Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Votavová, roz. Šuhajová (* 1932  †︎ 2021)

Takové věci se neděly v každé vsi

  • narozena 25. června 1932 v Puklicích na Jihlavsku

  • roku 1956 rodina Šuhajových vystěhována z Puklic do Jihlavy

  • práce v nemocnici v Jihlavě

  • v 90. letech rodině v rámci restitucí statek navrácen

  • zemřela v roce 2021

Ostatní se pak už báli

Libuše Votavová, za svobodna Šuhajová, se narodila 25. června 1932 ve vsi Puklice nedaleko Jihlavy. Její rodiče Matěj a Marie Šuhajovi měli v Puklicích jedno z největších hospodářství. Rodina vlastnila asi 20 hektarů polí. Zrovna v době, kdy Libuše nastupovala do dvoutřídky v Puklicích, vypukla druhá světová válka. Po čtvrté třídě začala chodit do měšťanky v Brtnici. V roce 1942 však byla škola v Brtnici zavřena a děti si jen chodily jednou za dva týdny pro úkoly. Na konci války ve škole bydlely německé ženy a děti, které byly odstěhovány z okolí fronty.

Po válce nastoupila Libuše do Jihlavy na zdravotní školu. V roce 1952 se vdala a z Puklic se odstěhovala do Jihlavy. „Sestra chtěla zůstat na domě, já jsem chtěla z domova.“ V době, kdy se Libuše Votavová stěhovala z domu, byl v Puklicích změněn způsob výměry pro povinné dodávky. Statkáři nyní neodváděli všichni stejná procenta ze své výroby, ale výměry se určovaly poměrově k velikosti statku. Tím se otevřela cesta k likvidaci velkostatkářů, které komunistická ideologie nazývala kulaky.

Cílem kolektivizace bylo sdružit místní statky pod jednotné zemědělské družstvo. Statkáři s největšími polnostmi ve vsi se takové možnosti většinou bránili. Metoda pak byla většinou obdobná. Povinné dodávky se postupně zvyšovaly, až je nemohli velkostatkáři odvádět. Následně byli obviněni za neplnění dodávek a za to byli různě penalizováni. Často museli do vězení nebo se museli vystěhovat ze svých domů.

Podobně to probíhalo i v Puklicích. „Chtěli založit družstva, ale neměli pole, tak ty největší sedláky vystěhovali z té obce.“ Jako první byl režimem šikanován Libušin strýc Josef Šuhaj. Josef měl odvádět brambory, které ležely na poli. Začínalo však pršet, a tak je schoval pod střechu, aby neshnily. Toho místní JZD využilo jako záminku k obvinění, že se chtěl vyhnout dodávkám. Josef byl zatčen a na základě rozhodnutí lidového soudu poslán na práci do Jáchymova. Jeho žena s třemi dětmi byla vystěhována mimo okres.

Další velkostatkář pan Široký byl v zinscenovaném procesu s protistátní skupinou odsouzen na 15 let vězení. Pan Široký byl za války západním letcem a pro režim byl nepohodlný rovněž z tohoto důvodu. Následně byla roku 1956 vystěhována také Libušina rodina. „Tátovi zabrali všechny jeho pole, který měl na rovině, a dali mu samý okrajový, který nic nevynášely, a dali mu potom tak vysoký dodávky, který on nemohl splnit. Tím, že je nesplnil, tak měli důvod ho šikanovat.“

Za neplnění dodávek byl Matěj Šuhaj zatčen a půl roku strávil ve vězení. Rodina byla ze svého statku vystěhována. „Když je stěhovali z toho domu, tak teta si chtěla vzít svůj srp. Ti nejhorší komunisti na ni řvali: ,Ten srp okamžitě vraťte, nebo okrádáte dělnickou třídu.‘“ Původně měli Šuhajovi odejít do nedalekého Měšína. Otci však známý nabídl práci na státním statku v Jihlavě. Stěhovali se tedy do města a Matěj Šuhaj až do důchodu pracoval na státním statku. „Ti ostatní se pak už dost báli, takže ti menší vstoupili do družstva a založili JZD.“

Libuše si myslí, že k tvrdé kolektivizaci v Puklicích přispěly už události z války. Puklice byly během protektorátu ryze českou vsí bez německé menšiny. Jeden z největších sedláků Mareš šil pro Němce kabáty a po válce byl obviněn z kolaborace. Statek mu byl zabaven a Mareš šel do vězení. Jeho statek si rozebrali lidé z jiných vesnic. „Ti neměli vztah k tomu místu a pak tam dělali tyhle nepříjemnosti.“ Události za války narušily pospolitost vsi, která potom chyběla během kolektivizace. „Nestalo se to v každé vsi. Tam, kde bylo hodně těch větších sedláků, ti víc drželi při sobě a nemohli je vystěhovat všechny. V těch Puklicích ne.“

Nejhorší je, když se lidi mstí

Po absolvování zdravotní školy nastoupila Libuše do práce v nemocnici. „Byla jsem pronásledována občanama z Puklic, že jsem dcera kulaků. Chtěli, abych nebyla zaměstnaná. Měla jsem štěstí, že jsem pracovala s inteligentními lékaři, kteří mě nepropustili.“ Libuše získala práci na mikrobiologickém oddělení, kde pracovala v laboratoři. „Dodávali nám výtěry a my jsme je naočkovali a dávali do termostatu a pak jsme to odečítali a posílali to do ordinace, jestli je tam angína a tak.“ Zde pracovala až do důchodu. Mezitím se Votavovým v roce 1959 a 1963 narodili synové.

Revoluci v roce 1989 Libuše vítala. „Já jsem byla ráda, když se ta změna stala. Víte, v každý době někdo trpí a někdo to má dobrý. Nejhorší je pak, když se lidí mstí. Jako se oni mstili na těch sedlácích, tak nemá smysl se teď mstít na nich. Ani v tom roce 89 to nemělo smysl.“ V rámci restitucí byl rodině vrácen zabavený statek. Prostory byly tak zdevastované, že nebylo možné je obývat. Její syn si na zahradě postavil domek, kde dnes žije. Libuše Votavová se na statek nevrátila, ale žije stále v Jihlavě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)