Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Tomica (* 1925  †︎ 2017)

• narozen 2. prosince 1925 v Karviné

• voják Wehrmachtu

• ve Francii padl do britského zajetí

• přihlásil se do československé samostatné obrněné brigády

• 41 let pracoval v železárnách v Karviné (původně Jäkl)

• dálkově vystudoval Vysokou školu báňskou¨

• zemřel 9. července 2017

Josef Tomica pochází z Těšínska, které se za druhé světové války stalo součástí nacistického Německa. Jeho rodiče podepsali Volkliste, a tak musel jako mnoho dalších mladých mužů z tohoto kraje narukovat do Wehrmachtu. Prošel boji ve Francii, než padl do britského zajetí, v němž se následně přihlásil do československé samostatné obrněné brigády. Během výcviku ale přišel při nabíjení protitankového děla o kus prstu a nějakou dobu strávil v nemocnici.

Vojákem Wehrmachtu bez vlastního přičinění

Josef Tomica se narodil 2. prosince 1925 v Karviné, ležící dnes i tehdy hned u hranic s Polskem. Jeho předci prý do Karviné přišli právě z polské příhraniční oblasti. Doma se ale mluvilo těšínským nářečím, místními nazývaném „po našymu“.

Otec pracoval jako dělník a později jako zřízenec hřbitova. Přivydělával si také pašováním zboží přes hranice a Josef Tomica vzpomíná, že v dětství s bratrem také přes hranice občas nosili nějaké zboží. Několikrát je přitom chytila finanční (celní) stráž, ale naštěstí z toho vyvázli jen s přísným pokáráním.

O těšínský kraj probíhaly územní spory mezi Československem a Polskem. Pamětník chodil do české školy a nevzpomíná si na konflikty mezi lidmi hlásícími se k Československu a lidmi, kteří přilnuli spíše k Polsku. Polská vláda ale nakonec využila mnichovské dohody a 1. října 1938 zabrala Těšínsko a s ním i Karvinou. Zábor však netrval dlouho, protože 1. září 1939 zaútočilo nacistické Německo na Polsko a vypukla druhá světová válka. Wehrmacht obsadil i okres Těšín, do kterého spadala Karviná, a celé území bylo připojeno k Hornímu Slezsku. Z bývalého okresu Cieszyn se stal Kreis Teschen. Němci se snažili kraj germanizovat proti slovanským vlivům. Vznikla Deutsche Volksliste neboli listina Němců, v níž byli noví obyvatelé třetí říše zařazováni do různých kategorií. Ve třetí kategorii se nacházeli občané německého původu, kteří zpravidla už nemluvili německy, a příslušníci tzv. zwischenschicht (doslova „mezivrstva“), což byli Kašubové, Mazurové a Slezané – ti ale nesměli být členy polských spolků. Tzv. Volksliste byli Češi a Poláci mnohdy nuceni podepsat pod nátlakem. Když tak učinili, nakonec museli během války narukovat do německé armády.

Volkliste podepsali také rodiče Josefa Tomici, který si už bohužel nepamatuje, za jakých okolností se tak stalo. Pamětník sice odmítl vstup do Hitlerjugend, pak ho ale prý povolali k RAD (Reichsarbeitsdienst), což byla německá polovojenská pracovní organizace, která sloužila pro mladé muže jako přechod mezi školou a armádou. V roce 1943, po dovršení osmnácti let, tak Josef Tomica musel narukovat do Wehrmachtu. Po absolvování tvrdého výcviku ho poslali do Francie.

U Dunkerque nechal kus prstu

Ve Francii nejprve působil v týlu, ale po vylodění Spojenců v Normandii se zapojil do ostrých bojů. „Čekal jsem na Angličany, abych se dostal do zajetí,“ dodává pamětník, kterého britští vojáci v bojích zajali a vzápětí byl lodí dopraven do zajateckého tábora ve skotském Edinburghu. Tam se přihlásil do československé samostatné obrněné brigády. Ve jmenném seznamu příslušníků československé zahraniční armády na Západě jsem však jeho jméno nenašel.

V Southend-on-Sea ho zařadili k dělostřelectvu, kde prošel zkráceným výcvikem. Z tohoto období vzpomíná hlavně na mladé Angličanky, se kterými se setkávali během povolených vycházek. „Byly na nás velmi milé a spřátelily se s námi,“ vzpomíná Josef Tomica, jenž si ještě krátce po válce s jednou mladou Angličankou dopisoval.

Nejspíš ještě během výcviku přišel o část prstu. „Nabíjel jsem kanon. Asi měli špatný náboj, nevím. Jak cvakl zámek kanonu, tak mně to uciklo prst,“ vzpomíná a dodává, že mu zranění velmi dobře ošetřili a část prstu mu přišili zpět. Nějakou dobu pak pobýval v nemocnici.

Josef Tomica už dnes bohužel velmi špatně rekonstruuje tehdejší události, a tak ani neví, jestli ho zařadili do československých jednotek bojujících u severofrancouzského přístavního města Dunkerque, kam na přelomu srpna a září 1944 československou samostatnou obrněnou brigádu přesunuli.

Více než čtyřicet let v železárně

Po návratu do Československa pamětník ještě rok sloužil v armádě. Vypráví, že ho zařadili do jednotky, která měla u Sušic potlačit banderovce, kteří z Ukrajiny přecházeli přes naše území do americké okupační zóny Německa. Poté Josefa Tomicu demobilizovali a on se vrátil do Karviné, kde v roce 1946 nastoupil do místní železárny začleněné do n. p. Vítkovické železárny Klementa Gottwalda (dříve Jäkl). V té době se také oženil s Marií Zerzáňovou, s níž později vychoval tři děti.

V železárnách Josef Tomica vystřídal několik pracovišť a dálkově dokončil nejprve střední vzdělání na karvinské střední průmyslové škole a v šedesátých letech minulého století dokonce úspěšně absolvoval Vysokou školu báňskou. Stal se zástupcem vedoucího výroby na tažírně a zaváděl nové technologie a strojní zařízení do provozu. Za svou práci obdržel několik ocenění. Do důchodu odešel v roce 1987 po jedenačtyřiceti letech strávených v karvinských železárnách.

PLACHÝ. J., PEJČOCH. I., RAJLICH. J., TOMEK. O., TOMEK. P., JMENNÝ SEZNAM PŘÍSLUŠNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ ZAHRANIČNÍ ARMÁDY NA ZÁPADĚ. Praha: Vojenský historický ústav, 2011.