Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vondrášková (* 1937)

Děkujme Pánu za všechny jeho dary

  • narozena 8. března 1937 v Dolanech u Čkyně

  • vystudovala Obchodní akademii ve Vimperku

  • celý život pracovala jako sekretářka

  • v roce 1960 se seznámila na tancovačce ve Čkyni se Zdeňkem Vondráškem, propuštěným z vězení na amnestii

  • Zdeněk Vondrášek byl odsouzen za převádění za hranice na doživotí, poté na 25 let

  • v roce 1961 se pamětnice provdala za Zdeňka Vondráška

  • narodily se jim čtyři děti

  • o manželově minulosti a věznění se doma nemluvilo

  • po srpnové okupaci 1968 Zdeňka Vondráška přemlouvali bývalí kamarádi k emigraci

  • po roce 1989 Zdeněk Vondrášek rehabilitován, vyznamenán za třetí odboj

Více než čtyřicet let naplněného života vedle člověka, který strávil jedenáct let v nejtvrdších kriminálech padesátých let minulého století. Odvaha, se kterou se do tohoto dobrodružství pustila Marie Vondrášková, rozená Martanová, přinesla ovoce. Manželství se Zdeňkem Vondráškem se vydařilo, navzdory těžkým překážkám a stigmatu politického vězně-převaděče.

Zdeněk Vondrášek, pošumavský rodák ze Čkyně poblíž Vimperku, vyrostl jako jedináček. Jeho matka se podle vzpomínek záhy rozvedla a zůstala se synem sama na malém hospodářství. Vedla tvrdý život, občas musela vypomáhat i jinde a v časech, kdy se její syn ocitl ve vězení, zůstala v podstatě bez příjmů, protože jí nebyl vyměřen žádný důchod. I to byl jeden z důvodů, proč Zdeněk Vondrášek neemigroval. Mladý muž se v poválečném období přidal k nepočetné skupině šumavských převaděčů, kteří po únoru 1948 pomáhali překonat stále pevněji se uzavírající hranici mezi naší republikou a západním Německem. Tato nebezpečná činnost vyžadovala výbornou znalost terénu, dostatečnou fyzičku i součinnost s četníky, kteří v daných místech hlídali. Později se vytvořila legenda o králích Šumavy, převaděčích, kteří unikali zákonu a stávali se tzv. nepolapitelnými. Marie Vondrášková vzpomíná, že její manžel se s jedním z nich také setkal, a to s Kiliánem Nowotným, ale další převaděče nezná. Zdeněk Vondrášek o této činnosti, která jej záhy přivedla před soud, kde padl původně za vlastizradu rozsudek na doživotí, nikdy se svou rodinou moc nemluvil.

Zatčen byl 3. května 1949 poté, co u něj nalezli kompromitující zprávy, zřejmě od jeho bývalého nadřízeného z práce, který emigroval a Vondrášek pro něj dělal spojku. Podle pamětnice ke všemu došlo na udání jednoho z převedených, který se však musel pro něco vrátit a na Vondráškovu prosbu dokonce přespal u jeho maminky. Bohužel ho zadrželi a při výslechu zřejmě prozradil všechna jména, sám však byl také odsouzen. Do vězení, i když na krátký čas, se dostala i maminka Zdeňka Vondráška: „Maminka o tom Šedovi vůbec nevěděla, kdo to byl, jenom Zdeněk jí řekl, přijde nějakej pán, tak ho tam prosím tě nech přespat, no tak ho tam nechala přespat, a to už byl důvod k tomu, aby do toho byla zamotaná. Nedostala trest, ale byla zavřená... Na hospodářství pak zůstala jenom stará maminka, to bylo těžký, měla problém, jak sklidit seno a tak. Babičku potom pustili, uznali, že nemají dost pádných důvodů, aby ji drželi, po dvou měsících na Pankráci.“

Abych vám pravdu řekla, byl to fešák...

„Potkali jsme se ve Čkyni na zábavě. On tam byl taky, přestože říkal, že nikam nechce chodit. On se stranil všech těchto akcí, nikde se nechtěl ukazovat. Dokonce říkal, že když se vrátil, měl pocit, že někteří lidé i ve Čkyni se mu vyhýbali, aby na ně nepadalo špatný světlo. Jeho příběh tu znal snad každej, jen jsem nevěděla, že to měl na dvacet pět roků, nejprve měl doživotí, pak to takhle snížili. Já jsem předtím s žádným chlapcem nechodila, a najednou bác... Od známosti se Zdeňkem mě nikdo neodrazoval, vzali to jako hotovou věc, protože věděli, že je čestný, že se mu může věřit. Mně nevadilo, že byl ve vězení, my jsme měli zavřeného strýčka, kterého také propustili na amnestii, a ten říkal, že se vrátili lidi, kterým je možné důvěřovat, jsou pevní a takoví zocelení... Já jsem to asi vůbec nějak neřešila, já jsem mu důvěřovala a on mně taky.“

Setkání mladé pamětnice na venkovské zábavě nakonec vyústilo ve šťastné, déle než čtyřicet let trvající manželství, ze kterého se narodily celkem čtyři děti. Paní Vondrášková hrdě přiznává, že všechny vystudovaly vysokou školu navzdory tomu, že v posudcích měly zapsáno, že chodily do kostela a na náboženství. Její budoucí manžel po jedenácti letech v kriminále (nejdříve v Prachaticích, pak následovala Pankrác, Bory, Ilava, Leopoldov a Bytíz) nemohl sehnat práci, nakonec pracoval jako nádeník v místním stavebním podniku, ale protože byl zručný a spolehlivý, udělal si svářečské zkoušky a posléze ho navzdory jeho minulosti posílali spravovat autobusové zastávky až daleko k hranicím. Nakonec pracoval v kanceláři JZD (jednotného zemědělského družstva), kde už ho nechali zcela na pokoji. Podle svědectví pamětnice se ho předtím stále pokoušeli přesvědčit, aby spolupracoval, ale on to razantně odmítal.

Marie Vondrášková vystudovala obchodní akademii a tam posléze pracovala jako sekretářka. Zkraje manželství bydleli v chalupě s rodiči, kde měli pro sebe jednu místnost. Oba tehdy ještě dojížděli do práce do Vimperku. Když přišly na svět děti, zůstala s nimi Marie Vondrášková také kvůli manželově mamince, která potřebovala pomoc. Původní ostych jejího muže před místními lidmi se po svatbě trochu zmírnil, až nakonec vyprchal. Později dokonce chodíval po vsi, a protože byl šikovný a snažil se všemu přijít na kloub, pomáhal lidem opravovat rozbité spotřebiče a další věci v domácnostech. O své zkušenosti z kriminálu však s rodinou příliš nemluvil, říkal „že na Bytízu dělali dobrou žemlovku... (směje se pamětnice) Buď v Ilavě, nebo v Leopoldově se však viděl ve skleněných dveřích a sám se nemohl poznat, protože byl hubený a úplně jiný než předtím. Na Bytízu už to bylo mírnější, ale na Ilavě nebo v Leopoldově to asi bylo hrozný. Tam taky byl s Vítem Tajovským a s otcem Braitem (Silvestr Maria Braito byl katolický kněz, člen dominikánského řádu, významný teolog, pozn. edit.), tam bylo těch církevních kapacit víc. Ale ty krutosti nezmiňoval... Víra ho držela, taky s těmi kněžími, měli všichni pořád takovou naději, že to jednou skončí, jeden druhého podpírali, věděli, že nejsou sami, a to jim moc pomáhalo…“ Marie Vondrášková vzpomíná, že manžel nikdy převádění ani kriminálu nelitoval. Bral to tak, že jeho nová rodina, se kterou byl šťastný, mu předchozí utrpení bohatě vynahradila.

Nakonec zůstanou nepotrestáni ti, kteří to vlastně zavinili

Po srpnové okupaci v roce 1968 za Zdeňkem Vondráškem přijeli dva kamarádi z dřívějších let a pokoušeli se ho přemluvit k emigraci. Lidé měli strach, jak se celá situace vyvine, ale Vondrášek nikam nechtěl, tehdy už měli čtyři děti, útěk by byl složitý, a kdyby jej chytili, dostal by se zase do kriminálu. Následují léta normalizace však, stejně jako mnoho dalších, nesl těžce, k dění se sice moc nevyjadřoval, ale jak jeho žena vzpomíná, trápilo jej, že ti, kteří něco zavinili, zůstávají nepotrestáni. Nakonec to i po roce 1989 cítil stejně. Z dění po Listopadu se však upřímně radoval, ve Čkyni jej dokonce chtěli zvolit starostou, to odmítl a stal se na krátký čas zastupitelem za Občanské fórum (OF, dnes již neexistující politická platforma, založená Václavem Havlem, pozn. edit.). Lidé ve Čkyni ho měli rádi i pro jeho vřelý vztah k přírodě, v kostele dlouhá léta hrával na varhany a podílel se na životě obce.

Když už to bylo možné, jeli se manželé podívat na místa, kde Zdeněk Vondrášek převáděl. Zažádali také o rehabilitaci, řízení však vázlo. Nakonec jim pomohl jeden reportér z Mladého světa, dnes již zaniklého časopisu pro mládež, a rehabilitace byla kladně vyřízena. Z peněz, které dostali, mohli konečně dát do pořádku chalupu. Něco málo z minulosti svého manžela se pamětnice také dozvěděla z podkladů, jež byly potřeba pro přiznání vyznamenání za třetí odboj. Ale jak sama vzpomíná, pro manžela to byla uzavřená kapitola, ke které se nikdy moc nevracel. Minulost nechal za sebou a raději se soustředil na svou ženu a děti, se kterými společně prožili čtyřicet let šťastného života. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Libuše Moosová)