Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Vondráčková (* 1939)

Po roce 1989 jsem každý den chodila do práce nešťastná z toho, že nemám co dělat, to bylo traumatizující

  • narozena 3. dubna 1939 v Praze-Braníku

  • její otec se jako pekař účastnil Pražského povstání

  • po válce chodila na obecnou školu a měšťanku

  • pracovala jako kreslička v Chiraně

  • 1962 se vdala

  • 1966 se jí narodila dcera

  • 1968 nastoupila do ČKD – Polovodiče

  • zde nejdřív pracovala jako kreslička a později jako sekretářka

  • po roce 1989 firma začala mít potíže

  • musela hledat práci mimo svůj obor

Hana Vondráčková se narodila těsně po německé okupaci roku 1939. Sama sebe označuje za „válečné dítě“: její dětství bylo prostoupeno potravinovými lístky a zážitky z náletů. „Maminka mě vždycky popadla, já jsem vzala panenku a utíkaly jsme do sklepa. Svázali mi tam dohromady dvě proutěná křesla a na nich jsem spala.“

Pojďte se všichni schovat

Během náletu 14. února 1945 bylo mnoho domů v Praze srovnáno se zemí. Pamětnice byla tehdy na pohřbu strýce, který pár dní předtím zemřel na souchotiny. „Stáli jsme nad jeho hrobem v Modřanech a slyšeli jsme obrovské rány, všechno to šlo z Prahy z centra.“ Otec jel na pohřeb tramvají, ale nedorazil. U Jiráskova mostu jeho tramvaj zastavila, protože bylo jasné, že situace je krizová. Většina lidí se šla schovat do nejbližšího domu: „Říkali ‚pojďte všichni, půjdem támhle do toho rohovýho baráku‘.“ Otec si naštěstí vybral jiný úkryt, s několika dalšími lidmi seběhl na náplavku a schoval se ve veřejných záchodcích.

Potom byla slyšet obrovská rána. Když vyšli lidé ven z toalet, zjistili, že rohový dům je v troskách. Nikdo nepřežil. Jedná se o místo, kde byl v devadesátých letech postaven Tančící dům. „Dlouhé roky tam byla jenom ohrada a lepily se tam plakáty.“

Otec pamětnice byl vyučený pekař, tehdy ovšem pracoval jako zaměstnanec banky v ulici Na Příkopě. V době Pražského povstání oprášil své původní povolání, když byl povolán, aby šel péct chleba pro lidi. Jeho rodina na něj čekala v krytu, tři dny ho neviděla a nic o něm nevěděla. Potom se vrátil se zásobou napečených rohlíků, housek, chleba... Údajně pekl celé tři dny a tři noci. Hana Vondráčková vzpomíná, že pak všichni vítali Rudou armádu šeříkovými květy, které rostly v květnu všude.

Byla to taková hurá akce

Po válce začala pamětnice chodit na obecnou a později na měšťanskou školu; obě se nacházely v rodné čtvrti Braník. Patřila do prvního ročníku, který absolvoval už tříletou měšťanku: do té doby trvala čtyři roky. Základní školní docházka se totiž kvůli školskému zákonu z roku 1953 zkrátila na osm let.

Toho roku nebylo pro děti z měšťanek dost umístěnek ani míst v navazujících školách, protože najednou z měšťanky vycházelo dvakrát více absolventů než obvykle: společně absolvovali ti, kteří chodili do školy čtyři roky, a také ti, jejichž studium bylo zkrácené. „To byla taková hurá akce, že neměli nic připravenýho.“ Žáci nové tříleté měšťanky se museli narychlo rozhodovat, co dál se životem: na rozdíl od dřívějších absolventů byli ochuzeni o poslední rok, který byl právě k takové přípravě určen. „V květnu jsme se dozvěděli, že nám v červnu končí škola.“

Hanu Vondráčkovou vždycky bavilo rýsování, a proto hned po škole nastoupila jako kreslička do Chirany, továrny, která vyráběla rentgenové lampy. Ve svých čtrnácti letech se musela všechno učit za pochodu, prošla speciálním kurzem a postupně si osvojila smysl pro detail technického kreslení. „To se kreslila každá matička, každej šroubeček, potom celky... Všechno, co k tomu rentgenovému přístroji patřilo, tak se muselo takhle zdokumentovat.“ V Chiraně pamětnice pracovala až do roku 1968.

Vystát frontu na košík

V roce 1962 se vdala. Nejdříve s mužem bydleli u rodičů a o tři roky později se konečně nastěhovali do vlastního bytu. Postavili se na vlastní nohy a začali řešit situace typické pro dřívější dobu: „Nad Muzeem byla taková prodejna, tam člověk stál třeba i přes noc, aby sehnal pár skříněk...“

V červnu 1966 se manželům narodila dcera, kterou v pěti měsících dali do jeslí. „Tehdy si maminky nemohly dovolit být s dětmi doma tři čtyři roky, jak by chtěly...“ Hana Vondráčková musela pracovat, aby s manželem splatili půjčku na byt. Každý den v pět hodin vstávala, v šest předala dceru do jeslí a na sedmou stíhala přijít do práce. Tam pracovala na zkrácenou pracovní dobu, aby přece jen mohla trávit s dcerou co nejvíce času. „Po práci do sámošky, vystát frontu na košík, pak frontu s košíkem a co nejrychleji domů...“

V únoru roku 1968 opustila Chiranu a nastoupila do ČKD-Polovodiče, bývalé Jawy. Taková změna byla pro pamětnici výhodná, protože hned naproti v ulici od nového pracoviště se nacházely jesle, do kterých dávala svou dceru. V Polovodičích potom Hana Vondráčková pracovala téměř pětadvacet let. Ze začátku pracovala opět jako kreslička u prkna. Tehdy začaly tištěné spoje, takže šlo o jiný způsob kreslení než v dřívějším odvětví strojařiny. Pamětnice poukazuje na to, že měla velkou zodpovědnost: „Samozřejmě jsem nesměla udělat chybu, kdybych udělala to malinké kolečko, ten spoj, někde jinde, tak někde potom v terénu by to špatně dopadlo.“

Co se týče srpnových událostí roku 1968, Hana Vondráčková vzpomíná zejména na to, jak u nich doma v noci z 20. na 21. srpna pořád drnčel telefon. Brzy ráno volal kamarád, že všude létají letadla a že vůbec nemůže spát. Pamětnice ho nebrala vážně a říkala manželovi: „To byl Jára, asi si zase nějak přihnul, slyší nějaký letadla...“ Za chvilku však volal další známý a ten už věděl, o co jde. Pro Hanu Vondráčkovou a její rodinu to byla velká psychická rána. „Pořád nám říkali, že to jsou naši přátelé, a najednou tohle...“

Všude chtěli mladou, krásnou

Ve svých čtyřiceti letech začala mít pamětnice problémy s očima, a proto přešla od kreslicího prkna na místo sekretářky. Změnu ve stylu práce pocítila hlavně v tom, že dříve jeden výkres zpracovávala třeba týden, zatímco na pozici sekretářky měla svou práci hotovou každý den („čistej stůl“). Zejména v tomto ohledu ji nová práce bavila a naplňovala.

Po roce 1989 se však firma najednou dostala do nezáviděníhodné situace. Předtím se orientovala hlavně na zakázky pro východní Německo a Sovětský svaz, ale najednou s příchodem sametové revoluce takové zakázky přestaly existovat. Pamětnice do firmy stále docházela, jenže v podstatě zbytečně. „Museli jsme tam být fyzicky přítomní, ale neměli jsme co na práci. Já jsem luštila křížovky a četla jsem si. Nikdo mi nevynadal, protože to bylo pro každýho trauma...“

Potom firmu převzala francouzská firma Cegelec. Asi měsíc nato propouštěli zaměstnance, Hana Vondráčková spadala hned do první vlny a z firmy odcházela v roce 1992. Bylo to opravdu nepříjemné období, protože manžel tehdy navíc prodělal operaci krční páteře, dostal invalidní důchod a už nikdy nemohl pracovat.

Pamětnice se proto přihlásila na pracovní úřad. „A teď to nastalo. Všude chtěli mladou, krásnou, do pětatřiceti let, se znalostmi angličtiny a počítače.“ Nakonec sehnala místo uklízečky a kvůli tomu vstávala každý den ve čtyři hodiny ráno. Na druhou stranu již třeba v osm hodin mohla být zase doma, a tak trávila s manželem spoustu času. V té době už měli vnoučata, takže je často chodili navštěvovat. V letech 1990 a 1992 se jim narodily dvě vnučky.

Hlavně hodně přátel

Po roce 1989 s partou kamarádů koupili bývalou podnikovou chatu Chirany v Krkonoších, kam pamětnice jezdí dodnes. Skupina, která chatu vyhledává pravidelně, se neustále zmenšuje, přesto se Hana Vondráčková s přáteli vždy alespoň jednou ročně na chatě sejde. „Jsou to lidi, na které se můžu třeba o půlnoci kdykoliv obrátit. Jsem hrozně ráda a děkuji osudu, že jsem je poznala.“ Nejdůležitější v životě je proto podle Hany Vondráčkové přátelství. „Když svým vnučkám přeju k narozeninám, tak jim přeju hlavně hodně přátel.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Anna Štěpánová)