Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Trojáková (* 1933)

• narozena 30. září 1933 v osadě Feketanské v Rumunsku

• Slovenka z Rumunska

• žila ve slovenských osadách Šarany a Valkovanské

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• do roku 1962 žila v Kunčicích

• v roce 2017 žila v Javorníku

Dřevěná chalupa bez vody a elektřiny, pole a pastviny na strmých a těžko dostupných kopcích, k nejbližšímu obchodu nebo škole několik kilometrů prošlapanými pěšinkami, vlci neustále ohrožující stáda ovcí, tak přesně v takovém místě prožila své dětství Františka Danielová.

Měli jen své ruce

Františka Trojáková, dívčím příjmením Danielová, se narodila 30. září 1933 jako nejstarší z devíti dětí rodičům Štefanovi a Marii Danielovým. A to ještě prvorozený Janko zemřel tři měsíce po porodu. Svou rodnou osadu v pohoří Plopiš (Munţii Plopişului) zná jen pod slovenským názvem Feketanské. Nejspíše spadala pod obec Negreni, které se slovensky říkalo Feketov a stála v župě Cluj v Rumunsku. Její rodina patřila mezi Slováky žijící v kopcích v bihorsko-salajské oblasti na severozápadě Rumunska. V desítkách obcí a osad tam až do roku 1947 žilo kolem třiceti tisíc Slováků. V tomto kraji nežili osamoceně a sousedy v okolních obcích jim dělali nejen Rumuni, ale také silně zastoupená maďarská menšina.

Jak se do této oblasti dostali předci, Františka Trojanová neví, nejspíš však podobně jako ostatní Slováci. První slovenští osadníci tam přišli na konci 18. století, kdy toto území spadalo do Sedmihradska, jež bylo součástí habsburské monarchie. Na těžbu dřeva a příslib půdy je tam tehdy pozval kníže Baranyia. Další Slováci přišli z území Oravy, Kysuc a Gemere v druhé vlně kolonizace v letech 1811 až 1820 na pozvání knížete Bánffyho. Na základě Trianonské mírové smlouvy se po první světové válce stalo celé Sedmihradsko součástí Rumunska a místní Slováci jeho občany.

Když bylo Františce pět let, rodina se přestěhovala k jejím prarodičům do další blízké slovenské obce Šarany (rumunsky Şerani). Následně si rodiče pronajali pozemky v jen několik kilometrů vzdálené slovenské osadě Valkovanské spadající pod obec Sub Cetate (maďarsky Valko Varja). Podle pamětnice šlo o jednu z nově založených slovenských osad s asi padesáti domy rozesetými po okolní krajině. Otec tam pak za pomoci přátel postavil dřevěný domek. „Všechno tam nosili na ramenou. Nepoužívali ani koně, protože to bylo drahé,“ vypráví pamětnice.

V roce 1941 se rodina do osady přestěhovala. Hned poté se museli pustit do obdělávání pronajatých pěti hektarů půdy. Jenže šlo o bývalý les plný pařezů a náletových stromků, na němž se nedal použít pluh, a tak rodiče museli vše zúrodňovat jen pomocí motyček. Vzhledem k rozloze a členitému terénu, který byl plný strmých svahů, muselo jít o neuvěřitelnou dřinu. „Táta to tam vysekal a nechal do jara ležet. Říkalo se tomu požáry. Celé pole se vypálilo a do toho se motykou zakopalo takzvané zimní obilí.“

Jako nejstarší z dětí musela už od ranného dětství pomáhat i Františka. Vařila a starala se o mladší sourozence, pásla husy a ovce a také pracovala na poli. „Jak jsem udržela motyčku, už jsem musela kopat,“ vypráví. Její vzpomínky z dětství jsou spojeny právě především s prací. I hračky si vyráběla sama a ani do školy kvůli práci a několikakilometrové vzdálenosti nikdy nenastoupila, tudíž za sebou nemá jediný den obecní školy. Sama říká, že žena v jejich kraji musela hlavně umět vařit a starat se o domácnost a hospodářství. Slováci v tomto kraji žili v patriarchálních rodinách, což vzhledem k časté náklonnosti místních mužů k samohonce mnohdy nebylo jednoduché. „Tam neexistovalo, aby se žena rozvedla. Ženy tam byly víceméně služky a ne manželky. Co řekl chlap, tak to muselo být.“ Františka Trojáková také vzpomíná, že neustále pracovně zaneprázdnění rodiče na ni neměli příliš času. „Nevím, co to je pohladit, nevím, co je to dostat pusu. Nevím, co je to láska od rodičů. Ale nezazlívám jim to. Oni tak byli vychovaní.“

Drsný život v osadě ještě umocňovaly občasné výpady divokých vlků. Františka Trojáková vzpomíná, že jí na pastvě odtáhli ovečku a nebáli se chodit ani přímo k chalupám. Jednou ji dokonce málem napadli. „V podvečer nám došel petrolej a naši mě pro něj poslali k sousedům. Jak jsem šla zpátky, tak za kopami sena byli schovaní vlci. Neviděla jsem je, ale oni šli za mou stopou, a jak jsem zavřela dveře, tak se vrhli na našeho psa. Máma se strašně lekla, vzala lopatu a tloukla po deskách a vlci utekli. Kdyby mě chytli, tak mě asi roztrhali,“ vypráví.

Rodina musela žít v podstatě soběstačně, protože do nejbližšího obchodu to měli několik kilometrů pěšinou. Přitom většinu roku chodili bosí, protože kožené krpce, které vyráběl otec, nosili jen v zimě, do kostela a do lesa, aby je tak šetřili před poškozením. I konopné látky si vyráběli sami. Nejprve zpracovali vlastnoručně vypěstované konopí a pak během zimních měsíců utkali látku, z níž následně ušili oblečení. Do obchodu tak chodili hlavně pro petrolej a sůl. Peníze získávali prodejem vajec nebo lesních plodů. Františka Trojáková vzpomíná, že občas jako dítě chodili na trhy do pětadvacet kilometrů vzdáleného města Șimleu Silvaniei. „V lese jsem nasbírala jahody a brzo ráno jsme vyrazili a šli bosky. Bylo sucho a přišla jsem domů a měla jsem krvavé nohy, protože cesta byla plná tvrdých hrudek.“

Jednotlivé domy v osadě od sebe stály poměrně daleko, přesto k sobě měli místní lidé velmi blízko. V domech s většími místnostmi se často pořádaly zábavy. „Tam byl pomalu každý muzikant. Můj táta uměl hrát na harmoniku, na vlastnoručně vyrobenou píšťalu, na housle, basu a buben a nikdo ho to neučil.“ O žních si zase lidé navzájem pomáhali a v zimních měsících se scházeli v chalupách. „Přišli i chlapci a zpívali jsme při práci u kolovratu. Nebo se dralo peří, loupala kukuřice nebo fazole a u toho jsme hráli různé hry.“

Život místních Slováku byl také spjatý s vírou v Boha, a tak se lidé z okolí každou neděli i katolický svátek scházeli v kostele v několik kilometrů vzdálených Šaranech.

Pod Maďarskem

V době, kdy se rodina přestěhovala do Valkovanského, už osada rok, stejně jako severní část Sedmihradska spadala pod horthyovské Maďarsko. V srpnu 1940 proběhla druhá vídeňská arbitráž, při níž Německo a Itálie donutily Rumunsko vydat polovinu Sedmihradska Maďarsku. Paradoxně oba tyto státy patřily mezi spojence nacistického Německa.

V celé Evropě zuřil válečný konflikt, ale odlehlé osady se to příliš nedotklo. Jen otec musel na úřady odevzdat pušku, protože ho někdo udal, že pytlačí, a hrozilo mu zatčení. Do maďarské armády ale díky věku narukovat nemusel. Zlom nastal v roce 1944, kdy Maďarsko obsadila německá armáda a do čela země dosadili pronacisticky smýšlejícího Döme Sztójayma. Františka Trojáková vzpomíná, že ten rok jim také došly zásoby, a než se urodily brambory, trpěli doma hladem.

Předcházející maďarská vláda odmítala konečné řešení židovské otázky, což se ovšem dosazením nového vedení změnilo a Židy z celé země začali soustřeďovat do ghett a následně je transportovali do plynových komor v Osvětimi. Během velmi krátké doby tak nacisté vyvraždili přes půl milionu maďarských Židů. V severním Sedmihradsku většina z nich žila ve městech, ale jedna Židovka bydlela v nedalekých Šaranech. „Byla to strašně šikovná švadlena, a když jsme potřebovali něco ušít, tak nám to za nějakou korunu ušila. Říkali jí Margita Židová a s jedním Slovákem měla syna Karla. Jmenovali se Temniakovi, ale nebyli sezdaní. Jak odváželi Židy, tak ji Němci sebrali a odvezli do Borodu. Ještě se tam rychle provdali. Nepomohlo to, skončila v Osvětimi,“ vypráví Františka Trojáková.

Odešli do Československa

Po válce v červnu roku 1946 v Bukurešti podepsali zástupci Československa a Rumunska protokol o reemigraci Slováků do Československa. Pro Slováky určili lokality v českomoravském pohraničí vylidněném po odsunu Němců. Od února 1947 do prosince 1949 z Rumunska reemigrovalo 21 tisíc Slováků, ale také Čechů. Z toho 14 tisíc z bihorsko-salajské oblasti. Několik tisíc jich ale zůstalo a dnes v ní stále žije okolo deseti tisíc Slováků. Způsob jejich života se příliš nezměnil a zachovali si svou víru v Boha, rodnou řeč a tradice. Chybí tam však střední generace, protože mladí před tvrdou realitou místního života odcházejí do zahraničí. Jestli ale stále existuje slovenská komunita v osadě Valkovanské, Františka Trojáková netuší. Trojákovi totiž patřili k obyvatelům, kteří v roce 1947 reemigrovali do Československa. Přitom o něm nic nevěděli a ani netušili, kam vlastně jedou.

Rodiče s pěti dětmi se usadili v obci Kunčice u Starého Město (nedaleko Jeseníku), což byla oblast vylidněná po odsunu původních německých obyvatel. Tam pak přišli na svět ještě čtyři sourozenci pamětnice. Začátky v novém bydlišti nebyly jednoduché, protože přicestovali jen s nejnutnějšími věcmi a dům v Kunčicích již někdo kompletně vyraboval. Františka Trojáková vzpomíná, že do obce tehdy přišlo několik dalších slovenských rodin z Rumunska a ještě několik let se prý scházeli a dodržovali tradice a zvyky ze své původní domoviny. V Kunčicích se také Františka seznámila a Janem Trojákem, s nímž měla v lednu 1952 tradiční slovenskou svatbu. Později se jim narodily tři děti, Honza, Marie a Hanka.

Jan Troják pocházel ze stejné oblasti jako pamětnice, konkrétně z obce Gemelčička (rumunsky Făgetu). Za války musel narukovat do maďarské armády, dostal se do zajetí a několik měsíců strávil v zajateckém táboře v Sovětském svazu. Nechybělo moc a kvůli infekci tyfu se domů již nevrátil.

Františka Trojáková sice nechodila do školy, ale vlastní pílí se od mladších sourozenců naučila číst, psát a počítat. Dokonce později v rámci Státního statku Staré Město dálkově vystudovala dvouletou zemědělskou školu. V roce 1962 se manželé Trojákovi s dětmi odstěhovali do Javorníku, kde pamětnice až do penze pracovala v místním státním statku.

Do svého rodného kraje se jela ještě dvakrát podívat. Nikdy však už nebyla ve Valkovanském, protože tam stále vedla jen pěšina a nedalo se tam dojet autem. V roce 2017 žila stále v Javorníku, a jak sama říká, dnešní svět už příliš nechápe. Lidé mají v podstatě všechno, co potřebují, přesto se velká část z nich stále honí jen za penězi a už se neschází tak, jako bylo zvykem za jejího mládí. „Kdyby to, co já, měly prožít dnešní děti, nevím, jak by to zvládly. Když jim řekneme, jak jsme žili, tak odpoví, že je to dávno pryč a že jsou to jen pohádky. To ale není pohádka, my jsme to zažili. To je skutečnost,“ dodává na závěr Františka Trojáková.