Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Vlasák (* 1936)

Komunisté si nevážili slušných, poctivých a pracovitých lidí

  • narozen 30. srpna 1936 v Kalné

  • po ukončení školní docházky a studiu prvního roku na zemědělské škole ve Vlašimi pracoval na hospodářství svých rodičů

  • v Kalné zažil kolektivizaci a perzekuci ze strany komunistických funkcionářů

  • v letech 1956–1958 na vojně u PTP v Bílině a na Šumavě

  • po návratu z vojny donucen vstoupit do zemědělského družstva

  • pracoval manuálně na státním statku i v JZD

  • v roce 1996 odchod do penze, věnuje se hře na heligonku

Vesnička Kalná, ležící ve Středočeském kraji asi 1,5 kilometru východně od Soutic, má v současné době necelých 40 obyvatel. V domě číslo popisné 5 žije pan Bohuslav Vlasák, lidový muzikant a pamětník neslavné éry takzvané socializace vesnice. Otec mu nikdy nemusel říkat, co je to komunismus a co znamená komunistická ideologie v praxi. Říkal mu pouze, že to jednou pozná sám na vlastní kůži.

Pan Vlasák prožil dvojí příkoří. První při násilném zakládání místního zemědělského družstva, kdy byli perzekvováni jeho rodiče, sestra i on sám, a druhé, kdy musel nastoupit k pomocným technickým praporům (PTP) při výkonu základní vojenské služby. Prožil trpkou zkušenost, která ho přivedla k upevnění křesťanské víry a k lásce k muzice. Utrpení a těžké životní zkoušky jsou pro něho důkazem Boží existence, a pokud je z něčeho zklamán, je to stav naší současné společnosti, jež jako by ztrácela paměť a kritické myšlení.

Příchod na svět

Narodil se v Kalné v roce 1936 do zemědělské rodiny, kde měli rodiče kromě práce na devítihektarovém statku i čas vychovávat své děti k hodnotám, jakými byla slušnost a zájem o veřejné dění. K dětem se chovali kamarádsky a vedli je k tomu, aby si vážily spolužáků a učitelů a aby ctily stáří. Nechtěli nikdy slyšet stížnost, že jejich děti nepozdravily někoho staršího. „Obdivuji, že při té selské každodenní lopotě měli ještě čas nás vychovávat,“ říká pamětník. U Vlasákových nekončil svět plotem jejich zahrádky, jak tomu bylo leckde v okolí. Tehdy se na jeho výchově podílela i obecná škola v nedalekých Souticích, kde učitelské osobnosti, jakými byl například pan Kučera či paní Jakubcová, vštěpovaly svým svěřencům více než jen to, co bylo v osnovách. „Po návratu ze školy jsme pomáhali rodičům jak v domácnosti, tak na polích,“ říká pan Vlasák.

Jako malý kluk se naučil hrát na otcovu heligonku a láska k lidové muzice ho provází celým jeho životem. V době jeho dospívání se mládež, ale i starší lidé scházeli vždy v podvečer na návsi u kapličky pod starou lípou. „Sedláci přes den spolu pracovali, viděli se, a přesto večer přišli. To jen dokazuje, jak měli tehdy lidé k sobě blíž,“ říká. Při těžké zemědělské práci se žilo skromně a skromné byly také rodinné oslavy, ať se jednalo o svátky, narozeniny či Vánoce. Večer se při petrolejové lampě dralo peří a vyprávěly různé historky. Elektřina byla do Kalné zavedena až mnohem později. Na polích se sekalo ručně, kosou, tzv. hrabicí nebo plácačkou, jak se tyto nástroje nazývaly. V neděli se chodilo do kostela, a i když zvířata ve stájích potřebovala nakrmit a poklidit rovněž v tento den, přesto to byl den sváteční. Slavila se posvícení a rodinné slavnosti, docházelo k častým kontaktům s příbuznými. Na udržování rodinných vztahů rodiče velice dbali.

Zakázaný poslech rádia

Když nastala okupace v roce 1939, byly malému Bohuslavovi necelé tři roky. Z pozdějších let okupace si vybavuje situace, kdy se u Vlasákových scházeli sousedé z celé vesnice a nad rozloženou mapou poslouchali tehdy zakázanou stanici Londýn. „Z rozhlasu jsme slyšeli, že jsou bombardovány Drážďany a že je vidět záře. Šli jsme na zahradu a skutečně někde v dáli tím směrem byla obloha zbarvena žárem doruda,“ říká pan Vlasák. Občas se u statku zastavili četníci z Trhového Štěpánova, kde se tehdy nacházela četnická stanice. Byli to solidní lidé a vlastenci, kteří věděli, že se u Vlasáků poslouchá zahraniční rozhlas. „Zaťukali na okno, otec vyšel na zápraží a oni ho nabádali k tomu, aby dal příště na okno nějaký závěs nebo koberec kvůli zatemnění. Když slyšeli, jak hovoří Londýn, tak se ptali otce s ironií: ‚Co hlásí Nesměřice?‘ Chtěli vědět, co je nového a jak pokračuje fronta, o čemž je otec vždy informoval.

Vzpomínka na četníka Zítka

Jedním ze štěpánovských četníků byl v době druhé světové války otec pozdějšího pěvce Národního divadla Václava Zítka. Na četnické stanice tehdy chodila udání od zlých lidí a kolaborantů a četník Zítek patřil k těm, kteří tyto anonymy zasouvali hluboko do šuplíku. Brzy po únoru 1948 našel ve svém novém působišti ve Vlašimi na stole položenou přihlášku do KSČ. Tu samozřejmě nepodepsal. „Na hodinu byl vyhozen ze služby, přestože celou válku vykonával četnickou službu velice dobře a nebyla k němu od místních občanů jediná negativní připomínka. Tak se k němu komunisté zachovali. Přeřadili ho na Čechov do cihelny,“ říká pan Vlasák.

Gottwaldova lež

Na převzetí moci se komunisté připravovali již od konce druhé světové války. Potřebovali se v prvé řadě vypořádat se selským stavem, který byl do značné míry nezávislý, a to byla pro nastupující moc velká překážka. Pan Vlasák slyšel na vlastní uši tehdy ještě předsedu vlády Gottwalda, jak hřímal z tribuny: „Když k vám někdo přijde s kolchozy, žeňte ho svinským krokem! U nás nebudou žádné kolchozy, jen půda zemědělců přes 50 hektarů bude znárodněna. Jinak žádné kolchozy nebudou.“ Sám k tomu dodává: „Skutečnost však byla jiná. Tak se rodily charaktery i u mladých lidí. Politici něco před volbami slibovali a nesplnili.

Teklo hodně slz, když nám rozorávali meze

Rok 1948 a protiústavní komunistický puč přinesl velké změny i do chování učitelů. „Někteří měnili své názory a to se muselo projevit na charakteru dětí. Říkali nám, že musíme do prvomájového průvodu,“ vzpomíná pamětník. V té době se v něm začal rodit vzdor proti komunistickému režimu a jeho ideologii. S ní byla nejen křesťanská víra neslučitelná. Viděl, jak si nový režim nevážil poctivé práce lidí, kteří na svých statcích pracovali po celé generace, jak jim byly házeny klacky pod nohy a jak byli někteří i tvrdě trestáni. „Byla to nejtěžší doba v moderních dějinách českého národa. Všem komunisté vše sebrali a nařídili, kdo bude v zemědělství a kdo ne.“ Je zajímavé zmínit, že když Bohuslav žádal komunistické úředníky, aby mohl na statku zůstat a hospodařit, tito argumentovali tím, že Sovětský svaz nás zaplaví obilím a zemědělskými produkty a že naše zemědělství v budoucnosti nebude vůbec potřeba.

Kolektivizace vesnice

Měšťanskou školu absolvoval v Trhovém Štěpánově. Po jejím ukončení v roce 1951 chtěl otec, aby zůstal v Kalné a dále hospodařil. Přestože tehdejší poměry tomu nepřály, pracoval na statku až do doby, než musel nastoupit na základní vojenskou službu. Po dovršení 18 let se musel hlásit na vojenské správě a o rok později šel k odvodu. Otec v té době zemřel a maminka byla velmi nemocná. Požádal tedy o odklad, který obdržel na jeden rok. „Měl jsem hrůzu, jak to s hospodářstvím dopadne, protože se rýsovala kolektivizace. Bylo mi i vyhrožováno některými místními činiteli, že bude moje hospodářství zlikvidováno. Těžko jsem se tehdy mohl bavit u zábavy, když kamarádi takovéto starosti neměli,“ říká. Pod tímto nátlakem předal asi polovinu polností místnímu národnímu výboru, aby se o pozemky postaral. Blížil se však listopad 1956 a s ním nástup na vojnu.

Vojenská léta

Odcházel jsem se slzami v očích, když mne do Vlašimi na nádraží vedla moje sestra. Nevěděli jsme, co bude dál, jen jsem tušil, že ty dva roky budou velice kruté, jak pro moji maminku, tak pro moji sestru, které byly vystaveny perzekuci tehdejších funkcionářů,“ říká. Po nástupu k pomocným technickým praporům, kam byli zařazováni dle tehdejšího režimu politicky nespolehliví lidé, se snad každý den trápil myšlenkami, jak maminka vše zvládá. Šlo o těžkou dobu, kdy byly na statky uvaleny velké dodávky a při jejich neplnění docházelo ke kriminalizaci sedláků a k zabavování jejich majetku. Sousedská výpomoc byla zakázána, domů se tedy z Ledče nad Sázavou vrátila provdaná sestra, aby vypomáhala matce.

Krušné chvíle prožíval Bohuslav v den, kdy mu na vojnu u Sušice na Šumavě dorazila zpráva, že jeho maminka onemocněla těžkým zápalem mozkových blan. Zažádal o dovolenou, ale ani přes tuto vážnou rodinnou situaci mu nebyla povolena. V nedaleké vesnici Prášily byl totiž hlášen pokus o přechod státní hranice a vojsko mělo pohotovost. Napsal tedy veliteli útvaru do Bíliny. Po třech dnech přijelo na Šumavu velitelské auto, z něhož vystoupil velitel útvaru. „Asi za pět minut mi byl dozorčí vyřídit, abych šel za velitelem posádky. Ten mne hrubým způsobem seřval, co jsem si dovolil napsat veliteli útvaru. Ukazoval mi dovolenku a říkal: ‚Tady máš podepsanou dovolenku, ale ty stejně domů nepojedeš, pojedeš, až já budu chtít.‘“ Asi po deseti dnech si ho velitel poručík Soběslav zavolal a předal mu se vztekem dovolenku, kterou dodnes pan Vlasák uchovává ve svém archivu. „U velitelů jsme tehdy neměli vůbec žádnou cenu, bylo na nás nahlíženo jako na vyvrhele lidské společnosti,“ dodává.

Matčin pláč

Za celou vojnu se Bohuslav dostal domů třikrát. „Vzpomínám si, když jsem jednou přicházel uprostřed temné noci na dvůr, slyšel jsem, jak v kuchyni, kde spala maminka, ona naříkala a plakala. Řekl jsem si, že takto to tady asi vypadá po celou dobu mého pobytu na vojně. Následně jsem zjistil, že při práci s potahem jí vůz přejel nohu a poškodil jí kotník. Nespal jsem ani minutu a druhý den jsem musel již v poledne honem utíkat na vlak, abych do půlnoci přijel na Šumavu,“ říká se smutkem v srdci.

Ačkoliv vojenská léta u pomocných technických praporů byla krušná, vznikala zde velká přátelství. „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ bylo heslo, kterým se většina tehdy řídila. „Tam se tvořilo kamarádství, které dnes tak chybí! Dnes by se měli mít lidé mezi sebou vzájemně rádi. Však jsme všichni na jedné lodi,“ říká pan Vlasák. Po mnoho let se se svými kamarády z doby základní vojenské služby scházel na pravidelných srazech příslušníků PTP.

Zlomové roky 1968 a 1989

Přišel rok 1968, a jak sám říká: „Radostí jsme výskali, že nás z toho Dubček dostane. Svobodovi jsem ale nevěřil, protože v roce 1948 jako ministr národní obrany zradil prezidenta Beneše. Věděl sám, jak to vypadá v Rusku a co sem přijde.“ Radost a naději na politickou změnu mu do života vnesl až rok 1989. Věřil, že se komunisté již nevrátí a že již nebudou moci vraždit a týrat lidi. Jeho zklamání z polistopadového vývoje se netýká stálého vlivu komunistů, ale spíše dezorientace současných lidí. „Otec mi vždy říkal: Podívej se, i ten dobytek ví, ke kterému vazáku patří, a člověk to neví. Celému národu ukradli všechno a ti lidé, mám na mysli ubohost českého národa, zapomněli, co ti komunisté popravili lidí, kolik lidí, kteří nedostali oprať, bylo zlikvidováno, muselo těžce pracovat v koncentrácích. Kolik zabili vzdělaných lidí a kolik talentů. Děti nemohly jít na studia a bránili jim v tom takoví lidé, kteří sami pro vzdělání neměli předpoklady. To je obrovská vina tohoto bývalého režimu!“

Současnost

I přes zdravotní problémy, které ho v posledních letech dostihly, je pan Vlasák optimistický. Jeho celoživotní kamarádkou je heligonka a i ve svých 81 letech ji dokáže pěkně zmáčknout. Svůj optimismus a životní moudrost čerpá z lidových písní. Jako vdovec žije na svém rodném statku v kontaktu se svou rodinou a velice se – tak, jak to dělal jeho otec – zajímá o dění v obci Kalná i o dění celospolečenské. Lidé v okolí ho mají rádi. Jsou ovšem rovněž tací, kterým jeho celoživotní zásadové protikomunistické postoje vadí. Těm zřejmě není pomoci…

V roce 2016 jsem musel nastoupit na IKEM v Praze, kde mně byla všita nová srdeční chlopeň. Ta je údajně z divokého prasete z Jižní Ameriky. Je to snad k smíchu, ale je to doloženo,“ říká s úsměvem na závěr.

Několik zajímavých citátů pamětníka

Když nám rozorávali meze, teklo hodně slz. Když nám vyváděli poslední krávu z chléva a zůstalo všechno opuštěné, měl člověk stále před očima, jak ti naši dědové se zde dřeli, aby vše uchovali pro další generaci.“

Vzpomínám, když soudili doktorku Miladu Horákovou. S tím nesouhlasili ani zdejší komunisti. A oni se ji nestyděli pověsit. Co tím získali? Celý svět protestoval a Gottwald to stejně podepsal.“

Po roce 1989 po všech těch útrapách, co jsme prožili, jsme si představovali, že nyní se povede lidem na vesnici a v celém státě lépe. A vidím, že dnes si lidé té svobody, kterou máme, nepovažují.“

V době komunismu se mnozí lidé nechali koupit za peníze a nejrůznější výhody. Donášeli, stali se estébáky. Kde se v roce 1948 vzala ta halda milicionářů? Všechno bylo připraveno předem a všechno bylo nadiktováno z Ruska!“

Mladí lidé by se měli nad sebou zamyslet a dívat se kolem sebe, v jaké společnosti žijí, abychom si vážili každého dne, kdy žijeme v míru, a abychom si vážili jeden druhého.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)