Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Winter (* 1935)

• narozen 17. prosince 1935 na Malé Moravě

• je německého původu

• rodina vlastnila velké hospodářství

• otec František Winter starší antifašista

• rodinu nezařadili do odsunu Němců

• v červnu 1946 se museli vystěhovat ze svého hospodářství v Malé Moravě

• od roku 1959 bydlí v Hanušovicích

Těsně u česko-moravské hranice v horském údolí jižních svahů Kralického Sněžníku stojí obec Malá Morava (německy Klein Mohrau). František Winter je jejím nejstarším rodákem žijícím stále v rodném kraji. Jeho rodinu totiž v dubnu 1946 nezařadili do odsunu Němců s příslibem, že mohou zůstat na svém jedenadvacetihektarovém hospodářství. Za měsíc a půl se ale museli stejně vystěhovat, protože dům si vyhlédl jeden z nových osadníků. Nesměli tehdy ani dojíst připravený oběd. Nový majitel pak dům rodiny Winterových tak zplundroval, že ho o deset let později strhla ženijní vojska československé armády.

Otec neměl rád nacisty

František Winter se narodil 17. prosince 1935 na hospodářství č. p. 86 na Malé Moravě jako nejstarší dítě rodičům německé národnosti Františku a Františce Winterovým. Rodiče v obci vlastnili hospodářství s jedenadvaceti hektary zemědělské a lesní půdy. Měli dva koně, krávy, telata, prasata, selata, kozy a drůbež. Toto poměrně rozsáhlé hospodářství zdědila po rodičích jako nejstarší dcera matka pamětníka.

V místě, kde dnes stojí lesy se statnými stromy, se před více než sedmdesáti lety pásly krávy. Na dnešních pastvinách zase rostl len, brambory, žito a pšenice. I přesto se rodině nežilo lehce. Nepříliš úrodná půda v tomto horském kraji neměla velké výnosy. Winterovi neměli žádné zaměstnance, jen v době žní si najímali pomocné pracovní síly. Celé hospodářství tak udržovali rodiče, což znamenalo každodenní práci od brzkého rána až do pozdních večerních hodin. Od útlého věku musel pomáhat i pamětník, který má své dětství spojené hlavně s prací. „Nepamatuju si, že bych měl nějaké hračky. (…) Jako chlapec už jsem musel s jedním koněm svážet domů obilí. Jeli jsme na pole, táta měl jeden vůz a já druhej. Kolikrát se mně to podařilo převrátit a dostal jsem pak svoje. Musel jsem dřít jako mezek,“ vypráví František Winter a dodává, že ho rodiče vychovávali velmi přísně a otec ho za každou maličkost trestal. „Když člověk nabral rozum, tak musel uznat, že měli pravdu a že to k něčemu bylo,“ dodává pamětník.

V roce 1942 František Winter nastoupil do prvního ročníku obecní školy v Malé Moravě. Tehdy už skoro čtyři roky patřila obec a okolí do Němci zabraného Sudetenlandu a třetím rokem v Evropě zuřila druhá světová válka. Němečtí obyvatelé podléhali branné povinnosti. V roce 1942 bylo otci šestatřicet let a jako majitel a člověk nezbytný pro chod hospodářství do wehrmachtu nemusel. Všechny jeho mladší bratry, Huga, Josefa a Hermana Winterovy, ale na frontu povolali. Hugo padl v Rusku 19. dubna 1943, Josef u Stalingradu a jediný Herman válku přežil. Domů se ale již nevrátil a skončil v americké okupační zóně Německa. Jak vzpomíná František Winter, jeho dva strýcové nebyli zdaleka jedinými padlými muži z Malé Moravy. „Když přišlo oznámení, že někdo padl, tak se v kostele konala zádušní mše, a to bylo co chvilu.“

Otec sice nenarukoval, ale také to neměl za války jednoduché. S manželkou se staral nejen o své hospodářství, ale také o patnáctihektarové hospodářství bratra Hermana. Z obou pak musel německé říši odevzdávat předepsané dodávky zemědělských komodit. Otec v mládí navštěvoval českou měšťanskou školu v Hanušovicích, uměl dobře česky a velmi dobře znal české prostředí. I to mohl být jeden z důvodů, proč neměl v lásce nacistickou ideologii. Jeho syn František Winter vzpomíná, že táta měl s nacisty v Malé Moravě potíže. „Vím, že byl strašně zaujatý proti dvěma nebo třem nacistům. Chodili mu vyhrožovat, že na to doplatí. Otec jen říkal, aby ho nechali na pokoji, že má své práce dost.“

Nesměli ani dojíst oběd

Dne 8. května 1945 druhá světová válka konečně skončila. Podle kroniky Malé Moravy se v obci první objevila skupina asi stovky partyzánů, kteří přišli ze směru od Hanušovic. V obci se zdrželi asi jen dva dny. „Přišli na obecní úřad a všichni tam museli odevzdávat rádia. Lidé tam dostávali bití. Táta když přišel domů, tak měl záda celý rozmrskaný,“ vzpomíná František Winter a dodává, že partyzáni přišli také přímo na jejich hospodářství, protože otce podezřívali z ukrývání zbraní. Co je k tomu vedlo, ale netuší. „Nechali otce kopat určitý místo v šupni. Viděli, že je to tvrdý, že je to šutr na šutru, ale musel kopat. Přišli další den a zas. Říkali mu, že když nic nenajde, tak si kope hrob pro sebe. Pak už se neobjevili.“

Pár dní poté, 20. května 1945, do obce přišli vojáci Rudé armády. Několik z nich se ubytovalo na hospodářství. „Rusáci když přišli, tak nám sebrali koně, prasata vytáhli a škvařili na slámě, aby měli co jíst. Nás vystěhovali z bytu navrch do kamrlíku a sami se tam rozprostřeli. Tak jak ve válce,“ vzpomíná František Winter. Po čtrnácti dnech obec opustili, a jak se píše v kronice, na Malé Moravě zanechali jen malou posádku, která vyčkala na příchod prvních členů finanční stráže.

Už koncem května do obce přidělili správního komisaře Sedláčka a tajemníka Karla Svobodu, který se o pár měsíců později stal správním komisařem. František Winter má dojem, že právě Karel Svoboda zařídil, že jeho rodinu nezařadili do odsunu Němců. Pamětník dnes již nezná důvody, ale domnívá se, že to bylo kvůli otcovu antifašismu, znalosti češtiny a okolního prostředí.

To, že zůstanou, se ale členové rodiny dozvěděli až krátce před odsunem Němců, který v Malé Moravě proběhl v dubnu 1946. „Naši už byli nachystaní, že taky půjdou. Už měli našitý pytle se jmény. Táta mi říkal, že mu tehdy nějaký vlivný Čech řekl, že se neprovinil a že ho znají a potřebují tady. Odsun skončil a my jsme dál pokračovali v naší práci na hospodářství.“

V Malé Moravě za války žilo výlučně německé obyvatelstvo, a tak se obec skoro vylidnila. Podle kroniky zůstalo jen patnáct německých rodin, jejichž mužští členové byli zapracovaní lesní dělníci. Asi o tři roky později je ale všechny transportovali na zemědělské práce ke Kroměříži.

Winterovi sice zůstali, ale již měsíc a půl po odsunu se museli ze svého hospodářství vystěhovat.

„S otcem jsme na poli seli oves. Před polednem jsme přijeli zpátky a na dvorku stojí komisař s jedním pánem, který měl taštičku v podpaží. Komisař tátovi povídá, že tento pán má zájem o náš statek. Táta mu odpověděl, že mu bylo řečeno něco jiného. Máma měla uvnitř nachystaný oběd a ani ten už jsme nemohli sníst, poněvadž nás už ani nepustili dovnitř. Museli jsme se vystěhovat s tím, co jsme měli na sobě. Veškerý nábytek včetně peřin, oblečení, všechno zůstalo tam,“ vzpomíná František Winter, jehož rodina musela odejít do jiného domu v Malé Moravě.

Tehdy do obce přicházeli noví osadníci ze všech koutů republiky. Nejvíce jich ale přišlo z Českomoravské vrchoviny a z východního Slovenska. Píše se o nich i v kronice Malé Moravy: „Někteří byli výborní hospodáři jako Josef Klec, B. Pohanka, Broža Mahel a Smejkal, kteří převzaté hospodářství zvelebovali a plnili dobře státní dodávky a celkově přispívali k rozvoji obce. Oproti tomu byli i špatní hospodáři, kteří nešetřili národní majetek, rozprodávali věci, pole i dobytek zanedbávali, a nebyli tak schopní plnit dodávky. Takoví se však v obci dlouho nezdrželi, jak přišli, tak i odešli.“

A jak vzpomíná František Winter, nový majitel hospodářství rodiny Winterových František Tarzík patřil do druhé skupiny. „Přišel s aktovkou. Vyřezal krovy, protože byl línej dělat dřevo,“ vypráví pamětník a dodává, že zcela zdevastované hospodářství převzal státní statek a někdy v roce 1956 ho zbořili vojáci československého ženijního vojska.

Z místa na místo

Ani v přiděleném domě rodina Winterových dlouho nezůstala a následoval další příkaz k vystěhování. Nejprve do jiného domu v Malé Moravě a pak do nedaleké obce Vlaské, kde otec koňským povozem vozil klády pro místní pilu. Opět se dlouho nezdrželi, protože se museli stěhovat do domu v blízkém Vojtíškově. Teprve tam dvanáctiletý František Winter téměř po dvou letech opět nastoupil do školy. Neměl to tehdy jednoduché. Neovládal češtinu, a tak měl nejen potíže s výukou, ale ani spolužáci ho příliš vřele nepřijali. „Furt mně nadávali a házeli po mně, co se dalo. To se dalo čekat ten první rok dva, než se to zklidnilo.“ Mladý František se ale již po pár měsících češtinou výborně domluvil a dnes by nikdo nepoznal, že není jeho rodnou řečí. Jeho matce se to již nepodařilo a do konce života se dokázala domluvit jen německy.

Nemajíce jistotu stálého domova, zažádali rodiče o dodatečný odchod do Německa. Mohli ale pouze do Německé demokratické republiky, zatímco všichni příbuzní žili ve Spolkové republice Německo. Rozhodli se proto zůstat. V roce 1957 na otce při práci v lese spadly klády, které mu roztříštily pánev a rozbily koleno. Matka zase neviděla na jedno oko, a tak bývalí majetní hospodáři museli vyjít s velmi nízkým invalidním důchodem.

František Winter se po obecní škole a měšťanské škole v Hanušovicích vyučil pro Jindřichovské papírny v Českém Krumlově. Ve Vojtíškově (německy Woitzdorf) žil až do roku 1959. V této bývalé německé obci tehdy žila zajímavá směsice lidí, kteří tam po odsunu Němců přišli z různých krajů. Pamětník nejvíce vzpomíná na moravské Chorvaty. Výborně ovládali němčinu a ve Vojtíškově žilo osmnáct těchto rodin. Jejich původním domovem byly obce Nový Přerov, Dobré Pole a Frélichov (nyní Jevišovka) na Mikulovsku na jižní Moravě, kam jejich předkové přišli již v šestnáctém století, kdy opustili Balkán kvůli hrozícímu tureckému nebezpečí. Na jižní Moravě se jim dařilo po dlouhá staletí udržovat a rozvíjet svou identitu, tradice i vlastní jazyk. Po roce 1948 je však komunistický režim prohlásil za „politicky nespolehlivé“ a nařídil jejich vysídlení do téměř dvou set obcí na severní a střední Moravě. Touto cestou mělo dojít k jejich nucené asimilaci. Vytržení z kořenů snášeli Chorvati velice těžce, a ačkoliv příslušníci starší generace mezi sebou i ve Vojtíškově dále mluvili chorvatsky, pouze ve výjimečných případech se znalost jazyka předávala i na mladší členy komunity.

V roce 1959 se pamětník oženil s Evou Kubíčkovou, rodačkou z Kopřivné, jejíž otec byl české národnosti a matka Němka. Oba se pak přestěhovali do Hanušovic. František Winter pracoval po vyučení nejprve v Jindřichovských papírnách, pak jako nástrojař v karosárně a od roku 1970 až do penze jako signalista na železnici.

Jako jedni z mála dostali své pozemky zpět

Za příbuznými do Spolkové republiky Německo se František a Eva Winterovi podívali poprvé až v roce 1965. Předcházelo tomu vyřizování spousty povolení a také několik návštěv lidí od Státní bezpečnosti. „Nabízeli mně, že nás vybaví penězi a že jim za to obstarám informace,“ vzpomíná František Winter, který spolupráci razantně odmítl s tím, že do Německa raději nepojede. „Táhlo se to asi rok. Pořád nedali pokoj, ale nakonec mě pustili, ale bez syna,“ vypráví pamětník a dodává, že kvůli odmítnutí spolupráce jim další cestu do Spolkové republiky Německo povolili až v roce 1989. Krátce poté v Československu padl komunismus. Na naléhání tehdy ještě žijícího otce zažádal pamětník o navrácení rodinného majetku. „Začal jsem si dopisovat se státními statky, a když už jsem toho měl plné zuby, tak to dokončil syn.“ Synovi Františku Winterovi mladšímu se podařilo restituce dokončit. Polnosti sice rodina prodala, ale František Winter mladší se dnes stejně jako jeho předci zabývá zemědělskou prvovýrobou. Od roku 1993 je spolumajitelem firmy MARWIN v.o.s., která v současnosti obhospodařuje na 1130 hektarů půdy.