Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Studený (* 1927)

• narozen 13. září 1927 v Olomouci

• pocházel z věřící rodiny a tíhl k duchovní službě

• cesta ke kněžství se uzavřela vyhazovem z hodonínského gymnázia za války

• pod nátlakem gestapa nastoupil službu u Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst)

• na sklonku války se proto podílel na kopání protitankových zákopů na Břeclavsku a v okolí Vídně

• během osvobozování Vídně vstoupil do řad 2. ukrajinského frontu RA a účastnil se osvobození Břeclavi

• po válce se zapojil do obnoveného skautingu a vedl tábory

• během základní vojenské služby (1949–1951) se stal svědkem likvidace knihovny v klášteře v Teplé

• za ilegální činnost v Junáku a tajném řádu sv. Václava a kontakty s duchovními byl roku 1962 zatčen

• vazbu prožil v Brně, tři roky výkonu trestu pak ve Valdicích a Plzni-Borech

• po propuštění roku 1965 se během druhé i třetí obnovy podílel na činnosti Junáka

• po roce 1989 získal řadu ocenění, byl vyznamenán jak ze strany Junáka, tak i MV za protikomunistický odboj

• působil jako předseda Konfederace politických vězňů i krajský předseda Junáka pro Olomoucko

• je čestným členem oddílu oldskautů Velena Fanderlika a členem řádu sv. Lazara Jeruzalémského

• roku 2023 žil v Domově sv. Kříže v Kroměříži

Vedl oddíly Junáka, i když byl zakázaný, a přátelil se s duchovními, kteří pro svou víru končili ve vězení. Valdice a Bory se nakonec nevyhnuly ani jemu – roku 1962 si pro Lubomíra Studeného přišla policie také. Dva měsíce vazby strávil v cele docela sám, po téměř třech letech ve Valdicích putoval na Bory, kde mohl mít svoji první návštěvu – otce, který se po prožitém otřesu z toho, co na Borech viděl, nervově zhroutil.

Lubomír Studený vyrůstal v moravských Čejkovicích nedaleko Hodonína, kam osud zavál oba jeho rodiče – učitele. Ačkoliv jako kluk vyzkoušel ve škole i tresty od pana faráře, přál si po gymnáziu nastoupit právě duchovní službu. Způsob studia se ale v době protektorátu změnil. V kvartě, kdy se k povinným předmětům přidala latina a řečtina – tehdy již vyučovaná německy – přišel vyhazov kvůli prospěchu. Řetězec událostí se Lubomírovým odchodem z hodonínského gymnázia dal do pohybu. Nastoupil jako učeň v obchodě v Čejkovicích a dva roky zůstal bez povšimnutí. „Teďka to ale začalo. Přijdu dom a hned výslech. Přišel dopis: gestapo Zlín. (…) Na gestapu jsem si pak vyslechl: ‚Jak jsem si dovolil hledat si místo sám a jít do obchodu prodávat?‘ (…) ‚Za týden nastoupit na vlak v Hodoníně a odjezd do Lundenburgu. Kde je Lundenburg, znáte?‘ řekl gestapák.“ Jelikož Lubomír nevěděl, dostalo se mu vysvětlení, že se jedná o zabranou Břeclav.

Služba u Reichsarbeitsdienst a Rudé armády

Z Lundenburgu Lubomír pokračoval spolu s dalšími dosud neplnoletými hochy (někteří z nich byli jeho bývalí spolužáci z gymnázia) k Poštorné, tehdy Unter Themenau. V lágru vyfasovali nářadí a staré vojenské uniformy a chopili se práce na hloubení protitankových zákopů. Spalo se v dřevěných barácích a jedl se německý eintopf. Myšlenky na útěk chlapcům rozmlouvali rumunští zajatci, kteří s nimi pracovali na zákopech. Lubomír Studený si vybavuje i nelidské zacházení s Maďary, jejichž těla končila v řece Moravě. „Modlili jsme se, aby už Rusové přišli. Byli v Maďarsku a fronta dost postupovala,“ vzpomíná pamětník.

Krátce před osvobozením Vídně ho přesunuli na práci do Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt). Tankovou obranu nedobrovolně hloubili dál a ukrývali se ve sklepích. Zde prožil i bombardování (pravděpodobně v březnu 1945). „Když to skončilo, šel jsem se podívat navrch. Klec jako v dole mě vytáhla navrch a představte si, co tam bylo. Celá armáda Rusů! Já jsem žasl, honem jsem se vrátil dolů a říkám: ‚Tam jsou Rusi!‘ tak jsme lezli ven. Pak jsem zjistil, že to jsou Rumuni a Ukrajinci,“ vypráví. Hoši neváhali a hned požádali o audienci u velitele 2. ukrajinského frontu, maršála Malinovského (Rodion Jakovlevič Malinovskij), který je přijal do Rudé armády (RA). Tím ale zdaleka neměli vyhráno. Čekal je přesun zpět k Břeclavi a těžkou práci na zákopech vyměnili za průzkum a hledání min. „Stal jsem se velitelem skupiny, ale minu jsem nikdy předtím neviděl,“ dodává. Nebezpečná služba nakonec stála život jednoho z kamarádů. Lubomíra Studeného při výbuchu zranila střepina na nohou. Po zotavení pomáhal u sanitek a 16. dubna 1945 se ocitl zpět v Břeclavi, ze které prchaly německé jednotky a kde právě hořel cukrovar i desítky vagonů plných cukru. Pak už ho čekala jen cesta domů.

Se skautskou lilií na klopě i v srdci

„Skauti ze všech konců světa jsou jako vyslanci lidí dobré vůle, zakládají vzájemné přátelské svazky, strhávají předsudky pleti, vyznání a společenských tříd. Je to vpravdě velké křižácké tažení,“ cituje Lubomír Studený slova zakladatele skautingu Roberta Baden-Powella ve svém pojednání Osmihrotý kříž a zlatá lilie. Ke skautování se  dostal až po válce v Prostějově, kde zakotvil po svých válečných dobrodružstvích. Absolvoval Lesní školu v Rajnochovicích na Valašsku a tam také vedl první tábory na Prostřední Bečvě. Po návratu z vojny, kdy byl mezitím roku 1949 Junák násilně včleněn do Československého svazu mládeže (ČSM) a k 1. lednu 1950 zakázán docela, vedl skauty ilegálně dál. Jeden z táborů se mu dokonce povedlo v utajení zorganizovat ve vojenském prostoru Libavá. Od padesátých let se také stal členem tajného řádu sv. Václava.

Právě za ilegální činnost Junáka, ale i kvůli svým kontaktům s řadou perzekvovaných duchovních  – Františkem Tomáškem, Karlem Otčenáškem, Jiřím Pustějovským, Štěpánem Trochtou nebo Josefem Matochou – byl nakonec na podzim roku 1962 zatčen. V publikaci Kamínky (2. díl z roku 2000 vydaný Biskupstvím královéhradeckým) ve svém osobním příspěvku ke „svědectvím o pronásledování křesťanů v době komunistické totality i o jejich snahách o svobodu a blaho vlasti“ píše: „Za dob totality byl nám Řád sv. Václava zárukou, že nikdy nesejdeme ze správné skautské stezky, že její ideu pravdy a lásky neopustíme ani za cenu výhod a slibů, a nezradíme tak ani za nejtěžších dob svůj skautský slib. (…) Pevně jsme se drželi onoho svatováclavského kruhu ve skutečně bratrském kruhu Řádu a společným úsilím jsme vzdorovali všem útokům totalitní moci. Naším cílem bylo uchránit českou mládež od marx-leninského učení, ponižujícího člověka a ubíjejícího svobodu a lidská práva.“

Přestál dva měsíce samovazby v Brně-Bohunicích. Souzen byl tamtéž spolu se dvěma dalšími skauty: Jiřím Pořízkou a Miroslavem Kalivodou. „Jednání všech obviněných je nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné, neboť podvratná činnost proti republice byla prováděna po delší dobu, velmi nebezpečným způsobem po stránce ideologické, působením hlavně na mládež, ze které chtěli vychovat bojovníky připravené k boji za svržení stávajícího státního zřízení u nás, a kdy se snažili pomocí těchto lidí vést boj po stránce ideologické na širší frontě a kdy se snažili vychovat z členů tajné skupiny Junáka a řádu sv. Václava odpůrce a nepřátele našeho zřízení,“ píše se v rozsudku, který pamětníkovi vynesl čtyři roky za mřížemi. První štací po vazební věznici v Brně-Bohunicích se staly Valdice.

Kartouza ve Valdicích a Bory

„Moje první překvapení bylo, když mě přivezli do Valdic. Já jsem nevěděl, o co jde. Spaní bylo na tři patra, tolik lidí tam bylo. (…) A byla tam zima,“ vzpomíná, „pak jsem se ale dostal na cimru, kde bylo 70 °C, a to se taky nedalo vydržet.“ Kromě celé plejády duchovních se zde pamětník setkal například s českým šlechticem Hugem Strachwitzem, ale také se sériovým vrahem, který za peníze nabízel přechod hranic ze Šumavy na Západ. Z utečenců se pod jeho rukama stávaly oběti (mnohdy celé rodiny i s dětmi) a jejich těla shazoval v lesích do opuštěné šachty.

Po téměř třech letech, kdy byly pamětníkovi odpírány návštěvy i potravinové přilepšení z domova, nastala změna. Dvoukilový balíček ale obsahoval malou bonboniéru rumových pralinek, o které se Lubomír Studený podělil se spoluvězni. Rozpustili si je v plecháčích s čajem. Rumová esence ale byla cítit natolik, že jeden ze spoluvězňů pamětníka následně udal a obvinil z pašování alkoholu. Za to přišel trest v podobě deseti dnů bez jídla v korekci na Borech. A sem také vedly kroky první pamětníkovy návštěvy za dlouhá léta – jeho otce. „Dostal se dovnitř a zrovna tam mlátili jednoho chlapa a tatínek to viděl. Jak se pak vrátil do Prostějova, tak bylo zle – nesnesl to. Tak přišel až sem do Kroměříže na psychiatrii. Tak si to představte…“ říká pamětník na závěr.

Lubomíru Studenému se po pádu komunistického režimu dostalo řady ocenění jak ze strany Junáka, tak i ze strany státu. Ani v pokročilém věku, kdy s ním vzniklo několik nahrávek pro Paměť národa, ale neslevil z celoživotních křesťanských a junáckých zásad.