Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Soja Svobodová (* 1930  †︎ 2019)

Celý život myslím na to, co tatínek musel vytrpět

  • narozena 27. června 1930 v Praze

  • její otec Jan Říha pracoval jako učitel

  • během druhé světové války byl bez vědomí rodiny zapojen do odboje

  • v červnu 1942 byl zatčen a krátce poté popraven

  • s matkou se ocitly v tíživé finanční situaci

  • když jí bylo dvanáct let, hrozilo jí, že bude poněmčena

  • pracovala jako zdravotní sestra

  • poté si doplnila vzdělání a pracovala v Berouně jako učitelka

  • zemřela v roce 2019

Bylo jí pouhých dvanáct let, když poznala smutek, bolest a krutost. Přišla o otce, kterého milovala. Jednoho dne odešel z domova do práce a za pár dní se dozvěděla, že ho nacisté popravili. Nikdy se s tím nevyrovnala.

Narodila se 27. června 1930 v Praze. Lidé se jí často ptají na původ jejího zvláštního jména Soja. Vysvětlení je prosté. „Pan páter při křtu asi špatně slyšel nebo udělal chybu. Do rodného listu napsal místo Soňa Soja a už to bylo. Rodiče to tak přijali,“ říká Soja Svobodová.

Dětství trávila střídavě v Králově Dvoře a v Počaplech, kde její babička provozovala obchod se smíšeným zbožím. Její otec Jan Říha byl vlastenecky založený, aktivní člen Sokola. Velmi těžce nesl, že Československo obsadili nacisté, a v den jejich vstupu do země pamětnici nepustil do školy. „Pamatuji si přesně, že ten den padal sníh. Táta mě do školy nepustil, ale sám do školy šel. Byl učitel. Další den měly ženy zamluvenou sokolovnu. Ženy cvičily vždy čtvrtky a pondělky, muži úterky a pátky. My, mrňata, jsme měly na čtvrtky bezvadnou cvičitelku, krásnou ženskou. Když jsme ten čtvrtek cvičily, viděly jsme, jak na balkonu sokolovny stojí němečtí vojáci. Zabírali si ji jako ubytovnu. A cvičitelka Slávka nás holčičky nechala nastoupit v řad, otočit vpravo v bok a jít pochodem kolem sokolovny. A přitom jsme přezpívaly všechny písničky. Ona hrdě kráčela v čele toho hada. Vždy se jen podívala nahoru, zvedla hlavu a napřímila se. Ukázala těm náckům, že nás nikdo nezlomí,“ vzpomíná Soja Svobodová.

Otcovo zatčení v roce 1942

Její otec v té době často jezdíval pryč. „Nevěděly jsme s maminkou proč. Prostě vzal kolo a řekl, že se jede podívat do Cerhovic. Tam měl dědeček známého, který vlastnil velkostatek a pivovar,“ říká. Přesně si pamatuje na 30. červen 1942. Ten den se její tatínek chystal do Berouna ke komisi, před kterou měl složit zkoušky, aby mohl učit na hospodářských školách. Jako učitel měl aprobaci na školy druhého stupně a chtěl zkusit něco dalšího. „Uvázal si kravatu a díval se do novin. Tam byla řada jmen těch, kteří byli za nepřátelství k německé říši popraveni. A bylo tam také jméno Vladislav Vančura. Tatínek říkal mámě, že je to hrozné, že vraždí takové lidi, že Vančura byl takový dobrý člověk, a už není. Nevěděl, že za tři dny nebude ani on.“

Soja Svobodová se později toho dne vracela s matkou z lesa, nesly si bandasky s jahodami. Na zahradě čekal její dědeček z otcovy strany. Její matka se divila, že muž ještě není doma a že nezalil zahradu, jak bylo jeho zvykem. Pamětnice si dodnes přesně vybavuje dědečkova slova: „Pojď domů, Jeníka zatkli.“

Dozvěděly se, že četnická stanice v Králově Dvoře dostala příkaz Jana Říhu zatknout. Velitel četníků ho znal a Jan Říha mu ještě stačil předat aktovku a snubní prsten s prosbou, aby vše dal jeho ženě. A vzkázal jí, aby se o něj nebála. „Jak jsme přišly domů a děda dával mámě tašku, kterou jí táta poslal, tak jsem omdlela. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ležela na zemi,“ vzpomíná Soja Svobodová. Tak silný byl její strach o tátu; možná v tom sehrál roli jakýsi šestý smysl a vycítila, že ten okamžik pro ni znamená životní zlom.

Otcova poprava a život bez peněz

Její matka jela na četnickou stanici zjišťovat, co se s Janem Říhou stalo. Dozvěděla se, že byl odvezen do Prahy. Pak dostala oficiální zprávu o tom, že byl popraven. „Dne 30. června byl zatčen a 3. července už nežil. Byl zastřelený na kobyliské střelnici. Co musel prožít, když nevěděl, co je s námi...“ říká pamětnice.

Až pak s matkou zjistily, že otec byl zapojen v protinacistickém odboji. „Nám nic neřekl. Vždy jen tolik, že byl někde na kole a že se hezky projel. Tak nás balamutil,“ vzpomíná Soja Svobodová.

Pro ni a pro matku to znamenalo, že zůstaly bez prostředků. V domácnosti byl ještě dědeček. „Zůstali jsme my tři, úplně bez peněz, protože babička předtím byla dlouho po různých nemocnicích. Žádné pojištění neměla, takže na ten půlrok její nemoci padlo vše, co měla nastřádáno. No, to bylo hrozné.“

Na radnici bylo rozhodnuto, že v jejich domku bude ubytován německý důstojník. Soja Svobodová vzpomíná, že se k nim choval slušně. „Byl Rakušan a možná si uvědomil tu hrůzu, kterou nám způsobili. Ale bylo to strašné, my jsme nebyli pány ve vlastním domě,“ říká.

Že však v té době vlastně obě měly velké štěstí, zjistila až mnohem později. Maminka jí až po válce řekla, že se těsně po smrti Jana Říhy dozvěděla, že jejich osud měl být mnohem drsnější. Soja Svobodová byla na seznamu dětí, které měly být poslány do Německa k takzvanému poněmčení, tedy k přidělení do německé rodiny. Její matka měla být vystěhována z jejich domku a ten měl propadnout státu. Už se však nikdy nedozvěděla, proč k tomu nedošlo.

Pátrání, kdo otce udal

Snažila se zjistit, za co přesně byl její otec popraven a za jakých okolností se Němci o jeho práci v odboji dozvěděli. Zjistila toho málo. Ví však, že se tatínek staral o dům v Králově Dvoře, který původně patřil její babičce. Rodiny, které tam žily, platily velmi nízký nájem. Její otec chtěl jedné z nich zvýšit nájemné dvacet korun za měsíc za dvě místnosti na dvacet pět korun. Vysvětloval dotyčnému nájemníkovi, že činže, za kterou tam žije, je směšná, a přitom se pohádali. Dotyčný nájemník mu vyhrožoval. Doslova řekl, že ho to bude mrzet. „Bylo to bezprostředně předtím, než byl táta zatčen. Ten chlapík válku přežil, ale vědělo se, že hrál dvojí hru. Tak jsem to slyšela,“ říká Soja Svobodová.

Ze zdravotnictví do školství

Po válce začala pracovat jako zdravotní sestra na středisku. Znala se s očními specialisty a právě oční lékařství ji velice zajímalo. „Často jsem pomáhala lidem, kterým se něco dostalo do oka. Já to uměla vyrýpnout kudlou a pak zamastičkovat. Dokonce mě sami lékaři chválili, že to dělám dobře,“ vzpomíná. Při práci si udělala maturitu, ale nakonec ze zdravotnictví odešla. Práce v něm byla časově náročná a ona se potřebovala starat o nemocnou matku, takže pracovala ve školní družině a přitom vystudovala pedagogickou školu. Získala aprobaci na výuku prvního až pátého stupně základní školy. Ve studiu pokračovala dál, dokončila i pedagogickou fakultu a v pětačtyřiceti letech udělala poslední státní zkoušky.

Velmi ráda vzpomíná na své žáky a většinu z nich si po letech pamatuje. Snažila se vždy jako učitelka chovat tak, jak se k žákům choval její táta. Například je brala na výlety na stejná místa, kam jezdil s žáky on. Její žáci ji měli velmi rádi, protože v době nudných školních osnov za socialismu do výuky vnášela humor a nebála se provokovat. „Například jsem si dovolila zažertovat a místo spojení socialistické zřízení jsem používala výraz socialistické zřícení. A moji žáci mě nikdy neshodili.“

Problémy s cestováním do zahraničí

Dobu vlády komunistů nesla těžce. Velmi jí vadilo, že nemůže svobodně cestovat do zahraničí. Shodou okolností se seznámila s francouzskou rodinou, která byla v Čechách na dovolené. Spřátelili se a Francouzi ji i s její rodinou pozvali k nim. Pobyt ve Francii považuje i po mnoha letech za jeden z nejkrásnějších zážitků. Vrátila se těsně předtím, než Československo v srpnu 1968 obsadila sovětská armáda. „Takže pak jsem už ani já, ani můj muž, ani mé děti dlouho svobodně cestovat nemohli a byli jsme šťastní, když se nám podařilo jednou vyjet aspoň do Rumunska,“ shrnuje. Na devizový příslib a povolení vyjet za hranice neměla nárok, protože nikdy nevstoupila do KSČ.

Vzpomínky na otce

Celý život uchovává zápisník svého táty a památník, kam jí v roce 1941 vepsal vzkaz. S odstupem let díky němu pochopila, jak hodně se musel Jan Říha trápit tím, že jeho vlast ovládli nacisté, a proto riskoval život v boji za svobodu. Ten vzkaz zní: V tom kraji, kam čeští králi zajížděli, kde Jungmann, Slavík, Sokol kolébku svou měli, kde Tyršův duch se nikdy nevyžije, kde Preislerovo věčné české jaro žije, kde šumí bor a hučí řeka, kde domov s náručí tě toužebně čeká, kde žili otec, máti, děd i bábi milená, tam vlast je tvoje světem zrazená.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Scarlett Wilková)