Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Štolbová (* 1935)

Já jsem chtěla být zavřená, já bych jim ukázala, kdybych měla soud

  • narodila se 23. července 1935 v Ostravě

  • dětství prožila ve Zlíně, v roce 1944 zažila jeho bombardování spojeneckými letadly

  • v roce 1951 se s rodiči odstěhovala do Prahy, vystudovala La Guardiovo gymnázium na Letné a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

  • narodil se jí syn a dcera

  • čtrnáct let pracovala jako redaktorka Československé televize ve vzdělávacím vysílání

  • pod svým jménem zveřejňovala díla zakázaných autorů

  • v roce 1979 musela z televize odejít učit na odborné učiliště

  • v roce 1988 byla spoluzakladatelkou Demokratické iniciativy

  • žije v Praze-Holešovicích a dodnes je věnuje psaní

Eva Štolbová je zajímavá žena s ještě zajímavějšími zážitky. Jako učitelka byla před rokem 1989 vyhozena ze škol, kde učila, nebo z Československé televize. Její byt se stal místem setkání disidentů a lidí, kteří nesouhlasili s tehdejším režimem. Ještě dva dny po Sametové revoluci ji a její přátele zatkla Státní bezpečnost. Žila s americkým saxofonistou Tonym Scottem a slovenským spisovatelem Dominem Tatarkou, na které s láskou vzpomíná. „Můj život je obrazem této země a obrazem 20. a kousku 21. století,“ říká Eva Štolbová.

Narodila se 23. července 1935 v Ostravě a dětství, zasažené válkou, prožila ve Zlíně. V roce 1951 se odstěhovala s rodiči do Prahy, kde vystudovala Univerzitu Karlovu a stala se učitelkou českého jazyka pro střední školy. Od 60. let minulého století působila jako redaktorka Československé televize, kde vytvořila množství vzdělávacích nebo dokumentárních pořadů.

V roce 1979 musela televizi opustit. Pak pracovala 10 let na pekárenském a obchodním učilišti. V roce 1988 spoluzaložila Demokratickou iniciativu a těsně před Sametovou revolucí Liberálně demokratickou stranu.

Kyselé rybičky a saxofon

Za setkáním se saxofinistou Tonym Scottem je náhoda. Původně nechtěla jít do pražského Studia M na koncert, na konec ale šla. „Já jsem měla nákup, kyselé rybičky v tašce a na sobě hnědé tričko a sukni,“ směje se. Na koncertě na ní Scott mohl oči nechat, a tak mu dala na sebe telefonní číslo. Zavolal jí a pak za ní jezdil do Prahy.

Soudružka Kocíková, která pracovala v televizi, o jejich vztahu věděla. Jak by ne, všechny vztahy s cizinci se Západem se musely hlásit. „Vždycky říkala: Prosím vás, až bude mít Štolbová šaty z šátků, okamžitě jeďte na letiště, to znamená, že přijíždí Scott.“ 

Scott rád jezdil autem. Jednou ve dvě hodiny v noci potkali mladý pár. „Na nábřeží, kousek za Čechovým mostem, byl mladík, blonďák v džínách a s ním slečna. On říká: Podívej, ti by chtěli určitě vzít. Oni si nasedli a povídali jsme si, ten blonďák mluvil docela dobře anglicky.“

Mluvili spolu o Lidicích, které ve Scottovi i Štolbové zanechaly hluboký otisk, ale i o politice. Pak se pán z vozu nabídl, že by je vzal k sobě do bytu. Jenže prý tam má odposlouchávací zařízení.

„A ta slečna říká: To je Václav Havel. A já: Ježíš! Já jsem totiž jeho podobu neznala. Já o něm, učila, rozebírala jsem s dětmi Zahradní slavnost, ale jeho podobu jsem neznala. Sepjala jsem ruce a řekla jsem: To je náš mesiáš!“

Mezi Prahou a Bratislavou

Tony Scott dostal zákaz jezdit do Prahy, takže už se spolu nestýkali. O něco později narazila Eva na jméno slovenského spisovatele Dominika Tatarky a přes Ludvíka Vaculíka mu napsala dopis. Odpověděl, ona zase jemu a další list od něj jí vyrazil dech: „Druhý jeho dopis už byl: Eva, Eva, milujem vás!“

Za Tatarkou do Bratislavy jezdila tři roky a vznikly z toho Navrávačky, Tatarkovo vyprávění.

S estébáky venčila psa

Před Listopadem 1989 se v bytě Evy Štolbové scházeli disidenti a představitelé různých hnutí. Sama se politicky angažovala, 11. listopadu 1989 založila Liberálně demokratickou stranu. Den dva po revoluci byla zatčena StB.

V jejím bytě se měla uskutečnit schůzka Sdružení TGM. Odpoledne ale nikdo nepřišel. Tak se šla její dcera podívat, co se děje, ale nevrátila se. Stejný osud potkal také Bohumila Doležala, který se na plánovanou schůzku dostavil do bytu mnohem dřív.

Pak zazvonili estébáci  u Eviných dveří a vedli členku sdružení, že potřebuje na toaletu. Muži paní Štolbovou vyzvali, jestli s nimi dobrovolně půjde. „Ano, já bych šla, ale musím vyvenčit psa. ‚Dobře, my půjdeme s vámi!‘ Bubenskou ulicí šla eskorta, pak šli dva civilové, pak šel (pes) Toříček, na každém rohu zvedl vznešeně nohu, pak jsem šla já a za mnou asi dva. A v antonu už byli nacpaní ti zbylí lidé,“ popisuje sled událostí s tím, že dodnes neví, kdo schůzku udal. Po revoluci pak zjistila, že v bytě byla štěnice.

S Tonym Scottem se po Sametové revoluci opět zkontaktovala a do dvou dnů byl v Praze. Scott společenské změny přivítal. Jednou večer, kdy se paní Eva vrátila z jednoho koncertu, jí říká: „Evo, vyprávěj mi o té vaší revoluci. Já bych chtěl rychle usnout,“ směje se Eva Štolbová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století