Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vlk (* 1946)

Volil jsem v jedenácti letech za tři osoby

  • narozen 27. června 1946 v Českých Křídlovicích

  • v 50. letech rodinu zasáhla kolektivizace zemědělství

  • roku 1957 se s rodinou přestěhoval do Moravských Budějovic

  • účastník listopadových demonstrací 1989 v Praze

  • v letech 1996 až 2008 působil jako vedoucí muzea v Moravských Budějovicích

Rodiče nazvali kulaky

František Vlk se narodil v 27. června 1946 v Českých Křídlovicích, což je dnešní obec Božice nedaleko Znojma. Vyrůstal tam se svými dvěma mladšími sourozenci a rodiči. Rodina vlastnila malé hospodářství, ale situace se značně zkomplikovala s nástupem komunistů k moci a s kolektivizací vesnice. „Rodiče byli nazvaní kulaci, zvyšovali jim dodávky a každý rok jim měnili pole a bylo čím dál víc od domu,“ vzpomíná. Otec byl dokonce údajně několikrát odveden z domova a vždy několik dní zavřený. Tím vším zvyšovali komunisté na rodinu nátlak.

Rodiče byli ze šikany režimu vyčerpaní a František musel každý den po škole pomáhat na poli. Maminka nakonec onemocněla tuberkulózou plic a skončila v sanatoriu. I proto se tatínek rozhodl hospodářství opustit a našel si zaměstnání v Moravských Budějovicích, kam se rodina 1. září 1957 přestěhovala.

Dal mi lepanec

Na podzim, kdy se rodina přestěhovala do Moravských Budějovic, se konaly volby. Františkovi rodiče a babička odjeli z domova, aby se nemuseli voleb zúčastnit. František byl se sourozenci doma sám, když přišli muži z volební komise a sháněli se po rodičích. Usilovali o stoprocentní volební účast a nelíbilo se jim, že rodina k volbám nepřišla. V kuchyni našli volební lístky a nutili tehdy jedenáctiletého Františka, aby lístky vhodil do urny, což on odmítal. „Jeden mi dal lepanec, tak jsem tam ten lístek hodil… To je ukázka komunistickýho vedení,“ dodává.

František nastoupil v roce 1960 na průmyslovku do Prostějova, ale po roce byl povolán na vojnu, takže školu nedostudoval. Až mnohem později absolvoval několik semestrů historie na Univerzitě Karlově.

Soudružko, porušujete ústavu

Na vojně Františka povolali k výslechu na kontrarozvědku, kde zjišťovali především, zda dochází do kostela. František jim nelhal a přiznal, že je věřící, ale naštěstí nenásledovaly další výslechy. Po návratu z vojny se živil jako řemeslník. Vyučil se jako kamnář, ale pracoval i jako obkladač nebo dlaždič.

František se oženil a s manželkou v roce 1968 budovali vlastní domek v Moravských Budějovicích. Do toho přišla v srpnu 1968 okupace sovětskými vojsky. „My jsme stavěli a lidi chodili kolem a varovali nás, ať nestavíme, že bude válka,“ vzpomíná.

Během normalizace se František a jeho rodina potýkali s problémy kvůli víře a na jejich děti ve škole tlačili, aby nechodily na hodiny náboženství. „Manželka jednou přišla z rodičovského sdružení, že už tam nechce chodit. Tak já povídám, že tam půjdu. Když se tam začala učitelka naparovat, tak jí říkám: ,Soudružko, vy porušujete československou ústavu.‘“ František učitelku seznámil s tím, že v ústavě je napsáno, že každý občan má právo vyznávat náboženství. Učitelka od té doby na děti netlačila.

Nikdy jsem neviděl tolik lidí

Sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítal František s nadšením. „Revolucí se všechno změnilo k lepšímu, nejdůležitější pro člověka je svoboda,“ říká. S rodinou se zúčastnil i několika demonstrací v Praze. Nejvíc vzpomíná na shromáždění na Letenské pláni. František přijel do Prahy na bohoslužbu ke svatořečení Anežky České do chrámu sv. Víta. „Skončila bohoslužba a všichni šli na Letnou. My jsme nevěděli, co tam je, ale šli jsme taky. Nikdy jsem neviděl tolik lidí najednou,“ vzpomíná.

Cestou z Prahy na Moravu rozdával František letáky s informacemi o revoluci a o snahách demonstrantů. Ne každý však měl o takové informace zájem. „Lidi si nechtěli nic vzít, báli se. Nechtěli se k té změně hned přiklonit… “ Do Prahy se František snažil jezdit vždy, když tam byla nějaká významná událost. Přijel i v roce 1991, kdy byl ve městě na návštěvě americký prezident George Bush.

Co chci po sobě zanechat

V 90. letech se František podílel na založení Občanského fóra v Moravských Budějovicích. V tu dobu pracoval v mlékárně, kde byl zvolen za předsedu odborového svazu a ustanovil stávkový výbor. „Paradox byl ten, že se toho zúčastnili členové komunistické strany. Samotný vedoucí, který byl straník, žádal o členství ve stávkovém výboru.“

I když se František vyučil řemeslníkem, s věkem ho začala fascinovat historie. Studoval ji na univerzitě a mezi lety1996 a 2008 pracoval jako vedoucí muzea v Moravských Budějovicích. Patnáct let také působil jako kronikář města.

František byl od dětství členem Sokola a později i dobrovolných hasičů. Z obou spolků odešel v 90. letech. „Nastaly spory. Někteří lidé si mysleli, že to bude pořád stejný, a třeba já jsem myslel, že se věci změní, když se mění všechno,“ říká. Dnes (2022) je František již v důchodu, ale věnuje se psaní článků a publikací o místní historii. „Musím už myslet na to, co chci po sobě zanechat,“ dodává závěrem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)