Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

praporčík Josef Švajgl (* 1923  †︎ 2019)

• narozen 6. března 1923 ve Velharticích (okr. Klatovy)

• vyučil se cukrářem

• od března 1943 byl nuceně nasazen na opravu rozbitého přístavu do francouzského Saint-Nazaire

• podařilo se mu utéct ke spojeneckým armádám

• od srpna 1944 do prosince 1944 v zajateckých táborech ve Francii

• v prosinci 1944 se dostal do Anglie, kde prodělal vojenský výcvik

• od ledna 1945 do května 1945 sloužil v noční hlídce a v polní kuchyni u 3. dělostřeleckého oddílu v Dunkerque

• demobilizoval v roce 1946

• zemřel 6. února roku 2019

Mládí

Josef Švajgl se narodil 6. 3. 1923 ve Velharticích, okres Klatovy. Narodil se jako třetí syn sedláka, rodina měla velké hospodářství. Po čtyřech třídách měšťanské školy se šel učit cukrářem, ale kvůli zranění otce, který si jej způsobil při stahování klád z lesa, musel pan Švajgl po prvním roce učení odejít ze školy a pracovat na statku, ačkoliv měl dalších šest sourozenců. Učení na cukráře se mu stalo za války osudným.

Nasazení v Saint-Nazaire: „S vámi je počítáno jasně. Nechtějte jinam než do Francie.“

Josef Švajgl po vyučení, v roce 1943, dostal obsílku na úřad práce do Klatov. „Už jsem věděl, že budeme nasazení. Ale divili jsme se, že budeme placení. Bylo tam hodně zedníků, v Saint-Nazaire byla celá škola zedníků z Prostějova.“

Koncem března se Josef Švajgl dostal přes Plzeň do Berlína. V hlavním městě Říše byl spolu s dalšími nasazenými pár dní ubytován a následně byli rozdělováni do Francie, Norska a Ruska. „Chodili jsme na jídlo a vařili tam naši kluci, takže jsme měli zprávy, co bude. Říkali: ,S vámi je počítáno jasně. Nechtějte jinam než do Francie.‘ Oni tam potřebovali sto lidí a ostatní buď zůstali v Berlíně anebo šli dále. Za týden jsme v Berlíně nezažili jediný nálet, a jakmile jsme odjeli, tak už tam byl.“ Sto vybraných nasazených se dostalo přes Kolín nad Rýnem a Paříž do Saint-Nazaire, nevelkého přímořského městečka.

„Byli jsme Ausländeři, na naší legitimaci bylo napsáno Ausländer. Ale říkali nám, že budeme jako ve frontové linii a že máme nárok na všechno, na dopisy i na balíčky. V Paříži nás pohostili v restauraci a pokračovali jsme do Saint-Nazaire. Město bylo úplně srovnané se zemí.“

Přístav vypouštěl německé ponorky a Angličané se rozhodli zablokovat do přístavu vjezd. V Anglii si vybrali starý torpédoborec, zamaskovali ho nacistickými symboly a naložili výbušninami. Torpédoborec dokázal vplout do přístavu, zastavil se a za údivu Němců zablokoval výbuchem vjezd. Anglický voják se těsně před výbuchem torpédoborce snažil uniknout, ale byl zastřelen. Vojáci v torpédoborci šli na jistou smrt. Nuceně nasazení měli za úkol vybudovat nový vjezd a odklidit škody způsobené výbuchem. „V té době pracovali jenom staří francouzští dědkové. Neměli jiné lidi, a tak jsme tam přišli my a stloukali beton. Várka cementu byla veliká, zdělalo se několik vagonů denně. Dělali jsme od šesti ráno do čtyř hodin a teprve každá třetí neděle byla volná.“

Hned po příjezdu do Saint-Nazaire museli za zápachu rozkládajících se těl odklízet mrtvé Němce, kteří zahynuli při výbuchu torpédoborce. „Naši kluci měli rukavice a němečtí mrtví důstojníci byli oblečení celí v koženém. Jak je kluci vzali, tak vypadly jenom kosti. To jsem viděl. Němci o tom nechtěli vůbec mluvit.“

„Stroje na beton byly na vodě, nesly je trámy a tam jsme se chodili při náletech schovávat. Ona to byla stará šlojzna, nahoru byl žebřík vysoký osmnáct metrů. Nastal nálet a nás dole bylo třicet kluků. Ani jeden z nás nespadl, všichni se dostali po žebříku nahoru. Šli jsme se schovat ke strojům a koukáme na letadla, ona létala v šestitisícových výškách. Také létala dvojtrupová letadla (?), létala nízko a střílela úplně do všeho.“

„Kluci se dozvěděli, že je tam hodně úhořů. Tak jsem je udil a bylo to dobré. Jenže jednou byl příliv a u těch míchaček jsme se dívali dolů a divili jsme se, co jich tam tolik je. Ona tam byla mrtvola letce a od té doby jsem úhoře nechtěl.“

Oprava přístavu a vybudování nového vjezdu bylo zdárně dokončeno. Nedlouho poté se blížily zprávy o invazi Spojenců v Normandii a nasazení ze Saint-Nazaire se měli trajektem přepravit do Nantes na opravu mostu. Ve zmatku ustupující německé armády se v následujících dnech podařilo Josefu Švajglovi a dalším čtrnácti kolegům utéci a dostat se do francouzské vesnice, kde se o ně postaral místní sedlák. Netušil, že se právě dostal do frontové linie. „Tak jsme došli do aleje stromů a řekli jsme si, že si odpočineme. Přišel k nám sedlák, co tam bydlel, a my jsme se ho ptali, kde jsou Američané a kde Němci. Říkal: ,Němci utíkají, zůstaňte tady. Taky nevím, co bude dál.‘ “ Skupina starších kluků chtěla jít přes Německo do Československa, ale Josef Švajgl tento postup tvrdošíjně odmítal.

Sedlák nabídl chlapcům ubytování a druhý den ráno přijeli Němci. „My jsme vůbec nezjistili, že v lesíku jsou partyzáni se samohybnými kanony. Stříleli přes alej na Němce, kteří utíkali. My jsme o nich nevěděli. Dostali jsme se k lesíku, posadili jsme se a koukali, co bude dál. Najednou přijel džíp, na něm chlapík s pověšeným kulometem, my na něj mávali a on to do nás pustil. Schovali jsme se jako králíci za strom, kluci zaběhli ještě dále, ztratili se mi a já jsem najednou zůstal sám.“ Josef Švajgl vylezl na strom, rozhlédl se a spatřil kamaráda na vzdálené louce. Rozběhl se za ním a dostal se do nedaleké vesnice, kde byli partyzáni. Na jedné straně byli Němci, na druhé Američané a partyzáni.

V zajateckých táborech a na výcviku: „Začali nás počítat a najednou slyšíme trrrrr…“

Parta kluků ve vesnici přespala a ráno se dostali k dělostřelcům. „Říkal: ,Ráno přijedou zásobovat, tam si k němu můžete sednout a on vás předá komandu, které má toto na starosti. Jinak s vámi nemůžeme nic dělat.‘ Přijel náklaďák, tak jsme jeli. Cestou ještě naložili jednoho německého poručíka. Ten říkal, že utekl, že už toho má dost.“

Dostali se do zajateckého tábora v Compiègne, kde je čekala lékařská prohlídka. Díky polskému důstojníkovi se lodí přeplavili do Anglie, jiní důstojníci si skupiny chlapců vůbec nevšímali. „Bylo nás celkem pět tisíc, i s Němci. Loď otevřela vrata, vytáhli ven vagony a my jsme tam nastoupili. To jsem nikdy neviděl. Zavřeli se a jeli jsme směr Southend. Jak jsme jeli přes La Manche, tak byly velké rány z vln a kluci měli strach, že se loď ponoří.“

V Southendu nastoupili na vlak a jeli do zajateckého tábora v Londýně. „Tam nás vyndali a začali počítat. Jak jsme stáli, tak najednou slyšíme trrrrrr. Angličané se už schovávali a my hledali nějakou díru. Byla to V1. Byla nad námi, viděli jsme, jak za ní jde plamen, spadla kilometr od nás.“

Před vstupem do armády museli budoucí vojáci projít dalšími zdravotními prohlídkami a dostat nespočet injekcí. Do československé armády nebyli bráni všichni Čechoslováci, styčný důstojník některé z nich vyřadil, nedůvěřoval jim. Josef Švajgl s kolegy odjel do vojenského kempu na výcvik, k nim postupně přicházeli další Čechoslováci z wehrmachtu (Volksliste) a z vládního vojska. 

„To už bylo na periferii Londýna. Když jsme měli volno, tak nás anglické ženy zvaly domů. Ony měly anglické čaje a chtěly, abychom tam přišli, něco jim o nás povídali a abychom jim zazpívali. Nejraději měly písničku Hospůdko, hospůdko malá. Potom ji už uměly samy. A běda, abychom nepřišli!“ 

V Dunkerque: „Když se někdo něco hnulo, tak to tam každý napálil, a hotovo.“

Po výcviku se Josef Švajgl jako jediný z nasazených dostal kvůli své profesi cukráře na frontu. Spolu s ním se stejným směrem odebrali vojáci z vládního vojska a Čechoslováci z wehrmachtu, dohromady vytvořili 3. dělostřelecký oddíl, dva již byly u Dunkerque nasazené. „Byli jsme nastoupení na hřišti a celý celek dostal nařízeno, že pojedou do Skotska na výcvik na tanky. Já jsem byl jediný, co šel na frontu. Jeden můj kamarád se nedostal, protože strašně kouřil, měl žíly, plíce a zdraví pryč a prohlídkami neprošel.“

Všechen materiál se převážel s vojáky na frontu, kde proběhl dělostřelecký výcvik povinný i pro vojáky z polní kuchyně. Hlavní náplní Josefa Švajgla byla služba v polní kuchyni a příležitostně sloužil ve čtyřčlenné noční hlídce. „V noci museli všichni nastoupit, i kuchaři. Museli jsme hlídat průlivy, protože se Němci dostali do zad Francouzům, když byl odliv, a pomordovali je tam. To byla armáda, to bylo hrozný.“

„Němců tam bylo snad osm tisíc. Při útoku v Ardenách se Němci chtěli dostat k benzinu, tak obklíčení u Dunkerque věděli o útoku a chtěli se dostat pryč. Někteří se dostali do zad a utekli. Proto jsme museli hlídat. Byla tma a člověk vůbec nevěděl, kde co je. Posvítit si nikdo nemohl. Když se někdo něco hnulo, tak to tam každý napálil, a hotovo. Němci se chtěli za každou stranu dostat pryč.“

Polní kuchyně byla umístěná v budově kina v menším městečku za Dunkerque. Celkem pracovalo v kuchyni sedm lidí, řezník, Josef Švajgl a ostatní z vládního vojska. Vařilo se pro 200 i více lidí a nikdo z pochopitelných důvodů o práci kuchaře neměl zájem. „To se muselo dělat ráno a ještě večer. Vozilo se to na frontu. Střídali jsme se - snídaně a obědy dělal někdo jiný. Ráno byly masité snídaně a nejvíce byla kaše porridge z vloček, po tom se mohli kluci utlouct. Nebo byly fazole se špekem, na které jsme také nebyli zvyklí.“

Španělští interbrigadisté chodili mezi řadové vojáky a snažili se jim vnutit komunistické myšlenky. „Jejich spojky začaly mezi nás chodit, abychom se přihlásili do komunistické strany. My jsme je vždycky vyhnali a oni chodili furt! To byl jeden praporčík a ten to prováděl i v Jihlavě.“

„Osmého května byla velká oslava. Byl konec a oni začali stříhat holky, které měly styk s Němci.“ Sedmnáctého května 1945 odjel 3. dělostřelecký oddíl z Dunkerque přes Norimberk a 18. 5. 1945 se vojáci dostali do Plzně. „V Německu byly rozbité cesty, všechno bylo srovnané se zemí. Děti prosily o chleba, tak jsme jim ho házeli. Bydleli ve sklepích. To byly sutiny.“

Po válce

Pět kilometrů od Velhartic byla hranice se Sudety a předválečná situace byla oproti poválečné klidná. V druhé půlce května 1945 přijel Josef Švajgl s vojáky do Sušice a viděl zde rostoucí nenávist. „Ve Velharticích hlídali kluci se starými puškami na dvoře Němce. Byl tam jeden statkář a jednou jsem viděl, že ho zavedli za Velhartice a tam ho zastřelili. To byl chlap, který nikomu nic neudělal.“

Po příjezdu do Československa Josef Švajgl v armádě s hodností desátníka dosluhoval, cvičil nováčky ve Vyškově a v dalších městech. Demobilizoval v roce 1946. Poté krátce pracoval na úřadě, ale po přemístění úřadu do Karlových Varů tuto funkci odmítl. Udělal si výuční list a pracoval jako montér a údržbář.

V roce 1948 tlačili komunisté na Josefa Švajgla, aby se přidal do strany. Josef Švajgl odmítal, ale po potyčce svého kamaráda s StB byl donucen do strany vstoupit. V té době probíhal nábor členů do komunistické strany a na nekomunisty byl vyvíjen velký tlak. Při zasedání členů strany byli jednotlivci postupně dotazováni, jakým způsobem se dostali do strany. Josef Švajgl odvážně řekl svůj příběh. „A oni říkali: ,Tak tohle ne, jestli chcete, tak klidně můžete odejít, ale můžete tu i být. Ale ve straně nemusíte být.‘ Tak tím to pro mě skončilo. Pak se ptal dalších a oni zvedali ruce, že taky takovým způsobem vstoupili do strany. Tak jsem udělal převrat.“ Do důchodu odešel v roce 1982.

V roce 2009 nahrál a v roce 2010 zpracoval Luděk Jirka.