Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Václavíková (* 1933)

• narozena 27. 2. 1933 ve Strakonicích do smíšené rodiny, otec byl Čech, matka Židovka

• v roce 1940 tajně pokřtěna

• tatínek byl od roku 1944 vězněn v táboře Bystřice u Benešova, maminka od téhož roku v Terezíně

• strýc ukryl Evu v obci Kařez u Zbiroha mezi Plzní a Prahou, ukrytá byla v letech 1944-1945

• po válce pracovala jako rentgenová laborantka

Mládí mezi židovskými příbuznými za hospodářské krize

Eva Václavíková, rozená Binnhacková, se narodila ve Strakonicích 27. 2. 1933 do smíšené rodiny. Otec Hugo Binnhack byl Čech, matka Irma byla Židovka. Eva Binnhacková se narodila do doby hospodářské krize.

„V době mého mládí se hodně vyhazovalo z práce a ve Strakonicích probíhaly velké stávky. Můj dědeček Edmund Kohn byl vyhozen z práce za stávku s dělníky. Vzhledem k židovskému vlastnictví fezáren dostal v necelých šedesáti letech důchod a začal obchodovat se zvěřinou. Protože dědu vyhodili z práce a byli to Židé, tak zaměstnali moji maminku jako úřednici. Teta pracovala také jako úřednice ve fezárnách.“

„Každé ráno mě maminka odvezla k prarodičům Malvíně a Edmundu Kohnovým, aby mě opatrovali. U babičky a u dědy se vždy mluvilo německy, oni totiž měli německé školy, ale rodiče už měli české školy.“

Ve třech letech dostala dětskou obrnu a mohlo dojít k nejhoršímu, Židé ve městě si však pomáhali: „Život mi zachránil Žid Dr. Deiml, který byl strýcem bývalé americké ministryně zahraničí Albrightové. Jeho dcera Milena byla moje kamarádka, jeho starší dceru Dagmar jsem moc neznala.“

Otec Evy Binnhackové byl ještě před válkou propuštěn z pozice úředníka Městského úřadu ve Strakonicích. Hrnčíř Marek, jeho přítel, jej pak zaměstnal jako účetního ve své kanceláři. S obsazením Československa a s protižidovskými nařízeními se zhoršoval i rodinný život česko-židovské rodiny Binnhacků.

Život rodiny Binnhacků za protižidovských nařízení

Babička s dědečkem umřeli ještě před transporty do koncentračních táborů, osud jim tedy ušetřil řadu utrpení: „V roce 1939 zemřela moje babička a k dědovi se nastěhovala nejstarší sestra mojí maminky. U nich jsem byla rok, než umřel děda. V roce 1940 jsem byla pokřtěná od profesora Antonína Voráčka, ale po roce 1936 již byly křty zakázány. Pan Voráček mohl mít z mého křtu velké nepříjemnosti.“

Po smrti prarodičů nastala protižidovská opatření: „V roce 1942 jsme všichni dostali židovské hvězdy a museli jsme je nosit po celou válku. Otec byl křesťan a chránil matku, ale já jsem byla Židovka a čekal se můj odchod do transportu. Dříve než matčin. Češi nám většinou dávali echo o transportech, tak mě otec vždy odvedl. Jednou mě třeba odvedl do Mutěnic, a když transporty odjely, tak jsem šla normálně domů. Nesměli jsme do kina, na veřejná koupaliště. Museli jsme chodit pod chodníkem, nesměli na něj vkročit. Nesměli jsme na žádná veřejná místa.“

„Měli jsme vyhrazený obchod, kde směli nakupovat pouze Židé. Otec byl ovšem křesťan a nakupoval u příbuzného předsedy vlády Berana, zatímco my Židé jsme nakupovali u Komárků. Komárková byla Židovka a její manžel byl křesťan. Měli jsme vyhrazený pult, kam jsme chodili nakupovat. Komárková měla povolení prodávat. Jednou šla pomoci svému křesťanskému manželovi do jeho poloviny obchodu, kde nakupovali tzv. árijci, někdo ji udal, a v zástěře, jak byla, ji odvezli do koncentráku. Za nějakou dobu přišlo poštou zpět její prádlo a ostatní věci. Byla logicky zabitá.“

Útěchou mohla být materiální pomoc nejen od Čechů, ale i od Němců: „Jedině otec měl potravinové lístky, my – já s matkou – jsme měly pouze oražené lístky a na nich nápisy Jude. Takže místo půl kila mouky jsme měly chleba, místo pěti rohlíků jsme měly pět deka mouky. Neměly jsme vůbec potravinové lístky, a tak jsme dostávaly minimální příděly. Pan Marek nám dával jeden dětský lístek. Nádobí v té době nebylo a výroba pana Marka se dala prodat nebo vyměnit za potraviny, čili nás tak zásobovali. Chodili nám jídlo nakupovat naši hodní sousedé, do obchodů jsme nemohly. Našimi sousedy byli např. chudí Němci Rottů a paní Rottová nám vždy večer přinesla něco k jídlu. Na druhé straně existoval velmi zlý Čech, před kterým jsme se museli mít na pozoru. Ovšem jeho dcera, když nekoukal, nám také pomáhala.“

„Němci podlehli davovému šílenství. Pár se jich ve Strakonicích chovalo slušně, ale horší byli zdejší příslušníci NSDAP. Ti byli mnohem horší než Němci z Německa. Babička z otcovy strany měla sestru, jejíž muž byl zarytý Němec. Nám vzhledem k příbuznosti neubližoval, ale byl to Němec jako poleno. Češi, až na našeho souseda, byli všichni slušní. České děti si za mnou chodily hrát, dospělí nám dávali uhlí, protože jsme jako Židé měli malé příděly.“

Ukrývaná na samotě mezi Prahou a Plzní

Rodiče museli jít do koncentračních táborů a malá Eva Binnhacková musela být ukryta: „V roce 1944 šel můj tatínek do koncentračního tábora Bystřice u Benešova, jelikož se s matkou nerozvedl. Šel tam dříve než moje maminka. Adresa tábora byla: Konzentrationslager Bystritz bei Beneschau. Dodnes si to pamatuji, psali jsme to tak na dopisy. Byl zavřený s Milošem Kopeckým nebo s Hugo Hassem. Když zavřeli mého otce, tak jsme vždycky na začátku měsíce našly potravinové lístky ve schránce na dopisy.“

„Když měla jít matka do transportu, mohl lékař napsat, že není transportu schopná, a nemusela by jít. Doktor o nás obou napsal, že fyzicky nejsme schopné transportu a prvním transportem jsme nešly. Až v roce 1944 napsali, že přijede transport pro neschopné. To by se šlo rovnou do plynu! A ta potvrzení od doktora byla velmi riskantní.“

„Po půl roce byla do Terezína odvlečena moje maminka a strýc mě odvezl na samotu u obce Kařez u Zbiroha. Na samotě u tety a u strýce nebylo žádné nebezpečí. Říkalo se tomu Na Bouchalce, byl to zájezdní hostinec na půl cesty mezi Prahou a Plzní. Měla jsem tam s sebou kamarádku Elišku Perlíkovou. Její tatínek pracoval u drah a všude mě brali s sebou, jako bych byla jeho dcera. Jinak se teta se strýcem museli starat o hospodu a neměli na mě čas. Sami měli své dvě děti, jedno bylo o devět let mladší a druhé bylo ještě miminko. To opatrovala moje babička. Kdyby nebylo jí, tak bych neprožila schovávání bez větší citové újmy. Teta se strýcem měli svých starostí dost. Mně bylo v té době jedenáct let a to je člověk nejvíce vázaný na rodiče. Babička mi říkala: ‚Táta se ti po válce vrátí, ale máma to nepřežije, Terezín je mnohem horší.‘ Tak jsem byla připravená, že matku už neuvidím.“

„Nevrátila se mámy sestřenice Ruthka, věkově byla stará se mnou. Nevrátil se ani se mnou starý Karel a ani Hanička, o šest let mladší“

Opětovné shledání s rodiči bylo radostné a zároveň smutné. Maminka v Terezíně málem zemřela hladem: „Dne 11. května zastavilo před hostincem nákladní auto, vyskočil otec a podal ruku mámě. Ta měla třicet šest kilo a byla dohola ostříhaná. Otec utekl k přátelům z Bystřice do Prahy těsně před koncem války a máma utekla 4. května z Terezína. Přijel pro ni jeden nádražák a odvezl ji do Prahy, kde se setkala s otcem. Otec při Pražském povstání hájil sokolovnu a máma stavěla barikády. Setkání s nimi bylo jednou z nejkrásnějších věcí v mém životě.“

Evina maminka prováděla prohlídky u odsouvaných Němců. Zkoumala, zda si Němci s sebou neberou nějaké drahocennosti. Zažila si dost utrpení, a tak Němcům spíš pomáhala: „My jsme měli po válce zvláštní příděly, tak máma vždy upekla piškot a přinesla ho i s mlékem té Němce, která stresem ztratila mléko. Maminka jí přibalila do plen drahé náušnice a řetízek, věděla, jaká hrůza potkala takové ženy v Terezíně. Tam byla svědkem, jak tam Rahm, SS Gruppenführer, udělal něco strašného. Přijel Červený kříž a Němci v Terezíně postavili houpačky a zařízení, aby viděli, co tam mají Židé za nádheru. Děti musely říkat: ‚Onkel Rahm.‘ [dlouze] Švýcaři odjeli a jedno dítě, protože bylo malé, řeklo: ‚Onkel Rahm.‘ [krátce] A on dítě pomocí koně udupal. Taková zvěrstva se děla. Moje máma Terezín prožila a měla tak rozbolestněné srdce, že by dětem ubližovat nemohla. Moji matku mlátili a ptali se na mě a ona řekla, že jsem se jí ztratila cestou.“

„Matka měla dvě sestry a s oběma se sešla v Terezíně. Kdyby nebylo nejstarší sestry, tak by si máma i její mladší sestra vzaly život, nevěřily totiž, že se vrátí a setkají se s námi. Nejstarší sestra je psychicky držela. Sama neměla děti a její manžel byl také v koncentračním táboře. Němci tam stříleli na počkání, máma si nedala říct a utekla. Náhodou se jí to podařilo. Rodiče nechtěli o svém osudu mluvit, rozmluvili se až v pokročilejším věku.“

Eva Binnhacková se společně s rodiči vrátila do Strakonic: „Když jsme se vrátili, tak tu ještě operovala americká armáda a probíhaly mše. Chodili jsme do synagogy a za americkým rabínem. Po odchodu americké armády jsme patřili pod Židovskou obec Písek, ale všichni byli pryč. Teď jsem registrovaná v Židovské obci Plzeň. Synagogy se předaly Českým bratrům za slib, že se budou starat o hřbitov. Pak ji zbourali, ale to se nedá nic dělat.“

Z války se Evě Binnhackové vrátilo pouze málo židovských kamarádů nebo příbuzných. Sama Eva vzpomíná na sestřenici Ruthku, kamarády Karla a Hanu – s nimi se už neviděla. Spoustu známých zahynulo v Terezíně a někteří putovali do Osvětimi, kde je čekala téměř jistá smrt. Původ ze smíšeného česko-židovského manželství oddálil transport a zvýšil tak šance na přežití.

„Moje vzpomínky na dobu se žlutou hvězdou jsou neveselé, nikam jsem nesměla a nikdo se mnou nesměl kamarádit. Zahynula celá rodina ze strany mojí maminky. Vrátily se pouze dvě její sestry, které byly provdané za křesťany.“

Po válce se otec vrátil ke svému povolání účetního v uhelných skladech a maminka pracovala jako úřednice na ČSAD. Eva Binnhacková pracovala jako rentgenová laborantka.

Poselství: „Já nedovedu pochopit neonacismus. Špatně chodím, ale klidně bych se šla prát. Podle mě je to špatnou informovaností. Dovedu pochopit, že v Německu se nacisté měli dobře a Hitlerův režim se jim líbil, ale nedovedu pochopit vzniklou situaci u nás. Dějiny se opakují, ale snad se lidé poučili. Doufám, že k ničemu podobnému nedojde.“

V roce 2008 nahrál a v roce 2009 zpracoval Luděk Jirka.