Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Suchánek (* 1937  †︎ 2014)

• narozen 13. 6. 1937 v Bystrci

• v roce 1945 se s rodiči odstěhoval do obce Mušov v pohraničí

• vyučen zemědělským technikem

• zaměstnán v JZD Mušov a Státním statku Mikulov

• v 60. a 70. letech byl svědkem zániku Mušova v důsledku výstavby Novomlýnských nádrží

• po okupaci v srpnu 1968 konflikty s komunistickým režimem, které vyústily ve ztrátu pracovního místa

• v roce 1977 odchod z Mušova do Pasohlávek

Rudolf SUCHÁNEK

(narozen 1937)

 

Odchodu z Mušova nelituji, ale na svou vesnici nikdy nezapomenu

 

Rudolf Suchánek se narodil 13. června 1937 v Bystrci u Brna (dnes je vesnička městskou částí). Otec provozoval malé povoznictví a přepravoval zboží po širokém okolí. Matka pracovala v tkalcovně v brněnských Maloměřicích. V době druhé světové války začal Rudolf chodit do základní školy: „Pamatuju si, to jsem byl v první třídě, jak jsme vždycky utíkali domů, když byl nálet.“ Podobně se mu zapsala do paměti i doba osvobození a příchod Rudé armády: „Když přišli Rusové, byli jsme ubytovaní u strýce ve sklepě. Teta, mamka a sestřenice, které bylo sedmnáct roků, byly zahrabané pod uhlím v trokách (neckách), protože bylo těžké je před těmi Rusy tenkrát uhlídat.“

 

Odchod do pohraničí

 

Na podzim roku 1945 získal Rudolfův otec zakázku na jižní Moravě. Vozil telegrafní sloupy z Tetčic na Vysočině do Mušova a přespával tam. „Bydlel tehdy v domě, který obýval nějaký pan Maděrič s rodinou. Asi po čtrnácti dnech se ten pan Maděrič jednou vezl s Rusy do Brna, cestou havarovali a on se zabil. Jeho paní se pak s dětmi odstěhovala do Prušánek a otci nabídli, jestli v tom domě nechce zůstat.“ Rodiče nabídku důkladně zvažovali. V Bystrci žili v malém domečku s jednou kozou na dvorku, kdežto v Mušově by na ně čekala velká zemědělská usedlost a rozlehlé hospodářství. Obavy ze stěhování měla především Rudolfova matka, bála se, že hospodaření na velkém statku nezvládnou. Přesto nakonec nabídku přijali.

 

Mušovské děti se bavily sběrem nevybuchlých granátů

 

V listopadu 1945 byl Mušov českou obcí. Téměř všichni místní Němci byli v srpnu 1945 naloženi na vozy a odvezeni do Úval u rakouských hranic. Odsunu se vyhnulo jen několik osob. „Pamatuju si na Gustava Rindera,“ říká Rudolf Suchánek, „to byl starý pán, už mu bylo kolem osmdesáti, a ten znal všechny ty mušovské katastry, všechny parcely. Nové lidi tam vždycky povodil a ukazoval, kdo kde má pole.“ U Suchánků dokonce nějaký čas žila Němka ze smíšeného manželství Gerta Zechová s matkou a dědečkem, kteří museli přenechat svůj domov nově příchozím osídlencům. „My jsme s Němci žádné problémy neměli. Tehdy v listopadu už ne.“

 

Nové české obyvatelstvo do vsi přicházelo z celé Moravy, Rudolf vzpomíná na Hanáky z Vyškovska, Prostějovska, na Horňáky od Súchova nebo na osídlence z Kopanic a ze Slovácka. „Tam to byl každý pes jiná ves. Ale hlavně ti lidé byli všichni chudí, neměli skoro nic.“

 

Suchánkovi museli začínat úplně od začátku, což v poválečných letech nebylo vůbec jednoduché. „Měli jsme pěkný dům, postavený v osmatřicátém roce, k tomu i chlévy, konírnu, vepřín, kůlnu a velkou stodolu. To byl velice pěkný dům. Ale ty začátky tam byly kruté, přišli jsme v listopadu, neměli jsme krmení, neměli jsme slámu. Ale zaseto bylo. Ten pan Maděrič stačil zasít ozimy. Začalo se to všechno pomalu rozjíždět.“ Na Suchánkovy čekala od samého začátku tvrdá práce a neunikl jí ani osmiletý Rudolf. „Přijel jsem ze školy a doma jsem měl na lístku napsáno: přijď za námi tam a tam nebo umyj nádobí, zajeď na zelený, dvakrát za týden zameť dvůr. A to byl skoro hektar, to jsem slzami kropil, aby se neprášilo. Ale muselo se dělat.“

 

Ale i v těžkých poválečných letech ještě zbýval čas i na zábavu. S kamarády chodili na granáty. „Normálně jsme vzali takový ten žebřiňáček a sbírali jsme granáty. Bylo tam toho ještě moře. Hlavně po vinohradech, tam byli tenkrát Rusové zakopaní a ostřelovali Němce v údolí. A my jsme jako děcka ty granáty na vinohradech a v zákopech sbírali, nakládali na vozík a vozili dolů po silnici pod pískoviště. Tam jsme natáhli dřevo, zalezli si z druhé strany, abychom byli schovaní, a nějaký Franta Rámus, jak se mu říkalo, místní četník, to potom podpálil.“

 

Suchánkovi nakonec samostatně hospodařili jen pár let. Brzy po převratu v únoru 1948 se i na jižní Moravě postupně začala provádět kolektivizace zemědělství. Mušovské JZD vzniklo v dubnu 1949 a Suchánkovi patřili k 17 místním rolníkům, kteří do něj vstoupili na samém začátku. „V Mušově začala kolektivizace brzy, lidé tam neměli ty selské kořeny, tak se nechali lehce zlákat. Přesvědčili i mého otce.“ Ani v Mušově se však nepodařilo přesvědčit všechny a zarputilí odpůrci JZD nakonec museli z obce odejít.

 

Začátkem 50. let ukončil Rudolf základní školu a odešel se do nedalekých Divák učit opravářem zemědělských strojů. Po vyučení našel zaměstnání v Pozemních stavbách Brno a odešel na vojnu. Na přelomu 50. a 60. let založil rodinu a hledal si práci blíž domovu – vrátil se do mušovského JZD a pak přešel do státního statku, kde pracoval jako agronom. Dokonce ho jako perspektivního zaměstnance poslali do zemědělsko-technické školy, aby si doplnil vyšší vzdělání. Pak ale zasáhly politické události.

 

Věnec od komunistů do ohně nepatří

 

Když 21. srpna 1968 překračovala vojska Varšavské smlouvy hranice Československé republiky, měl Rudolf docela jiné starosti. „V srpnu osmašedesát mi zemřel otec. Přesně dvacátého jsme se v kostele s tátou rozloučili, a když jsme ráno vstávali, jezdily už kolem tanky.“ Mušov ležel na hlavní silnici na Brno, vesnicí proto projížděly konvoje vojenské techniky a nad hlavami Mušovských létala letadla. V obci se současně objevily plakáty a hesla odsuzující invazi.

 

Tíživou atmosféru v rodině Suchánkových umocnily politické události. Vše se navíc nešťastně propojilo a odstartovalo dlouhodobé potíže rodiny s komunistickým aparátem: „Otec měl kremaci 22. srpna v Brně,“ vypráví pamětník. „A protože byl v partaji, tak mu kromě rodiny a přátel dali věnec i komunisté. My jsme tehdy neměli ještě nikde žádný hrob, tak jsme ty věnce dovezli z Brna domů. Uvažoval jsem, že když byl otec spálený, spálím taky ty věnce. Jenomže tehdejší předseda partaje přišel za matkou, ať prý Rudolf ten věnec dá k pomníku rudoarmějcům na návsi. Položil jsem ten jejich věnec na stranu a říkám mu, že jestli ho tam chce dát, ať si ho tam zanese sám. Pak jsem ostatní věnce spálil. A protože tam ten komunistický zůstal, hodil jsem ho do ohně taky. Jenže to jsem si dal!“

 

Zdejší komunisté Rudolfovi brzy ukázali, že na epizodu s věncem nezapomněli. A pak přišly dotazníky. „V práci jsem dostal papír, dělaly se tehdy nějaké prověrky o postoji k okupaci. Stálo tam: Souhlasíš? Nesouhlasíš? Proč nesouhlasíš? Proč souhlasíš? A tak dále. Já jsem to vzal, proškrtl a odmítl jsem odpovědět. Řekl jsem, že nevím, proč jsou tady. Takže jestli jsem v osmašedesátém byl ještě agronom, pak v šedesátém devátém už jsem s kovářem strouhal paznehty.“ Komunisté chtěli Rudolfa sesazením z pozice potrestat, díky zvláštnostem socialistického hospodářství byl však výsledek trestu přesně opačný: „Jako agronom jsem míval základní plat 1320 korun hrubého. Když mě pak v práci zlikvidovali, tak jsem si vždycky jenom sedl na špalek a čekal, až mně strčí list, co mám jít dělat. Měl jsem kombajnérský kurz, svářečský průkaz, jezdil jsem s traktorem. A nakonec jsem si za rok vydělal o 13 tisíc víc než hlavní technik. Takže jsem si vlastně polepšil.“

 

Kvůli otcovu škraloupu měla problémy i Rudolfova dcera. Ačkoliv úspěšně složila přijímací zkoušky na střední zdravotnickou školu, odmítali ji přijmout. Rudolf se s tímto verdiktem nechtěl smířit a dělal všechno pro to, aby dcera mohla na školu nastoupit. Nakonec pomohlo až čtvrté odvolání podpořené přímluvou Rudolfova přítele, člena KSČ.

 

Ústrky pokračovaly. Rudolf byl například členem mušovského mysliveckého sdružení, zdejší komunisté se nakonec postarali i o to, aby byl jediným myslivcem v revíru, který nemá žádnou zbraň. Přišel o ni po incidentu v roce 1969. „To bylo tehdy, když jsme porazili Rusy v hokeji. My jsme s kamarádem v jedenáct hodin v noci stříleli a volali jsme: ,Vaše posraný tanky, dostali jste čtyři branky.‘ A hned jsem byl bez flint.“

 

Mušov jde ke dnu

 

Ačkoliv Suchánkovi žili svým vlastním životem, řešili své rodinné problémy a potýkali se s ústrky režimu, pozorovali kolem sebe i postupný úpadek jejich Mušova. Už na přelomu padesátých a šedesátých let bylo rozhodnuto, že Mušov bude muset ustoupit monumentálnímu projektu socialistického vodohospodářství, vodnímu dílu Nové Mlýny. Pod vodou měla zmizet nejen celá obec s asi šesti sty obyvateli, ale i unikátní krajina lužních lesů. „Pamatuji si, že nám už ve druhé třídě pan učitel Pšovský vykládal, že se mají stavět jezera. Od toho šedesátého roku už to pak ale šlo ráz na ráz a nebylo úniku. Buďto si koupíš barák a odstěhuješ se, nebo půjdeš někde do bytu a nebo si postavíš v Pasohlávkách. Radost jsme z toho neměli, ale pro nás mladší to zas takový problém nebyl. Bylo nám třicet roků, pustili jsme se do stavby sídliště v Pasohlávkách a zůstali jsme spolu. Ale ti staří lidé, co je vystěhovali do bytů v Pohořelicích a v Mikulově, ti to někteří odnesli i životem.“

 

V Mušově se už od poloviny šedesátých let nesmělo nic opravovat, nesmělo se stavět, lidé si dokonce nemohli ani vyměnit okna. Na místním hřbitově už se nepohřbívalo. Osud Mušova byl rozhodnutý a možnost obec zachránit prakticky neexistovala. Občanská iniciativa pro stavbu nového Mušova na břehu budoucí nádrže neměla šanci na úspěch. Mušovští se tedy se situací museli smířit a začali si pomalu zajišťovat nové bydlení. Rudolf s rodinou postavili domek v Pasohlávkách. „Byli jsme zaměstnaní na statku Dolní Dunajovice, kde pracovali lidé z Pasohlávek, Brodu, Mušova i Dunajovic. Takže jsme s nimi byli kamarádi a šli jsme mezi své. Z Mušova tu navíc stavělo přes sto lidí, to jsme byli prakticky jenom my mladí. Ale i tak na nás v Pasohlávkách někteří koukali přes prsty, že jsme náplava, že jsme přivandrovalci. Ale dneska se to už srovnalo, jsme tady od sedmdesátého sedmého roku.“

 

V jednom z novinových rozhovorů Rudolf Suchánek říká, že si v Pasohlávkách zvykl, a i kdyby to bylo možné, vrátit by se do Mušova už nechtěl. Ihned však dodává, že vzpomínku na obec, kde prožil své mládí, z paměti nikdy nevymaže. A jaký tedy je Mušov ze vzpomínek? „Pro malého kluka, jako jsem byl já, to byl ráj. Hned za domy tekla Dyje, tam žily spousty ryb, to jsem třeba dostal za úkol nachytat kýbl ryb pro kačeny. V Mušově se pěstovaly včely, chodilo se na ryby, na loukách se páslo domácí zvířectvo.“ V Mušově stával kostel, vedle něj fara, byla tu škola, dvě hospody, kinosál a jeden obchod. Rudolf Suchánek pokračuje: „Hrávalo se divadlo, pořádaly se zábavy, dožínky. A taky hody, Martinské hody, kdy lidé chodili v krojích po dědině.“ Pestrý byl i mušovský spolkový život: dobrovolní hasiči, myslivecké sdružení, včelařský spolek, sportovce sdružoval Sokol. Těsně po válce dokonce v Mušově působil i Junák, kam Rudolf jako malý chlapec docházel. „A celkově to byla družná dědina. Nikdo nebyl bohatý, aby se mohl vyvyšovat, a všichni jsme tam byli kamarádi,“ dodává pamětník.

 

Ke každoročnímu mušovskému koloritu patřily i záplavy, které prý představovaly i jeden z důvodů stavby vodní nádrže. S tím však Rudolf nesouhlasí: „To nebyly žádné záplavy, tam bylo míň vody, než je teď, a nebyly nijak nebezpečné. Zjara trvaly týden a pak to kleslo. A když koncem května a začátkem června přišly bouřky, tak voda taky někdy stoupla, ale za tři dni byla pryč. A vylévala se do luk. Jenže JZD ty louky rozoralo, zničily se svodnice, které vodu odváděly, a pak už škodila trochu víc. Ale ani tak do chalup nešla, zasáhla vždycky jen pár domů.“

 

To poslední, co dnes ze zatopeného Mušova zbylo, je osamocený kostelík, který stojí na ostrůvku uprostřed jedné z nádrží. Společenství zaniklé vesnice však donedávna jednou za deset let ožívalo při srazech „Mušováků“. I když nejstarších pamětníků Mušova pomalu ubývá, jejich místa zaplňují mladí, z nichž mnozí už obec znají jen z vyprávění, a přesto se k ní hrdě hlásí. Mušov tak v jejich vzpomínkách bude žít dál.

 

Pro Paměť národa podle vlastní nahrávky zpracoval Josef Šuba.