Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Vošahlík (* 1943)

• narozen 20. března 1943 v Praze

• 1948–1955 – základní škola Na Zelené lišce, Praha 4 (tehdy Praha 14)

• 1951–1955 – členem oddílu Mladý turista ČSR, tajný skautský slib

• říjen 1956 – soudní proces s otcem a jeho uvěznění za neoprávněné obohacování se, vyhazov pamětníka ze školy a nástup do učiliště ČKD Stalingrad do oboru nástrojař

• 1958 – stěhování k babičce, péče o dědečka po mrtvici

• 1958 – vybrán do Závodů Jana Švermy (později Motorlet a ještě později Waltrovka)

• 1959 – vyučení nástrojařem v ČKD Stalingrad, pracovní smlouva se Závody Jana Švermy

• 1962–1964 – vojenská služba, po čtyřech měsících řidičem velitele kontrarozvědky, posléze u PTP kvůli babičce z USA

• 1965 – svatba, záhy narození syna Miroslava

• 1969 – odjezd do Německa s manželkou (bez syna), manželčin nucený návrat do Československa

• 1970 – návrat pamětníka do ČSR, neúspěšný pokus o návrat do Motorletu

• od roku 1971 podlahářem a později tapetářem družstva Radost v Praze 2

• od roku 1993 v invalidním důchodu

Okolnosti dovedly Miroslava Vošahlíka namísto na dráhu zubního technika do továrny Waltrovka v Praze 5-Jinonicích, která byla jedním z průkopníků českého motorismu a odkud z továrních pásů vyjížděly automobily, motocykly a letecké motory.[1] Ale ani práce, kterou z celého srdce miloval, nebyla po okupaci 1968 důvodem, aby se nepokusil emigrovat. Ne vždy však věci vyjdou tak, jak si přes sebevětší pečlivost při plánování člověk představuje, a tak pamětník za svou krátkou epizodu v západním Německu pykal až do konce komunistického režimu.

Zubařské melouchy

Rodina Miroslava Vošahlíka byla poměrně dobře ekonomicky situovaná, především díky otcově uznávané zubařské praxi a vzdáleným příbuzným v USA, kteří pravidelně posílali ze zámoří dárky. Od narození v roce 1943 až do nástupu komunistického režimu probíhalo pamětníkovo dětství idylicky – Pankrác (tehdy v Praze 14, dnes Praha 4) poskytovala řadu možností ke klukovskému vyžití. Miroslav Vošahlík byl aktivní Mladý turista ČSR, ačkoliv vnitřně vyznával spíše skautské hodnoty.[2] Jednou si ho dokonce Státní bezpečnost nechala předvolat do školní ředitelny, aby vysvětlil, proč nosí na šňůrce na krku skautskou lilii. Když nastoupil do turistického oddílu, netušil, že se mu jeho skautské sny splní. „Jedné noci na túře mě vedoucí, říkali jsme jim ‚vůdce‘, vzbudil, ať prý jdu s ním. Dovedl mě na místo uprostřed lesa, kde jsem jako jediný z oddílu složil tajný skautský slib. Všichni kolem ohně byli oblečeni do skautského, vlála skautská vlajka... To místo jsem pak hledal, ale nenašel. Dodnes mám však schovanou jak onu lilii, kvůli které mě vyšetřovali, tak i ‚slibovou lilii‘ – větší a z mosazi, s černým lvíčkem uprostřed.“

Rodina se nikdy politicky neangažovala, a možná i proto otcovy zubařské melouchy přinesly udání jedné z pacientek a následný soud s rozsudkem na osm měsíců vězení za neoprávněné obohacování se. Otcovo uvěznění trpce zasáhlo do pamětníkova života – prakticky měsíc po nástupu na střední školu, kde se chtěl učit v otcových šlépějích na zubního laboranta, byl vyhozen. „Přišel lístek ve znění: ‚Návštěva naší školy je pro vás nežádoucí.‘ Matka se zhroutila. Byl jsem nezletilý, a tak jsem na pracovním úřadu nemohl získat práci, jen mi nabídli možnost vyučení na pekaře, horníka či kominíka. To se mi moc nelíbilo.“ Miroslav Vošahlík měl však štěstí v neštěstí – jeho bratr se přimluvil u ředitele na své škole, a tak mohl ihned nastoupit na učiliště ČKD Stalingrad, kde se měl vyučit nástrojařem, ačkoliv v té chvíli neměl sebemenší tušení, co to obnáší. Ale dařilo se mu, a dokonce byl už ve druhém ročníku vyhlášen nejlepším učněm. O rok později nastoupil jako učedník do závodů Jana Švermy, tehdejšího Motorletu, kam ho po vyučení v roce 1959 přijali na plný úvazek.

Nástup do Motorletu

Motorlet byl tehdy podnik s výsadním postavením. Dobří pracovníci dostávali velmi příznivé finanční ohodnocení a minimálně v pamětníkově pracovním okruhu nadřízení nevykazovali přílišnou potřebu stranické příslušnosti, pokud člověk svědomitě plnil své úkoly. Stejně jako na učilišti, i v práci pamětník vynikal, a každým rokem tedy stoupal v tabulkovém žebříčku a brzy si jeho nadání všimli i v lisovně, kam ho z nástrojárny převeleli. „Když pracujete jako nástrojař, máte na práci finále – složit a udělat ten nástroj. Zatímco když jsem přišel do lisovny, měl jsem k dispozici soustruh, brusky... K lisovně, tzv. Cechu č. 4, spadaly všechny úžasné dílny, které ve Waltrovce byly nějakým způsobem zajímavé – kovárny, sedlárny, truhlárny, kalírny...“ vyjmenovává dnes s láskou k řemeslu pamětník.

Myšlenky na emigraci

Miroslav Vošahlík měl být vyhlášen nejlepším zlepšovatelem Motorletu za rok 1968 – tak se říkalo těm, díky jejichž nástrojovým vymoženostem podnik vydělal nejvíce. Slibovanou odměnu už ale nezískal, protože v roce 1969 dokončil svůj pečlivě připravovaný plán k emigraci. „Mou jedinou myšlenkou byla tehdy Amerika, měli jsme tam přece příbuzné. Nevěřil jsem, že Rusové odejdou, z našeho pankráckého bytu jsem viděl, jak se postupně usídlovali vedle tanků.“ Pamětník však nechtěl utíkat „dramatickým způsobem“, a tak se na cestu dobře připravoval. Přestupní stanicí mělo být Německo. „Nadřízený v Motorletu mi potvrdil tříměsíční studijní pobyt v západním Německu, na základě kterého jsem získal vízum pro sebe a pro svou manželku.“ Čtyřletého syna Miroslava nechali u prarodičů – plánovali, že jakmile se situace ustálí, přes Červený kříž ho dopraví k sobě. Nicméně než stačili zakotvit, manželčino vízum vypršelo a zaměstnavatel v Praze jí telegraficky poslal ultimátum, že se má okamžitě vrátit. Neměla příliš na vybranou – německý tisk informoval o případech dětí, které rodiče při emigraci zanechali v Československu a stát je okamžitě umisťoval do dětských domovů.

Miroslav Vošahlík získal ve Frankfurtu práci ve firmě Schoeller, která zpracovávala plastické hmoty. „Na některé stroje jsem jen koukal, protože v Československu jsme plast znali snad jedině z panenek,“ vypráví o pracovních začátcích v Německu. I zde se postupně vypracovával, ačkoliv, jak sám přiznává, především na základě vlastní pracovitosti – dvanáctihodinových směn či dobrovolné práci o sobotách. „Neustále jsme udržovali písemný kontakt s manželkou. Jednou mi napsala, že pochopí, když budu pokračovat ve svém plánu. Ten dopis mám dodnes schovaný,“ vypráví pohnutě pamětník.

Ze Spojených států mu přišel dopis, který předurčil jeho další rozhodnutí. Prateta mu psala, že její syn tragicky zahynul ve válce ve Vietnamu, nicméně že i přesto je vítán. „Ale do těchto okolností jsem se zdráhal přijet a navíc jsem měl v Československu rodinu.“ A tak se na základě amnestie pro emigranty[3] rozhodl vrátit.

Návrat do Československa

Vypravil se autem přes hraniční přechod Rozvadov, kde ho po kontrole dokladů začali ihned prošetřovat za nepovolený pobyt v západním Německu. „Odvezli mě na kriminálku do Plzně, kde mě dva dny vyslýchali. Pak do Bartolomějské do Prahy, kde se ptali na to samé. Jel jsem si pak vyzvednout auto na odstavné parkoviště v Plzni, ale už jsem ho nikdy nenašel, stejně jako hromadu dárků, které jsem vezl jak pro svou rodinu, tak od dalších Čechů v Německu pro jejich příbuzné.“

Po návratu do Prahy se pamětník ihned vypravil do Motorletu, kam byl okamžitě znovu přijat. „Po třech měsících si mě ale zavolal cechmistr, že máme problém. Že buď půjde on, nebo já. Tak jsem šel.“ O následujících týdnech a měsících hovoří, „jako by měl na čele cejch“, v žádném zaměstnání v oboru ho nechtěli přijmout. Díky známým získal místo v JZD Chýně, „tehdejší zlaté perle mezi JZD“. Ale ani toto zaměstnání nemělo dlouhého trvání – prezident Gustáv Husák totiž zrušil na území Čech veškerou tzv. přidruženou výrobu, a podnik se tedy přestěhoval do Dubové na Slovensku, „téměř na Podkarpatskou Rus“.

Miroslav Vošahlík jednou na pražských Vinohradech náhodou odposlechl rozhovor dvou cizích lidí, který se týkal rozšíření výroby o tapety, o něž byl od počátku sedmdesátých let velký zájem. Vzhledem k tomu, že si během svého pobytu v Německu po večerech přivydělával asistencí jednomu tapetáři, už o celém procesu leccos věděl, a byl proto přijat. Tapetoval prakticky až do revoluce 1989, nejprve v družstvu Radost a později pro společnost Benzina. 

Amerika jako symbol lidství

Dobu do revoluce přestál Miroslav Vošahlík v relativním klidu i přesto, že se osobně setkal s disentem – bývalý vlastník nemovitosti, kterou pamětník koupil, zde totiž skladoval velké množství letáků o Chartě 77. Vždy však zůstalo spíše u zájmu, a ne aktivní participace. Sametovou revoluci prožil velmi aktivně – při proslovech na Václavském náměstí stál díky své manželce, která pracovala v Československé televizi, prakticky na tribuně. Po pádu železné opony hodně cestoval, nejprve po Evropě, ale následně také několikrát do USA, kam tolik toužil odjet na konci šedesátých let.

„Když jsem přijel z Německa, návrat do československé totality byl pro mě šok. Na demokracii si totiž člověk zvykne,“ vzpomíná dnes na události, které se staly téměř před půl stoletím. A snad i proto dodnes trvá jeho náklonnost k Americe, o které vypráví s nepředstíraným nadšením. „Amerika pro mě není ani tak symbolem svobody jako spíš symbolem lidství.“

[1] Továrna od svého založení roku 1911 prošla několika změnami názvu – roku 1949 po znárodnění na Motorlet (či také závody Jana Švermy), až se roku 1995 vrátila k Walter a. s. V dnešní době je součástí koncernu General Electric Company. Více informací o historii společnosti zde: http://www.walterjinonice.cz/historie-spolecnosti-walter.

[2] Skauting byl však roku 1949 zakázán.

[3] Jednalo se o amnestii prezidenta Ludvíka Svobody z 9. května 1968.