Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Szatan (* 1926)

• narozen 19. září 1926 ve Francii ve městě Segré

• rodiče Karel a Marta byli Češi, celá rodina měla československé státní občanství

• za války žili v Amy

• v roce 1940 otec narukoval do čs. exilové armády ve francouzském Agde

• Karel Szatan s matkou v roce 1940 před Němci utekli do 300 kilometrů vzdáleného Brestu

• po třech měsících se vrátili z Brestu do Amy

• složil učitelské zkoušky a ve svých čtrnácti letech učil jeden rok na škole v Amy

• v prosinci 1944 narukoval do čs. armády a byl odveden do Anglie

• v Anglii absolvoval pěchotní a tankistický výcvik

• od března do května 1945 bojoval při osvobozovacích akcích města Dunkerque na severu Francie

• po válce se celá rodina vrátila do Československa

Karel Szatan se narodil 19. září 1926 ve Francii ve městě Segré, v okrese Maine-et-Loire, českým rodičům Karlovi a Martě, rozené Papírkové, kteří do Francie odešli za prací. Otec byl horník, a proto se často stěhovali.

Česká rodina ve Francii

Zřejmě šlo o individuální emigraci, protože Karel Szatan si nevzpomíná, že by jeho rodina znala ve Francii nějaké další Čechoslováky. On sám se stýkal jen s francouzskými dětmi a dodnes nese jeho čeština silný francouzský přízvuk. Když vzpomíná na školu v severofrancouzské obci Amy, kde bydleli před válkou, přetrvává v něm údiv. „Všechno jsme tam dostávali zadarmo, od tužek přes sešity až po knížky. A co bylo zvláštní, bylo tam osm tříd* a jen jeden učitel. Nechápu, jak to mohl zvládnout.“

Učitelem ve čtrnácti letech

Ale pozoruhodné jsou také školní úspěchy Karla Szatana. Po absolvování základní školy v roce 1940 složil před okresní komisí učitelské zkoušky (za jejichž excelentní výsledek dostal i štědrou finanční odměnu) a ve svých čtrnácti letech začal v Amy učit čtyři třídy. „Bylo to v době, kdy našeho učitele zatkli, protože dělal nějaké čachry s potravinovými lístky. Učil jsem pak asi jen rok.“

Před Němci jsme prchli do Brestu

„Když do Francie vtrhli Němci, celá severní oblast Francie se před nimi vystěhovala. I já s maminkou jsme si v roce 1940 sbalili pár věcí a prchali do Brestu, většinu cesty po silnici pěšky, na západ až do Brestu, kam jsme dorazili za deset dní,“ vzpomíná Karel Szatan na první dramatickou událost z války. Byli jedni z osmi milionů obyvatel severní Francie, kteří utíkali ze strachu před nacisty.

Otec v exilové československé armádě

V té době byl již tatínek pamětníka odveden. Rodina Szatanových patřila na velvyslanectví v evidenci mezi československé občany, a tak otec obdržel 10. ledna 1940 povolávací rozkaz. Ve svých sedmatřiceti letech narukoval do československé exilové armády v jihofrancouzském městě Agde, ležícím na pobřeží Středozemního moře, kde absolvoval výcvik a poté odešel na frontu. Podle vzpomínek jeho syna byli však nuceni stáhnout se před Němci do jižní, neokupované části Francie. Ve Vichy otce až do roku 1944, kdy byla osvobozena Paříž, internovali v zajateckém táboře a poté se vrátil domů.

Návrat do rozbombardovaného Amy

Karel Szatan zůstal jen s matkou. Za čtvrt roku, když se situace trochu uklidnila, se rozhodli pro návrat z Brestu, který Němci také obsadili, domů, do 300 kilometrů vzdáleného Amy. „Jeli jsme na kolech. Když jsme se vrátili, vše tam bylo vybombardované. Amy bylo docela strategické místo.“

Stálo tam například vojenské letiště s bohatou historií. V roce 1939 ho využívali Britové, poté Francouzi, Němci a na konci války Američané. „V období německé okupace nemohli Němci potřebovat, abychom tam žili, a tak nás odsunuli do vedlejší vesnice,“ říká pamětník. „Působily tam jakési servisní jednotky, němečtí vojáci se znali s místními obyvateli a vztahy byly bezproblémové.“

Vzpomíná také na období, kdy se Amy stalo útočištěm tisíců zajatých ruských vojáků, kteří pracovali na ranveji. Podle vzpomínek Karla Szatana se občas přihodilo, že Němci zajatce, jimž důvěřovali, vyslali do vedlejší vesnice pro vejce a další potraviny. Tak se spřátelili se Szatanovými, kteří jim pomáhali.

S československou armádou do Velké Británie

Pamětník dostal vzhledem ke svému prospěchu doporučení na leteckou školu pro mechaniky. Za okupace však musel pracovat na poli, aby vypomohl matce. Roku 1944, po dovršení osmnácti let, také neměl na výběr: v Paříži na ambasádě, kde se soustřeďovali čeští adepti, ho začátkem listopadu odvedli. „Šli jsme nejdříve do přístavního města Le Havre, kde jsme se nalodili a pokračovali do výcvikového střediska v Southend-on-Sea ve Velké Británii,“ vzpomíná Karel Szatan.

Tam se od 7. prosince 1944 tři týdny učil s pěchotou pořadová cvičení. „Jako mladé Čechoslováky nás Britové přijímali dobře a vycházeli nám vstříc. Zpočátku bylo dobré i jídlo, protože nám vařili naši, a také jsme tam chodili do jugoslávské jídelny. Později v táboře pro tankisty to bylo o dost horší. Každý den byla rýže s mlékem. Ráno velká snídaně, k obědu jen polévka a večer také něco malého. Říkalo se, že Anglie má nejhorší kuchyni v Evropě,“ směje se dnes pamětník.

Dunkerque 1945

V Anglii byl Karel Szatan až do 15. března 1945, kdy ho zařadili do bojové tankistické jednotky. V pětičlenné české posádce tanku Cromwell, kde zaujímal post střelce, bojoval při obléhání města Dunkerque v nejsevernějším cípu Francie, kde se od počátku září 1944 bránila zhruba dvanáctitisícová německá posádka. Účastnil se tak poslední fáze bojů, kdy se koncem března 1945 po tuhé zimě začala u Dunkerque probouzet bojová aktivita obou znepřátelených stran. K největšímu střetu došlo v dubnu během úspěšného německého útoku na továrnu Filature, během něhož za šest dní zahynulo devětačtyřicet Čechoslováků a pětasedmdesát jich bylo zraněno. Ve francouzských a britských jednotkách padlo zhruba osmdesát mužů a mnoho dalších utrpělo zranění. Němci se nakonec vzdali po velké kapitulaci 8. května 1945.

Karel Szatan vzpomíná, že Němci prorazili hráz a zaplavili čtyři pětiny města. Těžké tanky zapadaly do rozbahněné půdy, což znesnadňovalo manévry. Tankisty velitelé tedy využívali i jako pěchotu. Ta se snažila německé jednotky vypudit z farem poblíž Dunkerque a dostala se také pod palbu. Německou posádku ale nakonec zajali. „Byli rádi, že je konec, byli vysílení a vyhladovělí. Celkem jich tam bylo asi deset tisíc, už neměli co jíst a zajetí pro ně bylo vysvobozením.“

Poprvé v Československu

Po skončení války se Karel Szatan se svou jednotkou vracel přes zničené Německo do Čech, kam dorazil kolem 15. května 1945, a poprvé v životě navštívil Prahu. Poté ho s jeho tankovou jednotkou převeleli do Plánic na Šumavě, kde sloužil u 14. brigády. Hlídali hranice. V červenci celou jednotku přesunuli do Moravské Ostravy, kde pamětník absolvoval další tankový výcvik, a poté sloužil ve vyprošťovací jednotce, která tahala ze sutin zničené tanky. V prosinci 1946 z armády odešel.

Do Francie se nevrátil

Do Francie se pamětník již nevrátil a jeho rodiče se také přestěhovali zpět do Československa. Celá rodina se usadila v Dřínově u Chomutova. Karel Szatan pokračoval v profesi svého otce jako havíř. Jak říká, chtěl jít k policii, ale protože žil ve Francii, nevzali ho. Práce na šachtě ho však neuspokojovala, a proto v roce 1948 znovu vstoupil do armády, kde jako rotný působil do roku 1954. Následovala práce u stavební firmy jako řidič buldozeru a nakonec opravoval v Jirkově zemědělské stroje. Do důchodu odešel v roce 1986.

V době největších politických represí v padesátých letech prý žádný útlak kvůli minulosti prožité na Západě a působení na západní frontě nepocítil on ani jeho rodiče. V roce 1963 komunisté dokonce celou jeho rodinu pustili do Francie, což nebývalo zvykem. Výbornou znalost francouzštiny v ČSSR nevyužil, prý raději pracuje manuálně. Karel Szatan se oženil v roce 1953 s Irenou Jirkalovou a vychovali dceru. V době rozhovoru žili (od roku 1998) v Teplicích.

* Zřejmě se jednalo o malotřídku se všemi ročníky.