Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Oldřich Vladař (* 1925  †︎ 2019)

• narozen 16. května 1925 v Boskovicích

• vystudoval obchodní akademii v Brně a Vysokou školu ekonomickou v Praze

• 1944–1945 – účast v domácím odboji, odbojová skupina VELA vedená kpt. Josefem Dřímalkou

• pod vedením Heřmana Hrubého prováděl v okolí Boskovic sabotáže – ničení železnic, mostů a telegrafních sloupů

• voják z povolání, 1945–1946 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích

• učitel na vojenských školách, od poloviny padesátých let pedagog na vojenských katedrách vysokých škol

• zemřel v Olomouci 23. prosince 2018

Oldřich Vladař se narodil 16. května 1925 v Boskovicích. Pocházel z dělnické rodiny, jeho otec pracoval jako tovární mistr a matka se starala o domácnost. Syna vychovávali „masarykovským způsobem“ v demokratickém a vlasteneckém přesvědčení. Otec byl sociální demokrat a matka vedla chlapce ke křesťanské víře. Brzy ale zemřeli, před maturitou pamětník osiřel.

Po dokončení povinné školní docházky studoval obchodní akademii v Brně, kam z Boskovic denně dojížděl. V březnu 1944 úspěšně odmaturoval a vzápětí jej úřad práce umístil na pozici finančního účetního do arizovaného obchodu v Boskovicích.

Odboj v Boskovicích

V létě 1944 oslovil Oldřicha Vladaře jeho spolupracovník Rudolf Slanina s nabídkou účasti v připravované odbojové skupině. Pamětník si ověřil u svých přátel, že Rudolf Slanina je spolehlivý člověk, a na nabídku kývl. Na podzim 1944 vznikla partyzánská skupina VELA, které velel kapitán Josef Dřímalka.¹ Na Boskovicku měla asi devětadvacet členů.² Ti se však z konspiračních důvodů navzájem neznali, operovali jenom v malých buňkách. Oldřich Vladař spolupracoval se třemi muži. Jeho buňku vedl Heřman Hrubý, který udržoval kontakty s vedením odbojové organizace a velel třem mladým chlapcům – pamětníkovi, Rudolfovi a jeho spolužákovi. Společně prováděli v okolí Boskovic sabotáže.

Poblíž města se nacházely lomy, kde se těžil kámen na stavbu silnic. Stavební materiál se získával odstřelem. Do skály se vyvrtala díra, do ní střelmistr vložil váleček výbušniny a odpálil horninu. Tři střelmistři z lomů spolupracovali s odbojovou organizací, při odstřelech používali menší množství trhaviny a ušetřenou třaskavinu dodávali odbojářům, kteří ji využili při poškozování německé infrastruktury.

„Z ušetřeného trhavého materiálu jsme vyhazovali železniční tratě a silnice. Poškozovali jsme mosty, telegrafní sloupy a takové věci. Ničili jsme možnost dorozumívání se uvnitř Protektorátu Čechy a Morava.“

Sabotáže plánoval a připravoval Heřman Hrubý, který se živil opravami elektrických zařízení a dříve působil v armádě jako ženista. Oldřich Vladař vzpomíná, jak měl ve svém obchůdku ponk s tajnou přihrádkou, kde ukrýval vedle šroubků a matek pistole a válečky s trhavinou. Zavřel krámek, přizval si pamětníka, aby mu asistoval, a připravoval výbušniny a zápalnice.

Odbojáři také shromažďovali zbraně na připravovanou revoluci. „Druhá naše činnost byla účast na shozu zbraní. V lednu a únoru 1945 byly shozy z amerických letadel, kdy nám házeli zbraně a podobně. Naše skupina měla za úkol střežit obvod shozu. Jiní z partyzánské skupiny – lidé z vesnic na Drahanské vysočině, kde se to shazovalo – to sbírali. My jsme oblast střežili, aby bylo možné udělat sběr.“

Oldřich Vladař spolu s ostatními nepodceňovali přípravu odbojových akcí a předem prováděli důkladný průzkum terénu. Snažili se vyhnout boji s Němci. Jejich cílem nebylo zabíjení, ale ničení německého dopravního a informačního spojení. Na boj nebyli vybaveni ani vyškoleni. Vzpomíná, že dobře střílet se naučil až po válce ve vojenské akademii. Přesto se muži nevyhnuli menším střetům s německou domobranou:

„V zázemí za frontou, kam patřily i Boskovice a Pohory, byly po několika kilometrech bunkry, kde bylo tři až šest příslušníků domobrany (Volkssturm – pozn. ed.). Měli tam zbraně, střelivo. A kdyby byl nějaký nepořádek, měli se o to postarat. Volkssturm byli vojáci z první světové války, šedesát pětašedesát let staří chlapi. Němci, kteří šli s Hitlerem ruku v ruce. My jsme je vždycky přišli vyramovat. Oni přišli a my volali – měli takovou hlášku. Jejich odpověď byla: ‚Wie viel sind Sie?‘ – Kolik je vás? A my byli třeba dva nebo čtyři, tři. ‚Dreiβig.‘ – Třicet. ‚Nicht schieβen, bitte, bitte.‘ Musíte si uvědomit, že to už byl skoro konec války, říjen a listopad 1944. Věděli jsme, že jsou to staří dědci. Nám bylo dvacet let a jim šedesát pětašedesát.“

Na rozdíl od partyzánů se boskovičtí odbojáři neuchýlili do lesů a neopustili své domovy. Přes den normálně pracovali ve svém zaměstnání a v noci podnikali sabotáže. Po akci je také pronásledovalo německé komando: „Byli jsme ve svém prostředí – Drahanská vysočina. Chodili jsme tam na hříbky, perfektně jsme tam znali všechno. Když tam Hitler poslal svoje komando na prohlídku, ti netrefili od stromu ke stromu.“ Kluci jim snadno unikli. Jediné větší riziko pro ně v zimě představovaly stopy ve sněhu, podle kterých je mohli Němci sledovat.

Oldřich Vladař se zapojil do protifašistického odboje na osm měsíců a ihned po osvobození v květnu 1945 získal za svou činnost vyznamenání.

Hranická vojenská akademie

Po válce chtěl studovat ekonomii na vysoké škole, ale velitel odbojové skupiny Josef Dřímalka ho přesvědčil, aby raději vstoupil do armády. Přihlásil se tedy do Vojenské akademie v Hranicích a 15. října 1945 tam nastoupil. Protože měl maturitu a účastnil se protinacistického odboje, zkrátili mu dvouleté studium na jeden rok.

„Škola byla nesmírně tvrdá. Cvičili nás důstojníci z Británie i od Svobodovy armády, což byli převážně Slováci, absolventi předválečné hranické akademie. Vyučující byli perfektní, v učebně i v terénu naprosto nesmlouvaví. (...) Učili nás commandos z Británie, to byli nejlepší vojáci, kteří se vyznali v boxu, v plavání, v šermu, střelbě z pistole, z kulometu. Neznali strach. Tito lidé nás cvičili z polního tělocviku. A kdo se ulejval, cvičitel ho napomenul. Když to nepomohlo, tak povídá: ‚Podívej se, tady máš boxerské rukavice a musíš si to se mnou rozdat. Nejsem s tebou spokojený, neposloucháš.‘ Dotyčný si musel nasadit boxerské rukavice a instruktor ho tak zmaloval, že přišel k rozumu.“

Oldřich Vladař byl z akademie vyřazen v hodnosti poručíka. V dalších letech působil jako učitel na vojenských školách a školil vojáky základní služby. Později se oženil se svou dětskou láskou Jiřinkou a narodili se jim dva synové.

Podepíšeš knížku do KSČ?

Život pamětníkovi zkomplikoval komunistický převrat v únoru 1948. V armádě začaly rozsáhlé čistky. „V prvé řadě propustili všechny, kteří sloužili za první republiky. A potom šli ti, kteří se jim nehodili.“ Také na Oldřicha Vladaře vyvíjeli nadřízení tlak, aby vstoupil do komunistické strany, což on odmítal. Měl však rodinu a malé děti a obával se o živobytí. „Já jsem odolával. ‚Tak co? Už sis to rozmyslel? Podepíšeš knížku do KSČ?‘ Povídám: ‚Ještě ne. Ještě všechno nevím, jak to tam chodí.‘ ‚No, aby nebylo pozdě...‘ pravili s úšklebkem.“ Za své přesvědčení zaplatil kariérou. Jako nestraník nesměl nadále působit na vojenských školách a byl přeřazen do nižší funkce písaře na velitelství pluku, kde měl jen třetinový plat. Jeho manželka, která pracovala jako vedoucí důstojnické jídelny, byla dokonce ze zaměstnání vyhozena. Pro rodinu nastaly krušné časy.

Situace se zlepšila až v polovině padesátých let, kdy se začaly na vysokých školách zakládat katedry vojenské přípravy a vysokoškoláci si mohli část vojenské služby splnit při studiu. Armáda potřebovala pro výuku kvalifikované pracovníky a tehdy znovu využila pamětníkovy zkušenosti. V květnu 1956 jej poslali jako pedagoga na katedru vojenské přípravy na Geologické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde však zůstal jen půl roku. V říjnu byl přeložen na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Jeho rodina v té době žila ve Frýdku-Místku. Synové měli ze špatného ostravského ovzduší zdravotní problémy, a proto si pamětník zařídil přemístění. Jeho novým pracovištěm se stala vojenská katedra Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde poté působil dlouhá léta. Ministerstvo obrany mu také povolilo doplnit si vzdělání. V letech 1959–1965 dálkově vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a získal titul inženýr.

Oldřich Vladař žije v současné době v Olomouci. V roce 2005 byl povýšen do hodnosti plukovníka.

1. BUŠ, Ondřej. Blanensko v letech 1938–1945. Brno, 2009. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/135343/prif_m/Diplomova_prace_-_Blanensko_v_letech_1938-1945.txt

2. Partyzánské jednotky v českých zemích – přehled. Český svaz bojovníků za svobodu [online]. 2012 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z: http://www.zasvobodu.cz/news/partyzanske-jednotky-v-ceskych-zemich-prehled/