Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloš Vočadlo (* 1930)

• narodil se 5. června 1930 v Žatci

• v roce 1945 nastoupil na gymnázium

• chtěl studovat medicínu, ale kvůli protikomunisticky naladěnému strýci nemohl

• kádrově nevyhovující strýc mu pak v roce 1949 pomohl dostat se na matematicko-fyzikální fakultu

• v roce 1950/51 se otec musel vzdát lékárny, kterou provozoval od roku 1939

• v roce 1969 jeho starší sestra emigrovala do Belgie

• nikdo z rodiny od té doby nesměl cestovat

• celý profesní život se věnoval organické chemii, publikoval řadu odborných titulů

• vychoval čtyři děti

• je v důchodu, žije s manželkou v Praze

V posledních letech svobodné republiky

Miloš Vočadlo se narodil 5. června 1930 v Žatci v době, kdy jeho otec prohrával svůj první existenční zápas. „Otec, vystudovaný magistr farmacie, za matčino věno koupil půlku lékárny v Žatci. On byl nevyléčitelný idealista a vlastenec, jednal do jisté míry na přání své národně socialistické strany a s úmyslem čechizovat německý Žatec, kde byl jedním ze dvou Čechů,“ říká s určitou nadsázkou pamětník. „Otec vsadil na gentlemanskou dohodu a vzájemnou důvěru s tím, že se se společníkem nebudou vzájemně kontrolovat, přičemž otec bude dole provozovat lékárnu a kolega nahoře zajišťovat ‚ty nudné záležitosti‘ jako účetnictví a obchod. To vedlo k tomu, že v roce 1930 patřila už lékárna celá společníkovi a otec se s matkou, zcela bez majetku, vraceli do Prahy. To již s sebou měli tři děti, neboť ke starší sestře přibyla nečekaně ještě dvojčata, sestra a já.“

Jako by starostí nebylo málo, na dveře klepala krize a demokracie ztrácela na přitažlivosti. Všude kolem v Evropě se rodil a sílil nacionalismus, rodný bratr fašismu.

„Následujících devět let pracoval otec jako magistr v různých pražských lékárnách a rodina zažívala období usilovného spoření na novou lékárnu, kterou se podařilo otevřít v roce 1939 v Praze 7.“ Přes nepřízeň osudu neproniklo ke třem sourozencům nic z existenčních starostí rodičů, a tak mohli prožívat klidné a ničím nerušené dětství. Rodina byla harmonická, soudržná a spokojená i při vší skromnosti, kterou děti nevnímaly jako omezení. Prožívaly dětství v prvorepublikových Dejvicích se svými vrstevníky ve škole a při pouličních hrách. „K našemu dětství patřila ještě dívka jménem Mařenka, tenkrát se tomu říkalo pomocnice v domácnosti, velmi jsme ji milovali. Opustila nás současně s republikou v den, kdy přijeli Němci. Neštěstí chodí vždycky ruku v ruce s dalším neštěstím.“

Jak vzpomíná na atmosféru první republiky v její druhé dekádě? Jak ji vnímal jako dítě? „Rodiče byli patrioti, od maminky jsem doma slýchal zpívat hymnu, poslouchalo se rádio, chodilo se do Sokola a na slety, pamatuji si, jak všude vlály prapory. První republika měla svou neopakovatelnou a poněkud exaltovanou atmosféru. V Německu militarizace a potlačování demokratických svobod, rovněž v Maďarsku, Polsku a Itálii vítězil fašismus. Národ se psychicky připravoval na blížící se katastrofu a utvrzoval se v odhodlání bojovat. Před námi dětmi se o tom příliš nemluvilo, ale vnímal jsem, že se musíme bránit a že bude válka.“

Intelektuální rodinné zázemí a šestnáctero strýců a tet

Oba rodiče pocházeli ze středních vrstev. Otec byl synem profesora klasických jazyků v Klatovech a matka pocházela z rodiny soudního úředníka a dědičky dopravní společnosti pro severní Čechy v Jičíně. „Tato babička, kterou jsem blíže nepoznal, byla podle fotografií a vyprávění útlá a elegantní, ale zároveň velmi energická žena. Řídila sama celou dopravní společnost s mnoha zaměstnanci, vedla velký dům a k tomu se starala o domácnost a čtrnáct dětí, z nichž jedenáct přežilo dětství. Dědeček se oženil dříve, než dokončil práva, a v rodině měl, oproti babičce, spíše reprezentační funkci. Rodina byla dostatečně bohatá, aby všechny děti mohly studovat, některé z nich i v cizině. Část sourozenců našla významné uplatnění v umění a v politice. Na začátku druhé světové války rodinu postihlo neštěstí: nejstarší syn Karel, úspěšný právník s významnými zásluhami při zakládání osvobozeného státu, hlavně při převádění feudálních majetků do státních a soukromých rukou, byl na začátku války uvězněn a záhy popraven.“    

„Zatímco z matčiny strany Malinských se dědily hlavně právnické profese, z otcova rodu Vočadlů pak jazykové schopnosti. Jeden z pradědečků z otcovy strany je autorem první česky psané učebnice francouzštiny. Babičku z otcovy strany jsem poznal až jako starou dámu. Jako ještě nedospělá ztratila matku a musela svému ovdovělému otci, jak bylo tenkrát zvykem, vést domácnost a starat se o své mladší sourozence, s vdavkami tudíž musela počkat. Vyspěla ve velmi ráznou a energickou ženu, což se později projevilo na vztazích uvnitř rodiny, kde kázeň a odpovědnost převažovaly nad citovostí. Společně s dědečkem pečovali o pět dětí, dvě byly její nevlastní a tři vlastní – můj otec, jeho sestra a nejmladší Otakar. Strýc Ota byl hýčkané dítě, od dětství byl považován za génia, jak rodiči, tak starším bratrem, mým otcem, který mu dělal ochránce. Zděděné nadání pro jazyky mu později umožnilo úspěšné studium anglistiky. V Cambridgi strávil osm let. Před válkou se stal známějším a angažoval se politicky v kruzích kolem Hradu. K Pátečníkům ho přivedl Karel Čapek v jejich závěrečné etapě. S tatínkem pak pomáhal Čapkově manželce, Olze Scheinpflugové, likvidovat záležitosti kolem literární pozůstalosti a pohřbu. Bylo to dost dramatické, protože republika už byla napůl fašistická, z Čapka byl najednou nepřítel národa a žádný hřbitov ho nechtěl přijmout. Tento strýc Otakar byl jako masarykovec a vlastenec vězněn za války v koncentračních táborech, z téhož důvodu byl po válce diskriminován komunisty a vyloučen z profesorského sboru Karlovy univerzity. Později hrál klíčovou roli v mém ucházení se o vysokoškolské studium a hlavně v mém přijetí ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Ve svém početném a zajímavém příbuzenstvu jsem si nenašel žádný vzor. Mými vzory byly spíše literární postavy.“

V nesvobodě protektorátu

Po úspěšném otevření druhé lékárny se finanční situace rodiny v podmínkách protektorátu a začátku války zlepšila opravdu jen velmi málo. „Tatínek věrný své nátuře i z toho mála, co jsme měli, podporoval ještě rodiny příbuzných i rodiny neznámých vězněných osob, s kterými ho konspirativně kontaktovaly osoby žijící v ilegalitě. Jeho mladší bratr Otakar a matčin starší bratr Karel byli v té době zavřeni v koncentrácích. Jako dítě jsem pomáhal při konspirativních způsobech předávání peněz. I za to byl koncentrák.“

Strádání první světové války, vypětí spojené s meziválečnou ztrátou lékárny a jejím novým budováním a strach o rodinu a sourozence v době protektorátu se u otce projevily nástupem tuberkulózy. Nemoc občas ustupovala, ale stále se vracela. Ve válečných letech se léčil v různých ústavech a sanatoriích, zatímco lékárnu vedli jeho zástupci, provizoři. Jeho zdravotní stav se zlepšil až po válce, když matka zajistila jeho léčbu ve švýcarském sanatoriu. Za lékárenskou táru se vrátil až v roce 1947.

S odstupem času Miloš Vočadlo vzpomíná na matčino obdivuhodné chování v časech těžkostí a strachu o budoucnost. „Maminka trpěla i tím, že jejích deset úspěšných sourozenců, vesměs právníků, jí radilo, aby otce po krachu žatecké lékárny v důsledku nadstandardní důvěřivosti vůči společníkovi opustila, protože jeho nadměrná velkorysost, jež to způsobila, je nevyléčitelná. Bylo zase jen na ní, aby nedala na jejich rady, neopustila ho, ale naopak podpořila. Tenkrát se ženy málo rozváděly. Válčila s nedostatkem, jak se dalo. Za války bylo i pouhé přežívání náročné. Popravy, koncentrační tábory, byl hlad. Na matkách ležela bída a strach nejvíc. Navíc se koncem války v Praze dost střílelo a maminka byla doma sama s námi dětmi, protože tatínek se účastnil dění v roli saniťáka a obvazoval barikádníky v Holešovicích. Závěrečná vzpomínka na válku – Němci prolézají sklepy a maminka vyzbrojena nožem stojí před sklepními dveřmi, aby bránila svoji rodinu až do konce.“

V nesvobodě socialismu

Po válce otec v lékárně dlouho nepobyl. Rok po jeho návratu ze sanatoria vypukl únorový převrat a bylo už jen otázkou měsíců, kdy lékárnu navštíví vítězná dělnická třída, aby mu oznámila, že lékárna patří jí. Přesně to se stalo v září 1950 dopisem národního podniku Medika, v němž se píše o dobrovolném zapojování pražských lékárníků do tohoto podniku s výzvou, aby PhMr. M. Vočadlo se svou lékárnou U zlatého kalicha v Praze 7 učinil totéž.

„Tlak musel být značný, protože za měsíc otec podepsal souhlas. Krátce poté zaniklo jeho oprávnění k provozu lékárny. Revoluční atmosféra třídního teroru projevující se mimo jiné plněním koncentračních táborů a mizením spoluobčanů v Jáchymově tyto převody velice urychlovala. Skupina revolučních dělníků tatínkovi v lékárně oznámila, že lékárna bude znárodněna za týden a do té doby musí být hotova bezchybná inventarizace, zakončená odevzdáním klíčů. Za správnost ručí s. Vočadlo jako odpovědný pracovník a v případě chyby půjde do Jáchymova. Následovala horečná činnost rodiny a zaměstnanců, zakončená úspěšným odevzdáním inventárního seznamu a klíčů vítězné dělnické třídě, jež oznámila, že je spokojena, a na vlastníka tedy nepodá trestní oznámení. Vzpomínám si na euforii, jež se zmocnila rodiny a zaměstnanců po oznámení, že otec s otevřenou tuberkulózou bude moci zůstat na svobodě. Příměří mezi KSČ a naší sociálně deklasovanou rodinou však nebylo trvalé, protože ještě v padesátých letech otec podstoupil několik soudních přelíčení na základě obvinění, že o prázdninách v dobříšské zámecké zahradě pomluvil kvalitu prodávaných okurek na doslech od předsedkyně místní organizace KSČ. Hrozící trest na svobodě odvrátil kvalitní advokát a potvrzení o otevřené TBC.“

Necelý rok pak otec pracoval jako správce své bývalé lékárny. V roce 1951 byl bezdůvodně přeložen do lékárny v Radlicích, což znamenalo hodinu cesty tramvají v zimě. Do dvou měsíců onemocněl: recidiva TBC. Následovaly další pobyty v sanatoriích. V roce 1953 dostal výpověď a byl mu vyměřen invalidní důchod ve výši 580 Kčs, po více než třiceti letech práce v infekčním prostředí. Znárodnění lékárny, tedy krádež soukromého majetku, se podle dobových dokumentů odehrálo prostým oznámením, že se lékárníci sami a dobrovolně rozhodli nabídnout své živnosti státu.                              

„Jako mladý člověk jsem to tehdy tak neprožíval. Dospívání probíhá tak složitě, že jsem nebyl rodičům rovnocenným partnerem v jejich těžké životní situaci. Svou roli sehrála indoktrinace marxismem, se kterým jsme byli denně konfrontováni. Nikdy jsem sice nebyl v ČSM a nenosil modrou košili, což byl v té době velice riskantní vrtoch, ale měl jsem prostudovaný marx-leninismus jako vědní disciplínu, ze společenských vědních disciplín jedinou povolenou. Obtížným situacím jsem byl schopen čelit argumentací v duchu marx-leninismu a jeho terminologií, což byla v oné době jediná možná obrana proti nepřízni doby. Tím jsem musel rodinu asi hodně štvát.“

Nespolehlivý živel a chyba ve jméně

Třídní útlak pocítil Miloš Vočadlo po maturitě, při vstupu na vysokou školu v roce 1948. „Hlásil jsem se na medicínu. Přijímací pohovor v Hlavově ústavu na Albertově byl překvapivě snadný. Záhy jsem se dozvěděl, že jsem přijat, a zbývalo tedy jen pár formalit na děkanátu, kam jsem měl přijít následující den. Při odchodu z učebny jsem zaregistroval rozhovor zkoušejícího s asi pěti zástupci vítězné dělnické třídy. Za dveřmi zkušební místnosti mě zkoušející dohonil s tím, že potřebuje ještě doplnit, jaký obor chci dělat. Překvapilo mě to a pochopil jsem, že je to jen záminka k odmítnutí. Jakýkoliv obor bych vyslovil, ve všech by bylo náhle plno. Kromě mého neslavného kádrového profilu byla totiž ‚chyba‘ ještě ve jméně. Bylo příliš nápadné, snadno zapamatovatelné a hlavně patřilo mému strýci Otovi, mladšímu bratru mého otce. Politické postoje a aktivity mého strýce, profesora Otakara Vočadla, byly totiž v akademických kruzích známé, i když menšinové. Považoval za svou povinnost bojovat slovně i ideově proti politice KSČ na vysoké škole, za což byl suspendován. Společníkem mu byl profesor Václav Černý z filozofické fakulty a profesor Boháček z práv. Chyba byla zkrátka ve jméně, neboť někteří moji příbuzní s jiným jménem mohli v této době studovat na zvolených vysokých školách.“

„I pro mě se nakonec našla mírně pokoutní kádrová pěšinka za pomoci téhož strýce, který ještě stačil využít posledních příznivých vztahů mezi kolegy a dostal mě na matematicko-fyzikální fakultu. Upřímně řečeno, pokud jde o založení, já jsem byl zaměřený spíše humanitně, a kdybych si tenkrát mohl vybrat, studoval bych dějiny nebo filozofii. Později jsem si říkal, že jsem měl kliku, že to nevyšlo. Celý svůj profesní život jsem se věnoval oboru organické chemie, výrobě a aplikacím.“                               

„Třídní boj mě doprovázel i na vojně. Armáda byla třídně diferencovaná a já po promoci nastoupil v hodnosti vojína, s poznámkou v kádrových materiálech ‚nepovyšovat na svobodníka‘, ačkoliv absolventi odcházeli do důstojnických hodností. Je pravda, že jsem neudělal dost pro to, abych se vojně vyhnul, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich byla moje naivní představa, že se tam naučím střílet, což bude, jak jsem si tenkrát myslel, dříve nebo později dobré umět. Na té vojně jsem se to samozřejmě nenaučil, protože jsem byl zařazen jako nespolehlivý, prakticky beze zbraně.“

Považuji se za člena zlikvidované rodiny

Po znárodnění lékárny byli rodiče bez zaměstnání. Otec nemohl pracovat ve svém oboru, protože byl v podezření, že by jako třídní nepřítel škodil. Přivydělával si jako kustod na tenisových hřištích nebo čas od času sehnal, díky svým výtvarným schopnostem, kreslení archeologických vykopávek. Miloš Vočadlo vzpomíná, jak rodiče sedávali v padesátých letech na loukách v Podbabě a vyhrabávali střepy pro archeologický průzkum. „Hmotná nouze v padesátých letech byla značná. Na rozdíl od ostatních lékárníků si rodiče nevytvořili před válkou žádný majetek a ještě po válce dopláceli dluhy za lékárnu. Za války šly peníze z lékárny na pracovníky, kteří nemocného otce zastupovali, a těsně po válce zase na léčbu v drahých švýcarských sanatoriích. Zbytek zkonfiskoval stát. Jako vykořisťovateli byla otci odejmuta penze, na kterou si platil. Matka penzi neměla vůbec, a protože majetek, který do manželství přinesla, otec kapitalizoval při zřizování lékárny, byla úplně bez prostředků. Štěstí že nám nechali byt a nemuseli jsme se stěhovat na venkov, což byl tehdy běžný trest pro nepřátelskou buržoazní třídu. My jsme žili tak skromně, že nás za buržousty asi nepovažovali.“                                                      

„Starší sestra studovala vysokou školu politickou a sociální, která se v roce 1948 proměnila v pobočku KSČ. Předtím tam probíhal ideologický boj mezi komunisty a antikomunisty. Po převratu byli nestraníci vyloučeni svými pokrokovými kolegy dělnického původu. Na výběr jim pak zbývala fabrika nebo emigrace. Sestra spolu s manželem podobného osudu živořila v různých pomocných zaměstnáních a posléze emigrovali s dětmi do Belgie. Druhá sestra se nedostala ani na střední školu s odůvodněním, že jeden vysokoškolák v rodině stačí. Místo studia šla do práce a brzy se vdala. S rodiči jsme nějak přežívali. V době studií jsem chodil na brigády, prázdniny jsem trávil ve fabrikách a seznamoval se s dělnickou třídou.“

Režim pamětníkovi jakožto nestraníkovi neumožnil zastávat vedoucí místa a při snaze vycestovat na zahraniční dovolenou bylo podle kádrových materiálů poukazováno na sestru v emigraci, a tudíž jeho výjezd byl nežádoucí, jelikož nebyl „v souladu se státními zájmy ČSSR“.

Změnu režimu Miloš Vočadlo uvítal, ale dnes ji vnímá spíše skepticky. Říká, že prakticky všichni, kdo se dostali k moci a na pozice v jeho okolí za minulého režimu, zůstali na svých místech. Vnímá to tak, že k žádné zásadní změně vlastně nedošlo. „To zavinil běh dějin v širším rámci, že se reforma v roce 1968 nemohla dokončit v podobě revoluce proti stále příliš silné KSČ a pro společné hranice se Sovětským svazem. Nebylo možno provést potřebné revoluční změny politické, ekonomické a sociální, takže se režim zakonzervoval a pachatelé zločinů nebyli potrestáni ani označeni jako zločinci, takže o dvacet let později, po Klausově velkorysé amnestii, evolučně splynuli se spoluobčany a pomáhali budovat nový stát na základě starých zásad.“                                                  

A na osudu vyvzdorovaná lékárna?

„Bylo nám řečeno, že lékárny už nejsou to, co dřív. Změnil se jejich statut, farmacie už není svobodným povoláním a možnost jejího provozování nedává koncese, nýbrž vlastnictví reality. Proto se restituovaly jen starší lékárny, zatímco novější připadly nájemcům, pokud měli na kupní cenu nemovitosti. Koncese na starší pronajatou lékárnu ztratila cenu. Je spousta věcí, ke kterým se člověk zpátky nedostane. Ta spravedlnost fungovala jenom částečně. Jímá mě lítost při pomyšlení na nadlidské úsilí, které rodiče na úkor zdraví vyplýtvali ve snaze vybudovat prosperující lékárnu a existenčně zajistit rodinu v nestabilním geopolitickém prostředí, a jak málo stačilo, aby všechno zaniklo.“

Miloš Vočadlo se přes všechna úskalí stal uznávaným odborníkem ve své profesi, je autorem četných odborných publikací, vychoval čtyři děti, je v důchodu a žije se svou manželkou v Praze.