Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Velc (* 1960)

Došlo k několika vážným omrzlinám, kdy musely být některým vojákům amputovány prsty u nohou

  • 1960 – narozen v Jihlavě

  • 1979 – v říjnu nastoupil povinnou vojenskou službu do poddůstojnické školy v Topolčanech

  • 1980 – v prosinci se v rámci roty chemické ochrany 1. tankového pluku (VÚ 5729) zúčastnil cvičení Krkonoše 1980

  • 1981 – do civilu, nastoupil jako pedagog na internát

  • v letech 1985 až 1997 učil v autoškole

  • v letech 1997 až 2008 podnikal a pracoval v managementu česko-americké firmy

  • 2009 se vrátil k profesi učitele v autoškole, kde působí dodnes

Dětství a srpen 1968

Vítězslav Velc se narodil 10. května 1960 v Jihlavě. Rodina se často stěhovala (Okříšky, Litomyšl atd.).

V srpnu 1968 byl s rodiči na návštěvě u příbuzných ve Vídni. „V srpnu 1968 jsme byli na návštěvě u příbuzných, sester mého dědečka, ve Vídni. Tehdy nebyl problém do Rakouska vycestovat, jen jsme nedostali žádné devizy, ale to nevadilo. Když jsem se jako osmiletý kluk ráno 21. srpna probudil, našel jsem rodiče a tety u televize. Myslel jsem si, že se dívají na nějaký válečný film. Sledoval jsem Václavské náměstí, kde hořely tanky. Jsou to známé obrázky, jak jim Češi zapalovali nádrže. A nechápal jsem, proč stříleli na Muzeum na Václaváku. Objevily se i záběry mrtvol přikrytých vlajkami.“ Otec rozhodl, že se musí vrátit domů, protože tam žili další příbuzní, především prarodiče. Na hranicích byli v tu dobu jediným autem, které jelo směrem do Československa. Rakouský celník se je snažil přesvědčit, aby neodjížděli, a ukazoval na dva tanky stojící na československé straně a mířící na Rakousko. I československý celník se jich ptal, zda to s návratem myslí vážně. Vítězslav Velc je přesvědčen, že v Litomyšli viděl východoněmecké tanky, protože na pancíři nesly označení ve tvaru kosočtverce.[1] Po návratu se opět stěhovali, z Litomyšle do Pardubic. To bylo „zpestřeno“ projížděním mezi okupačními vojsky. V Pardubicích již dokončil základní školu. Poté vystudoval střední pedagogickou školu v Litomyšli. Na vysokou školu se nedostal, a proto zamířil na okresní vojenskou správu, aby si co nejdříve odbyl povinnou vojenskou službu.

Vojenská služba

V říjnu 1979 nastoupil do poddůstojnické školy v Topolčanech do kurzu pro velitele chemických obrněných transportérů. Po půl roce byl převelen jako velitel OT-65 do Strašic u Rokycan k rotě chemické ochrany 1. tankového pluku (VÚ 5729). Jednalo se o útvar prvního nasazení, a proto často docházelo k cvičným poplachům a výjezdům na cvičení, která trvala i několik týdnů. Velká pozornost se také věnovala vojenské technice, aby byla provozuschopná.

Nepokoje v Polsku

V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se přiostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Před Solidaritou vznikl 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupil z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjata s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a k moci se nedostaly síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy v blízkosti polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dní, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byla také rota chemické ochrany 1. tankového pluku (VÚ 5729) ze Strašic u Rokycan, u které sloužil desátník Vítězslav Velc.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA ještě během roku 1981 držely pohotovost.

Cvičení Krkonoše 1980

V listopadu 1980 dostali vojáci na tu dobu zvláštní rozkaz, měli povolena rádia, aby mohli poslouchat, co se děje ve světě. V kasárnách chodili povinně i na televizní zprávy. Na začátku prosince dostali rozkaz k přípravě výstroje na cvičení. Následoval výjezd z kasáren, ale kousek od nich zůstali stát celou noc. Druhý den večer se mohli vrátit na ubikace, kde se mohli najíst a osprchovat, ale ještě téže noci vyrazili na cestu. Kolová technika jela po silnici, pásová vedle silnice. Problematické byly průjezdy obcemi. Při průjezdu Slaným narazil jeden obrněný transportér do domu, protože mu při sjezdu z kopce přestala fungovat hydraulika a nemohl brzdit ani pořádně zatáčet. Na křižovatkách docházelo k chaosu a k promíchávání různých jednotek. Podél cest viděli řadu odstavených tanků a dalších vozidel.

Dojeli do nějakého lesa, ale týlové zajištění bylo velmi špatné. Neměli žádné stany a venku bylo až -20 °C. Technika velmi rychle promrzla, protože musela mít vypnuté motory. Vojáci velmi trpěli mrazem. Zpočátku to u některé techniky její osádky „řešily“ letlampou, kterou namířily na pancíř, a tak ohřívaly vzduch. Ale druhý den jim to důstojníci zakázali, aby se někdo z nich neudusil, a museli spát venku. Došlo k několika vážným omrzlinám, kdy museli některým vojákům amputovat prsty u nohou. Vítězslav Velc naštěstí včas zašel za lékařem a omrzliny nebyly vážné. Avšak dodnes, když je chladněji, tak to výrazněji pociťuje na prstech u nohou, protože následkem omrzlin se snížila prostupnost cév. Zpočátku museli jíst jen konzervy, které si ale neměli na čem ohřát. Trval zákaz rozdělávání ohně. Až později dorazila první kuchyň a uvařili jim teplý čaj a guláš. Důstojníci měli lepší podmínky, protože přespávali ve skříňových Pragách V3S, v nichž se nacházela kamna.

Další den přijel na inspekci generál, kterému se nelíbilo, že vojáci jsou neoholení a špinaví... Proto chemici dostali rozkaz připravit dekontaminační stany, ohřát vodu a všichni příslušníci jednotky se v nich osprchovali a oholili. Postupně tam narostla asi půlmetrová vrstva ledu, proto z něj museli stany po sprchování vysekávat, aby je mohli opět složit.

„Jako velitel OT-65 jsem dostal rozkaz, abych velel třem obrněným transportérům průzkumné čety. Chemické OT-65 nebylo vyzbrojeno, ale OT-65 průzkumníků měla ve věži kulomet. A navíc průzkumníci, na rozdíl od chemiků, prý uměli střílet. Za úkol jsme dostali obsadit náměstí v jednom polském městě, v jeho názvu bylo Góra. Důstojníci již měli připravené mapy a letecké snímky. Na náměstí se sbíhaly tři ulice, do kterých se mělo rozmístit po jednom OT-65, samozřejmě s ostrou municí. Když jsem se zeptal, zda máme do Poláků střílet, tak důstojníci odpověděli: ,Desátníku, když na vás budou střílet, tak se na ně budete smát, nebo co?‘ Na to jsem řekl: ,Já nevím, a proč by na nás měli střílet?‘ ,Poláci jsou bojovný národ, mají doma brokovnice. Dělejte si tam, co chcete, ale když vám přes tu vesnici něco projede, budete mít průšvih vy.‘ Tak mě jako dvacetiletého kluka zamrazilo při představě, že bychom měli střílet do lidí. Potom jsem šel za průzkumníky, abych je seznámil s úkolem. Ti se na mě také udiveně dívali. Naštěstí rozkaz ještě před naším odjezdem zrušili.“

Mezitím je dohnaly týlové čety, které přivezly stany a další vybavení. Celá akce trvala jen několik dní a potom se připravili na návrat do kasáren. Cestou docházelo k častým přestávkám kvůli křížení kolon, někdy to trvalo třicet minut, ale jindy také hodinu. Osádky při nich často usínaly. Při jedné zastávce se s regulovčíky domluvili, aby je vzbudili, až je budou pouštět dál. Jenže tvrdě usnuli a dost dlouho trvalo, než je vzbudili. Proto jim přední, menší část kolony odjela. Ve snaze je dohnat zabloudili a vedli špatným směrem i větší část kolové techniky 1. tankového pluku. Nakonec je dohonil nějaký důstojník v gazíku a museli celou kolonu otočit na poli.

Dlouho po tomto cvičení se ještě svážela odstavená technika zpět k jednotkám. Přes zvýšenou pohotovost již Vánoce strávili v klidu na posádce. Zbytek povinné vojenské služby proběhl v obvyklém rytmu, častá byla cvičení s ostrými střelbami, strážní služba atd.

V civilu

Po vojně Vítězslav Velc nastoupil jako pedagog na internát. Zkusil i vysokou školu. Protože se zajímal o auta, v letech 1985 až 1997 učil v autoškole. Poté krátce sám podnikal. Až do krize v roce 2008 zasedal v managementu česko-americké firmy. Následně si chvíli „pobyl“ na pracovním úřadu. A v roce 2009 se Vítězslav Velc vrátil k profesi učitele v autoškole, kde působí dodnes.

[1] Došlo zjevně k záměně. Ve tvaru kosočtverce nesla výsostné znaky polská pozemní vojenská technika. Navíc některé útvary sovětské armády používaly jako své taktické označení kosočtverec s vepsanými čísly, případně písmeny.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Polský rok 1980 a československá reakce na něj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj (Martin Čížek)