Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Zedníček (* 1922)

• narozen 30. července 1922 v Dlouhé Vsi na Olomoucku

• otec zemřel v roce 1933 na tuberkulózu

• matka se starala o tři děti

• v roce 1936 nastoupil do Baťových závodů ve Zlíně

• v roce 1942 odjel do Vídně na nucené práce

• dvakrát utekl z nucených prací zpět do protektorátu

• po válce znovu nastoupil do Baťových závodů ve Zlíně

• ve znárodněném podniku přejmenovaném na Svit pracoval do roku 1989

• syn Pavel se stal úspěšným hercem a dcera psycholožkou

Bedřich Zedníček se narodil 30. července 1922 v Dlouhé Vsi v Olomouckém kraji Františku Zedníčkovi a matce Žofii. V jeho pěti letech se rodina přestěhovala do Vrchoslavic, kde tatínek dostavěl dům. Měl dvě sestry, o rok starší Jiřinu a o jedenáct let mladší Oldřišku. Když bylo pamětníkovi jedenáct let, postihla rodinu tragédie – tatínek zemřel na tuberkulózu.

„Táta v první světové válce utržil zranění a nosil pásku přes oko. Byl v Sokole, byl hasič a zedník, a než zemřel, stavěl v Otrokovicích rodinné domky pro Tomáše Baťu.“ Působil tam i v období, kdy se v roce 1932 zřítilo letadlo s továrníkem Baťou do otrokovického průmyslového areálu.

Tatínek zemřel doma

Nemoc se u Františka Zedníčka projevila už v roce 1927, když dostavěl dům. Léčil se v sanatoriu a uzdravil se. O šest let později však dostal zápal plic a nemoc se vrátila. Na tatínkovu smrt si Bedřich Zedníček vzpomíná jasně: „My děti jsme si hrály venku na schovávanou, když nás maminka zavolala, že tatínek umírá. Přiběhly jsme k jeho posteli, ještě otevřel oči, byl rád, že nás vidí, a pak je zavřel naposledy.“

Matka se třemi dětmi tvrdě bojovala o živobytí

Žofie Zedníčková zůstala sama se třemi dětmi, nejmladší dceři byly teprve čtyři měsíce. Vdova po válečném invalidovi neměla nárok ani na jeho invalidní důchod šedesát korun měsíčně, který za svého života pobíral. Život bez otce a podpory od státu se proměnil v tvrdý zápas o přežití. „Máma strašně dřela, na rukách mívala hluboké praskliny a muselo ji to hrozně bolet. V zimě holýma rukama míchala krmivo pro dobytek, na nočních směnách pracovala v cukrovaru, přes den opatrovala dobytek, nás děti a domácnost. Nikdy se už neprovdala a nikdo jí nic nedal. Měli jsme jednu krávu a děda z Dlouhé Vsi měl pole, které s mou maminkou společně obdělávali. Já jsem oral už ve čtrnácti letech,“ vzpomíná Bedřich Zedníček.

Práce u Bati byla terno

Pamětník potřeboval co nejdříve začít vydělávat, aby vypomohl doma. Cíl byl poměrně jasný: stát se zaměstnancem v Baťových závodech bylo terno nejen pro mladé lidi, kteří toužili po existenční jistotě, ale i pro hospodáře, jež celkem obstojně živila půda. „Někteří sedláci kolem Zlína si najali pacholka a šli dělat k Baťovi,“ vzpomíná Bedřich Zedníček. „Byli tam zaměstnaní lidé z celé republiky, kolem pětadvaceti tisíc.“

Pro dokreslení situace pamětník také vysvětluje, že když se stavěla dráha z Vizovic na Slovensko, dělníci žili a pracovali v pracovním táboře. Kdo se hlásil k Baťovi, musel jít nejdříve pracovat do tohoto tábora. „Byla to taková čekárna. V táboře pracovali zájemci tak dlouho, dokud je někdo známý z fabriky nevytáhl. Kdo u Bati nikoho neměl, trčel v táboře třeba pět let.“

Dva tisíce párů bot denně

V srpnu 1936, po dokončení měšťanky v Němčicích, Bedřich Zedníček dělal písemné zkoušky v Baťově škole práce a v listopadu nastoupil do pracovního poměru. Bylo mu čtrnáct let a měřil pouhých 145 centimetrů.

Přes jeho malý vzrůst a útlý věk nezažil šikanu, přestože pracovní tempo na něj bylo příliš rychlé a často se opožďoval. Naopak, všichni drželi při sobě a pomáhali si.

Přiřadili ho do gumárny, kde na kopytě tvaroval a zahlazoval gumu pro galoše. Denně musel vytvarovat materiál pro dva tisíce párů bot.

V učňovské škole pobíral šedesát korun týdně, v dílně pak o čtyřicet korun více. Po nějaké době ale musel jeden člověk z dílny na boty odejít a Bedřich Zedníček se rozhodl, že to bude on.

Přihlásil se do baťovských strojíren, kde se chtěl vyučit strojníkem. Pracoval ve slévárně, v galvanovně a nakonec ho jako učně přijali do modelárny, kde vyráběl dřevěné modely strojních dílů, které se odlévaly.

Režim u Bati byl přísný, ale měli jsme se dobře

„U Bati byly čtyři internáty pro mladé kluky a bylo nás tam kolem sto dvaceti. Na pokoji bylo deset paland pro dvacet kluků a za to jsme každý platili pět korun týdně. Měli jsme vychovatele, byli to většinou správní chlapi. Přísní, ale féroví.“

Na internátu panoval přísný režim. Budíček v šest hodin ráno, následovala rozcvička a práce do pěti odpoledne. Od sedmi do devíti večer škola. V sobotu škola šest hodin a v neděli vycházky. „Nebylo to špatný. Měli jsme se dobře. V sobotu a o prázdninách jsme se místo školy chodili koupat na rybníky. Dokud jsem byl na intru s ševci, byl jsem samé peníze. Jakmile jsem ale přišel ke strojařům, peněz jsem měl méně.“

Němci z říše byli nenažraní

Když vypukla válka, pamětníkovi bylo sedmnáct let. Do Zlína přijelo množství vojáků nejrůznějšími dopravními prostředky a Bedřich Zedníček vzpomíná, že ho nejvíce zaujalo, jak se němečtí okupanti přejídali. „Němci si udělali výhodný kurz. Kupovali si v restauracích celé věnce buřtů, osmnáct zákusků, dva čaje. Měli ohromné žoldy a strašně žrali. V Německu už asi neměli co jíst, a tak přijeli k nám.“ Na druhou stranu ale kvitoval, že se změnou režimu v roce 1939 uznal protektorát mamince rentu šedesát korun za nebožtíka tatínka, bývalého válečného invalidu.

Baťovy závody za války

Po okupaci v březnu 1939 německá správa obsazovala velké podniky svými lidmi. Zlín a Baťův koncern nebyly výjimkou. Němci chtěli přestěhovat obuvnické fabriky ze Zlína do Německa a zlínské závody proměnit v závody zbrojařské, což by mělo likvidační dopad nejen na Zlín a další podniky v zemi, ale také na desetitisíce zaměstnanců po celé republice, kteří udržovali hospodářství v chodu. Tomu chtělo vedení firmy zabránit, a tak po dlouhých jednáních prosadilo do vedení říšského Němce Albrechta Miesbacha, který přejal filozofii firmy a upřednostnil její zájmy.

„Některé budovy byly pod dozorem a vstoupit se tam smělo jen na legitimaci. Byli tam němečtí dozorci a oplocení z drátů. Ale jinak jsme pokračovali v práci normálně jako dřív a nic se nezměnilo,“ vzpomíná Bedřich Zedníček.

Zatímco na počátku války byl ve Zlíně, maminka s dcerou Oldřiškou válečné roky přečkala doma ve Vrchoslavicích, kde pracovala u sedláka. Oldřiška chodila do školy a starší Jiřina pracovala v Přerově. „Nejlépe se měla maminka u sedláka v létě o žních, kdy na statku sedláci pekli kuřata, byla sekaná se zelím, okurkový salát a další hanácké dobroty. Válka tam moc vidět nebyla, jen že byl nedostatek masa.“

Totální nasazení nebyla žádná tragédie

V roce 1942 byl Bedřich Zedníček již vyučen a pracoval u Bati v modelárně. Ale protože byl ročník 1922, nevyhnul se totálnímu nasazení v říši. Nebral to však jako žádnou tragédii, a dokonce se aktivně přihlásil. „Když kamarád dostal pozvánku do Německa na práci, já jsem se šel přihlásit na pracák, protože jsem chtěl být s ním. A tak jsme spolu odjeli na práci do Vídně.“ Pracoval ve Vídni na brusce ve Fiatce, kde se podílel na výrobě nákladních aut pro armádu. Vydržel tam několik měsíců, než ho přeložili a než nakonec utekl domů.

Z lehkosti, s jakou popisuje tamní poměry, lze usoudit, že pracovní morálka byla nezvykle volná. „Ve Fiatce byl jeden starý chlap, se kterým jsem několik měsíců pracoval na střídačku. On míval denní služby, já noční. Jednou mě můj noční kolega požádal, abych v noci nic nebrousil, aby neměl co dělat. A tak jsem nic nedělal. Měl jsem jen puštěné stroje, a když šel mistr kolem, ťuknul jsem na kličku, udělalo to jiskry a bylo to. Nepracoval jsem a četl si rodokaps. Ale pak mě mistr přistihl, že si čtu, rodokaps mi vzal a domluvil mi.“

Pamětníkův kamarád měl normu pět skříní za noc. „Dělal pomalu, ale pořádně a těch pět skříní měl v půl dvanácté hotovo. Směna ale končila až v šest ráno. A tak si za závěsem udělal ‚ulejvárnu‘ s lůžkem, kde vždycky spával...“ I tam Bedřicha Zedníčka nakonec mistr nachytal. Ale zatímco jinde už by mu hrozil kárný postih, například v podobě koncentračního tábora, zde byl pouze přeložen na jiné pracoviště, až po různých peripetiích pro nedostatek práce nakonec přešel do jiného podniku.

Útěk z říše do protektorátu

Jednoho dne se po práci vrátil do lágru a všichni ostatní totálně nasazení, kteří pracovali v jiném podniku než on, byli pryč. Využil tedy situace, sbalil si kufr a vydal se na nádraží. Tam potkal kluka, kterého znal z lágru, dali se dohromady a nasedli do vlaku směr Břeclav. Nastoupilo do něj třicet německých vojáků, prováděli kontroly, ale Bedřich Zedníček se svým kumpánem měli štěstí: jejich vozu se kontrola jako zázrakem vyhnula.

Kradené propustky: z říše do protektorátu na fotbal a zpět

Někdo ho však udal. Přišel četník a odvedl ho na gestapo v Přerově. Pamětník však na základě lékařského vyšetření, které si nechal vyhotovit, prokázal, že je slabý na plíce a může být tři měsíce doma. Poté se musel vrátit do Vídně na nucené práce. Utekl podruhé. To už měl od protřelého kamaráda k dispozici kradené propustky – dovolenky do protektorátu s razítkem od zlínských gestapáků, které kamarád drze oblafl. Dokud měli odvahu, mohli tedy pendlovat mezi protektorátem a Vídní, jak se jim zlíbilo. A tak si odskočili třeba z Vídně do Zlína na fotbal a pak zase zpátky. Kontrolám snadno proklouzli mezi prsty, což tehdy bylo něco nevídaného. Skončili s tím v okamžiku, kdy už bylo příliš mnoho kamarádů, kteří by tyto propustky rádi využívali.

Po druhém útěku z vídeňského totálního nasazení se Bedřich Zedníček „uklidil“ do Hoštic-Heroltic ke strýci a přečkal tam až do konce války.

Nestraník přece nemůže dostat poukaz na dovolenou!

Po válce se vrátil do Baťových závodů, které komunisté bez náhrady znárodnili a v roce 1949 přejmenovali na Svit.

„Po válce to u Bati vypadalo hrozně. Závody převzali komunisti a všechny ředitele, kteří nevstoupili do KSČ, vyhodili. Hodně zaměstnanců se dalo ke KSČ a mě také přemlouvali. Ale většině těch lidí šlo hlavně o výhody, funkce a kariéry, ne o nějaké ideje.“

Vzpomíná, jak po narození syna Pavla v roce 1949 přijal od závodu nabídku odjet do Karlových Varů na čtrnáctidenní dovolenou. Měl tehdy vředy a nápoje z léčivých pramenů mu přišly vhod.

Soudruzi však nedokázali strávit, že jako nestraník dostal poukaz na dovolenou, a vytvořili aféru. „Dostalo se to až k nejvyššímu tajemníkovi KSČ, který měl ale opačný názor a zastal se mě. Říkal, že na dovolenou mají mít nárok i nestraníci, abychom viděli, že jsou komunisti dobří. Potom ho popravili.“ (Pravděpodobně šlo o Otto Šlinga, poválečného vysokého funkcionáře Komunistické strany Československa v Brně, který byl popraven v roce 1952.)

Ne všechna družstva byla tak dobrá

Bedřich Zedníček neměl komunisty rád, neváhal se účastnit demonstrací, přesto připouští, že lidé z Vrdlovic, Ivanovic, Švábenic, Heroltic, Křížanovic nebo Topolova, kteří byli nuceni vstoupit na začátku padesátých let do JZD, nedopadli nejhůř. „Byli to chudáci, protože sedláci v družstvech si vybrali lepší místa, to ano. Někteří to bojkotovali. Ale musím říct, že nakonec to bylo výborné družstvo. Přebrali to opravdu odborníci. Chodili jsme na schůze a vždycky bylo všechno v pořádku. Ale ne všechna družstva byla tak dobrá.“

Bedřich Zedníček pracoval v závodech Svit až do roku 1989 a poté odešel do důchodu. Jeho maminka se dožila dvaasedmdesáti let. S manželkou vychoval dvě děti, syna Pavla, který nejdříve vystudoval kožařskou průmyslovku ve Zlíně, poté herectví na brněnské JAMU a stal se úspěšným hercem. Dcera Dagmar také hrála divadlo, ale profesí je psycholožka.