Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Tichá (* 1939)

Otec měl ve vězení na krku srdíčko z kůže s celofánovým okýnkem, kde měl jako talisman moje vlásky

  • narozena 23. července 1939 v Praze

  • otec Oldřich Zaremba členem Obrany národa v Mladé Boleslavi

  • otec více než čtyři roky vězněn v nacistických věznicích

  • vystudovala Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně

  • šestatřicet let učitelkou

  • dnes žije v Brně

Alena Tichá, rodným příjmením Zarembová, se narodila 23. července 1939 v Praze. Přestože z druhé světové války nemá mnoho vzpomínek, ovlivnily celý její život. V útlém dětství jí totiž chyběl otec, který jako jeden z vedoucích činitelů odbojové organizace Obrana národa strávil více než čtyři roky v nacistických věznicích. Velká část vyprávění se tak týká právě jeho.

Dětství bez otce

Otec Aleny Tiché se jmenoval Oldřich Zaremba a v mládí vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Poté sloužil ve vojenské posádce v Jindřichově Hradci, kde se také seznámil se svou manželkou Blaženou Pichovou. Rok po svatbě se jim narodila dcera Alena. V té době byl otec již čtyři měsíce členem odbojové organizace Obrana národa, která vznikla hned po okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem a po rozpuštění československé armády. Obranu národa řídili bývalí vysocí důstojníci československé armády a otec se v ní stal zástupcem velitele ilegální buňky v okrese Mladá Boleslav. Aktivně působil v přípravě na ozbrojenou akci proti okupantům.

Otci se podařilo vyhnout prvním dvěma vlnám zatýkání na podzim roku 1939 a v únoru 1940, ale po zatčení mladoboleslavského velitele Stanislava Urlicha tušil, že přijde řada i na něj. Rozhodl se proto utéct za hranice, ale zatkli jeho spojku, která mu opatřila falešné doklady. Dne 17. ledna 1941 si gestapo přišlo i pro něj.

Otec pak prošel několika nacistickými věznicemi. Ani během brutálních výslechů a soudního přelíčení mu neprokázali odbojovou činnost, ale jen převzetí funkce mobilizačního důstojníka. Měl obrovské štěstí, protože velitele mladoboleslavské buňky Stanislava Urlicha odsoudili k smrti a 19. března 1943 popravili.

Aleně Tiché byl v době otcova zatčení jen rok a půl, a tak si na tyto události nevzpomíná. První vzpomínky na otce má právě ze soudního přelíčení z Litoměřic z druhé poloviny roku 1942, kde ho odsoudili ke třem letům vězení. Jela tam společně s tetou, jejíž manžel byl Němec sympatizující s nacismem. Matka totiž na rozdíl od tety nedostala povolení od protektorátních úřadů. „Seděly jsme na lavici v čekárně. Pamatuju si, jak jsem koukala na černou naolejovanou podlahu, trochu se bála, protože ani tetu, která byla se mnou, jsem moc dobře neznala. Najednou se otevřely dveře a přišel takový vyhublý cizí pán. Já jsem se na něj nedůvěřivě dívala. Dal mně kyselé bonbony, které, jak jsem se později dozvěděla, dostal od uklízečky. Na krk mně zavěsil srdíčko na šňůrce, které vybrousil z kartáčku na zuby. To jsem pak dlouho nosila. Sám měl na krku srdíčko ušité z kůže s celofánovým okýnkem, kde měl jako talisman moje vlásky.“

Po soudu otce převezli do Alp, kde společně s dalšími vězni stavěl silnici na Grossglockner. V přípisu k dokumentům měl prý označení „návrat nežádoucí“. Jak to jen bylo možné, snažil se otec posílat malé Alence dopisy. „Tatínek kreslil obrázky a vkládal je do dopisů. Vždycky jsem se na to velice těšila, protože pořád jsme uctívali jeho fotku a já jsem o otci neměla žádnou představu. Všichni mně o něm vyprávěli.“

Otec pak prošel ještě věznicemi v bavorském Bernau, v Praze na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně. Tam ho také opět navštívila malá Alenka, tentokrát s maminkou. „Mně dal opět bonbonek a pohladil mě a matka, ačkoli byla statečná, se tam velmi rozplakala,“ vzpomíná Alena Tichá. Její matka to měla během války také velmi složité. Musela snášet časté domovní prohlídky gestapa a s minimálními příděly jídla živit svou malou dceru. Naštěstí jí prý hodně pomáhali příbuzní.

Nepoznala vlastního otce

Otce z vězení nepropustili ani po třech letech, která mu určil soud v Litoměřicích. Nakonec musel počkat až do osvobození Terezína. Mezi bývalými vězni ale vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Otec měl strach z nákazy a rozhodl se utéct. Dostal se až do Milovic, kde po jeho zatčení bydlela manželka s malou Alenkou. „Šel většinou pěšky nebo jel stopem do Prahy. Kontaktoval dědečka, který tam byl zaměstnaný. S dědečkem se pak vydali za námi do Milovic. Vzpomínám si, že jsem tehdy jako pětiletá seděla na okně a vyhlížela dědečka, protože bylo řečeno, že přijede z Prahy. Šel s ním takový bledý, strašně hubený pán. Šla jsem mu naproti a volala: ,Dědečku, my jsme o tebe měli velký strach. To je dobře, že ses vrátil. On říkal: ,Alenko, víš, kdo je ten pán? Řekla jsem, že nevím. Měla jsem samozřejmě fotografie a málem jsme se k otci modlili, ale vůbec jsem si ho nepamatovala. Jenomže se vrátil se skvrnitým tyfem a také to pro něj bylo hrozně smutný, že ho dcera vůbec nepoznala. Za krátkou dobu dostal čtyřicítky horečky a odvezli ho do Nymburku do nemocnice.“

Otec se za několik měsíců vyléčil a poté nastoupil k hlavnímu štábu československé armády v Praze. V roce 1948 ale moc ve státě převzala komunistická strana a otec musel místo v hlavním štábu opustit. V armádě nakonec zůstal až do penze.

Alena Tichá také vypráví, že se čtyři roky otcova věznění podepsaly na jejich vztazích. „Měli jsme dobrého, přísného otce. Byl přísný až moc, protože těch několik roků strávených v koncentračních táborech, kdy musel v sobě vybudovat sílu, aby to všechno přežil, hladovění, nemoci, ho zocelilo. Taky neuměl zacházet s malým dítětem a ještě ke všemu nedůvěřivým, které nerozumělo situaci, jaká byla. (…) Řeknu vám, že i při mé povaze bylo těžké se s otcem sblížit.“

Alena Tichá po válce vystudovala Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a šestatřicet let pak učila na základních a středních školách. S manželem má dvě děti a dnes žije v Brně. „Myslím, že se strach a obavy, které se prolínaly mým životem za protektorátu, podepsaly na mé povaze,“ dodává na závěr Alena Tichá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vít Lucuk)