Anežka Suchánková

* 1933

  • ,,Třeba v tom baráku, když teda válka se blížila ke konci, se říkalo, že už nějaký ten konec bude, tak naši tam měli takovou komoru, a tam byl takovej kámen velikej. A tam byla taková skrýš, to byl dříve jakýsi sklep. Tam dali prostě – tenkrát se nosily takové šály žíhané, sametové, dali tam nějaké zlato, co měli, neměli toho moc, ale kdo ví, jaké takové ty věci, co se jim cennější zdály, tak to tam dali a to všechno. No, a dokonce to dali, takové ty věci cenný, do cínové konve, jako co se dávalo mléko do toho. A když tam přišli, tak to bylo všechno… vytáhli tu konvu, ta nebyla zničená celkem. A když ju vytáhli, tak se to všechno rozpadlo v prach, protože oni tam házeli ty pancéřové pěsti.“

  • ,,Máma, nic jiného ji nenapadlo, aby vzala třeba peníze nebo něco. No vůbec. Prostě vzala kluka a šli jsme. Ve všedních šatech, ve všedních botách. No a tam jsme teda čekali, až přestali střílet, a nevěděli jsme, co se děje, ale byl klid. Tak jsme šli potom polní cestou do Veselíčka. Vojáci odjeli. Museli odjet, protože my jsme byli, jak byla střelba, schovaní do té příkopy. Jak odjeli, to ani nevím, neviděla jsem to, na kterou stranu odjeli. No a Střemeníčkem neodjeli, tak museli odjet na Lukou, protože do Bouzova šla jenom polní cesta, to byla lesní cesta, to nebyla silnice.“

  • ,,No tak máma vzala do takového plédu bráchu, toho nejmladšího, měl tři roky, a šli jsme všichni ven. Tam už vojáci stáli a hnali nás ke Střemeníčku. Vždycky když začala střelba, tak jsme se museli schovat někde do příkopu. Až jsme byli pod tím Střemeníčkem, tak ta střelba ustala. Ale pak jsme už viděli, jak se vždycky vyvalil kouř. Rány a kouř. Viděli jsme, že Javoříčko hoří. Nevěděli jsme, co se tam jinak děje, to pak až po všeckým se dověděli.“ -,,A to vás vedli ti Němci, nebo jste utíkali sami?“- ,,Po té ulici byli nějací Němci s kulometama. Začali mířit, že třeba budou střílet do vzduchu, ale my jsme prostě utíkali sami, do toho Střemeníčka. Pro nás to bylo tak nejlepší, protože do toho Veselíčka tam se muselo takovou zatáčkou. Tak jsme všichni utíkali do toho St… no moře nás utíkalo, ne všichni, hodně nás utíkalo.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 03.09.2020

    (audio)
    délka: 02:05:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Připadala jsem si jako utečenec

Anežka Suchánková (výřez z rodinné fotografie), asi 50. léta
Anežka Suchánková (výřez z rodinné fotografie), asi 50. léta
zdroj: archiv pamětníka

Anežka Suchánková, rozená Zapletalová, se narodila 29. května 1933 v Javoříčku na Litovelsku. Její poklidné dětství v malé osadě narušila druhá světová válka, zejména její konec, kdy se stala svědkyní tragické události vypálení Javoříčka. Když bylo Javoříčko 5. května 1945 vypáleno komandem SS poručíka Egona Lüdemanna, bylo jí dvanáct let. Spolu s ostatními ženami a dětmi jí sice bylo dovoleno z vesnice před zkázou uprchnout do lesa, avšak z místa, kde se ukrývala, viděla a slyšela vše – oheň, střelbu, křik a pláč, což se jí nesmazatelně vrylo do paměti. Shodou příznivých okolností tuto událost přežil i její otec, Karel Zapletal. Jejich rodinný dům byl však zničen, proto následovalo stěhování do Nemilan u Olomouce, kde bydleli v domě po odsunutých Němcích. Po válce vystřídala několik zaměstnání. V padesátých letech ji čekala série výslechů u StB kvůli posměšné básničce o Klementu Gottwaldovi, která v její práci kolovala. Nečekaly ji však žádné výrazné postihy. Během svého života pak pracovala v továrně i v nemocnici. V roce 2020 bydlela v olomouckých Nemilanech.