Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Trojanová (* 1922)

Tři dny jsme míchaly povidla, abychom měly na lívance pro děti

  • narodila se 25. července 1922

  • otec Karel Nevole provozoval obchod s dřívím a uhlím

  • absolvovala Střední odbornou školu pro ženská povolání v Chrudimi

  • byla zaměstnána v uhelných skladech a v textilním podniku Plyšan

  • má jednu dceru, jednu vnučku a jednoho pravnuka

  • byla členkou organizací Junák a Sokol

Paní Dagmar Trojanová, rozená Nevolová, spatřila světlo světa 25. července 1922 v Hlinsku. Její tatínek Karel Nevole byl tehdy v tomto městě správcem pily. Když byla pila dva roky poté zrušena, zúročil pan Nevole své dosavadní zkušenosti a začal obchodovat s dřívím a uhlím. Paní Nevolová byla ženou v domácnosti. V roce 1928 se jí narodila druhá dcera Jana, která později vystudovala farmacii a byla zaměstnána v Hlinsku v lékárně. Obě sestry prožívaly až do vypuknutí druhé světové války krásné a bezstarostné dětství.

Škola, zaměstnání a rodinný život

Po završení základního stupně školní docházky (dívčí školy a následného ročního pokračovacího kurzu v Hlinsku) odešla Dagmar Trojanová na rok do Prachatic, kde docházela do německé školy, aby se zdokonalila v němčině. Poté navštěvovala Střední odbornou školu pro ženská povolání v Chrudimi. Tuto školu zakončila po třech letech závěrečnými mistrovskými zkouškami. Následně absolvovala roční praxi v Pardubicích, odkud chtěla odejít na další studia do Brna. Její plány však zhatilo zavření vysokých škol nacisty v listopadu 1939. Nasazení na nucené práce do Německa se paní Trojanová naštěstí vyhnula, protože její otec ji za války zaměstnal ve svém podniku.

Koncem války přišla těžká rána – smrt milovaného otce. Dagmar Trojanová po něm převzala společně s matkou řízení tehdy již docela velkého obchodu. Po tzv. Vítězném únoru 1948 byl však tento rodinný obchod znárodněn a paní Trojanová se musela nechat zaměstnat v uhelných skladech. Tam pracovala do roku 1957, kdy nastoupila do Národního podniku Plyšan, což byla známá textilní továrna. Zde zůstala až do důchodu.

Manžel paní Trojanové byl zaměstnán v úhelných skladech a v komunálním podniku. Ve volném čase se Jaromír Trojan (1922-2002) věnoval malování obrazů. Po sedmi letech se manželé Trojanovi rozvedli. Narodila se jim jedna dcera, kterou obyvatelé Hlinska znají jako knihovnici místní městské knihovny. Dagmar Trojanová má dnes jednu vnučku a jednoho pravnuka, ze kterého má velikou radost.

Skautská léta

Ke vstupu do skautské organizace Dagmar Nevolovou-Trojanovou zlákala její kamarádka ze Sokola Vlasta Otradovská-Hörzenbergerová patrně roku 1937. Svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Dodnes ráda vzpomíná na svoji báječnou vedoucí Žofii „Žošku“ Bláhovou-Císařovou, která podle ní skautingem opravdu žila, na obrovské nadšení a na velké slavnostní táborové ohně, ke kterým dorazili i skauti z Chrudimi či Litomyšle. Na sestře Bláhové oceňovala především její upřímnost, smysl pro spravedlnost a schopnost řešit konfliktní situace. Z dalších vedoucích měla ráda Věru Císařovou-Sadílkovou, Hedu Pošvářovou-Akrmanovou a Květu Ruprechtovou-Ježdíkovou. Ze svých vrstevnic se přátelila s Marií Šmahlovou-Prokopovou a Libuší Stehnovou-Maňáskovou. „S Marií si rozumím doteďka a s Líbou jsem si rozuměla až do její smrti,“ zdůrazňuje paní Trojanová, že se v obou případech jednalo o celoživotní přátelství.

Nezapomenutelné byly také výlety do přírody a dva skautské tábory, kterých se sestra Nevolová-Trojanová zúčastnila. Konkrétně se jednalo o tábor hlineckých skautek u Možděnice v roce 1938 a poslední předválečný tábor světlušek (tj. mladších skautek) u Proseče o rok později. Zvláště první z nich byl pro tehdy šestnáctiletou skautku neopakovatelným zážitkem. Krásné vzpomínky nezastínila ani noční průtrž mračen, která zaplavila louku s tábořištěm vodou až do výšky kolen. Její následky pomáhali odklízet i skauti, kteří dorazili z Hlinska.

Na tábor v roce 1939 odjela Dagmar Trojanová již jako pomocnice vedoucí Věry Císařové. S děvčaty vyrážely na nedaleké koupaliště nebo do lesa na borůvky. Na táboře si vařily vlastní borůvková povidla na lívance. „To jsme tři dny míchaly povidla, abysme měly na lívance pro děti. Děti byly nadšený, ty rády sbíraly borůvky, protože vždycky půl ešusu jsme od nich dostaly, půl jsme jim nechaly...“ vybavuje si Dagmar Trojanová. Na bezpečnost tábornic dohlíželi starší členové chlapeckého oddílu, kteří se vždy po několika dnech střídali. Výjevy z táborového života se dochovaly na krátkém filmu „Den v táboře světlušek“, který pořídil hlinecký fotograf Karel Šrámek, otec jedné z účastnic tábora. Dagmar Trojanová si vzpomíná, že na natáčení filmu se aktérky předem připravily. Film začíná budíčkem a končí večerním táborovým ohněm. Jak podotýká, u táboráku se vždy zpívaly krásné písničky, z nichž některé si skauti skládali sami.

Z těch Němců na mě šla hrůza,“ líčí Dagmar Trojanová, co prožívala 15. března 1939, když Československo obsazovala německá armáda. Tato atmosféra strachu a nejistoty se na poslední předválečný tábor hlineckých světlušek naštěstí nepřenesla. Ten se prý navzdory politické situaci odehrával v klidu a idyle, což je patrné i ze zmíněného filmu.

V roce 1940 byl Junák rozpuštěn nacisty. Vzhledem k těžké rodinné situaci po úmrtí svého otce roku 1944 se Dagmar Trojanová ke skautingu po válce již aktivně nevrátila. Jak ale sama říká, i krátké období, které prožila ve skautském oddíle, ji ovlivnilo na celý život. Čím konkrétně ji obohatilo? „Soudržností, kamarádstvím, jeden druhýmu pomáhal. Všechno bylo takový přátelský, žádný rivalství, závist – nic takovýho jsem tam nepoznala,“ vzpomíná na svá skautská léta paní Trojanová s odstupem několika desetiletí.

Dnešním skautům by přála, aby měli ze skautování stejnou radost jako její generace, aby byli upřímní a aby na sebe byli laskaví. Přála by si, aby nebyli závistiví a zlí. Mrzí ji, když si děti nedovedou nic odpustit.

Sokol – cvičení a slety

Kromě skautingu chodila Dagmar Nevolová-Trojanová také do Sokola a bavily ji ruční práce (šití, vyšívání, pletení, háčkování). Sokolkou se stala již od druhé třídy základní školy. V tom ji nepochybně podporoval její otec, který dělal hlineckým sokolům pokladníka. Hlinečtí sokolové organizovali vlastní veřejná cvičení nebo jezdívali cvičit do okolních měst a vesnic (například do Chrudimi nebo do Holetína). V hlinecké sokolovně se také konala představení ochotníků a loutkového divadla.

V roce 1938 se Dagmar Trojanová zúčastnila jako dorostenka X. všesokolského sletu v Praze. Na sletu se podle ní mísilo napětí a nadšení, strach o svobodu a odhodlání bojovat za národ. Samotné cvičení i účast ve slavnostním průvodu pro ni byly nádherným a nezapomenutelným zážitkem, který byl ještě umocněn návštěvou Smetanovy opery Prodaná nevěsta v Národním divadle. Dalšímu sletu v roce 1948 již paní Trojanová přihlížela jen jako pozorovatelka.

POZNÁMKY

K uzavření českých vysokých škol došlo 17. listopadu 1939 v reakci na protinacistickou demonstraci, která se rozpoutala při příležitosti posledního rozloučení se zastřeleným studentem Janem Opletalem – viz http://www.pametnaroda.cz/anniversary/detail/id/22?locale=cs_CZ [cit. 17. 11. 2013].

Vedoucí hlineckých skautek „Žošku“ Bláhovou (1908-1986) velmi pozitivně hodnotily i další hlinecké pamětnice – jmenovitě Marie Prokopová (HOMOLKA, Vojtěch: Marie Prokopová. In: Pametnaroda.cz [online] 22. 10. 2012 [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/story/prokopova-marie-1922-1739) a Alena Lorencová (HOMOLKA, Vojtěch: Alena Lorencová. In: Pametnaroda.cz [online] 29. 12. 2011 [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/story/lorencova-alena-1924-1646). Lubomír Šrámek o Ž. Bláhové ve svých vzpomínkách píše, že byla v Hlinsku „duší dívčího skautingu a mnohaletou vedoucí oddílu“. Viz ŠRÁMEK, Lubomír: Jak jsme v Hlinsku skautovali ve třicátých letech, Zlín 1983, s. 20. Dostupné z: http://skauthlinsko.ic.cz/archiv/sramek_vzpominky.pdf [cit. 24. 6. 2013]. Ž. Bláhová pracovala jako zapisovatelka u soudu v Hlinsku.

Věra Císařová (1919-1983) byla mladší sestrou významného skautského činovníka Antonína Císaře (1902-1968), pozdějšího manžela Žofie Bláhové. V roce 1939 byla vedoucí tábora hlineckých šotků (světlušek), který se konal Na Borku u Proseče, zatímco Ž. Bláhová na stejném místě tábořila se skautkami. Z těchto táborů se dochoval kvalitní osmimilimetrový film, který pořídil hlinecký fotograf Karel Šrámek (narozen 1894).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Vojtěch Homolka)