Vladimír Trlida

* 1962

  • „Někdo to samozřejmě práskl. Nevím kdo. Měli jsme tam objednanou hospodu, dali si pivko a šli do lesa k nějakému lomu. Začali jsme tam rokovat. Šel jsem na malou a najednou vidím v lese bílý přilby. Došel jsem zpátky a říkám, že jsme obklíčení. Za chvíli tam byli a nalifrovali nás zpět do hospody. Chtěli nás nejdřív poodvážet a myslím, hlavně Petr Bartoš říkal, že to tedy ne, že máme předplacené obědy a nejdřív je sníme. Tak jsme pojedli guláš, dávali si pivo a ti na nás čekali. Samozřejmě si nás potom rozebrali. Vyslýchali mě pak v Olomouci a drželi mě tam hodně dlouho, a to tehdy Petr Holubář a Tomáš Hradílek na mě čekali před služebnou a domáhali se propuštění, že beze mě neodejdou.“

  • „Měli jsme stejné krosny šedočervené barvy. Nesli jsme všechno, co se vytisklo v republice, Polákům a oni nám zabezpečovali nějaké materiály. Různá svědectví a listy sepsané v exilu a přenášel jsem od nich do republiky myslím i počítač s tiskárnou. Akorát jsme si vyměnili krosny a šli jsme každý na svou stranu.“

  • „Bylo to v zimě a bylo hodně sněhu. S Mirkem (Odložilem – pozn. autora) jsme vylezli navrch, tam jsme dali chvilku řeč s Poláky a šli jsme zase směrem k autu. Vedli jsme dva Poláky, kteří šli za náma. Došlo tam k udání a ušli jsme asi tři sta metrů a hoši v neoznačených uniformách, to jste nepoznali, jestli je to armáda, nebo co je to za složku, začali vyskakovat ze sněhu. Měli samopaly a začali zatahovat závěry. Nebylo to moc příjemné. Kdo ví, jak dlouho tam ti chlapi byli, prsty zmrzlé. Kdyby to někomu ujelo... Poláci šli několik desítek metrů za námi. Museli vědět, že za námi půjdou, protože na ně počkali. Tak nás tam posbírali. Nesl jsem krosnu, a jak vytáhli samopaly, tak mně sjela ze zad. Však to nebyla moje krosna. Chtěli, abych ji vzal, tak jsem řekl, že není moje, že ji brát nebudu. Odvedli nás na služebnu do Javorníku a tam mě vyslýchal nějaký major Státní bezpečnosti. Bylo to den po revoluci, ale my jsme houby věděli, co se děje v Praze. Věděli to akorát estébáci. Takový výslech jsem nezažil. Vyslýchal mě nějaký major Státní bezpečnosti. Jména si samozřejmě už nevzpomínám. Výslech byl velice vstřícný. Samozřejmě jsem tak jako u každého výslechu odmítl vypovídat. Přišlo mně to podezřelé, protože mně kladl zvláštní otázky. Ptal se mě, co si myslím, když se to otočí, co tu budou dělat Sudeťáci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 14.09.2017

    (audio)
    délka: 02:46:16
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žili jsme v jednom velkém kriminále

Vladimír Trlida asi v roce 1982
Vladimír Trlida asi v roce 1982
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Trlida se narodil 7. července 1962 v Gottwaldově (dnes Zlín). Vyučil se zedníkem a již v mládí se značně vyhranil. Nechal si narůst dlouhé vlasy a nosil oblečení charakteristické pro skupinu lidí, jimž se tehdy říkalo máničky. O víkendech vyrážel na tajně pořádané undergroundové festivaly, na nichž zažil nejeden zátah policejních složek. Po seznámení se Stanislavem Devátým se zapojil do aktivní účasti proti totalitnímu komunistickému režimu. Spolupracoval na tisku a distribuci samizdatu, podepsal Chartu 77 a stal se jedním ze zakládajících členů Společenství přátel USA (SPUSA). Pravidelně jezdil do Prahy na protirežimní demonstrace, pocítil rány obuškem a několikrát ho zadrželi na osmačtyřicet hodin. Jako kurýr si uprostřed lesů Rychlebských hor s Poláky na hranicích tajně vyměňoval samizdatové materiály. Při posledním setkání 18. listopadu 1989 v Černém koutě nedaleko Javorníku ho zadrželi a propustili až následující den. Teprve po návratu do Gottwaldova se dozvěděl o demonstraci na Národní třídě v Praze, která vedla k pádu komunistického režimu. Po revoluci se oženil s Radkou Chovancovou a spolu podnikali ve firmě na výrobu oděvů. Manželství se však po letech rozpadlo a Vladimír Trlida se vrátil ke svému zednickému povolání. Dnes je v invalidním důchodu a žije stále ve Zlíně. Za svůj boj proti totalitě obdržel ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu.