Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Wiplerová (* 1946)

• narozena 9. března 1946 v Hradci Králové

• v dětství bydlela s rodinou v bytě svého strýce Zdeňka Štauberta, který se vrátil z koncentračního tábora

• strýc trpěl depresemi z války, dokázala mu tehdy pomoci

• její mladší sestra zemřela v útlém dětství

• vystudovala střední zdravotnickou školu

• pracovala ve zdravotnictví

• v roce 1966 se vdala a v roce 1968 se jí narodila dcera Karla

• vdala se podruhé a narodil se jí syn Jan

• po roce 1989 vystudovala magisterské studium ve zdravotnickém oboru

• pracovala v hospici a pak jako turistická průvodkyně

• účinkovala v komparzních rolích ve filmu a v televizi

• v roce 2021 žila v Hradci Králové

Helena Wiplerová se narodila brzy po válce. Bydlela v malém bytě společně se svým otcem, matkou, sestrami její maminky, svojí mladší sestrou a se svým strýcem, který se vrátil ve zbědovaném stavu z koncentračního tábora. Zažil strašné věci a trpěl depresemi. V koncentračním táboře se setkal i s budoucím prezidentem Antonínem Zápotockým, který tam měl roli „kápa“ - dozorce vybraného nacisty z řad vězňů.

Tatínek Heleny Wiplerové byl katolík, maminka židovka. Babička pocházela z rozvětvené židovské rodiny Štaubertů, což byli většinou cirkusoví umělci, artisti, herci a muzikanti. V době druhé světové války se právě mezi cirkusovými umělci ukryla řada Židů, kteří by jinak pravděpodobně skončili v koncentračních táborech.

Život se s Helenou Wiplerovou často nemazlil. Maminka onemocněla těžkou tuberkulózou, její mladší sestra zemřela po aplikaci vakcíny proti tuberkulóze. Helena Wiplerová měla problém se za komunismu dostat na střední školu. Nakonec vystudovala střední zdravotní školu a téměř celý život pak pracovala ve zdravotnictví.

 

Antonín Zápotocký působil jako táborové „kápo“

Helena Wiplerová se narodila 9. března 1946 v Hradci Králové. Když se bratr její matky Zdeněk Štaubert vrátil z koncentračního tábora, vážil 32 kilogramů a měl vyražené zuby. Velmi proto toužil mít celou svou rodinu při sobě. Bydlel v malém bytě, kde s ním bydlela jeho matka s dvěma sestrami, malá Helena Wiplerová s mladší sestrou a s rodiči. Dědeček Heleny Wiplerové se osvobození nedočkal. Zemřel na infarkt, když ho zatýkalo gestapo.

Babička Heleny Wiplerové se jako židovka pokusila všechny své děti ochránit tím, že je nechala pokřtít. Židovství se pak v rodině zcela tajilo. Helena Wiplerová se dozvěděla o svých židovských kořenech až mnohem později. Svého syna Zdeňka však babička neochránila. Byl muzikant a gestapo si ho odvezlo přímo z hudebního vystoupení. Zažil děsivé okamžiky. Převezli ho do Buchenwaldu, pak ho přemístili do Mauthausenu. Nejdříve byl součástí pracovního komanda, které vytahovalo mrtvé vězně z plynových komor. Už to nezvládal, ale zachránila ho hudba. Byl opravdu velmi dobrý muzikant a Němci si na hudbu potrpěli. Zdeněk Štaubert vytvořil v koncentráku hudební těleso, které muselo hrát při všech nacistických pitkách a raziích, které v táboře probíhaly.

Nakonec skončil v lágru v Sachsenhausenu. Své rodině vyprávěl i o tom, jak zde byl jako „kápo“ pozdější prezident Antonín Zápotocký. Helena Wiplerová vypráví o tom, že takový člověk mohl udělat pro vězně mnoho užitečného. Podle jejího strýce však Antonín Zápotocký takový nebyl, a dokonce prý vězně sám mlátil.

Jednoznačné důkazy o špatném chování Antonína Zápotockého v Sachsenhausenu nicméně neexistují. Někteří vězni koncentračních táborů však proti budoucímu komunistickému prezidentovi nezávisle na sobě vypovídali. Antonín Zápotocký měl mimo jiné týrat vězně z Nizozemí. Nizozemská vláda však v roce 1994 dementovala, že požadovala vydání Antonína Zápotockého jako válečného zločince. Podle některých zdrojů však leží spis o Antonínu Zápotockém v tamních archivech a čeká na odtajnění.

Ke konci války převezli strýce Heleny Wiplerové znovu do Mauthausenu. Vyprávěl o tom, jak nejdříve přijeli do tábora Američani, zatkli zbývající dozorce, vězně odvšivili a zase odjeli. Tábor spadal do sovětské okupační zóny, takže brzy přišla Rudá armáda. Helena Wiplerová vzpomíná: „Přijeli Rusové, Stalin jim nedával vůbec žádný žold, co si neukradli, to neměli. Podle toho také zacházeli s místními obyvateli v Mauthausenu. To byla další rána pro vězně, kteří přežili.“

Strýc Zdeněk Štaubert, když se vrátil z pekla koncentračních táborů, byl hladový po lásce a krásných mezilidských vztazích. „Do toho jsem se narodila já jako malinká holčička v peřince. Dítě dá lásku, která je absolutní, zvláště pro skutečně nemocného člověka, s psychickými záchvaty,“ dodává pamětnice.

Strýc musel hrát na harmoniku, když se v koncentračních táborech věšelo, nebo když se konaly nějaké razie. Časově se mu vracely myšlenky na prožité hrůzy a měl z toho těžká psychická traumata. Zavřel se v pokoji, ležel na starém kanapi obličejem dolů a plakal. 

„Co udělá malé dítě, když vidí plakat někoho, koho má rádo? Lehne si na něj. Já jsem si vždycky na strýčkovu hlavu lehla, zabořila jsem ručičky do jeho vlasů. A tehdy jsem se nějak intuitivně naučila jednu věc, kterou jsem pak používala u pacientů. Naučila jsem se dýchat tak, abych odýchala to jeho utrpení. My jsme se synchronizovali v dechu. Na nic jsem nemyslela, jen jsem společně s ním dýchala. A bolest jako kdyby ustoupila. Trvalo to strašně dlouho, měla jsem někdy dokonce už třeba počůrané punčocháčky. On se ale vždy zklidnil a maminka mě pak zas dala do pořádku,“ vzpomíná Helena Wiplerová. 

Strýc se vrátil ke své hudbě, po které byla po válce velká poptávka. Lidé se chtěli bavit. Rodině se v té době dařilo celkem dobře. Strýc se oženil, jeho žena však začala brzy trpět depresemi a několikrát se pokusila o sebevraždu. Nakonec se skutečně sama zabila.

Strýc po smrti manželky, kterou velmi miloval, začal pít. A vlastně už na světě nechtěl být. Měl kamaráda, anglického letce. S ním se pak oba zabili při nehodě na motocyklu Harley nedaleko Hrobic. Okolnosti nehody byly dost podivné. „V osudné zatáčce zůstal dlouho pomníček, kde bylo napsáno, že tady zahynuli dva mladí chlapci, Zdeněk Šilhán a Zdeněk Štaubert. V době, kdy se postavila nová silnice, pomníček zasypali,“ vzpomíná Helena Wiplerová a dodává: „Možná dobře, že se nedožil všech těch komunistických represí naplno. A především prezidentství Antonína Zápotockého, toho člověka, který mlátil vězně v koncentráku.“

 

Bylo to stejné jako ve filmu Vlak dětství a naděje

Helena Wiplerová vzpomíná na těžkou dobu po válce a po nástupu komunismu, zvláště po tom, co umřel její strýc. Bylo málo jídla, přišla měnová reforma, nebyly peníze. V té době se narodila mladší sestra Heleny Wiplerové a rodina živořila. „My bychom snad nepřežili, nemít babičku. Já jsem uměla básničky a písničky a dělala cvičeného papouška, babička byla původně herečka. Tak jsme to dělaly stejně jako paní Růžičková ve filmu Vlak dětství a naděje. Babička věděla, že v tom a tom statku mají zabijačku a v tom a tom statku vdávají dvě dcery. Vzala dva kufry, mě za ruku a už se šlo po vesnicích. Přivedla mě, postavila na židli a já jsem dělala malého tajtrlíka. Lidé říkali, jaký mám krásný svetříček, čepičku, babička to ze mě hned svlékla a vyměnila za jídlo. Šly jsme domů a měly jsme věci ze zabíjačky, ovoce, zeleninu a tím jsme poválečnou dobu jakžtakž přežili. No prostě směnný obchod,“ vzpomíná pamětnice.

Maminka Heleny Wiplerové v poválečné době onemocněla těžkou tuberkulózou a šla se léčit do sanatoria v Žamberku. Tatínek se o obě malé holčičky starat nemohl, a tak se dostaly do dětského domova v Liberci. Když tam babička přijela, našla děti ve strašném stavu, zavšivené a podvyživené. Vzala je hned domů a začala o děti pečovat. Dostaly vakcínu proti tuberkulóze, ale bohužel mladší sestřička Heleny Wiplerové zemřela. „Když ty děti se narodí tak rychle po sobě, je to úžasná vazba. Dodneška mi sestra chybí,“ dodává pamětnice. 

 

Nemohu slyšet Suliku a Večery pod Moskvou

Helena Wiplerová začala chodit do Základní školy Pavlíka Morozova v Hradci Králové. Na svoji první učitelku nevzpomíná v dobrém. „Byla to tvrdá soudružka, která komunismu snad i věřila a na děti byla zlá,“ dodává pamětnice. „My jsme se museli učit životopis Pavlíka Morozova. To byl nějaký ruský dětský hrdina, nevím, jestli nebyl fiktivní, ale rozhodně to byl matkovrah a otcovrah. Celou rodinu poslal na Sibiř, protože věřil sovětské vládě. Udal také svého dědečka,“ vzpomíná pamětnice.

Ředitelem školy byl soudruh Říha, velký komunista. Tehdy se ještě učilo na škole nepovinné náboženství, na které malá Helenka chodila. První učitelka náboženství, paní Švadlenková, jim vyprávěla Nový zákon jako pohádky a dávala dětem razítka s andělíčky. Ředitel Říha však nenáviděl kněze a učitelky náboženství. Paní učitelku Švadlenkovou proto nakonec ze školy vypudil. Po něm vyučoval náboženství kněz, kterého brzy zavřeli do vězení. 

„A pak nám dali takového kněze, který vypadal jako řezník. Toho jsme nesnášeli, byl zlý a kluky mlátil řemenem. U toho jsme pak dělali první svaté přijímání. Bylo nás tam strašně moc, což soudruha ředitele příšerně štvalo. Od dalšího roku výuka náboženství skončila,“ popisuje pamětnice.

Helena Wiplerová chtěla dál studovat. Soudruh ředitel Říha posílal absolventy základní školy do uhelných dolů nebo na zedníky nebo na školu, na kterou nechtěli. Tatínek jí proto nějak zařídil, aby hrála na harmoniku na komunistických schůzích a doufal, že jí to třeba pomůže. Chtěl, aby se dostala na nějakou rozumnou střední školu. „Když slyším pořád obehrávané sovětské písničky - Suliku nebo Večery pod Moskvou, dělá se mi špatně,“ tvrdí pamětnice. Ale podařilo se a Helena Wiplerová vystudovala střední zdravotnickou školu a začala pracovat ve zdravotnictví.

 

Pro slušné lidi byla normalizace nehezká

Helena Wiplerová se poprvé vdala v roce 1966, ve dvaceti letech. V únoru 1968 se jí narodila dcera Karla a v srpnu vstoupila vojska pěti okupačních armád Varšavské smlouvy do Československa.

Dodneška nemůže zapomenout na historku, která tehdy kolovala Hradcem Králové: “Okupanti přijeli do Hradce Králové od Malšovy Lhoty kolem hospody U Čechů. V hospodě zůstali chlapi a do rána seděli u piva. Ve čtyři hodiny ráno se dozvěděli, že okupanti překročili státní hranice. Ten jeden borec se rozhodl, že okupační armádu zastaví. Lehl si na cestu před tanky. A nějak se mu je podařilo odklonit tak, že zaparkovali vedle Gumokovu na Slezském předměstí. Až teprve druhý den obsadili město,“ dodává pamětnice

Odpor proti okupaci brzy ustal, přišla normalizace. Helena Wiplerová se rozvedla a musela se tak sama starat o svou malou dceru Karlu. Přišla o práci, protože nemohla chodit na noční služby v nemocnici. Nastoupila do zdravotnické laboratoře. Na nějaký čas pak odešla ze zdravotnictví úplně a začala pracovat v umělecké prodejně Dílo. Seznámila se se skupinou lidí, většinou z uměleckého prostředí, která se vyjadřovala velmi kriticky k tehdejšímu politickému režimu.

Dostala předvolání k výslechu na StB. „V práci jsem nic neřekla, ale všem kamarádům jsem vzkázala, aby mě nekontaktovali,“ vzpomíná Helena Wiplerová. Při výslechu zvolila jednoduchou vypovídací taktiku. „Řekla jsem si, že ze sebe udělám chudinku a třeba i blbce. Nikoho neznám, nic nevím a ‚Babičku‘ jsem nečetla. Tak jsem u toho výslechu vypadala jako kretén. Vyslýchali mě čtyři hodiny, ukazovali mi fotografie, dávali číst seznamy a chtěli vědět, koho znám. Po čtyřech hodinách bych už nepoznala ani vlastní maminku,“ dodává pamětnice. 

Když odcházela z výslechu, stál u dveří nějaký mladý muž, který jí pošeptal jedinou větu: „Změňte jméno.“ Vzala si tedy zpět své dívčí jméno Štaubertová. Neznámý mladý muž měl pravdu. Už ji k výslechu na StB nepozvali.

Výslech na StB měl nepříjemné následky. Dostala i jako matka samoživitelka okamžitou výpověď z práce. Poté se nechala rychle zaměstnat jako myčka nádobí v laboratoři na poliklinice na Slezském předměstí. „Doba normalizace byla pro všechny slušné lidi nehezká,“ podotýká. 

 

Teprve teď nastává revoluce

„Když přišla v roce 1989 sametová revoluce a začalo se zvonit svazkem klíčů, já jsem tomu pořád nevěřila. Já jsem komunisty znala, věděla jsem, že to tady jen tak nepustí,“ říká Helena Wiplerová. „Havel se s nimi musel nějak dohodnout. Sametová revoluce ještě revolucí nebyla. Komunisti zůstali všude. A do toho pak vstupovali Zeman s Klausem. To byli estébáci. Teprve dneska se to rozkrylo. Oni se do sebe naváželi, že jdou jako proti sobě, a ve skutečnosti byli kamarádi.“ 

„Teprve teď je to je revoluce proti těm komunistickým a postkomunistickým pohrobkům, kteří tenhle národ vydrancovali, a bohužel moje generace jim v tom nezabránila. Já sázím na současnou mladou generaci a na ty, co přijdou po ní. Musí se naučit držet při sobě v těžkých časech tak, jak jsme drželi my. Já jsem zažila dobu chudoby a přežili jsme, tak přežijí i oni. Svobodu nikdy nedají, protože se do ní narodili,“ domnívá se Helena Wiplerová.