Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Zajícová (* 1937)

• narozena 4. srpna 1937 v Menharticích

• v roce 1945 zažila ústup německé armády i osvobození sovětskými vojáky

• zažila odsun rakouských sousedů

• v 50. letech rodina perzekvována v souvislosti s kolektivizací

• matka propuštěna ze školství kvůli deklarované víře v boha

• vystudovala gymnázium v Moravských Budějovicích

• po gymnáziu musela pracovat v jednotném zemědělském družstvu

• v roce 1957 se provdala za Miloslava Zajíce

• pracovala jako kreslička v Agroprojektu, dělnice v lese a ve skladu

• v roce 2020 žila v Antonínově Dole na Vysočině

Marie Zajícová, za svobodna Hotařová, se narodila 4. srpna 1937 v Menharticích v okrese Třebíč. Menhartice se nacházely v rakouském pohraničí a v té době byly poslední ryze česká vesnice. Maminka pracovala jako učitelka na základní škole a tatínek se staral o hospodářství.

Nevybuchlý granát

Marie se ve škole učila německy a vzpomíná na školní pomůcky s obrázkem Hitlera, jak hladí holčičku. Po válce se jejich pan učitel vrátil z koncentračního tábora, oblečen v černém obleku zadal žákům domácí úkoly a šel domů, zřejmě byl hodně nemocný. Jednou když šla Marie ze školy, jeli přes ves k rakouským hranicím vojáci se zbraněmi, děly a s polní kuchyní. Spoustu jich bylo zraněných. Další den při cestě ze školy viděla německé vojáky v uniformách, jak se seřadili na návsi do tří řad. Za pár dní procházelo Menharticemi mnoho vojáků, všelijak poraněných, a místním obyvatelům bylo nařízeno, že je mají pustit do domů a nechat je u nich přespat. Hotařovi nechali přespat vojáky ve stodole a půjčili jim deky.

„No, a potom druhý den odjeli a zanechali nám tam granát mezi vraty nevybuchlý, a tak jestli jim to spadlo, nebo ho tam dali schválně, nevim.“ V dekách po nich zbyly veliké vši, takže maminka musela péct deky v peci. Po cestě vojáci zanechávali ledacos: „No, a ty uháněli polní cestou, konvoj celá utečenců k hranicím, ale polní cestou, ne po silnici. A tam zapalovali ty svý auta, ty svý zbraně a děla. My jsme šli za ves a dívali jsme se na ně dalekohledem, byla to úžasná podívaná, jak to mohutně hořelo.“ Jednou Marii babička vyprávěla, jak u nich po válce při žních vypomáhala jedna Němka, která říkala: „Jednoho Hitlera mám v srdci a jednoho na řetízku.“

Kdyby vyhrál Hitler, tak jsme takhle jeli my a kdovíkam asi

Po válce Marie zažila kromě vojáků také odsuny Rakušanů: „To mi bylo osm let asi, dívala jsem se z okna a na vozech jeli, každej měl malej raneček, dospělí, děti malinký a mně jich bylo strašně líto a brečela jsem. A myslela jsem si: Kdyby vyhrál Hitler, tak jsme takhle jeli my a kdovíkam asi.”

Těžká cesta za vzděláním

Marie chodila na gymnázium v Moravských Budějovicích, kam denně jezdila vlakem v 5.45 a na zastávku chodila pěšky nebo jezdila na kole 4,5 kilometru. Vstávala většinou v půl páté, protože musela nakrmit krávy a koně. Vlak jel hodinu, a tak se zde mohla učit a občas ve vlaku i rýsovala úkoly. V Moravských Budějovicích ji čekala dlouhá cesta pěšky do budovy gymnázia. Když jezdila domů ze školy, tak už na ni místní členky JZD volaly: „Tak pojď už taky!“ Na maturitu se učila na posedu pro myslivce, kde to pěkně houpalo a byl klid. Odmaturovala v roce 1954, zatímco její bratři už do školy nesměli. „Mamince řekl pán v okrese Dačice, že oni smějí jedině k vidlím,“ vysvětluje pamětnice. Nejmladší sestra se na studia dostala, protože se později politická situace trochu uvolnila.

Marie v zemědělství

S nástupem kolektivizace a JZD nastaly těžké časy. Po gymnáziu Marie musela pracovat v hospodářství, krmila dobytek, dojila krávy, starala se o koně. Mariina rodina nesměla do města Jemnice, tak maminka musela vzít koš na brambory a obléct si staré oblečení, jako že jde na pole, a přitom šla nakoupit. Komunisté z okresu vydali kontingent: „Velké dodávky jim předepsali, že to nemohli splnit. A někteří byli takoví, že chodili do pohraničí a tam kupovali obilí, aby je nezavřeli, aby ho mohli dodávat. To se tam stalo.“

Mariina rodina se ocitla ve velmi obtížné situaci. Tatínek onemocněl tuberkulózou, Mariin bratr byl také nemocný, maminka učila a babička byla stará, takže Marie musela vstávat brzy a hodně pracovat. Mariinu strýci a poctivému hospodáři Františkovi Niederhafnerovi komunisté ze státních statků v pohraničí odmontovali a zabavili všechny stroje a zařízení, včetně obilí a krmení. „Strýc byl takový pokrokový hospodář, tak asi proto šel první. No, a potom řekli, že mají hubený krávy, protože jim odvezli i obilí a všechno krmení do těch státních statků, takže je neměli čím krmit. Řekli, že maj hubené krávy, že jsou sabotáž.“ Strýc byl odsouzen na šest let a pracoval v uranových dolech v Dolní Rožínce. Teta za ním jednou jela na návštěvu s jedním z jeho tří synů a se svou maminkou. „A ten malej kluk podával jablíčko tátovi a ten dozorce do toho jablka praštil a to jablko odletělo kdovíkam.“ Kromě Františka Niederhafnera zavřeli i mnoho dalších hospodářů.

Strýcův návrat z vězení a maminčin vyhazov ze školy

Otec Mariina strýce měl rakovinu žaludku a bylo mu řečeno, že mu zbývají asi tři měsíce života, obával se tedy, že se se svým synem, který byl tou dobou ve vězení, již nesetká. Naštěstí přišla amnestie a František se se svým otcem setkal. Jinak mu ale styky s rodinou zakázali a musel pracovat v továrně na nábytek v Třešti. Hotařovi byli nuceni darovat všechna svá pole státu, komunisté jim i ostatním obyvatelům Menhartic zabavili dobytek, koně dali do buřtů a místo nich ustájily krávy. „Maminka učila, myslím, v Dešné. Tak tam přišel inspektor a řekl, jestli je vyrovnaná s otázku náboženskou. A naše maminka si myslela: ‚Když nic nebudu říkat, tak to bude dobrý.‘ A on řekl: ‚No, věříš, nebo ne?‘“ Maminka nemohla říct, že nevěří, tak podle pravdy pověděla, že věří. Dostala odpověď: „Tak už zejtra nechoď. Běž domů.“

Také jí vytkli, že po nich něco chce (učitelské zaměstnání) a přitom posílá děti do náboženství. Takže musela docházet do státního statku a dělat různé zemědělské práce, chodila na pole, vázala snopy, stohy ze slámy. Tou dobou velice zhubla a těžce nesla zákaz práce ve školství. Hotařovi se ocitli v těžké finanční situaci, Mariin tatínek i starší bratr byli vážně nemocní tuberkulózou plic, mladší bratr byl rovněž ohrožen nemocemi, nejmladší sestře bylo dvanáct let. Mariina maminka, ač sama nemocná, tedy musela živit sedmičlennou rodinu. Podala stížnost proti vyhazovu z práce na odbor školství a kultury rady Krajského národního výboru v Jihlavě, ale její žádost byla zamítnuta se slovy: „Vaše působení ve škole a na veřejnosti nebylo v souladu s posláním učitele v socialistické škole.“ Paní Hotařová tedy podala žádost o přezkoumání stížnosti na krajskou prokuraturu v Jihlavě, ale opět marně. Pracovala proto ve státním statku a později dostala místo účetní. Marie pomáhala, jak nejlépe uměla. Sekala krmení a vozila ho kravám, sbírala brambory, pracovala také jako kočí a jezdila s bratrancem do pohraničí pro slámu. V zemědělství musela pracovat až do doby, než se vdala.

Mariina svatba a nový život

Marie navštěvovala otce v Humpolci. Po cestě ve vlaku potkala svého budoucího muže Miloslava Zajíce. Vystoupili spolu, šli do bufetu, a jelikož byla zrovna Popeleční středa, tak jedla dietně. Miroslav za ni chtěl všechno platit, ale Marie mu to nedovolila, protože jí maminka říkala, ať si od nikoho nikdy nic platit nenechá, že by si na ni dělal právo. Procházeli se spolu po městě a on jí recitoval básně. Tou dobou Marii bylo asi dvacet let. Miroslav pak za ní jezdil na motorce nebo vlakem. Chodili po lesích a po polích. „Seznámili jsme se na jaře a v listopadu jsme se vzali, protože jsem byla vlastně nevolník, abych mohla jít do práce.“

Nejdříve bydleli u manželových rodičů v Horní Cerekvi a manžel, vyučený sklář, dojížděl do skláren v Antonínově Dole. Později v Antonínově Dole dostali byt, a tak se přestěhovali. Marie zpočátku nedostala práci kvůli kádrovému profilu a musela nadále dělat v zemědělství. Časem už mohla nastoupila do Agroprojektu. Některé Mariiny spolužačky naopak chtěly pracovat v zemědělství u svých rodin, ale nesměly a musely se jít vyučit na sever Čech švadlenami a přadlenami. Často však utekly. Rok po svatbě se Zajícovým narodila dcera, pět let poté měli syna. Marie v Antonínově Dole nejprve pracovala v lese, později se naučila brousit a pracovala ve stejné sklárně jako její muž. „No, byl tam takovej malej pán, taky tam brousil, ale v druhý jídelně a vždycky, když šel přes tu naši, tak mi ty ostatní kluci říkali: To je kat, to je kat! Já jsem vždycky měla husí kůži, že je to kat. A teprve teď jsem zjistila, že to byl ten kat, co tady dělal v Jihlavě ty popravy.“

Střídání zaměstnání a „zlaté tele“

V době normalizace v 70. letech Mariin manžel přišel o práci a Marie byla se synem doma. Později střídala různá zaměstnání, na výstavbě na okrese, ve sklárnách a ve skladě. Pracovala a snažila se k věcem příliš nevyjadřovat, ale jednou když po sobě umřeli ruští politici a všichni se museli povinně klanět jejich portrétům, Marie odmítla a řekla: „To oni nám zase nějaké zlaté tele najdou.“ A jedna komunistka z kanceláře ji okřikla: „To u nás se takhle nesmí mluvit!“

Radost po roce 1989 a současnost

Sametová revoluce a pád komunistů udělaly Marii Zajícové a její rodině velikou radost, vše bedlivě sledovali v televizi. Pole už vrátit nechtěli, zato v Horní Cerekvi měli dostat v restituci přes sto tisíc, ale nedostali nic. Maminka byla na žádost Marie Zajícové plně rehabilitována a prohlásila: „To mám radost, jako kdyby mi dali milion.“ I přes těžkou práci a nejistotu, kterou Marie zažívala po mnohá léta, prožila spokojený život. Její dcera vystudovala stravovací školu a syn se vyučil elektrikářem. Oba již mají rodiny a Marie Zajícová má radost ze svých vnuků. „Pracujte poctivě a s radostí, abyste si mohli říct, že čím já jsem byl, tím jsem byl rád.“

Vyprávění Marie Zajícové dne 21. března 2017 natočily a zpracovaly  pro projekt Příběhy našich sousedů Michaela Frulová, Terezie Laštovičková, Zuzana Šteflová a Lucie Zavřelová ze ZŠ Křížová pod vedením Mgr. Michaely Vackové. Příběh pamětnice v červenci 2017 napsala Marie Mrvová.