Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Volejník (* 1927)

• narodil se 6. března 1927 v Hlinsku

• otec František byl krejčí, který se vypracoval až k šicí dílně a obchodu s konfekcí

• od roku 1937 byl členem skautského oddílu

• vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Ústí nad Orlicí

• otec František Volejník přišel o prosperující krejčovskou živnost

• v letech 1968 až 1970 se pamětník angažoval v obnově Junáka v Hlinsku

• v roce 1972 byl vyhozen z práce kvůli nesouhlasu se sovětskou invazí

• po roce 1989 vedl obnovené skautské středisko v Hlinsku

Otakar Volejník se narodil 6. března 1927 v Hlinsku. Otec František (1890–1964) byl krejčí, maminka Marie (1889–1955) mu v živnosti pomáhala. Otec měl z prvního manželství syna Leopolda, narozeného roku 1914, a Františka, narozeného roku 1916. Když ovdověl, oženil se podruhé a s Marií měli Miroslava (1923–1940) a Otakara. František Volejník začínal s krejčovskou výrobou od nuly. Časem se ale vypracoval a vedle šicí dílny měl i obchod s konfekcí. Mezi deseti zaměstnanci byli i pamětníkovi dva starší bratři.

Otakar chodil do základní školy v Hlinsku. Od roku 1934 byl v Sokole a od roku 1937 i v Junáku-Skautu, kam ho přivedl jeho starší bratr. „Byl jsem v družině Tygrů, teta nám vyšila podle návrhu bratra Vlasty Skály krásnou družinovou vlajku. Já byl benjamínek mezi staršími hochy. Když jsme někam šli, nestačil jsem jim v indiánském pochodu, a tak jsem pak přešel k mladším vlčatům.“ Vedoucího vlčat dělal respektovaný a mezi dětmi oblíbený učitel a básník Stanislav Zedníček, který uměl děti zaujmout a poutavě vyprávět příběhy, třeba z Knihy džunglí.

Někteří spolubratři bojovali v Anglii, jiní se nevrátili z koncentráků

V době mobilizace roku 1938 se skauti zapojili do civilní obrany a pomáhali při pořádkové službě. Měli služby a chodili například kontrolovat, jestli mají občané dobře zatemněno. Skautky se zapojily do služeb Červeného kříže. V roce 1940 byla skautská organizace nacisty zakázána. Pamětník vzpomíná na skautské spolubratry Vladimíra Akrmana, Viktora Tausika nebo bratry Otakara a Jindru Vohryzkovy, kteří se nevrátili z koncentračních táborů. Miroslav Stehno a Jindřich Šikl odešli bojovat do zahraničí. Byli účastníky bitvy o Anglii.

Otakar nastoupil v roce 1943 do průmyslové textilní školy v Ústí nad Orlicí, rok předtím praktikoval v továrně. V roce 1944 byly všechny střední a vysoké školy zavřeny, a tak pracoval do konce války jako tkadlec v továrně Satas.

Dne 8. května 1945 sovětská armáda bombardovala v nedalekém Ždírci německou armádu ustupující od Brna. Němci zanechali na silnici různý materiál, který bylo potřeba odklidit. S opuštěným obojživelným autem, které ozdobili naší vlajkou, odtahovali nepojízdná nákladní auta ze silnic, aby měla postupující ruská armáda volný průchod. Auta se svážela do areálu továrny a při tom měli hoši incident s Němci. „Chtěli jsme odvézt jedno nákladní auto z náměstí. To už zase po hlavní silnici proudili ustupující Němci. Při ohlédnutí jsme zpozorovali, že za námi běží dva Němci se samopaly. Chtěli jsme ujet, jenže úniková ulice byla uzavřena zátarasem. Před ním jsme zastavili, vyskákali z auta a ukryli se za zátarasem. Kamarád, co řídil, se opozdil. To již Němci doběhli, kamarád dostal pár facek, sebrali mu klíč od zapalování a odjeli. Zanedlouho jsme už vítali ruské tanky.“  

Otec nesl znárodnění těžce

Hned v květnu 1945 byl Skaut obnoven. Hlinečtí skauti už v květnu vypomáhali při budování slavnostní tribuny v nedalekých Ležákách, vypálených nacisty 24. června 1942. Skauti zde drželi služby, a dokonce dostali zbraň, se kterou celou noc chodili kolem objektu a hlídali. Na první a největší poválečné vzpomínkové slavnosti 24. června 1945 se v Ležákách tehdy sešly tisíce lidí. Skauti už zde byli v nových krojích, které pro celý oddíl ušil zdarma krejčovský závod Otakarova otce.

Dne 13. května 1945 nastoupil Otakar Volejník do druhého ročníku textilní průmyslovky v Ústí nad Orlicí. Do školy jednoho dne přijel komisař z vedlejšího pohraničního Černovíru s žádostí o uvolnění několika studentů na práci. Asi deset studentů bylo vybráno a vysláno do obce Černovír, kde sepisovali německý majetek, který tam zbyl po odsunu Němců. Bydleli v bývalé hospodě: „Dali nám tam postele a dvě německé ženy nám vařily obědy a večeře. Chodili jsme po domech a sepisovali, co v nich zůstalo. Byli jsme tam čtrnáct dní a dělali jsme tak jeden až dva domy denně. Ovšem žádné cennosti tam nebyly.“

Při té příležitosti si Otakar s komisařem obce dojednal, že by u Černovíru mohl tábořit jejich skautský oddíl a zároveň by jim pomohli při žních. To se také stalo – hlinečtí skauti pracovali dva týdny na poli a dostali pak za to pochvalu za záchranu prvních poválečných žní. Druhý ročník školy byl zkrácen a ukončen 15. února 1946. Ihned nastoupil práci v technické kanceláři továrny na koberce ve Vratislavicích, kde pracoval do prázdnin 1946. Do třetího ročníku školy mohl nastoupit až v lednu následujícího roku. Do té doby pracoval v zemědělství, kam byla pro ročníky 1927–1928 vyhlášena pracovní povinnost. O prázdninách odjel na praxi do jugoslávského Mariboru, kterou si sám obstaral v textilní továrně Mariborska textilna tvornica.

V roce 1948 maturoval. Po maturitě odešel Otakar do Liberce, kde nastoupil do továrny na výrobu plyšů. Tam byl až do konce roku 1949, kdy nastoupil základní vojenskou službu ve Vysokém Mýtě. Po výcviku a poddůstojnické škole byl převeden do Leteckého výzkumného ústavu v Letňanech, kde byl zařazen do útvaru Hospodářské správy. Po vojně odešel znovu do Liberce, ale protože maminka byla nemocná, vrátil se zanedlouho do Hlinska, kde pracoval v národním podniku Plyšan.

V roce 1949 sebrali komunisté Františku Volejníkovi krejčovskou živnost a z jeho firmy udělali družstvo. „Tatínek to nesl velmi těžce, protože se k tomu, co vybudoval, dostával pomalu a těžko. Byl pak v tom družstvu zaměstnán. Do penze odcházel se 400 korunami měsíčně. Z toho se nedalo žít, a tak si přivydělával šitím oděvů doma. V té době byla maminka těžce nemocná se srdcem…“

V roce 1951 se pamětník oženil s Evou, rozenou Maděrovou. Zpočátku bydleli s rodiči v jedné místnosti. V roce 1953 se jim narodila dcera Eva a v roce 1957 syn Otakar.

Tak nám do písku malovali tanky

V roce 1968 byli Volejníkovi i s dětmi na dovolené v Jugoslávii. Už když odjížděli z domova, překvapil je na maďarsko-jugoslávských hranicích ruch. Soustřeďovala se tam armáda, ale nevěnovali tomu pozornost. Brzy je však na dovolené šokovala zpráva o vpádu „spřátelených“ vojsk do Československa. „Jednou ráno na odpočívadle jsme připravovali snídani a přijelo k nám auto s francouzskou poznávací značkou. Začali nám něco vyprávět, ale my jsme jim nerozuměli. Tak nám do písku malovali tanky. Když jsme pak přijeli do kempu, zjistili jsme, že jsou u nás okupanti.“ Hned v kempu pocítili solidaritu místních – dostali tam zdarma stravu, vyměněné dináry či poukázky na benzin. Zdrželi se tam přes týden, a jakmile jim byl umožněn odjezd přes Rakousko, vraceli se domů.

Na první zastávce v Lublani organizoval Červený kříž ubytování a dávali lidem adresy místních obyvatel ochotných vzít je domů na nocleh. „Dostali jsme se do rodiny pana Vodnika, byl to hodný člověk, říkal: ‚Můžete tady zůstat, jak chcete dlouho. Já mám Čechům moc co odvádět, protože jsem byl v koncentračním táboře, a když nás převáželi přes Československo, tak jsem vyskočil z vlaku a poranil jsem si nohu. Češi mě tam čtrnáct dní schovávali, tak já jim mám co oplácet.‘ Zůstali jsme přes noc a pak jsme pokračovali domů. Doma byli manželčini rodiče, kteří už byli staří a nemocní.“

Když jsem prý dělal vedoucího ve Skautu, proč bych nemohl v Pionýru?

V národním podniku Plyšan pracoval Otakar až do roku 1972. Když se vrátil z Liberce do Hlinska, měl v kádrových materiálech živnostenský původ. V roce 1972 musel pamětník k prověrkám, kde členové tehdy všemocné komunistické strany zkoumali, zda má ten správný poměr k socialistickému zřízení a vstupu sovětských vojsk na naše území v srpnu 1968. Podle odpovědí se pak odvíjely další osudy prověřovaných lidí. „Vyvíjeli na mě tlak, abych vstoupil do pionýrské organizace a dělal vedoucího. Když jsem ho prý dělal ve Skautu, proč bych nemohl v Pionýru? Já to samozřejmě odmítl a odmítl jsem i vstup sovětských vojsk.“ To zapříčinilo, že byl Otakar přeřazen na nižší funkci se mzdou o dvě platové třídy níž a měl zakázáno učit na učňovské škole. Nakonec musel opustit zaměstnání úplně.  

I když si v zaměstnání hleděl pouze práce a politikaření ho nezajímalo, neušel komunistické šikaně. „Soudruzi mě nenechali dělat to, co jsem měl rád. V té době jsem měl zajímavou funkci, měl jsem na starosti technický rozvoj, spolupracoval jsem se zahraničními firmami, které u nás montovaly nové stroje, jezdil jsem do Německa. To mě moc mrzelo… Viděl jsem, jak to chodí – hoši, kteří nás prověřovali, se pak dělili o funkce a přitom jejich odborná práce nestála za nic.“

Pamětník prožíval nejtěžší období svého života. Díky své manželce Evě, která mu byla oporou a vytvářela vlídné domácí prostředí, kde se mohl utišit a přijít na jiné myšlenky, však tíživou dobu překonal. Z Plyšanu odešel do kožešnického družstva Vzor. Vtipnou ironií osudu je, že se za Otakara postavil předseda tohoto družstva, vedl kvůli němu řadu jednání na okrese a díky své osobní statečnosti pro něho vybojoval funkci vedoucího provozu. V Plyšanu nemohl zastávat žádnou vedoucí funkci, ve Vzoru měl na starosti 130 lidí…

Času, který jsem dal dětem, nelituji

„Český Junák musel překonat mnoho překážek a historických událostí. Za dobu své působnosti byl třikrát zakázán a třikrát znovu povstal k nové činnosti. To svědčí o jeho velké síle a o hloubce skautských zásad. ‚Platí-li o státech, že se udržují jen těmi ideály, které jim daly vzniknout,‘ jak říkal prezident Masaryk, platí to samé i pro organizaci, jako je Junák. Udržela-li se do dneška, tak jen proto, že její existence je oprávněná a stále má nadšené vyznavače vysokých mravních cílů,“ píše v roce 2003 v úvodu almanachu k 85. výročí skautingu v Hlinsku Otakar Volejník. Junák-Skaut byl vládnoucími ideologiemi třikrát zakázán: poprvé nacisty v roce 1940 (obnoven 1945), další zákazy už byly v komunistické režii: druhý v roce 1950 (obnoven 1968) a třetí v roce 1970 (obnoven 1989).

Když se pamětník vrátil do Hlinska, inicioval tam obnovu skautingu v roce 1968. „Na první schůzku přišlo dost zájemců, ale na práci nás moc nebylo. Svolali jsme staré skauty a udělali jsme nové střediskové vedení, na kterém jsem byl zvolen vedoucím oddílu.“ Tato doba zabrala Otakarovi hodně času – měl náročné zaměstnání, časté služební cesty, rodinu, každý týden připravoval schůzky atd. „Musel jsem tomu věnovat hodně času. Ale času, který jsem dal dětem, nelituji.“  

Protože měli málo materiálu, na tábor jeli až v roce 1969 na Cikánku u Svratky. Další rok 1970 měli tábor u Nových Hradů. „To už jsem dostal přípis z okresu, že nesmíme používat skautské symboly. Musel jsem to podepsat, jinak by nám tábor nepovolili.“ Než se skauti stačili rozhlédnout a začít pracovat, byl tu další zákaz činnosti. Rozestavěný skautský dům převzal na dlouhých dvacet let Svaz mládeže.

I když v době tuhé normalizace sedmdesátých byl Otakar vyhozen z práce a nemohl skautovat, přesto měl zálibu, která ho bavila a vtahovala: Trabantklub. Spolek fanoušků trabantů při automotoklubu Elektropraga Hlinsko pořádal různé akce a spojoval normální lidi, kteří chtěli normálně žít. „Dělali jsme noční jízdy, vydávali jsme vlastní časopis, měli jsme svépomocné dílny, navštěvovali jsme se vzájemně i s rodinami, byli jsme ve výrobním závodě v Německu. To bylo prima.“

Opravovat rozbořené stavby i to, co bylo rozbořeno v lidských duších

Po sametové revoluci v roce 1989 se otevřely dveře svobodě a demokracii. Otakar Volejník byl zvolen vedoucím skautského střediska. Vedení převzal po Bohuslavu Růžičkovi, který středisko vedl do roku 1970. (I on byl v sedmdesátých letech perzekvován a z ředitele stavebního podniku byl sesazen na řadového stavaře.) Pamětník navázal spojení se svými bývalými spolubratry z let 1968–1970 a dali se opět do práce na obnově Junáka. Skautský dům, který převzali od Svazu mládeže, byl v dezolátním stavu.

Začali opravovat rozbořené stavby i to, co bylo rozbořeno v lidských duších. Trpělivě a pomalu stavět, přitahovat skrze hru mladou generaci ke spolupráci a lásce k přírodě. Vychovávat tělesně a duševně zdatné, otužilé mladé lidi, kteří jsou citově bohatí a připravení pomoci tam, kde je potřeba. „Skaut mě naučil žít v kolektivu, být soběstačný, samostatný, fyzicky vyspělý. Skaut mě zocelil. Mám radost, co mí skauti v životě dokázali. Vyrostli z nich čestní lidé a odborníci ve svém povolání. S mnohými se vídáváme a vzpomínáme na časy táborů. Skauting je dobrá věc pro mladé lidi – připravuje je na život, který někdy není jednoduchý.“

V roce 2019 žil Otakar Volejník v Hlinsku, v očekávání sedmdesátého výročí od svatby se svou ženou, v rodině s pěti vnoučaty a pěti pravnoučaty. Lásku k přírodě zdědil i jeho syn, který pracoval pro skauting v Heřmanově Městci. A celý život má pamětník v sobě nejkrásnější dětský zážitek bratrství a sounáležitosti – když byl na vlčáckém táboře u ohně vyznamenán skautskou přezdívkou Mauglí. „Být upřímný a spolupracovat,“ to je motto Otakara Volejníka – skauta tělem i duší.