Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hrabáková Věra (* 1941)

Jak komunistická zvůle přivedla statkářovu dceru na olympiádu

  • narozena jako Derflová 27. dubna 1941 v Praze

  • vyrůstala ve Vysoké Libni na Mělnicku, kde měli rodiče statek s poli a sady

  • po komunistickém převratu v únoru 1948 sebrali představitelé totalitního režimu Derflovým statek

  • rodinu se čtyřmi dětmi vystěhovali do vesnice Doloplazy na Hané

  • oba rodiče sportovali, maminka hrála volejbal, otec byl velmi činorodý v Sokole

  • Věra Hrabáková začala s volejbalem v roce 1956, kdy nastoupila na střední školu do Prostějova

  • v roce 1961 přestoupila do Slávie Praha

  • v roce 1962 vybojovala s reprezentací páté místo na mistrovství světa v Moskvě, v roce 1967 získala bronzovou medaili na mistrovství Evropy v Turecku

  • v příštím roce skončila šestá na olympijských hrách v Mexiku

  • s reprezentací skončila v roce 1969, kdy se jí narodila dcera, v roce 1974 se jí narodil syn

  • po skončení kariéry v národním týmu pokračovala s volejbalem ve Slávii Praha, v Tatranu Střešovice a ve Slavoji Praha

  • se Slávií získala tři mistrovské tituly

  • v roce 2023 žila v Praze, měla čtyři vnučky

Dva roky žily bez tatínka jen s mámou a třemi sestrami. Na Mělnicku musely po komunistickém převratu opustit krásný statek s ovocnými sady a poli a vzít zavděk třemi místnostmi v úplně jiném stavení. Nakonec skončily ve vesničce Doloplazy na Hané, kam je úřady poslaly za otcem. Ocitli se v cizím prostředí, bez kamarádů, známých a příbuzných. Vykořenění z dlouholetých vazeb se však Věře Hrabákové alespoň v něčem vyplatilo.

V Prostějově, kam vlak dojel za necelou půlhodinu, se totiž hrál výborný volejbal. A v družstvu žen nastupovala bývalá reprezentantka Božena ‚Bobina‘ Donthová – Cígrová. „Byla jsem do volejbalu zažraná, chtěla jsem v něm něco dokázat. Nekoukala jsem nalevo napravo,“ svěřuje se Věra Hrabáková, za svobodna Derflová.

Díky vynucenému odchodu ze středočeské Vysoké Libně do středomoravských Doloplaz se z ní stala špičková volejbalistka, pátá na mistrovství světa 1962 v Moskvě, třetí na mistrovství Evropy 1967 v Turecku a šestá na letních olympijských hrách 1968 v Mexiku.

„Před olympiádou jsme byli nejdřív na soustředění v hezkém sportovním středisku v Třeboni. Pak jsme jeli do Alp do Rakouska na Reisseck, bydleli jsme v chatě asi 2 300 metrů vysoko, abychom se aklimatizovali na velkou nadmořskou výšku v Mexiku,“ vzpomíná Věra Hrabáková. „21. srpna ráno jsme se připravovali na odjezd domů. Balily jsme se, přišel trenér a říká: ‚Holky, jsme obsazeni, v Praze se střílí, na hranicích se střílí, jezdí tam tanky.‘ Byli jsme v šoku, nicméně jsme se dopravili lanovkou z kopce dolů, že se pojede do Vídně, kde se dozvíme víc.“

Byl to nervák, když proti nám jely tanky

Cesta volejbalistek z rakouských velehor Hohe Tauern do Prahy připadla na den, kdy do jejich vlasti vpadla vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem, aby zadusila pokusy o obnovu svobody a demokracie. Na československém velvyslanectví se dozvěděli, že na hranicích jsou sovětské tanky.

„Celý den jsme byli i s trenéry ve Vídni, pak jsme vyrazili na hranice. Tam nám řekli, že asi nebudeme moci dál, že Rusové jedou ze středních Čech k hranici s Rakouskem, ať se zkusíme dostat do Budějovic, ale opatrně, protože můžeme potkat tanky,“ říká Věra Hrabáková. „Byl to nervák. Tanky proti nám totiž opravdu jely. Přespali jsme v Budějovicích, na každém rohu náměstí stál tank. Přijeli jsme do Prahy a tam zase tanky. V Praze jsme se rozešli domů.“

Věra Hrabáková žila se svým manželem Václavem v Sokolovské ulici. „Od redakce Rudého práva dál byla Sokolovská plná tanků, celou šíři ulice až po nevidím,“ tvrdí Věra Hrabáková. „Střílelo se tam na Rudé právo, střílelo se z Hlávkova mostu, tam se nesmělo. Vyhlédli jsme z okna ven a všude plno tanků. V noci chodili sovětští vojáci od baráku k baráku a rumplovali klikami. Chtěli otevřít dveře od bytů. Měla jsem strašný strach, bydleli jsme naštěstí až ve třetím patře. Nic příjemného. Zůstaly ve mně doteď ty tanky v ulicích. Ke všemu naši známou lékařku postřelili na Klárově do nohy, když někoho ošetřovala.“

Z olympiády v Mexiku mám husí kůži doteď 

Po příjezdu do Prahy oznámili funkcionáři volejbalistkám, že kvůli okupaci možná ani neodletí na letní olympijské hry do Mexika, které se konaly od 12. do 27. října 1968. Nakonec ale o vrchol kariéry nepřišly a kromě šestého místa si odvezly vzpomínky na ohromnou podporu, kterou českoslovenští sportovci dostávali od reprezentantů většiny zemí a také od diváků, jimž vadila agrese Sovětského svazu proti malé středoevropské zemi.

„Na slavnostním zahájení olympiády jsem zažila něco opravdu nezapomenutelného, něco úžasného. Husí kůži mám opravdu až doteď,“ upozorňuje. „A ještě tam s námi šla Věra Čáslavská. Rusové tehdy rozpoutali boj, že jejich gymnastka nad Věrou vyhraje. Na stadionu ji nesl na ramenou ruský zápasník, vyvolali takovou zvláštní atmosféru. Naši výpravu ale diváci vítali nejvíc ze všech, přijali nás senzačně, tleskali, volali: ‚Checos! Checos!‘ Ve světě rezonovalo, co se u nás v srpnu 1968 stalo.“

Tatínka komunistický režim degradoval

Věra Hrabáková se narodila jako Derflová 27. dubna 1941 v Praze, s rodiči a třemi sestrami však vyrůstala v obci Vysoká Libeň na Mělnicku. Z války si odnesla nepříjemnou vzpomínku na nálet, před nímž se s dalšími lidmi ukryla ve sklepě. Její strýc, otcův bratr, zahynul 9. května 1945, když jel na motorce z Cítova u Mělníka do Prahy a při tragické nehodě se srazil se sovětskými tanky. „Tatínek měl bratra moc rád a jeho smrt pro něj byla velkým neštěstím,“ dodává pamětnice.

Její otec Bohumil Derfl měl se svou paní Věrou čtyři dcery – nejstarší Hanu a po ní Věru, Bělu a Jarmilu. Rodina vlastnila velké a udržované hospodářství s rozlehlými pozemky, chlévy pro dobytek, stájemi pro koně a salašemi pro ovce. „Tatínek byl zanícený zemědělec a měl rád sady, hlavně ovocný s jablky,“ prozrazuje Věra Hrabáková. Když se komunisté v únoru 1948 chopili moci, statek rodině sebrali a Bohumila Derfla vystěhovali až do obce Doloplazy u Prostějova.

„Šly jsme za ním až v roce 1951, kdy jsem ve škole nastupovala do třetí třídy. Vím, že tatínek nesl vystěhování do Doloplaz těžce, poslali ho úplně bez rodiny do neznámého prostředí,“ uvádí Věra Hrabáková. „Dostal tam zaměstnání v Cukrovarnické ekonomii, taky na statku. Dělal tam vedoucího velikého hospodářství. V obci byl i cukrovar. V něm posléze pracovala maminka, protože z jednoho platu nešlo uživit čtyři děti. Tatínka pak ze statku úplně vyšoupli a dali mu místo skladníka ve stavebním podniku. Byla to úplná degradace chytrého, zdatného a bezvadného člověka.“

Rodiče příkoří přijali a překonali

Rodiče nedávali čtyřem dcerám najevo, že je zle. Podle Věry Hrabákové přijali příkoří, překonali ho a vydrželi. Ve vesnici na Hané je naštěstí přijali dobře. „Nedovedu si ale představit, kdyby se něco podobného stalo mně. Po roce 1989 nám nevrátili v restituci zabavený majetek, jako náhradu jsme dostali peníze. Maminka ještě žila a pamatovala si ohromně věcí z doby, kdy nás ze statku vystěhovali.“

Rodina Derflova žila v nájmu v pěkném domě Cukrovarnické ekonomie, využívala společnou zahrádku a chovala drobná domácí zvířata – husy, králíky nebo slepice. „Na dvorku jsme hráli volejbal, maminka nám dokonce upletla síť. Byla velká sokolka, tatínek dokonce jako mladý předcvičoval na sokolském sletu ostatním,“ podotýká Věra Hrabáková. S volejbalem začínala ve věku kolem 15 let, když chodila na střední obchodní školu do Prostějova.

Někdy zůstávala po vyučování ve městě, čekala dvě hodiny na trénink a domů se vracela až v deset v noci vlakem. Hodně ji ovlivnila Božena ‚Bobina‘ Donthová – Cígrová, o 20 let starší volejbalistka Prostějova, poválečná reprezentantka. „Se svým manželem byla pákou volejbalu ve městě,“ prohlašuje. V roce 1958 se prosadila do juniorské reprezentace Československa a při mistrovství Evropy žen v roce 1958 na pražské Štvanici hrála předzápasy.

Jako dospělá se vytáhla na 179 centimetrů, což ji předurčilo na post smečařky. „Dneska bych se s takovou výškou chytala jen jako nahrávačka, ale tenkrát byla v reprezentaci vyšší jen Elena Moskalová, o jeden centimetr.“

Československá reprezentantka bydlela v šatně

Po maturitě získala kancelářskou práci v Agrostroji Prostějov. Vstávala v půl páté ráno, aby se do zaměstnání dostala včas. Po něm ji čekaly tréninky. Začátkem šedesátých let se jí ozvala Slávie Praha, kam přestoupila. „S holkami ze Slávie jsem se znala nejvíc, v reprezentaci se mnou byly Naďa Špelinová, Líba Šormová, Heda Mikulecká i Alena Ursínyová. Kamarádily jsme spolu a nalanařily mě do Prahy,“ říká. „Nepřicházelo ale do úvahy, aby mi Slávie dala v Praze byt. Takže mně vyšla vstříc teta, sestra maminky. Měla sice dvě děti a babičku, ale nechala mě u nich dva roky. Ale jak děti vyrostly, už to nešlo.“

V nouzi si mladá československá reprezentantka našla útočiště v šatně na Slávii. Spoluhráčky jí tam pomohly uklidit a vystěhovat skříňky. Dala si tam postel a v provizorních podmínkách vydržela půl roku. Až pak jí Slávie dopomohla k bydlení v Ženských domovech na Smíchově, kde žila na dvoulůžkovém pokoji ještě s jednou ženou. „Místnost se dvěma postelemi a malou kuchyňkou měla na délku asi čtyři metry, na šířku dva. WC bylo společné na chodbě, umývárna v suterénu, společná prádelna taky. V Ženských domovech jsem zůstala až do roku 1966, kdy jsem se vdala.“

Slávie poskytla Věře Hrabákové jedinou výhodu, vyhověla jejímu přání a obstarala jí zaměstnání na železničním nádraží ve Vršovicích. Volejbalistka získala režijní jízdenku Československých drah a mohla cestovat levně či zcela zdarma za rodiči na Hanou.

První velkou mezinárodní soutěží se pro ni stalo mistrovství světa 1962 v Leningradu a v Moskvě, kde Československo vybojovalo páté místo. „Pro nás pro bažanty to bylo něco bezvadného. Leningrad bylo nádherné město, viděli jsme Ermitáž. Když jsme vyhrály zápas, hrála se naše hymna, do československé vlajky foukal vítr. Bezvadně se o nás starali. Zápasy si moc nepamatuju, ale hrála jsem docela hodně v základní šestce.“

Na předolympijských hrách nesla vlajku

Příští rok odletěla s reprezentací na předolympijskou zkoušku do japonského Tokia. „Trenér Tonda Kyndr se s Japonci znal, což pro nás bylo velké plus. Dostali jsme se také do jiných japonských měst. Na trénincích zaplnila haly japonská omladina, chodili jsme skrz špalíry dětí, strašně nám fandily a chtěly se s námi pozdravit,“ svěřuje se Věra Hrabáková. „Na slavnostním zahájení předolympijských her jsem nesla československou vlajku. V Japonsku jsem jedla poprvé nasolené ovoce, dali nám hodně dárků, třeba samurajské mečíky, štamprlátka nebo vlnu na svetr. Dodneška ji mám doma.“

Zkouška na olympiádu skončila pro československé volejbalistky čtvrtým místem. Na ‚velkou‘ olympiádu v roce 1964 se však nekvalifikovaly. Neúspěch si vynahradily na mistrovství Evropy 1967 v Turecku, kde v sestavě s Věrou Hrabákovou získaly bronzové medaile. Kvalifikovaly se rovněž na letní olympijské hry 1968 v Mexiku.

Na mistrovství světa kvůli politice neodjely

V roce 1967 se těšily na mistrovství světa v Japonsku. Nepustila je tam politika Sovětského svazu, který nařídil svým vazalským státům, že do Japonska nesmí. Důvodem byla účast demokratické Jižní Koreje, jež byla nepřítelem komunistické Severní Koreje. V padesátých letech spolu obě země vedly válku.

„Polky už byly v Moskvě, čekaly na letadlo do Japonska a vrátili je zpátky. Nám řekli dva dny před odletem, že nikam nejedeme. Měly jsme přitom velkou formu. Byly jsme smutné a naštvané,“ prohlašuje Věra Hrabáková. „Hrozný šok. Složily jsme písničku ‚Tokio je v ....‘ – prostě někde, zpívaly jsme úplně nahlas.“

Na olympiádu v Mexiku 1968 se Češky a Slovenky kvalifikovaly a skončily šesté. Od bronzové medaile je dělila jediná výhra, v rozhodujícím utkání prohrály s Polskem. Spoluhráčka Věry Hrabákové Elena Moskalová – Poláková pro Paměť národa uvedla, že východoněmecký rozhodčí Polkám nadržoval. „Nevím, možná ano, když to Elen říkala,“ poznamenává Věra Hrabáková. „Polky měly v zápasech s námi vždycky štěstí a prý byly šikovné holky i mimo hřiště. Asi víc mrkaly na rozhodčí.“

Věra Hrabáková bydlela v olympijské vesnici v bytě 3+1 s Věrou Čáslavskou, která v Mexiku vyválčila čtyři zlaté medaile a jednu stříbrnou a deklasovala tak sovětské gymnastky, představitelky okupantů své vlasti. V Mexiku se vdala za osmistovkaře Josefa Odložila, což vyvolalo v metropoli Mexico City neskutečný poprask.

Koupaly se pod Popocatépetlem

„V ulicích byl neskutečný mumraj. Koukali jsme se na svatbu v televizi. Co bylo kolem Věry Čáslavské, jsme trochu vnímali, přípravy na svatbu, jak se česala a oblékala,“ vzpomíná Věra Hrabáková. Olympiádu si užila celou, díky dobrému šestému místu směly volejbalistky zůstat až do konce.

„Jeli jsme v Mexiku na bezvadný výlet. K holkám z Jablonce Elen Moskalové a Ireně Hrádkové, se kterými jsem bydlela na pokoji, se přihlásila nějaká česká rodina, která byla v Mexiku služebně. Nabídla nám, že nás vezme ke slavné sopce Popocatépetl. Něco nádherného, vyrazili jsme ráno a večer zpátky. Jely jsme z reprezentace tři, u Popocatépetlu bylo přírodní koupání. Zažily jsme jednu veselou příhodu. Koupily jsme si v Mexiku nějaké zlato, bylo levnější než u nás. Elen si koupila, chudák, nějaký zlatý nárameček, skočily jsme do koupání, zlato jí zezelenalo. Byla tam sirná voda, do zelena. Ale jinak jsme si užily krásný výlet. Lidi, co nás na něj vzali, se nám pak ztratili ze zorného pole a myslím, že jsme je už nikdy neviděly.“

Manžel měl podobný osud. Rodičům vzali mlýn

V roce 1969 skončily nejenom naděje Československa na ‚socialismus s lidskou tváří‘, ale i reprezentační kariéra Věry Hrabákové. Narodila se jí dcera a v roce 1974 přibyl do rodiny syn. Manžel Věry Hrabákové prošel podobným osudem jako jeho paní. Jeho rodičům uzmuli komunističtí funkcionáři po roce 1948 mlýn a maminka vzdorovala tlaku, aby vstoupila do jednotného zemědělského družstva (JZD). Díky odvážnému profesorovi mohl dostudovat střední školu, z vysoké ho však kvůli ‚buržoaznímu původu‘ vyhodili po dvou měsících.

Neradostná léta normalizace zvládla pamětnice díky sportu a péči o rodinu. S malými dětmi hrála ještě první československou ligu za Slavii Praha a za Tatran Střešovice. Na tréninky jezdila s kočárkem. „Babičky jsme neměli v Praze a zaskakoval za ně manžel,“ prozrazuje. „Politicky jsem se nikdy neangažovala, když jsem skončila s prvoligovým volejbalem, starala jsem se hlavně o rodinu. Dělá mi radost. Mám teď úžasné čtyři vnučky, skoro všechny chtějí hrát volejbal nebo ho hrají.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Miloslav Lubas)