Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Vondra (* 1933)

• narozen z druhého otcova manželství

• rodina matky zapojena do odboje

• smrt otce v roce 1944

• vyučen hodinářem, studium na střední průmyslové škole

• studium na ČVUT

• tlak na vystoupení z církve

• zaměstnání ve Výzkumném ústavu tepelné techniky

• zaměstnání v Kloknerově ústavu

Celý život se v duchu křesťanské morálky snažil pomáhat ostatním a spíše než jít do konfliktu, uhnout. To je postoj, který se k dnešní době příliš nehodí a může být někdy zaměňován za zbabělost. Hranice mezi jedním a druhým může být nejasná. Jistý muž jménem Ove řekl: „Nastane chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout, co z něho bude.“ A Jaroslav Vondra se rozhodl... Nevzdal se své víry a nevstoupil do KSČ.

Narodil se 27. března roku 1933 Jaroslavu Vondrovi, hodináři, a jeho druhé manželce Lidmile. V době kdy se Jaroslav junior narodil, měl otec děti z prvního manželství již dospělé. Matka byla poprvé vdaná a syn Jaroslav byl jejím jediným dítětem. Před sňatkem pracovala u bratra Jindřicha v Rožnově pod Radhoštěm v cukrárně a předtím měla vlastní krejčovský salon. Vdala se až na popud bratra, který se s jejím budoucím manželem znal z dob první světové války, kdy oba prošli východní frontou. „Otci zemřela první žena a zůstal sám. Matčin bratr ho upozornil na svou neprovdanou sestru a začali si psát.“

Vondrovi žili v Proseči, kde vlastnili dům i s hodinářským krámkem. Živnost ale stagnovala, malé městečko hodinářství neuživilo. Proto se otec rozhodl na doporučení známého zkusit se poohlédnout po jiném působišti. V roce 1936 se proto přestěhovali do městečka Kyšperk, dnes Letohrad. Otec prodal dům, ale nový domek si již koupit nemohl. Měli proto pronajatý pěkný byt na náměstí v blízkosti pošty. Konec třicátých let znamenal celkové oživení trhu, svět se dostal z hospodářské krize a otci se dařilo. Evropu však zahlcovaly zprávy z Německa. Hitler se dostal k moci a burcoval i Němce žijící v Československu. Kyšperk byl velice blízko Sudet a maminka navíc pocházela z Horní Čermné, která do tohoto pásma spadala. Dění v Mnichově proto rodina sledovala s enormním zájmem.

Už je jim všem dobře

Mnichovskou dohodou skutečně Sudety připadly Německu a „maminka plakala a plakala“, vzpomíná Jaroslav Vondra. „I její rodný dům obsadili Němci.“ Jinak ale popisuje situaci v regionu jako klidnou. „Nic se nedělo. Lidé se v té době vlastně chovali dobře. Naši příbuzní zůstali v Sudetech dál, nikdo je nevyháněl.“ Na otázku, jak je to možné, odpověděl pamětník stručně: „Lidé se v tom kraji dobře znali a měli k sobě blízko.“ Praktický dopad byl však znatelný. Například vlaky, kterými se lidé dopravovali do sousedních měst, jezdily nově přes jiné státní území. Češi v Sudetech směli vystupovat pouze na speciální propustku. Válečná doba sebou nesla pochopitelně také strádání, otec však po zkušenostech z první války rodině zdůrazňoval, že situace je vlastně uspokojivá: „Jídla nebylo mnoho, ale důležité bylo, že to základní se sehnalo. To za první války nebylo, panoval hlad.“

Skutečné ztráty přišly během heydrichiády a po ní: „Matčin bratr Bedřich byl i se svou manželkou zatčen. Dům jim zapečetili a odvezli je koncentračního tábora Mauthausen. Zůstaly po nich čtyři děti.“

Manželé Šilarovi totiž spolupracovali s odbojem. Po atentátu byly zadrženy stovky lidí a někteří z nich nelidské týrání během výslechů nevydrželi a prozradili své spolupracovníky. Tak se o manželském páru z Němčí dozvědělo gestapo. Spolu s ostatními byli popraveni v lednu roku 1943. O jejich děti se pak staral dědeček, který vlastnil domek hned vedle. Bohužel tímto jedním zatčením celá tragická událost neskončila. Matčin otec – dědeček pamětníka – byl pravidelně předvoláván k výslechu v Pardubicích a také druhý maminčin bratr Jindřich byl zatčen a deportován do koncentračního tábora. „Vrátil se odtamtud, ale nikdy o tom nemluvil.“ V roce 1944 na konci dubna byl zatčen a vyslýchán třetí matčin bratr a z výslechu se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu. „Otec byl v té době na operaci. Ještě se na strýce ptal a maminka mu nechtěla o jeho úmrtí říkat a lhát taky ne, a tak jen řekla, už je mu dobře. Krátce nato otec zemřel.“

Už tak dost zkoušená rodina utrpěla další zásah. Starší pamětníkův bratr Bohuslav se nakonec ujal otcovy živnosti, a protože sám neměl rodinu, žil s nevlastní matkou a bratrem ve společné domácnosti. Konec války proběhl v Letohradu bez větších konfliktů.

Církev, nebo kariéra

Výsledek voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1946 očekávala celá země s napětím: „I my ve škole jsme politiku prožívali.“ Výsledek však rodinu znepokojil. Bohuslav stále připomínal tatínkovy vzpomínky z legií: „Nebál se ani tak o živnost jako o to, co bude.“ V roce politického převratu roku 1948 pamětník končil pátý ročník měšťanky, kterému se říkalo JUK – jednoroční učební kurz. Na den převratu si Jaroslav Vondra živě vzpomíná, jelikož nuceně ležel v posteli: „Zranil jsem se na lyžích, takže jsem to všechno poslouchal z rozhlasu.“

Matka, která oficiálně živnost vedla vdovským právem, očekávala, co bude. K převzetí ale nedošlo, neboť družstvo, kam spadali, je pro nadbytečnost odmítlo. „Vedení města ale trvalo na zachování obchodu, a tak vše zůstalo při starém.“ Tak to trvalo až do maminčina odchodu do důchodu a poté hodinářství převzalo družstvo v Hradci Králové.

Jaroslav Vondra se ještě stačil u bratra vyučit mezi lety 1948 až 1951. Poté následovala Střední průmyslová škola jemné mechaniky a optiky v Přerově, která byla po dvou letech zakončena mistrovskou zkouškou. „Chtěl jsem ale dál studovat, a protože jsem dostal umístěnku do Chronotechny, nechal jsem se přeložit do Brna a nastoupil jsem na Střední průmyslovou školu pro pracující.“

Po půlroce pamětník nastoupil na denní studium a školu řádně zakončil v roce 1956. Poté už jeho kroky směřovaly přímo na ČVUT v Praze. Studium probíhalo bez potíží a vysokoškolský diplom získal v roce 1960. „Byl jsem přihlášený jako asistent na katedře, ale nakonec mi řekli, že pouze pod podmínkou, že vystoupím z církve.“ To Jaroslav Vondra odmítl. Nakonec se mu podařilo získat místo v měřicím oddělení ve Výzkumném ústavu tepelné techniky v Praze-Běchovicích, kde zůstal až do roku 1968.

Počátky automatizace v měření

V šedesátých letech se poznal také se svojí budoucí manželkou, brzy se vzali, ale nemohli najít bydlení. To byl v té poměrně běžný problém. Manželé nejdříve bydleli v podnájmu a poté společně s matkou pamětníka koupili domek v Kyjích, ale byli v něm nájemníci, které nebylo možné vystěhovat. V domku tak bylo místo pouze pro matku s bratrem. Situaci nakonec mladí manželé vyřešili skrze ČVUT, která nabízela svým zaměstnancům možnost získat družstevní podíl v bytech, které fakulta stavěla. A tak se ještě před rokem 1968 stěhovali do svého.

Okupace v srpnu 1968 je zasáhla stejně jako většinu národa. Zklamání bylo značné. „Konec šedesátých let byl nadějný, bylo to prima. Viděli jsme hodně zajímavých představení. Pamatuji si například na Zahradní slavnost v Divadle Na zábradlí.“ V ústavu byla nálada podle slov Jaroslava Vondry klidná, ale všichni byli zajedno v postoji k okupačnímu vojsku. Prověrky ho však už nezastihly, neboť hned v září 1968 přešel do jiného zaměstnání, a to do Kloknerova výzkumného ústavu v Praze-Dejvicích.

Normalizace na akademické půdě probíhala bez zvláštních dopadů. Styk se zahraničím se také skrze některé politicky dobře zavedené osoby dařil. Jaroslav Vondra se zajímal o výpočetní techniku a automatizaci v měření. Stál tak u jejích počátků a vzpomíná například na koordinaci při měření poruch Nuselského mostu: „Tam jsme prvně zapojili počítač a skrze dálnopis jsme posílali data z Nuselského mostu, kde se měřilo, do ústředí a vyhodnocená data zase zpět.“ Tato specializace byla v sedmdesátých letech ojedinělá, a tak mu přinesla určité možnosti. „Dostal jsem se i na dvě školení do zahraničí. Jednak do Holandska a jednak do Mnichova.“ To všechno bylo možné i přesto, že pamětník nebyl členem KSČ a jeho manželka byla po roce 1968 z KSČ vyloučena. V Kloknerově ústavu nakonec Jaroslav Vondra prožil svá aktivní léta až do důchodu a i dnes v ústavu stále vypomáhá.