Oldřich Vlček

* 1939

  • „Najednou se objevovaly články, které byly strašně zajímavé. O věcech se začalo mluvit, o padesátých letech, najednou nějaká zmínka. Ty procesy, už to nebylo tabu, už se o tom začalo mluvit úplně jiným způsobem. Zkrátka a dobře, najednou velké vzepětí, všichni začali být jakoby napěnění a každý jako by měl takový pocit, že se k tomu nějakým způsobem musí vyjádřit. Úžasná taková obroda společnosti v tom smyslu, že se cítili lidé svobodnější a začali se srocovat i na ulicích a byly debatní kroužky. No bylo to takové… najednou obrovská změna. To samozřejmě vyvrcholilo, myslím, že to bylo v dubnu, kdy byla oficiálně zrušena cenzura. Oficiálně zrušena cenzura, což bylo naprosto nevídané. To prostě… Najednou se mohlo mluvit o všem, o všem se mohlo psát, prostě bylo to něco, co… Mně bylo tehdy sedmadvacet let, já jsem byl úplně nadšený člověk.“

  • „A on [otec] říkal: ,Tak když chceš vědět opravdu, proč ses nedostal na vysokou školu, tak si běž tady na okresní výbor strany a oni ti to řeknou.‘ Ale řekl to jako vtip. Jenže když je někomu osmnáct, tak tam jdu. Tak jsem tam šel, ohlásil jsem se, tam mi řekli: ,Co chcete? Co tady děláte?‘ A já jsem řekl, že se jdu zeptat, proč jsem se nedostal na vysokou školu… že chci mluvit s prvním tajemníkem. A stal se zázrak, prostě mě tam skutečně poslali. Tak jsem tam šel, já jsem se představil, řekl jsem, kdo jsem, a on říká: ,Jo, Vlček, Vlček, Vlček…‘ Pak sáhnul, měl tam nějaké ty šanony. ,Jo, tak to je jasné. Tak víš co, soudruhu?‘ říkal mi ten člověk, já už ani nevím, jak se jmenoval: ,Ty se musíš sžít s dělnickou třídou, víš... Ty se musíš sžít s dělnickou třídou, protože takhle by to nešlo.‘ Já říkám: ,Jak sžít s dělnickou třídou?‘ – ,Jdi do fabriky, jdi pracovat.‘ – ,No tak dobře, půjdu. A jako kam?‘ – ,Tak máme přece fabriky, tak si vyber, můžeš si vybrat.‘“

  • „To zatčení spočívalo v tom, že prostě vtrhlo jednu noc asi osm lidí v kožených pláštích k nám do bytu, o půl třetí, někdy v noci. Já, protože už jsem byl větší, tak jsem se probudil, brácha to všechno prospal, ten byl moc malý. Prostě řádili tam jako tajfuni a hledali zřejmě… Já jsem si to pak vysvětloval tak, že jak otec… jak mu bylo přiděleno, aby prostě dělal komunální politiku, že ho zřejmě ti samostatně existující, kterým byla brána živnost, že ho upláceli. Protože oni nám převrátili celý barák naruby a hledali i za obrazy, že musí mít nějaké strašné prachy doma ulitý prostě od těch lidí, kteří ho upláceli, aby nemuseli do komunálního podniku nebo tak. Samozřejmě, že nic nenašli. Nicméně otce odvedli, matka byla samozřejmě hysterická. Horší bylo to, že zmizel, a nevěděli jsme dlouho, kde je, a teprve později se zjistilo, že je v Uherském Hradišti. A moje matka byla postavená před situaci, že je naprosto bez prostředků, měla dvě děti a potřebovala je nějakým způsobem uživit.“

  • "Jak jsem říkal, spoustu lidí, kolegů, od kterých bych to nečekal, začalo najednou obracet kabáty. Najednou to bylo: 'Vždyť jsi přece říkal...' – 'Ale ne, to jsem se mýlil!' U herců je to tak, někdy se herci chovají jako děti. A ta emotivní záležitost charakterová je hodně zatlačená do pozadí, protože musíte vytvářet charaktery obecně. Můžete být chvíli tím, chvíli tím, chvíli tím a někdy, alespoň to je má zkušenost, to na hercích zanechá tu stopu, že jejich osobní názor a jejich osobní přesvědčení je jakoby potlačeno a jsou schopni se velmi rychle přizpůsobit tomu, co je potřeba, co se žádá. Když pracujete v divadle, tak po vás režisér něco chce, a buď se na [podobě] té role domluvíte, anebo on vás víceméně donutí dělat to, co chce, protože on to zdůvodní tím, že to vidí ve větším celku. Můžete diskutovat, že byste to viděl takhle nebo takhle, ale on řekne: 'Musíš to udělat tak, protože já to tam v tom celku takhle potřebuju.' Čili tenhle způsob myšlení nebo jednání přejde často tak do krve, že jsem se málokdy setkal s herci, kteří by byli opravdu charakterní v tom smyslu, že si stojí pevně za svým. Jestli je to tím, že oni jsou tak zvyklí být empatičtí k tomu, co se po nich žádá, aby byli in, aby byli pružní... Herec musí být pružný, když režisér něco chce, aby to rychle udělal a tohle samozřejmě neplatí obecně, vždycky jsou výjimky, není to pravidlo naprosto absolutní, ale spousta herců se prostě tímhle způsobem chová. Takže abychom se vrátili k těm prověrkám, tak se stalo, že spoustu lidí najednou obrátilo. Samozřejmě že většina z nich byli právě ti kmenoví členové strany, kteří to tam vedli už dlouhá léta, a k těm se zase přidali ti, kteří ty kabáty obraceli. Šéfem činohry se posléze stal Vašek Švorc, bratr Jiřiny Švorcové, který začal tomu vládnout pevnou rukou, která spočívala v tom, že mi jasně řekl, že pokud tam bude on, tak že já hrát nebudu."

  • "Především první otázka byla: 'Jaký je váš názor na vstup sovětských vojsk? Je to internacionální pomoc, nebo to není internacionální pomoc?' Samozřejmě mě to rozesmálo a to je hrozně nadzvedlo, a pak se samozřejmě začalo mluvit o tom, jaký je můj vztah ke komunistické straně a ten výsledek prověrky mi dali k podpisu. Já jsem to odmítl podepsat, řekl jsem jim: 'To je váš názor, ale můj názor je jiný.' Tam bylo: 'Negativní vztah k minulé i současné politice Komunistické strany Československa a odmítání internacionální pomoci'. To bylo to zásadní. Takže to bylo na výpověď. Ptal jsem se: 'Takže dostanu tu výpověď?' 'No, to se uvidí,' říkali a pak to řešili, řešili. A pak to začalo tím, že s tou výpovědí počkají – takových nás bylo víc, například Jarka Tvrzníková, Martin Štěpánek – a [ustanovilo se], že se tam zřídí buňka SSM. ČSM, Československý svaz mládeže, to bylo předtím, a poté v těch 70. letech to byl SSM – Socialistický svaz mládeže. A že se založí skupina, nás tam bylo víc. A že musíme chodit recitovat, když byla nějaká výročí, a že budeme bodovaní, kdo se zúčastnil MDŽ tam a tam, když si nás zavolají jako kulturní vložku. Že tam bude nějaká brigádička, že tam bude nějaké zpívání a také recitace. Tak se musel recitovat Hora, S. K. Neumann, musela to být literatura, která byla doporučená, schválená a která byla na ty schůze určená. Tak to že budeme dělat. No tak jsme herci, no! Takže jsem se stal členem Socialistického svazu mládeže, přestože mi bylo přes třicet, to bylo do pětatřiceti let, oni zvedli tu věkovou hranici, aby mohli ještě pojmout nás."

  • "V třiapadesátém roce zemřel Stalin a potom Gottwald. Já jsem chodil do závodní jídelny a byl jsem z toho úplně vyšokovaný, když tam lidé plakali u oběda. A já jsem pořád nevěděl, proč pláčou. 'No zemřel Stalin,' řekli mi. Širokých vrstev se to tak osobně dotýkalo, že plakali! Já jsem to osobně nechápal, měl jsem k tomu určitou averzi, nebo ne averzi, ale byl jsem tím překvapený. Kdyby jim umřel někdo blízký z rodiny, tak chápu, že pláčou, těch hrobů jsem viděl spoustu, když jsem chodil s křížkem na funus, že tam stáli pozůstalí a měli záchvaty pláče, ale tohle jsem opravdu nemohl pochopit."

  • "Také jsme byli s kolegou Ivanem Řezáčem vysláni do nějakých železáren na severu Prahy a tam nás vůbec nepustili do továrny. Přijal nás akorát ředitel, vstoupili jsme do jeho ředitelny, on stál v čele a za ním byly dvě busty, Lenin a Stalin. Stalin – v té době [1989] tam skutečně byl! No a ten se do nás obul. Řekl: 'Jak si to představujete, vy byste to tady chtěli rozvracet? Za co jste vystudovali? Za dělnické peníze jste vystudovali! Že?' A že nás do továrny v žádném případě nepustí. A když jsme po tom vyšli, tak jak to bylo oplocené, tak za plotem byly hloučky lidí, a ti na nás pokřikovali: 'To jste vy?' A tak jsme takhle přes plot diskutovali, už se to vědělo, už se to rozšiřovalo."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.10.2019

    (audio)
    délka: 01:28:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 26.10.2019

    (audio)
    délka: 01:09:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 24.11.2020

    (audio)
    délka: 01:36:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 4

    Praha , 14.12.2022

    (audio)
    délka: 01:53:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha , 13.01.2023

    (audio)
    délka: 02:03:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Herci jsou někdy jako děti

Z divadelního představení
Z divadelního představení
zdroj: Archiv Oldřicha Vlčka

Oldřich Vlček se narodil 18. května roku 1939 ve Zlíně. Vyrůstal v nedaleké Kroměříži. Jeho otec Josef Vlček byl bez vysvětlení v roce 1951 na 18 měsíců uvězněn. Poté, co pamětník „očistil“ svůj kádrový profil rokem práce v továrně, vystudoval na brněnské JAMU. Vojenskou službu sloužil v rámci Armádního uměleckého souboru (AUS) v Praze. Po dvou sezónním působení v divadle v Olomouci se stal kmenovým členem souboru Národního divadla. V roce 1968 se angažoval proti sovětské okupaci a během následných normalizačních prověrek odmítl uznat vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa jako internacionální pomoc. Zůstával nadále zaměstnancem Národního divadla, ale bez možnosti více se herecky uplatnit. Hercem Národního divadla byl 50 let, nyní působí ve zbraslavském Divadle Jana Kašky. V době natáčení (2023) žil v Praze-Zbraslavi.