Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Tůma (* 1946)

Hlavně nehraj české desky, říkali diskžokejům svazáci

  • narodil se 26. dubna 1946 v Mělníku

  • po roce 1965 hudební publicista, dramaturg, moderátor rozhlasových pořadů

  • kvůli dráze hudebního publicisty přerušil studia VŠE

  • v době normalizace už se na školu vrátit nemohl

  • v 70. a 80. letech objížděl republiku jako diskžokej

  • externě spolupracoval s Československým rozhlasem, Československou televizí a časopisem Mladý svět

  • v letech 1991–1993 byl šéfredaktorem časopisu Melodie

  • po roce 1993 působil v TV Nova

  • v současnosti (2019) moderuje pořad Větrník na Radiu Beat

  • je autorem knih o hudbě, cestování a víně

Odmalička byla jeho hlavní zálibou hudba. Narodil se 26. dubna 1946 v Mělníku, kde jeho maminka šila pro kočárkárnu TDV a otec ve stejném podniku dělal montážního dělníka. „Dělnický původ“ rodičů ho zaštítil na gymnáziu i později na vysoké škole. Zároveň rodiče dbali na vzdělání dětí, takže už jako kluk se soukromě učil anglicky i německy. Na základní škole hrál na housle v cimbálové kapele, když přestoupil na mělnické gymnázium, s kamarády založil dixielandovou kapelu a z houslí přesedlal na trubku.

„Pak přišel rock and roll a ten mě dostal – jako spoustu mladých lidí té doby,” říká Jaromír Tůma. “Jenomže v Mělníku jsme byli trochu na zapadákově. Ve třídě jsme se rozdělili na dva tábory. Já jsem fandil Amerikánům, jako byl Elvis Presley, a ti druzí zase fandili Semaforu.“ V bigbeatové kapele hrál pro změnu na kytaru. Skládali si vlastní písničky a pořádali školní hudební estrády.

Psal do Melodie, vysílal Mikrofórum

Jaromír se zajímal o hudbu i teoreticky a zjišťoval si všechny dostupné informace, třeba při poslechu ze Západu vysílajícího Radia Luxembourg. „Na velmi mizerném rádiu s úniky a se šuměním hráli muziku mého srdce. Já jsem byl zvyklý si dělat poznámky, tak jsem si zapisoval názvy skladeb.“ Když v roce 1963 začal vycházet hudební měsíčník Melodie, zaměřený na domácí i zahraniční pop music a jazz, kupoval ho pravidelně. O dva roky později – to už studoval ekonomiku zahraničního obchodu na pražské Vysoké škole ekonomické (VŠE) – na vyzvání šéfredaktora Lubomíra Dorůžky v Melodii uveřejnil svůj první článek. “Napsal jsem mu, že tam má nějaké chyby, právě pokud jde o zpěváky pop music, tak mě pozval, abych se ukázal.“

S Dorůžkou si padli do oka, takže s Melodií zůstal Jaromír Tůma spojený dalších téměř 30 let. Brzy se stal exkluzivním dopisovatelem tehdy mimořádně populárního časopisu a hudba ho zcela pohltila. Stal se také jedním z dramaturgů Gramofonového klubu hudebního vydavatelství Supraphon a od roku 1966 měl svůj blok v oblíbeném rozhlasovém Mikrofóru – pásmu hudby, rozhovorů a aktualit pro mladé lidi. Uváděl tu nová hudební alba, českému publiku představil třeba Cata Stevense.

Ohromilo nás, když přijela anglická skupina

Druhá polovina šedesátých let byla zlatou dobou i pro bigbeatovou a populární muziku. Jaromír chodil do nově vzniklého hudebního New clubu ve Vršovicích, kam směli jen muzikanti a jejich hosté. “Členové byli Olympic, Matadors, Petr Novák a jeho skupina, později Rebels, Michal Prokop – tedy Framus Five – a asi tři nebo čtyři publicisté. To jsem byl i já, ale třeba i Jan Křtitel Sýkora, Hynek Žalčík, pochopitelně Jirka Černý. Tak jsme tam chodili, byli jsme tam někdy celý den – nebo spíše celou noc – u kofoly a rumu a debatovali jsme a diskutovali.”

Zřejmě v New clubu také vznikl nápad na tzv. 1. beatový festival, který se v roce 1967 konal ve velkém sále Lucerny. “To byla další věc, na kterou můžeme být hrdí. Byl jsem na všech třech festivalech [1967, 1968, 1971] dramaturgem, byl jsem porotcem a samozřejmě jsem o tom psal do Melodie. Bylo to ohromné.” Úspěch festivalu roku 1967, na němž vystoupili třeba The Primitives Group, Framus Five, Olympic nebo Rebels, odstartoval éru slavných koncertů v Lucerně. “Když tam potom přijížděly maďarské skupiny, polské a sem tam maličko i nějaká ta západní – když přijela třeba anglická skupina The Nice s varhaníkem Keithem Emersonem, tak to nás všechny ohromilo, omámilo, ohúrilo! Z dnešního pohledu je to nepopsatelné – protože jak to vykládat dnešním lidem, kteří si můžou vybrat za týden tři čtyři zahraniční špičkové kapely v našich klubech?”

Hudebnímu kvasu učinila konec sovětská okupace, byť svobodnější atmosféra, které se muzikanti v šedesátých letech nadechli, ještě pár let vydržela. V letech 1969–1970 se dokonce Melodie rozšířila o pravidelnou čtrnáctidenní přílohu Aktuality Melodie, do níž Tůma intenzivně přispíval. I proto se rozhodl ve čtvrtém ročníku přerušit studium, ačkoliv už měl napsánu diplomovou práci. Škola mu to schválila, když se však v roce 1970 chtěl ke studiu vrátit, vedení se mezitím vyměnilo a nová normalizační garnitura mu přerušení neuznala, chtěli po něm, aby studoval od začátku. To odmítl, a tak musel zapomenout na vysokoškolský titul i na slíbené místo v podniku zahraničního obchodu pro dovoz a vývoz kulturních statků Artia.

Hlavně nehraj české desky!

Začal tedy dělat tzv. diskotéky – objížděl republiku a v klubech a kulturních centrech pouštěl muziku k tanci, nebo tzv. “poslechovky”, které snesly i náročnější dramaturgii. Výhodou bylo, že jako diskžokej Pražského kulturního střediska (PKS) měl svobodné povolání a nepodléhal jinak všeobecné povinnosti být zaměstnán. “To byla výhra! Neměl jsem kádrováky, byl jsem volný, svým způsobem svobodný.” PKS se sice snažilo dohlížet na skladbu diskoték: jen čtvrtina písniček mohla být západní provenience, další čtvrtina ze socialistických zemí a celá polovina měla pocházet z domácí produkce. “Ve skutečnosti to žádný diskžokej nikdy nedodržoval. Vždycky jsme někam přišli, tam byli místní svazáci a ti řekli: ‚Prosím tě, hraj, co chceš. Hlavně nehraj české desky.’”

Na západní muziku byli zvědaví všichni. I děti z komunistických rodin, které tvořily značnou část návštěvníků diskoték. Zatímco jako publicista rockové muziky se podle svých slov pohyboval mezi “somráky”, diskotéky zhusta navštěvovali “veksláci”. Privilegovaní synkové, kteří mohli cestovat, se v sedmdesátých a osmdesátých letech sbližovali se západní pop-kulturou a ta socialistická jim přestávala stačit. “Tihle veksláci všichni jezdili na Západ, všichni byli zajištění. Někteří, ti slušnější, mi vozili desky. Seznámili jsme se na diskotéce, on třeba přišel a říkal: ‚Hele, ty, nemáš tu novou desku Demise Roussose?’ ‚No nemám – My Friend the Wind.’ ‚Hele, já jsem si ji přivezl, tak já si to stáhnu a prodám ti to za kilo.’ Takhle jsem si ty desky opatřoval.”

Tažení proti nové vlně 

Sedmdesátá léta prožil hlavně s diskotékami. Po zrušení čtrnáctideníku Aktuality Melodie v roce 1970 – předtím hlavním prostorem pro jeho publikování – psal kromě toho stále ještě do měsíčníku Melodie. Ten si svou kvalitu udržel do konce roku 1983, kdy byl dosazen “bolševický” šéfredaktor Kratochvíl, který časopis podřídil normalizačním představám o socialistické kultuře – v souladu s probíhajícím ideologickým tažením proti hudební nové vlně – a téměř všichni dosavadní redaktoři včetně Tůmy z Melodie odešli.

“To byla pro rockovou a populární hudbu opravdu krutá, nesnesitelná léta.” Režim si již netroufl na monstrproces, jakým byl ten proti undergroundu a kapele The Plastic People of the Universe v roce 1976. Tlak byl ale značný, cenzura zesílila, někteří muzikanti (např. Vladimír Mišík nebo Pražský výběr) dostali zákaz koncertování. V režimním tisku se znovu objevila nenávistná propaganda: jedním z prvních projevů byl štvavý článek v Tribuně po festivalu v Kaplici v roce 1981, v podobném duchu hřímala Tribuna o dva roky později v článku ‚Nová vlna se starým obsahem’.

Do redakce Mikrofóra vtrhla milice

Tůma po odchodu z Melodie dostal prostor v týdeníku Mladý svět – měl tam svou hudební stránku. Dál jezdil s diskotékami a kromě toho uváděl i “rozhlasovou hudební diskotéku” – pořad Větrník na rádiu Vltava. Stále byl také externím redaktorem rozhlasového Mikrofóra. To se během sametové revoluce jako první z redakcí Československého rozhlasu postavilo na stranu studentů.

“V Mikrofóru samozřejmě byli členové strany, ale byli to lidé s báječnými názory, kteří řekli: ‚Ne, my stojíme za studenty, my půjdeme na Václavák a budeme vysílat přímo z Václaváku.’ A taky že ano – už dvacátého odtamtud vysílali. Potom přišel krizový den, kdy se začalo říkat, že za Prahou jsou tanky a že určitě bude zásah. My jsme vysílali stejným, dá se říci progresivním způsobem dál, když najednou do redakce vtrhl ředitel rádia s oddílem Lidových milicí a řekl: ‚Okamžitě to zastavit a půjde jenom hudba!’ Já jako bych to tušil, jsem měl s sebou všechny správné desky. Nasázel jsem tam asi 17 písniček – a v nich bylo řečeno všechno.”

Po převratu už to byl jiný svět

Na sametovou revoluci je hrdý, přesto po listopadu přišlo i zklamání, že věci, které se mu za socialismu dařily, už nebudou fungovat jako dřív. Diskotéky se zkazily. V podniku Družba, kde měl před revolucí jako diskžokej stálé angažmá, se skokově zvýšilo vstupné, Češi tam přestali chodit. Rozhlasová stanice Vltava zrušila pořad Větrník. Melodie se už v roce 1988 pokusila vrátit k původnímu stylu, v letech 1991–1993 ji Jaromír Tůma šéfredaktorsky vedl. „Pak to už přešlo do nějakých těch podnikatelských hrátek. Časopisu se chopili lidi, se kterými jsme my už nechtěli spolupracovat, a já jsem z Melodie odešel do tehdy vznikající televize Nova.“

Na Nově připravoval mimo jiné oblíbený pořad Eso s moderátorkou Terezou Pergnerovou. „V devadesátých letech jsem se konečně seznamoval s těmi americkými muzikanty.“ Za prací i soukromě vyjížděl do ciziny, plnil si hudební sny, které za socialismu nebyly splnitelné. Vzpomíná například na cestu do Anglie za Nickem Cavem. Osm let působil jako editor v české mutaci Playboye (tehdy to byl, jak říká, “literární časopis”, jehož šéfredaktorem byl Arnošt Lustig) a do Playboye přispívá dodnes. Od roku 2005 také moderuje obnovený pořad Větrník, který převzalo soukromé Radio Beat.

Věnuje se i publicistice a psaní knih. Na kontě má již množství titulů, kromě hudby psal i o cestování či vínu. Po smrti rodičů se vrátil do rodného Mělníka a kvůli kontaktu s lidmi, který má rád, si přivydělává i jako průvodce na mělnickém zámku. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV