Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Vítek (* 1961)

• narozen 16. července 1961 ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově

• absolvoval Střední průmyslovou školu koželužskou v Otrokovicích

• od poloviny osmdesátých let se zapojil do aktivit disentu

• pomáhal s výrobou a šířením samizdatových tiskovin

• pracoval ve skladu podniku Kožnak v Otrokovicích

• byl členem Společenství přátel USA (SPUSA)

• v roce 1987 podepsal Chartu 77

• účastnil se protirežimních akcí včetně Palachova týdne v lednu 1989

• opakovaně ho zadržovala a vyslýchala Státní bezpečnost

• v roce 2023 byl vedoucím služeb pro mentálně postižené v organizaci Naděje ve Zlíně

• získal osvědčení příslušníka odboje a odporu proti komunismu

• v roce 2023 byl vedoucím služeb pro mentálně postižené v pobočce neziskové organizace Naděje ve Zlíně

Radomír Vítek patřil k odvážným, kteří podepsali Chartu 77. Komunistický režim se choval k signatářům iniciativy, která požadovala dodržování lidských práv, jako ke svým úhlavním nepřátelům. Každý, kdo v socialistickém Československu dokument podepsal, musel počítat s problémy. Většina z bezmála dvou tisíc chartistů trpěla šikanou Státní bezpečnosti, mnohé vyhodili z práce, řada z nich byla ve vězení nebo v nucené emigraci.

Radomír Vítek, který se k iniciativě připojil v roce 1987, si toho byl vědom. Už když začal spolupracovat s disentem, raději požádal v práci o přeložení z místa vedoucího dispečera na dělnickou pozici. „Na dispečinku jsem měl odpovědnost za několik lidí i majetek, jako dělník jsem mohl být v klidu,“ tvrdí.

Měl štěstí, že jeho žena ho podporovala a nerozmlouvala mu ani podpis Charty 77. „Avšak tchán, u kterého jsme bydleli, s tím měl problém a také maminka nesla moje aktivity špatně. Kvůli nim jsem otálel. Pak jsem si ujasnil, že je normální a správné dát najevo svůj názor.“ Vadilo mu, že otázka míry kolaborace s režimem byla často důvodem konfliktů v rodinách. „To, jak režim nutil lidi ke lži a pokrytectví, bylo asi to nejhorší,“ prohlašuje pamětník.

O návštěvách kostela jsme museli mlčet

Narodil se 16. července 1961 ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově. Pochází z dvojčat. Matka Anežka byla ředitelkou mateřské školy, otec pracoval jako dělník ve Svitu Gottwaldov, největším obuvnickém podniku v Československu. S bratrem Milanem vyrůstal na sídlišti v městské části Malenovice.

„Prožil jsem pěkné dětství. A měl jsem štěstí, že jsem měl odmalička bratra, kamaráda a vrstevníka, se kterým jsem se nikdy necítil osamělý,“ říká pamětník. Rodiče nebyli v komunistické straně, k režimu se stavěli kriticky, ale neříkali to veřejně. Matka byla v tomto směru velmi úzkostlivá. Týkalo se to například i chození do kostela. Komunisté náboženství potlačovali a zvláště učitele mohlo neskrývané náboženské vyznání stát místo.

„Maminka někdy chtěla, abychom šli s bráchou do kostela, ale zároveň nás žádala, ať o tom ve škole mlčíme. Připadali jsme si hloupě, protože to stejně všichni věděli. Navíc jsme chodili do náboženství,“ vypráví pamětník. Oba rodiče pocházeli z katolických rodin. Dědeček z otcovy strany z Biskupic chodil do kostela a zároveň patřil mezi přesvědčené komunisty.

„Na rodinných sešlostech se často vedly plamenné politické debaty. Dědeček měl šest dětí, z toho tři byli také komunisté. Tatínek patřil v rodině k nejvýřečnějším obhajovatelům antikomunistických postojů,“ říká Radomír Vítek. Otec ho také opatrně upozorňoval na to, že ne všechno, co slyší ve škole anebo si přečte v Rudém právu, je pravda.

Babička měla soucit i s okupanty

Pamatuje si na srpen 1968, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Armády spřátelených socialistických zemí přijely potlačit údajnou kontrarevoluci. „Trávili jsme víkend v rekreačním středisku Svitu v Kudlovské dolině. Nad námi burácela letadla, ženy plakaly a tatínek řekl, že je válka.“

S obdivem vzpomíná na babičku z Biskupic, kde byli pár dnů po 21. srpnu na návštěvě a dívali se, jak po hlavní silnici proudí sovětské tanky. „Jeden voják stál na křižovatce a celý den ty kolony řídil. Babička udělala do konvičky vodu se šťávou a odnesla mu ji tam, aby se občerstvil, přestože věděla, že jsou to okupanti.“

Kvůli zálibě v chemii se pamětník přihlásil na Střední průmyslovou školu koželužskou v Otrokovicích. Při dojíždění do sousedního města si uvědomil, že název města Gottwaldov je divný a spousta lidí ho nepřijala za svůj. S nápadem na přejmenování Zlína prý po únoru 1948 přišli dělníci Baťových závodů. Gottwaldov se měl stát symbolem socialismu a fenomén kapitalistického podnikání Baťa měl upadnout v zapomnění.

Hlavně mnozí starší lidé se snažili název po komunistickém prezidentovi nepoužívat. „Pamatuji si na řidiče v autobuse, který odmítal prodat lidem jízdenky, když řekli, že chtějí do Gottwaldova. ‚Tam nejezdím. Jedu do Zlína,‘ říkal. Cestující se musel opravit, teprve pak ho řidič nechal nastoupit.“

Po maturitě se Radomír Vítek dostal na chemicko-technologickou vysokou školu do Pardubic, ale dlouho tam nevydržel. „Zažil jsem náraz svobody. Do té doby jsem bydlel u rodičů, maminka nám se svou ochranitelskou mateřskou láskou nedopřála moc samostatnosti. Najednou jsem měl úplnou volnost.“ Byl u vytržení třeba z toho, že na internátu mohli studenti pouštět rozhlasem po drátě rockové a heavymetalové skupiny ze Západu. „Otevřel se mi pestrý život a se školou to nešlo moc dohromady.“

První samizdaty mi půjčil Jan Lopatka

Přerušil studium, odjel do Prahy a pracoval jako přidavač na stavbách. Toulal se po staré Praze a objevoval její historii. Poslouchal písničky Vlastimila Třešňáka nebo Jaroslava Hutky, které šikana Státní bezpečnosti dohnala k emigraci. Domů se vrátil hlavně proto, že začal chodit s dívkou z Fryštáku u Zlína, kam to bylo z Prahy daleko. Práci si našel v laboratoři v otrokovickém podniku Kožnak, který nakupoval koženky, textilie nebo nitě a dodával je do Svitu.

Zásadní pro něj bylo setkání s Janem Lopatkou, literárním kritikem a někdejším redaktorem časopisu Tvář. Po podpisu Charty 77 dělal umývače nádobí a podobné práce, publikoval jen v ilegálním samizdatu. „Seděli jsme s kamarády v hospodě U Bonaparta na Malé Straně a měli jsme už náladu. Vytáhl jsem gumové medvídky a rozdal je klukům. Jeden červený jsem nabídl pánovi u vedlejšího stolu: ‚A tady jeden červený pro komunistu,‘ řekl jsem a podal mu bonbon.“ Byl to Jan Lopatka, který se prý mile usmál a řekl, že s komunisty nemá moc společného.

Začali si povídat, Jan Lopatka pozval Radomíra Vítka domů a půjčil mu samizdatovou literaturu. Také ho poslal za zlínským disidentem a chartistou Stanislavem Devátým a jeho spolupracovníky, kteří na Zlínsku tiskli a šířili samizdatové tiskoviny. Scházeli se v restauraci Družba. Radomír Vítek je tam vyhledal a od té doby se zapojoval do činnosti zlínského hnízda protikomunistického odporu.

Účastnil se například založení Společenství přátel USA, zvané SPUSA. Cílem zlínské iniciativy, která se rozšířila po celé republice, bylo především vyvracet dezinformace o Spojených státech amerických. Vedle Stanislava Devátého patřili k zakladatelům Petr Bartoš, Bedřich Koutný a Pavel Jungmann. „Někdo z nich tehdy přišel s nápadem opsat stanovy Svazu československo-sovětského přátelství a jen vyměnit Sovětský svaz za USA,“ podotýká pamětník.

Estébáci číhali u lánského hřbitova

On i jeho manželka Blanka se stali členy SPUSY a pomáhali také s výrobou samizdatového Magazínu SPUSA. „Jednou jsme jeli na víkend na chatu na okraji Zlína, kde se všechno tisklo a dávalo dohromady,“ vypráví. Jeho žena také opisovala texty přispěvatelů. Pamětník se podílel na distribuci Magazínu SPUSA i časopisu Charty 77 zvaném Infoch. „Standa Devátý přišel s balíkem výtisků, které jsme si rozdělili a roznášeli na adresy spřátelených lidí.“

Začal jezdit k soudům na politické kauzy. „Do jednací síně se mi sice podařilo dostat málokdy, ale hlavní bylo podpořit obžalované. Bylo důležité, aby tam někdo byl, když je přiváděli do soudní síně,“ uvádí. Soudci při politických procesech schválně vybírali nejmenší místnosti, aby se tam vešlo co nejméně zástupců veřejnosti. „Když ve Zlíně soudili Standu Devátého, byla tam pro veřejnost jen jediná lavice. Přisedl jsem si ke kamarádům, ale soudce mě vyhodil, že je nás tam moc.“

Ze soudů psal někdy zprávy a předával je Stanislavu Devátému, který byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Jezdil na setkání a nepovolené manifestace, které často k různým výročím organizovali lidé z disentu. Tajní policisté se snažili, aby jim nic neuniklo.

Bez povšimnutí nezůstalo ani to, když se pár lidí ze Zlínska vypravilo na hřbitov do Lán. Bylo výročí republiky, a tak chtěli položit květiny na hrob jejího zakladatele T. G. Masaryka, kterému však komunisté nemohli přijít na jméno. „U hrobu měl promluvit Standa Devátý, ale nedorazil, protože ho sebrali. Tak jsme sami řekli pár vět. Sotva jsme opustili hřbitov, sebrali nás. Odvezli nás k výslechu, kde nás drželi asi čtyři hodiny.“

V březnu 1988 zažil takzvanou Svíčkovou demonstraci v Bratislavě. Památné setkání několika tisíc lidí, kteří manifestovali za dodržování náboženské svobody a občanských práv, násilně rozehnali příslušníci Veřejné bezpečnosti. Proti demonstrantům použili i vodní děla. „Byla to dosud nejmasovější manifestace, na které jsem byl. A zůstala mi v paměti brutalita zásahu.“

Řidič náklaďáku sbíral na silnici účastníky Palachova týdne

Vzpomíná na okolnosti zatčení při jedné z manifestací na Václavském náměstí, kde byl se ženou a přáteli ze Zlína: „Potkali jsme tam dopisovatele Hlasu Ameriky a povídali jsme si s ním. Obstoupili nás tajní v civilu, strčili nás do auta a odvezli k výslechu. Na otázku, co jsme udělali nelegálního, bezostyšně řekli, že jsme mluvili s příslušníkem nepřátelské mocnosti.“ S vyšetřovateli se pamětník nikdy nebavil. „Byl jsem poučený, že nemám nic vysvětlovat. Toho jsem se držel. Odmítl jsem vypovídat a odkázal se na paragraf, který to umožňoval.“

Nechyběl ani na takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989. Pietní připomínka oběti studenta Jana Palacha, který se v roce 1969 upálil v Praze na Václavském náměstí, přerostla v nejmasovější projev odporu proti totalitnímu režimu od počátku normalizace. Příslušníci Veřejné bezpečnosti mlátili účastníky obušky, rozháněli je slzným plynem i vodními děly. Lidé se ale nenechali zastrašit a v dalších dnech se vraceli k soše svatého Václava, kde schytávali další rány.

„Už jsem chtěl odjet domů, ale pak jsem si řekl, že se ještě jednou vrátím na Václavské náměstí. Zrovna zase docela brutálně zakročili a začali nás házet do přistavených autobusů. Sebrali nám doklady a pak nás vezli někam za Prahu. Byla tma, netušili jsme, kde jsme. V úseku, kde nebylo nic než les, nás postupně vyhazovali ven,“ vzpomíná Radomír Vítek. Když skončil sám na silnici, začal stopovat. Zastavilo mu nákladní auto, ve kterém už seděli další účastníci Palachova týdne. „Řidič řekl, že vpředu už má plno, ale ať si vyskočím na korbu. Tam už byli další čtyři.“ Odvezl je do nejbližšího města, což byly Poděbrady.

Státní bezpečnost věnovala potlačování odporu proti režimu mnoho prostředků a sil až do konce trvání totality. „V létě se uskutečnilo velké setkání členů SPUSA někde na louce u Šumperku. Obklíčil nás kordon policistů, mohlo jich být snad padesát. Sebrali nás a rozvezli po vyšetřovnách v okolí. Myslím si, že i příslušníkovi, který se mnou sepsal výpověď, to připadalo nesmyslné. Dokonce se mi omluvil.“

Byl jsem šťastný, když se Havel dostal na Hrad

V posledních měsících před sametovou revolucí pamětník šířil dokument Charty 77 s názvem Několik vět. Petici, která požadovala propuštění politických vězňů a dodržování lidských práv, podepsalo do listopadu 1989 asi čtyřicet tisíc lidí. Po brutálním zásahu bezpečnostních složek proti manifestujícím vysokoškolákům 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě začali stávkovat studenti a divadelníci, vlna protestů se nezadržitelně šířila po republice.

Radomír Vítek prožíval revoluční týdny ve Zlíně a v Otrokovicích, kde tehdy pracoval. Tam také pomáhal v Občanském fóru. „Když se začala dělat politika, už jsem se do toho nepletl,“ říká. Důležitým mezníkem pro něj bylo zvolení disidenta Václava Havla prezidentem republiky. „Když jsem se dříve díval na Pražský hrad, bylo mi smutno, že tam sedí Gustáv Husák a všechno řídí komunistická strana. S příchodem Václava Havla tam přišla demokracie a já jsem byl opravdu šťastný, že jsem se toho dožil.“

Ve svobodných poměrech začal pomáhat hendikepovaným. Trénoval vozíčkáře ve stolním tenise a doprovázel je na turnaje. Nadchl se i pro práci s mentálně postiženými. Jako trenér jezdil se svými svěřenci na mistrovství Evropy a světa, dostal se také na paralympiádu v australském Sydney. Koncem devadesátých let začal pracovat ve zlínské pobočce neziskové organizace Naděje. V době rozhovoru pro Paměť národa tam dělal vedoucího služeb pro lidi s mentálním postižením.

Budoucím generacím Radomír Vítek vzkazuje, aby si vážily svobody a demokracie a nezapomínaly na to, že to není samozřejmost. Za své chování v době totality získal osvědčení příslušníka odboje a odporu proti komunismu. Do listopadu 2023 získalo status účastníka takzvaného třetího odboje asi dva a půl tisíce lidí. Jsou mezi nimi i další členové někdejší disidentské komunity na Zlínsku. Se Stanislavem Devátým, Petrem Bartošem, Pavlem Záleským a dalšími natočili dokumentaristé Paměti národa rozhovory, které jsou zveřejněné v archivu Paměti národa.