, kteří rozhodovali o všem, ale hlavně o lidech – co kdo může nebo nemůže, koho přijmout, koho naopak vyhodit atd. Všude vládla přetvářka, každý se bál cokoli dělat a říkat, což nahrávalo všem těm donašečům a prospěchářům.

I v blízkém okolí pamětníkových spolupracovníků byl člověk, který se naoko tvářil jako přítel, ale pravidelně předával Státní bezpečnosti (StB) informace o svých pěti spolupracovnících včetně Cyrila Žilky. Až nedávno jeho vnuk zjistil v Archivu bezpečnostních složek, že na dědu byl veden svazek s krycím jménem Céva a tím agentem StB byl jeho dlouholetý přítel Oldřich Sahánek, během okupace vězněný za členství v odbojové skupině CURIE a od roku 1956 spolupracovník StB, který zemřel dřív, než se ho na to mohl pamětník zeptat.

Vytoužená svoboda

Rok 1989 byl úlevou a vysvobozením pro všechny pronásledované v období totality. I pro pamětníka znamenal narovnání vztahů v práci, uvolnění napjaté situace, částečnou rehabilitaci a vrácení vojenské hodnosti. Byl také předvolán na policii v souvislosti s uvedením svého jména v tzv. Cibulkových seznamech jako člověk pronásledovaný bývalým režimem. V roce 1993 odešel do důchodu a spolupracoval se svým synem v začátcích jeho podnikání. V současné době, po smrti své ženy, tráví čas s rodinou, přáteli a převážně ve svém bytě v Hradci Králové, kde má mimochodem na svůj věk pečlivý pořádek.

„Já jsem osobně rád, že to takhle dopadlo, že ten režim, ten komunismus padl. Mrzí mě, že to vzalo úplně jiné obrátky, bude to ještě nějaký čas trvat, než dostaneme všichni rozum. Ta jednota, která byla mezi lidma v tom roce 1968 nebo 1989, že když je taková pohroma, tak jsme najednou jednotní, jak se povolí, tak se to rozhádá. Měli by se lidi nad tím zamyslet. To, o co tato republika přišla různými machinacemi, tak jsme se mohli mít všichni mnohem líp. Ale já si myslím, že nová generace, možná až ta další, že se jí to podaří zlepšit.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století