Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatava Vynal (* 1930)

• narodila se roku 1930 v Praze

• prateta Hana Benešová, manželka prezidenta Edvarda Beneše

• otec Josef Pisinger, člen Obrany národa, vězněn v padesátých letech

• matka Marie Pisingerová, spisovatelka a herečka v Divadle E. F. Buriana

• za války zažila bombardování Prahy

• 1948 emigrovala, zaměstnána v Norimberku

• žila v Paříži v YWCA, vdala se za Františka Vyhnala

• studovala v Paříži (ENA), Haagu, Saint-Étienne

• pracovala pro Joseph Bancroft and Sons Company

• žila a podnikala v Miláně

• na počátku 60. let pracovala v Miláně dva roky pro společnost Bayer

• pracovala v poradenské firmě Czegos

• založila kancelář Vynal snc., marketing, promotion, press

• klienti a kolegové: Mary Quant, Shiela Scotter, Milan Daněk, Liben Torres

• činná v Teatro alla Scala, DMI – Deutsches Mode-Institut, ICE – Instituto Comercio Estero – národohospodářské středisko pro Italy, Bohemia Nostra, Hudební divadlo Karlín

• organizací Latinská unie – Unione Latina – byla vyslána do Peru a Bolívie – poradenství v otázkách organizace výstav výrobků a veletrhů a jejich propagace

• zkušební jezdkyní Alfy Romeo

• organizace a prezentace na výstavách a veletrzích: Brno, Boloňa (Intimare), Perugia, Vicenza (Marzoto), Udine, La Triennale di Milano

• spolupráce se společnostmi: Bayer, Indian Head (bývalý Bancroft and Sons Comp.), Marzotto, Faliero Sarti, Grignasco…

• přátelé Karel Kryl, Oscar Ghidini, Paolo Lampini, Naondo Nakamura, Gio Ponti, Pier Luigi Nervi, Don Lurio, Vladimír Dvořák, Ladislav Vachulka, Miroslav Klement, Maria Pia Carola, Luigi DiFronzo, Ladislav Dydek, Arsén Pohribny

• spolupracovala s Divadlem na provázku a pomáhala při realizaci her Milana Uhdeho

• pravidelně přispívala mimo jiné do časopisů a novin: ZOOM, Moda Revue, Sports ware, International textiles, Mladá fronta Dnes, Hospodářské noviny

Dárek k narozeninám

Rodiče Svatavy Vynal Josef a Marie byli svými pravými protiklady. Ty se v ní spojily dohromady a předurčily pamětnici k nevšednímu osudu plnému úspěchů i těžkých chvil. Narodila se 2. srpna 1930 v Praze a do svých sedmnácti let bydlela na Vinohradech v ulici U Havlíčkových sadů. Tatínek, vysloužilec z československých legií ve Francii, rozený organizátor a praktik, řídil provoz jídelních a spacích vozů mezinárodních expresů. Svou dceru učil odmala francouzsky. Maminka pocházela ze zámožné rodiny. Učila dceru kreslit, zpívat, recitovat a vštěpovala jí lásku k literatuře a divadlu. Sama hrála v divadle E. F. Buriana a psala do časopisů a novin, někdy pod pseudonymem Mahulena, který později používala i pamětnice. Jednoho dne přišla ze školy a mamince vysvětlila, že by ráda sourozence, jako mají ostatní děti ve třídě. Bude mít brzy svátek a k tomu by si přála bratříčka nebo k narozeninám sestřičku. Rodiče jí přání splnili, na den jejích osmých narozenin se narodila dcera pojmenovaná po kmotře a pratetě, první dámě Československa Haně Benešové. Často Benešovy navštěvovali, Hana si s malou Svatavou ráda hrála, sama děti mít nemohla, a Hanina maminka jí pomáhala s psaním projevů. Naopak pamětnici samotné zakázali rodiče psaní a čtení, aby se ve škole nenudila a vše se učila spolu s ostatními. První básničku napsala Svatava v osmi letech a dodnes si její část pamatuje: „Padá snížek, padá, na lesy a lada, pokryje je peřinou a ochrání před zimou.“

Pamatuj, že jsi Češka

Josef a jeho bratr, podplukovník Václav Pisinger, byli zapojeni do Obrany národa. Slíbili před útěkem Karla Klapálka do zahraničí, že se postarají o jeho rodinu. Václav Pisinger, záhy zatčený, prošel několika koncentračními tábory a na svobodu se dostal po osvobození pracovního tábora Mittelbaum-Dora americkou armádou. Jeho paní chodila pomáhat dcerám Karla Klapálka, ale zadrželi ji a převezli do Terezína a později do Osvětimi, kde zemřela. Dceři po ní zůstal vzkaz vyšitý na rukávu nitkami vytrhanými z mundúru: „Pamatuj, že jsi Češka.“ Josef se musel za války ukrývat, překládal zahraniční zprávy pro odboj a byl spojkou generála Karla Kutlvašra. Gestapo ho doma mnohokrát hledalo a při prohlídkách stavěli na odpočívadlo naproti dveřím bytu kulomet. Měl štěstí, přestože ho dvakrát zadržela hlídka na ulici, povedlo se mu vždy vymluvit bezchybnou rakouskou němčinou a jednu z domovních prohlídek přečkal na parapetu okna za zatemněním. Svatava Vynal vzpomíná, že za války často hladověli, protože maminka měla minimální příjem z důchodu a z honorářů za články do časopisů. Vše, co mělo nějakou cenu, vyměnili za jídlo.

S blížícím se koncem páté třídy obecné školy se pamětnice rozhodovala, co dál. Chtěla být herečkou, ale to jí maminka zakázala se slovy: „‚Nejprve by ses roli naučila, pak začala opravovat výrazy, aby byly lepší, mluvila bys do režie a nakonec bys chtěla produkovat a řídit sama.‘ Měla pravdu,“ říká dnes se smíchem pamětnice. Hodně kreslila, a tak zkusila zkoušky na přípravku na UMPRUM ve Sladkovského ulici. Přijali ji, ale záhy školu uzavřeli. Nastoupila tedy do měšťanky na Santošce. Organizovala divadlo, vedla své spolužáky při nastudování Noci na Karlštejně a dalších her, hrála, tančila, zpívala a recitovala. Děti měly osm hodin němčiny týdně a jen dvě hodiny češtiny. 13. února 1945 ve škole ukončili výuku, každou chvíli byl hlášen nálet a vyučování muselo být často přerušováno. Na Popeleční středu 14. února zůstala pamětnice naštěstí doma. „Vždy, když začal nálet, byli jsme šťastní. To jsou Američani, pojď se podívat! Tamhle, tamhle, no, ale teď to začalo padat.“ S maminkou a sestrou se stačily schoulit k nejsilnější zdi v bytě. Dům nedostal přímý zásah, ale tlaková vlna rozbila všechna okna. Bomby padaly v pásu po trase, kterou chodívala pamětnice ze školy. Do kostela u svaté Anny snášeli mrtvé.

Tajená přízeň

Pro Svatavu Vynal představoval konec války uvítání prezidentského páru na Pražském hradě. Maminka si půjčila kyjovský kroj, pro dceru sehnala chodský kroj a celá rodina vyrazila na Hrad. Když dorazil prezidentský průvod ze Staroměstského náměstí, čekalo je srdečné přivítání a pozvání k slavnostní tabuli. U té se předvedla Marta Gottwaldová, vzala z hostiny domů rohlíčky pro vnuky, což vzbudilo všeobecné veselí: „Všichni věděli, že mají dostatek všeho a nepotřebují krást rohlíčky z veřejné mísy.“ Obě děvčata dostala pozvání, že mohou pratetu kdykoliv navštívit. Rodiče je však od častých návštěv a přiznání vztahu k první dámě odrazovali, aby si ostatní děti ve škole nemyslely, že dostávají jedničky z protekce. K tomu pamětnice vzpomíná: „Když udělali film Vlast vítá, kde jsem na konci také já s maminkou a Hančou, tak na to také šla škola. Potom za mnou přišla spolužačka a říkala: ‚Vidělas to? Tam je ti jedna holka hrozně podobná a je pěkná v tom kroji.‘ A já jsem jí řekla: ‚To víš, v kroji jsme si všechny podobný a všechny jsme hezký.‘“

Poválečné úspěchy

V létě 1945 se pamětnice doučovala latinu, aby mohla přestoupit na gymnázium. Přijali ji do kvinty. Dál se věnovala kreslení a hraní a přednesem básně Viktora Dyka získala první cenu v recitační soutěži pořádané v Obecním domě, na druhém místě se umístila její spolužačka a kamarádka Ljuba Štíplová, tehdy ještě Moskalíková. Spolu s Boženou Matějovcovou vytvořily choreografii a nacvičily sestavu dorostenek pro XI. všesokolský slet. Se svým návrhem získaly první místo, sestavu pak předváděly a učily po celé republice. Jako jediná dívka získala Americké stipendium Military posts a měla odjet studovat do Filadelfie. Únorový komunistický převrat však nasměroval její život jinam. 13. března vzdala hold Janu Masarykovi a po pohřbu ji oslovil její prabratranec, že situace se zde nevyvíjí dobrým směrem, a tak chystá s dalšími útěk do zahraničí. Odmítla to s nadějí na odjezd do Filadelfie. Vzápětí jí ve škole oznámili, že v případě, že „něco“ nepodepíše, nebude moci vycestovat. „Budu prý mít štěstí, když mě nepošlou na práce do Německa.“ To rozhodlo.

Pochod přes hranici

V Brně se setkala s prabratrancem a jeho dvěma kamarády. Dva kluci šli na průzkum k hranicím, chytili je, ale povedlo se jim vymluvit – jsou velikonoční prázdniny, šli na výlet a ztratili se. Druhý pokus podnikli z Českého Krumlova, kde se nejprve ukrývali ve skautských klubovnách a nakonec vyrazili na pochod. Šli pět dní a nocí. Dvacet kilometrů před hranicí bylo zakázané pásmo, kde jezdily hlídky, v noci pak jezdily po třech. První motorka vezla velký světlomet, dva další motocyklisté bedlivě sledovali obě strany od silnice. Vyčerpaní se dostali přes neznačenou hranici do Německa. Na první policejní stanici je „uvítali“ slovy: „Du Tschechisches Swein.“ Odvezli je do utečeneckého tábora v Řezně, kde se setkali s několika kamarády z Prahy. Svatava Vynal poslala přes známé zaměstnance v Orient expressu zprávu domů. Uměla anglicky, německy, francouzsky a rusky a brzy se stala překladatelkou pro americkou vojenskou zprávu v Norimberku. Pracovala na velitelství naproti justičnímu paláci, dům byl vybombardovaný, ale většina zdí stála, široko daleko zbyly z domů jen hromady sutin. Všechny trápilo množství švábů. Jídla bylo málo a bylo drahé. Panoval hlad: „Jednou jsme vytrhali prkna podlahy a houby, co pod ní rostly, jsme si uvařili…“ Když projížděl městem expres s jídelním vozem, mohla se v něm díky otcově zaměstnání zadarmo najíst. Svatava Vynal vzpomíná, že v té době stál šálek kávy stejně jako lístek do opery. Takže do opery chodila i čtyřikrát týdně. Psala do Ameriky ohledně svého stipendia, ale odpověď nedostala, v zoufalství se jí však podařilo za pomoci jednoho bývalého tatínkova zaměstnance utéct do Francie, kde obratem obdržela uprchlické dokumenty.

Bída a úspěchy v Paříži

Ocitla se bez prostředků v Paříži. Získala ubytování v místní organizaci Young Women Christian Association, sama se v Praze v této organizaci angažovala a pořádala letní tábory. Dostala malý pokoj a ve všední dny i stravu. Dodělala si maturitu a zapsala se na Katolickou univerzitu v Paříži. Získala stipendium na semestrální studium na univerzitě v Haagu, kde se doučila italštinu. Živila se uklízením, překládáním, vyučováním, do Nizozemí jezdila stopem. Na radu přátel si podala přihlášku na Vysokou školu administrativy, nejprestižnější vzdělávací ústav ve Francii, a přijali ji na obor ekonomie. Začala pracovat jako sekretářka generálního ředitele pro Evropu v americké firmě na výrobu textilních vláken a látek Joseph Bancroft and Sons Company. Doplnila si vzdělání na textilní škole v Saint-Étienne. Články, které psala, vycházely po celém světě, navrhovala loga a při jednáních s řediteli a majiteli evropských společností, s kterými firma spolupracovala, vysvětlovala změny v technologiích výroby a nové trendy v módě.

Vdala se za malíře, českého emigranta Františka Vyhnala. Narodili se jim dva synové. Manžel však o rodinu a její zajištění nejevil zájem. Žili v tak nuzných podmínkách, že prvorozený Daniel v období, kdy s ním byla pamětnice v ústavu pro matky, musel být umístěn u chůvy. Po rozchodu s mužem odjela Svatava Vynal se syny do Milána, kde s velkým úspěchem sloučila to, co zdědila po rodičích: schopnost řízení a organizace na straně jedné a na druhé straně umění improvizace spojené s nespoutanou fantazií.