Roman Vlasák

„Na to si pamatuji tedy dost dobře, že jsme přijeli do té Prahy. Byl jsem vybrán, že jsem se o ty věci zajímal už tenkrát, ještě s jedním kamarádem – spolužákem, Péťa Havránek se jmenoval, to si pamatuju, a jeli jsme spolu do Prahy. Měli jsme samozřejmě nějaký věnec a nějaké projevy soustrasti. Byť jsme teda byli mladí, tak si myslím, že člověk cítil, že to není normální, že se upálí mladý člověk, a že ty důvody musí být závažné. Tak to přece i člověk v těch čtrnácti chápe. A my jsme přijeli do Prahy a to vám byla Praha, jakou fakt nepamatuju. Já si pamatuju na to, že drobně mžilo, takové pošmourné, ošklivé počasí. Chvílemi dokonce, myslím, plácal nějaký mokrý sníh. A šli jsme tam do toho Karolina, kde byl had těch lidí.”

„Já jsem hodně věděl o těch padesátých letech, kriminálech a o tom, co oni dokážou. Ona to už padesátá léta přece jen nebyla, ale člověk to měl v sobě, co oni dokážou, to tam možná taky sehrálo nějakou roli. No a při téhle příležitosti vím, že ten náčelník už to nějak nevydržel, protože já jsem se nějak zasekl, že už nebudu vypovídat. On mě vzal za vlasy. Nemůžu říct, že by mě nějak mučil, ale prostě už to nějak neunesl a říká: ‚Ty zmetku!’ A takhle se mnou zacloumal a říká: ‚My dobře víme, jak to bylo s těma hlemýžděma.’ Připomenul mi to. Pak na mě ječel a to si pamatuju, to mu vytekly nervy, a říkal: ‚Co si vlastně myslíte, vy smradi? Jen si něco začněte, my si vezmeme na vás obušky, my vám ukážeme, zač je toho loket.’“