Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Karel Volena (* 1923  †︎ 2013)

• narozen 16. ledna 1923

• pocházel z národnostně smíšeného manželství (matka - Italka, otec - Čech)

• mládí prožil v severní Francii ve městě Sallaumines

• v roce 1944 vstoupil do československé samostatné obrněné brigády

• výcvikem prošel v Anglii, kde byl zařazen do tankového praporu

• v Anglii měl velmi nevšední setkání s ministrem zahraničí Janem Masarykem

• krátce se účastnil obléhání Dunkerque

• s tankem odminovával přístav Le Havre

• po válce ještě pět let sloužil v československé armádě

• poté žil v Prostějově

Karel Volena se narodil v roce 1923 v Lomu u Mostu v národnostně smíšeném manželství. Otec Matěj Volena pocházel z Horšovského Týnu a v mládí odešel do Istrie, kde pracoval pro místní těžařskou firmu. Po nešťastné smrti první ženy se znovu oženil s dcerou místního italského sedláka, Matildou Basker. Kvůli vzniku Československé republiky v roce 1918 ale byli nuceni odejít z Istrie a přestěhovali se do Lomu u Mostu. Otec tam pracoval opět v dolech. Rodina byla velmi početná (sedm dětí), a proto se otec musel hodně snažit, aby děti uživil. V třicátých letech v době velké hospodářské krize mu jeho zaměstnavatel přestal platit, a tak i s rodinou odchází za prací do Francie. Usazují se v městečku Sallaumines vedle Lens. Sallaumines bylo typickým hornickým městem, kde žili lidé ze všech koutů Evropy.

Rodiče měli velmi málo peněz. Do Francie přijeli jen s kufrem. A tak když pamětník v dětství onemocněl na zápal plic, nedostávalo se jim prostředků na lékaře. Naštěstí jim pomohli jejich francouzští sousedé. „Já si pamatuji, že jsem měl zápal plic. Hráli jsme fotbal, já jsem se napil vody a dostal jsem zápal plic. Poslali mě do nemocnice a Francouzi mě poslali z nemocnice zpátky, že nemáme peníze na zaplacení lékaře. Tak ti francouzští sousedé, jak bydleli vedle v uličce, tak ti se spojili dohromady. Ta jedna, to byla manželka štajgra. Tak ta šla za tím doktorem. Tam jim vynadala a museli mě tam vzít a oni platili veškerý peníze, co to stálo. A pak domů a léky, všechno mně nosili. Že máme pít šampaňské. Tak jsem pil šampaňské. Měl jsem se dobře. Tam byli bezvadní sousedé.“

Začátek 2. světové války a přepadení Francie

V květnu 1940 německá armáda přes Holandsko a Belgii zaútočila na Francii. Němci k překvapení všech velmi rychle postupovali. Civilní obyvatelstvo před nimi prchalo do jižní Francie. Učinila to i rodina pamětníka. „Pak najednou přišla německá invaze přes Belgii. My jsme tam všechno nechali. Vzali jsme si jen to nejnutnější na kolo a rychle pryč před Němci. My jsme projeli kolem Paříže a na noc jsme byli ubytovaní ve škole. Kvůli Němcům jsme ráno šli po poli a oni tam byli dřív než my.“ Utíkala jen matka s šesti dětmi. Nejstarší Rudolf narukoval v Agde do československé brigády a otec se zdržel v Sallaumines. Chtěl zkontrolovat dům a vše zamknout. Místo toho se z žalu opil a šel hrát na varhany do kostela. Ani si nevšiml, že na kostel spadla bomba a zničila věž. Byla to jediná puma, která na město spadla. Takto na to vzpomíná pamětník: „Tam během války akorát bombardovali Spojenci a jedna bomba spadla do kostela. Tam nic nebylo, akorát kostel dostal svoje. A můj táta, místo aby šel za náma, tak šel do kostela. Opil se a hrál na harmonium. Tam mu to bouchlo nad hlavou a on o tom ani nevěděl. Opilej a hrál na harmonium.“

Po návratu do Sallaumines se Karel Volena vrátil k běžnému životu. Byl nucen ukončit kurz na automechanika a stejně jako celá mužská část rodiny šel pracovat do místního dolu. Strasti války nijak nepociťovali. Německé posádky se v okolí nenacházely, a tak se v okolí nerozvíjel ani výraznější odboj.

V Československé samostatné brigádě v Anglii

Od června do srpna 1944 probíhala operace Overlord, při níž došlo k vylodění v Normandii a vstupu spojeneckých vojsk do Francie. Karel Volena se ihned dobrovolně přihlásil do československé brigády. K výcviku byl odvezen do Anglie, kde byl přidělen k tankovému praporu.

Zpočátku měl velké problémy s dorozumíváním, protože uměl jen francouzsky. Když jednou navštívil kasárny ministr zahraničí Jan Masaryk, pamětník se kvůli neznalosti češtiny dopustil velkého trapasu. Takto na celou událost vzpomíná: „Oficíry obsluhují vojáci podle anglických zvyků. Byl jsem u stolu. Sedíme tam a čekáme. Teď tam přišel Honza Masaryk. Všichni jsme vstali. On podal ruku, my podáme ruku a slyšel jsem akorát: ,Jak se máš?‘ A já mu česky říkám: ,Ty vole, dobře.‘ A ten velitel, ten zčervenal, a kdyby měl pistoli, tak mě odstřelil. A ten Čech, ten Skalník z Mostu říkal: ,Pane ministře, nezlobte se na něho, on není Čech, on je Francouz. On mluví tak, jak se na vojně naučil. Masaryk se zeptal: ,Co tady dělá?‘ A on říkal: ,Táta je Čech, matka Italka. Jsou to Češi, ale žili ve Francii. On neumí jiný jazyk než francouzsky.‘ Tak s Masarykem jsme sedli a on začal mluvit francouzsky a já taky. Ptal se mě, jak jsem se tam dostal a co míním po válce dělat. Říkám: , Jedině Bůh ví, co bude po válce.‘ Jestli se těším domů. Říkám: ,Já v Československu nikdy nebyl. Jen když jsem měl dva roky. O tom, co tam je a co ne…“

V tankové brigádě ve Francii a život v Československu

Po ukončení tříměsíčního výcviku v Southendu-on-Sea byl poslán k přístavu Dunkerque, kde Němci stále urputně drželi přístaviště. Z Dunkerque byl převeden do již osvobozeného Le Havru, kde odminovával přístav. Tanková brigáda mezitím odjela směr Československo, aniž by o tom pamětník cokoli věděl. „Tak já jsem šel do toho Le Havru a dali mi vyprošťovací tank. Ten protiminovej. To je tank, má svůj válec vpředu a jsou tam řetězy. A jak popojedeš a najedeš na tu minu, tak to celej buben takhle nadskočí a zase spadne. Tak jsem tam odminovával přístav. Pak přišel za mnou jeden francouzský důstojník. ,Ty, poslouchej! Co ty máš za národnost?‘ Říkám: ,Čechoslovák.‘ – ,Co tady děláš? Vždyť už je po válce.‘ – ,Jak po válce? Už je konec války?‘ Tak jsem to nechal být. Ukrad’ jsem tam džíp, dojel jsem do Dunkerque. Tam nikdo nebyl. Tak jsem se ptal. Jo, ono už je po Ose. Na mě se vyprdli. Tak jsem tam nechal natankovat, tam se dostal benzin všude, natankoval jsem a jel jsem dohonit brigádu na letiště v Norimberku.“ V Norimberku československou brigádu dohnal a vydal se s ní do Československa.

Koncem roku 1945 byl demobilizován a odjel za bratrem Ladislavem do Mostu, kam za nimi přijeli i rodiče. Krátce pracoval v dolech, než ho navštívil kapitán Frankovič a přemluvil ho k opětovnému vstupu do československé armády.

V armádě nejprve absolvoval důstojnický kurz ve Vyškově a následně byl převelen do Tábora, kde se stal náčelníkem dílen v rotě technického zabezpečení (RTZ). Více než rok pracoval na letišti v Přerově, kde dělal překladatele při výcviku letců z francouzských kolonií. Na toto období velmi rád vzpomíná. Jak sám řekl: „Letci byli elitou národa.“ Po pětileté službě z vojska odešel a zabydlel se v Prostějově, kde žije i v dnešních dnech. Až do důchodu pracoval v místním ČSAD jako náčelník dílen pro opravy.

Po válce ještě mnohokrát navštívil Francii a město Sallaumines, kde strávil podstatnou část svého života, a má ho proto uložené hluboko v srdci.