Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Tůmová (* 1950)

Otec nechtěl, abychom se stýkali s ostatními Romy

  • narodila se 15. května 1950 v Rokycanech do romské rodiny

  • v roce 1965 nastoupila do zaměstnání

  • v roce 1968 se jí narodil syn Petr

  • v roce 1974 si vzala Ladislava Tůmu

  • v letech 1978–1986 pracovala na dráze

  • od roku 2008 v penzi

  • do roku 2010 pracovala v nemocnici jako uklízečka

  • od roku 2017 členka spolku Manushe

Květuše Tůmová, za svobodna Tomášová, se narodila 15. května 1950 v Růžičkově ulici v západočeských Rokycanech, sedmnáct kilometrů od Plzně. Pochází z šesti sourozenců, tři děti zemřely v útlém věku. Rodina to velice těžce nesla. Zůstala starší Zdena, prostřední Květa a nejmladší Milan. „Táta se viděl ve Zdeně, byla ta chytrá, Milan byl miláčkem obou a já prostřední jsem si připadala jako outsider,“ vzpomíná.

O rodičích

Rodiče pocházeli z východního Slovenska, z okolí Prešova. Otec Štefan Tomáš se narodil v okrese Vranov nad Topľou ve vesnici Čaklov. Vyrůstal s matkou a měl jen jednu sestru. Svého otce nepoznal a nikdy sám o své rodině nemluvil. „Nevím, že tenkrát mě to nenapadlo vyptávat se táty na jeho rodiče, ale když jsem před několika lety jezdila po místech, odkud pocházeli naši, dozvěděla jsem se, že jeho otec měl být snad Slovák, ale nevychovával ho. Proč, to je záhada, babička po něm již nikoho jiného neměla, proto měla jen dvě děti, což bylo v té době neobvyklé.“ Doma se otec moc nezdržoval, často pobýval na statku u sedláka. Za druhé světové války sloužil povinnou vojenskou službu v Sabinově. Matka Irena, rozená Giňová, vyrůstala v Šarišských Sokolovcích (dříve Tolčemeš). Vyšla ze čtvrté třídy, naučila se číst, ale se psaním měla potíže. „Pamatuju si, když mi v patnácti poprvé máma poslala dopis. Musela jsem se smát, to bylo jedno dlouhé slovo, bez mezer. Když jsem přijela domů, tak jsem jí to začala vysvětlovat.“ Všechny vědomosti, které matka během let získávala, byly z knih. Měla dva bratry, jedním byl později známý romský spisovatel Andrej Giňa.

V roce 1942 bylo nařízeno Romům žijícím v Tolčemeši, aby si zbourali domy a odstěhovali se dva kilometry za vesnici pod Hinešku. „To bylo strašný, máma mi vyprávěla, jak dům, který její rodiče léta stavěli, museli krumpáčem pod dohledem policajtů rozbourat. Nikde neměli zastání. Děda byl místním kovářem a velice uznávaným člověkem, nejen u Romů. Dvě stě padesát let tam naši Romové žili společně se Slováky, jejich domy se nelišily. Táta tam rozbíjel svůj dům a po tváři mu tekly slzy. Tohle těm Slovákům máma nikdy neodpustila a už se tam nikdy nevrátila.“

Rodiče v pracovním táboře

V tu dobu se Květini rodiče do sebe zakoukali, ale Irenina maminka si tento vztah nepřála. Tušila, že Štefan není pro její dceru ideálním mužem a nevěřila mu. Jednoho večera vtrhli Němci k Romům do Tolčemeše a sebrali všechny práceschopné. Hnali je do Sabinova na policejní stanici, kde byli s Romy z jiných vesnic. „Celou noc stáli v té cele, nebo co to bylo. Nemohli se ani pohnout, jak bylo plno, žádné jídlo a pití. Romové byli sesbíráni i z jiných vesnic.“ Druhý den je odvedli do vagonů a vezli je do pracovního tábora v Plavči. „Máma nám vyprávěla, že s nimi opravdu krutě zacházeli. Dívky tam byly znásilňovány a i mámu chtěl ten jeden Němec znásilnit, ale naštěstí ji schovali do sena.“ Rodičům se z Plavče podařilo po třech měsících utéci. Otec i strýc se připojili k armádě Ludvíka Svobody. Přidali se k vojsku a postupovali k Praze. Otec zde dokončil vojenskou službu a vrátil se pro Irenu.

Život v Čechách

Po roce 1945 matčini rodiče s nevlastním bratrem Karoľem tajně odjeli do Čech za prací. Nejprve přijeli do Prahy, kde žili na svobodárně Těšnov. S bydlením to nebylo růžové, chtěli mít byt pro sebe. Doslechli se, že v Rokycanech je dostatek práce i s ubytováním. Usadili se zde a postupně přijížděly další rodiny nejen z Tolčemeše, ale i z okolí Prešova. Zaměstnání našli v Kovohutích (dříve Patronka) a na stavbách. Otec si velice rozuměl s Čechy, byl rád v jejich společnosti, měl spoustu známých. Dostali byt v činžovním domě v Růžičkově ulici, kde prožili téměř celý život. Dnes již dům na místě nestojí.

„Byla jsem pořád u babičky, tam se odehrával veškerý můj život, tam jsem to moc milovala a babička moc hezky vyprávěla. Doma muselo být ticho. Táta byl hroznej za mlada, veškerá práce v domácnosti a starost o děti patřila mámě. Táta jenom kamarády a za ženskýma. Od nás dětí vyžadoval, abychom byly hodné a nedělaly mu nikde ostudu, a moje máma byla opak táty. Strašně hodná a tichá ženská, která milovala knihy a filmy. Ale táta byl zvláštní člověk, nechtěl, abychom se stýkali s ostatními Romy.“ V 60. letech se otec stal soudcem z lidu a na svoji funkci byl velice pyšný. „Stávalo se, že za ním občas přišli Romové, kteří měli problém se zákonem, zeptat se na svoji situaci.“

Školní léta

Na základní školu nastoupila Květa s bratrancem Miroslavem Giňou. Zde si začala uvědomovat propastné rozdíly mezi Romy a Neromy. „To už ti začali dávat najevo, že jsme jiní. Když se někomu něco ztratilo, okamžitě šli za námi, nebo když se našly vši. Zamkla jsem se ve škole na záchodě a nechtěla jsem vylézt, pak se mi omlouvali a já vylezla, brala jsem to jako strašnou křivdu.“

V roce 1962 Květin otec koupil televizor, kvůli kterému se pak rodiče občas pohádali. „Máma chtěla koukat na filmy, táta jen na zprávy a dokumenty. A tak jsme se opět vrátili ke knihám, táta knihy neměl rád a máma milovala historii, on ne.“ Ve škole se Květa snažila být nejlepší, dobře se učila a chtěla se stát právničkou. „Hodně záleželo na učitelkách, jak jsme se v té škole cítili, když byla učitelka zaujatá vůči nám, tak to bylo hrozné, ale nezapomenu na starší učitelku z Prahy, ta nás měla ráda a bylo to znát a škola nás opravdu bavila. Motivovala nás. Taky tam dlouho nezůstala.“ Starší sestra Zdena se velice dobře učila. „Chodila do vyšší třídy a měla vstřícné učitelky, které se o ni zajímaly.“ Byla přijata na gymnázium, otec na ni byl velice pyšný, školu ovšem nedostudovala. Po dvou letech přestoupila na hotelovou školu, tu opět nedostudovala, vdala se a otec zaplatil pokutu ve výši 50 000 Kčs za to, že nedostudovala.

Podle tvrzení paní Květy v roce 1964 vyšlo nařízení, že ve třídách na druhém stupni nesmí být více než jeden Rom. „V deváté třídě nás s Mirakem rozdělili a ještě navíc mě přendali do jiné školy. To bylo nějaké nařízení za komunistů, nevím, jestli z vlády nebo z výboru, že nesmějí být dva cikáni v jedné třídě, a tak jsem putovala do jiné školy. Tam to bylo hrozné, ty děti se bouřily, že jim zaneřádím třídu, ta diskriminace tam byla opravdu velká.“ V té době se paní Květa začala seznamovat s ostatními Romy, ale potají. „Jo, kdyby mě táta viděl na náměstí bavit se s holkama, to by mi dal.“ Pocházela z jiného prostředí a znala jenom maminčinu nejbližší rodinu. Místo střední školy nastoupila Květa do Kovohutí jako dělnice. Otec si nepřál, aby pokračovala ve studiu. „‚Tak když ona nedodělala školu, tak ty ji tuplem nedoděláš!‘ A bylo vymalováno.“

Dospívání

V roce 1964 strýc Andrej založil hudební uskupení Sextet. Z velké části ho tvořila příbuzenstvo a Květa s bratrancem Miroslavem v něm zpívali. Andrej Giňa složil kapelnické zkoušky a na povinných přehrávkách se umístili velice dobře. „Už ani nevím, jak se to stalo, že jsem s nimi začala zpívat.“ Skupina v této formaci působila do roku 1966. Repertoár tvořily moderní české písně, ale i ty dechové. Zpívalo se výhradně v češtině, asimilační politika vůči Romům zapříčinila omezování romštiny na veřejnosti. „To byly krásné časy, moc jsme se nasmáli, jezdili jsme hrát na český zábavy, byla jsem strašná trémistka a Mirak mě musel držet za ruku, dokonce do mě kopli rum, abych se přestala třást.“

V té době bylo Květě šestnáct, seznámila se s mladíkem a po dvouleté známosti porodila v roce 1968 syna Petra. Vztah byl velice bouřlivý a nechtěla v něm dál pokračovat. Po dvou letech se vdala za jiného muže a narodila se jí dcera Vladěna (1970). Manželství bohužel nevydrželo a po čtyřech letech neustálých hádek se rozvedli. Po rozvodu stále nenacházela klid a v roce 1974 prchla před bývalým manželem do Prahy. Bydlela na svobodárně a tam se seznámila s Ladislavem Tůmou. Po roce se vzali a narodila se jim dcera Adéla. Přestěhovali se zpět do Rokycan a dostali byt ve stejném domě jako rodiče a babička. „Nakonec si i táta Láďu oblíbil, byl starší o tři roky, ale když jsem ho přivedla domů, tak si táta myslel, že mu je patnáct, vypadal mladě.“

A vždy když se něco dělo, byla jsem tam

Pamětnice se zajímala o problémy a práva Romů a často se stávalo, že byla přivolána k nějakému incidentu. „Nejhorší bylo, když někoho nechtěli někde obsloužit, tak jsem se do toho vložila.“ Psala stížnosti a trvala na prošetření daného incidentu. V roce 1975 byla spolu s Josefem Horvátem přizvána do bytové komise. „My jsme byli jen dva a jich bylo dvacet, takže jsme toho moc nedokázali, ale občas se stávalo, že někdo ten byt nakonec dostal.“ Práva sice paní Květa nevystudovala, ale pomáhala, jak jen nejlépe dokázala. Byla známá na úřadech. „A to už jsi viděla ty pohledy, ty zamračený pohledy, už je tady, bude zase dělat problémy!“ Několikrát kvůli jejím stížnostem nastalo veliké prošetřování a lidé často po jejím zásahu přicházeli o místa.

V roce 1978 se jí podařilo udělat zkoušky na „vozovou“. Jejím hlavním úkolem bylo odbavování nákladních vagonů na železnici v Rokycanech. Podle slov paní Květy byla tato práce velice náročná. „V hlavě jsi musela mít počítač. Já dělala odjezdy. Trvalo mi tři roky, než jsem se naučila perfektně svoji práci a mohla se začít učit jinou pozici. I dnes, když vidím číslo vlaku, okamžitě vím, co je to za vagon a kolik má náprav. Z čísla vyčteš všechno.“ Policejní kontroly probíhaly stále, měla dokonce pocit, že byla určitou dobu sledována. „Šla jsem z práce a policajti zastavili jenom mě, chtěli občanský průkaz. Ptala jsem se jich, jestli se nechtějí kouknout také do kabelky, možná že tam mám schovaný vagon. Podali mi průkaz a já šla.“

Rodinný život

V roce 1981 se jí narodila poslední dcera Blanka a v roce 1986 se odstěhovali do Benešova nad Černou v okrese Český Krumlov. „To už dál prostě nešlo snášet, pořád jen samé kontroly a hlídání, začínala jsem se bát i o holky, a tak jsme odešli.“ Získala práci jako vedoucí benzinky. V roce 1991 jí zemřel otec. Po čtrnácti letech se vrátili zpět na Rokycansko. Spolu s manželem si koupili hospodu v Hlohovičkách. „No, a vlastně zanedlouho Láďa zemřel, byl to opravdu moc moc hodný člověk. Já byla ta ukecaná a on byl jako zakřiknutej.“

V roce 2003 přijala práci terénního sociálního pracovníka, ale projekt po půl roce skončil. Poté až do roku 2010 pracovala jako uklízečka v nemocnici, přičemž od roku 2008 byla v důchodu. Květa je velice aktivní, stále pracuje a pořád se snaží pomáhat, když vidí bezpráví. Jejím koníčkem v současné době je sestavování rodokmenu a rodinná historie. Od roku 2017 je členkou pražské skupiny aktivních žen Manushe, zabývající se podporou a postavením Romek ve společnosti. Společně s Ilonou Ferkovou se věnují pořádání kulturních akcí v Rokycanech. „Ať to bylo tenkrát, jak to bylo, ale měla jsi zastání, jasný rasismus byl, ale ne v takové míře jako je dnes. Byl skrytý. Dříve, když se něco takového přihodilo, tak se to opravdu prošetřilo a padaly hlavy. Co dnes? Když mi bylo šestnáct, tak jsem přemýšlela o tom, co bude za deset, dvacet, třicet let, kam se Romové posunou. Naivně jsem si myslela, že tu budou doktoři a právníci. Jsou, ale pořád jich je málo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective (Stanislava Mikova)