Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Zářecká (* 1928)

• narozena 15. června 1928 v Pardubicích

• v roce 1942 byla svědkem perzekuce obyvatel po atentátu na Reinharda Heydricha

• v roce 1944 zažila ničivé spojenecké nálety na Pardubice

• pracovala v továrně Telegrafia, později v Tesle

„U vysoké školy chemické byla v roce 1938 socha T. G. Masaryka a u ní stáli sokolové čestnou stráž, i můj tatínek jako domobranec československé armády tam stál v uniformě. Bylo období mobilizace, byly tam davy lidí. Z amplionu pouštěli Hitlerův projev. Ten řval, já nevím, jestli jste někdy slyšeli, když mluvil Hitler, byla to hrůza. S maminkou jsme tam stály a já se bála. Protože on vyhrožoval. Už si nepamatuji, co přesně říkal, ale vím, že to působilo na vyvolání strachu.“ Touto vzpomínkou na dobu těsně před válkou začíná své vyprávění Helena Zářecká. Narodila se 15. června 1928 v Pardubicích do rodiny elektromechanika Adolfa Cypla a jeho ženy Julie, rozené Nohejlové.

Příjezd nacistických okupantů

Když přijížděla v roce 1939 vojska německých okupantů, žila rodina pamětnice u hlavní ulice Na Skřivánku. Helena Zářecká si tak pamatuje, jaký smutek panoval mezi lidmi, kteří nástup německé mašinerie sledovali z chodníků. „Byl to hrozný pohled sledovat okupanty, jak nastupují k moci.“ Jeli ve velkých nákladních vozech a na motorkách po pravé straně, což byl pro lidi nezvyk, protože do té doby se v Československu jezdilo vlevo. Hlavně zbraní měli vojáci namířeny proti nevinnému obyvatelstvu a demonstrace síly pokračovala obsazením kasáren, které v té době nesly jméno T. G. Masaryka.

Nucené práce

„Když nás Němci obsadili, tak všechno jídlo bylo na potravinové lístky a měli jsme šatenky. Ve školách se učilo v němčině. Všechny nápisy v Pardubicích byly okamžitě přepsány, byl tam vždycky název německý a teprve pod ním český. Na všech úřadech byla zavedena němčina jako úřední jazyk.“ Pamětnice chodila v té době na měšťanku. Ke konci války pracovala v továrně Telegrafia (budoucí Tesla Pardubice). Její budoucí manžel Vladimír Zářecký byl ročník 1924 a jako takový byl nasazen na práci v Německu. „Manžel pracoval v továrně BMW v Mnichově, kde se dělaly motory do letadel. Měl se strašně špatně, co se týče jídla, jedli potraviny, které my bychom dnes vůbec nedali do úst.“

Deportace Židů

Helena Zářecká také vzpomíná na děsivou součást druhé světové války – deportace obyvatel židovského původu do koncentračních a vyhlazovacích táborů. „Pamatuji se na deportaci Židů, shromaždiště bylo u hotelu Libuše, u starého nádraží, s kuframa tam čekali na transport. Stály tam celé rodiny, měly vyšité pěticípé hvězdy na oblečení, s velkým nápisem JUDE,“ uvedla své zážitky pamětnice. Během práce v Telegrafii se stala v únoru 1944 svědkem transportů vězňů, vlaky zastavovaly před nádražím a lidé se zuboženým vězňům snažili pomoci a házeli jim jídlo. „Na nádraží jsme je viděli v hrozném stavu, hladové, zmrzlé, tohle mám v paměti, tenhle smutný obraz.“

Perzekuce po atentátu na Reinharda Heydricha

Helena Zářecká si dodnes pamatuje na tragický osud obyvatel nedalekých Ležáků, kteří po atentátu na Reinharda Heydricha skončili svůj život 24. června 1942 na pardubickém Zámečku (Larischova vila). „My jsme bydleli kousek nad krematoriem. Vozili tam i popravené z Ležáků. Znali jsme se s panem Šafaříkem, který tam pracoval a byl donucenej ty lidi pálit. On se potom zhroutil. To nebyly hezký časy. Ve dne v noci se kouřilo z komína.“

Atentát na zastupujícího říšského protektora se Heleny Zářecké dotkl i osobně. Oblíbený třídní učitel Janáček z měšťanky byl zapojen do odboje a následně odvlečen příslušníky gestapa ze školy přímo během vyučování. „Měly jsme ho na matematiku a fyziku. Vždycky říkal: ‚Děvčata, učte se, je to pro vaše dobro.‘ Já si pamatuju, jak jsme se procházely o přestávce na chodbě a pan učitel taky a najednou přišli dva muži v dlouhých černých kabátech, došli k němu, každý ho vzal z jedný strany v podpaží a šli. My běžely k oknu, abychom se podívaly ven, tam stálo auto, oni ho do toho auta strčili a odjeli. Později byl i s manželkou popraven na Zámečku.“ Po válce se u Zámečku uskutečnila vzpomínková akce na popravené oběti heydrichiády.

Spojenecké nálety

Na konci války se Pardubice staly terčem spojeneckých náletů. První ze tří velkých leteckých útoků proběhl 22. července 1944. Jeho cílem byla rafinerie Paramo, bomby ale omylem spadly i na městské čtvrti obývané civilním obyvatelstvem. „Můj tatínek byl velký hrdina, i když se houkalo, tak stál do poslední chvíle u okna. A najednou začaly padat bomby. Tenkrát padlo v Pardubicích za oběť 43 lidí. Měli pak veřejný pohřeb. Němci ho vypravili jako protest, propagandisticky toho využili.“

„Dne 24. srpna byl po poledni druhý nálet. Byl nádherný den, svítilo slunce a houkalo se: ,Achtung, achtung!‘ Tak všichni zase utíkali, ale jelikož kolikrát utíkali zbytečně a pak se zase vraceli, tak dokonce někteří zaměstnanci skočili do Chrudimky, že se vykoupou, no ale najednou – viděli jsme směrem k letišti výbuchy a rány... vlezli jsme do nějakého dvora do místnosti pro zvířata, tam klečeli lidi na kolenou, modlili se a přes ně přelítávali pomalu Američani, byly vidět lesklý letadla, to byl tehdy nálet na staré nádraží, petrolku a letiště. Bylo celkem 213 obětí. Na nádraží stál společný kryt, tam utíkaly maminky s dětma, a ten kryt dostal přímý zásah...“

Helena Zářecká přežila válečné útrapy ve zdraví a po jejím skončení pracovala až do důchodu ve společnosti Tesla.