Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Steinocher (* 1942)

• narozen 23. února 1942 jako syn mlynáře v Čejnově

• za války jeho otec uvězněn v řadě koncentračních táborů, matka ukrývala na mlýně židovskou rodinu a uprchlé zajatce

• 1944 onemocněl dětskou mozkovou obrnou

• 1957 rodina donucena vstoupit do JZD

• absolvoval gymnázium a vyučí se radiotechnikem, pracuje jako opravář televizí

• 1965 se oženil a přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako technik v přenosovém voze Československé televize

• 1968 angažování při natáčení okupačních sovětských vojsk

• 1975 se dostal do řídicího objektu Kavčích hor

• 1985 opustil práci v televizi a pracoval v pražském metru, po sametové revoluci k tomu podnikal

• od roku 2002 bydlí na mlýně v Čejnově

Kořeny potomka mlynářů

V rodě Jaroslava Steinochera je možné najít předky holandské, bavorské, ale i židovské. To mělo za důsledek podle jeho vlastních slov vytvoření pestrého genového fondu. Snad proto v jeho rodu můžeme najít několik významných a úspěšných osobností, jako třeba Karel Kašpar von Steinocher, který byl rejtarem a setníkem v době sedmileté války. Rodina Steinocherů je na mlýně v Čejnově už od konce 18. století. Práce mlynářů měla mystický přesah, tím si pamětník vysvětluje svoje těžko vysvětlitelné léčitelské i další schopnosti.

Otec, pokračovatel mlynářů, si vzal za manželku ženu ze selské rodiny z borkovických blat. Začátek matčina života byl poznamenán tragickou událostí. Po jejím narození šla její matka (pamětníkova babička) poděkovat Bohu do kostela, po cestě domů se však uhřála a za nedlouho zemřela na zápal plic. Pamětníkova matka se tak ironií osudu stala velice brzy sirotkem.

Druhá světová válka

Na svět přišel Jaroslav Steinocher v neklidných časech heydrichiády, jeho otec se nedlouho po jeho narození dostal do koncentračního tábora za mletí mouky načerno. Rodina Steinocherů se ale ani tak nedala zastrašit a v průběhu války schovávali ve mlýně čtyři uprchlé ruské zajatce a dva anglické. Mimoto i Židovku s dcerou. Jedna z prvních Jaroslavových vzpomínek patří dni, kdy do mlýna přišlo na kontrolu gestapo. Židovské ženě se podařilo ještě před prohlídkou schovat, ale svoje dítě nechala ve mlýně. „Gestapák uviděl tu holčičku a obrátil se na matku a říká jí: ‚Kde jste sebrala toho židovskýho parchanta?‘ Matka povídá: ‚To je naše Mirečka‘ ‚To vám tady nějakej Žid udělal.‘ – ‚Ne.‘ Načež on se obrátil na mě, já byl asi tříletej. ‚To je tvoje sestřička.‘ Já jsem řekl: ‚Ano.‘ On zavrtěl hlavou a šel pryč. Vykašlal se na to.“

Otec si v průběhu války prošel řadou koncentračních táborů. Osvobození se dočkal v jednom až u hranic se Švýcarskem, ze kterého postupoval domů pěšky společně se spojeneckou armádou. Shodou okolností se připojil k pyrotechnikům, kterým pomáhal s odstraňováním bomb.

Porvat se s nemocí

Když byly Jaroslavovi dva roky, koupal se ve vodě přímo z řeky, následně onemocněl dětskou obrnou, která byla v té době hojně rozšířená. Ochrnul na půl těla, stejně jako prezident Franklin Roosevelt. „Když Roosevelt mohl na vozíčku vést Ameriku, tak proč bych se já nemohl naučit chodit.“ V průběhu dětství se s touto nemocí Jaroslav dokázal poprat. „Teď jde jenom o to, jak se s tím člověk vyrovná. Jakmile začnete přemýšlet nad tím, jak jste chudák, chcípák, pak tedy jste chcípák, lze některé věci silou vůle překonat, to nejde ale naráz…“ Dělal práci, kterou zvládl, od sedmi let jezdil s koňmi, pracoval na mlýně a to ho ve skutečnosti zachránilo. „Jakmile si sednete na vozík, tak jste skončil, kdežto já chodil blbě, tahal jsem nohu za sebou, ale chodil jsem.“ 

Praktiky kolektivizace

„Jak se otec vrátil z koncentráků, tak to začalo znova, a to neuplynuly ani tři roky.“ Komunisté se po nástupu k moci snažili zlikvidovat všechny mlynáře. V roce 1952 nechali zavřít mlýn a rodina se musela živit zemědělskou prací. K tomu, aby rodinu dostali do jednotného zemědělského družstva (JZD), používali komunisté různých praktik. Zabavování mechanizace, povinnost odevzdávat vysoké dodávky zemědělských produktů ve spojení se zákazem zaměstnávat lidi. Za neplnění povinných dodávek zemědělských produktů byl Jaroslavův otec odsouzen ke dvěma rokům vězení. Naštěstí byl ještě před nástupem trestu propuštěn, jelikož byla amnestie v souvislosti se smrtí Klementa Gottwalda. Po nějakém čase byl však ze stejného důvodu odsouzen znovu. „Matka sebrala klíče tady od baráku, jela na okres, tam jim to položila a říká: ‚Jedu za dcerou a můžete si to tam dělat sami, já na to kašlu, já to nezvládám.‘“ Lidé z okolí se ovšem za rodinu postavili. Šlo především o veselské železničáře, kteří dobře věděli o tom, jak rodina za války lidem pomáhala, a že si pan Steinocher prošel řadou koncentračních táborů. Otec byl podmínečně propuštěn, shodou okolností zemřel prezident Zápotocký a byla znovu amnestie.

V lednu 1957 přišla soběslavská lidová milice s policistou a sebrali všechno krmení z půdy. Matka jim bránila, příslušník milice do ní strčil, načež ho začal otec škrtit. Policista, který pravděpodobně sloužil již za první republiky, dokázal rvačku uklidnit a zahrát situaci do autu. Otce se zastal, takže z jeho napadení příslušníka milice nebyly vyvozovány následky, všechno krmení však bylo odvezeno. Dobytek krmili suchým rákosím, které našli v zimě. Pamětník dodnes pohnutě vzpomíná na zubožená zvířata. „Ta lůza zkurvená bolševická – já to nemůžu jinak říct –, aby ty lidi donutila, tak likvidovala dobytek.“ Rodina se musela živit bažanty či zajíci, které si zastřelili, nebo nalovenými rybami. V březnu 1957 nakonec rodina do JZD vstoupila.

Těžkosti studia kulackého synka

Pamětníkovo dětství bylo poznamenáno nemocí, těžkou prací, neustálou perzekucí kvůli jeho kulackému původu. Únavou z těžké práce občas Jaroslav usnul při vyučování v národní škole, za to ho pan řídicí zbil. Ředitel dráchovské školy byl člověk obecně nezpůsobilý k učitelské profesi. Kromě toho, že děti nic nenaučil, byl alkoholik. Pamětník vzpomíná, jak byli v první třídě na výletě v Českém Krumlově, ředitel šel sehnat hostinec, kam by šli na oběd. Opil se a za dětmi se už nevrátil. Ty pak jely večer vlakem domů samy. Děti měly neplánované prázdniny, protože se pan řídící vrátil až po třech dnech.

Přestože z dětství měl pamětník práce v zemědělství „plné zuby“, počítalo se s tím, že půjde pracovat do JZD. Studovat mu bylo umožněno díky konexím s lidmi, kterým rodina pomáhala za války. Aby mohl pracovat jako účetní v JZD, byl poslán na gymnázium do Soběslavi. Zde měl však hned od začátku problém s ředitelem Soukupem. „Ten Soukup byl synáček nějakého velkostatkáře, měli 45 hektarů. Tihle lidé, kteří se dali k bolševikům kvůli prospěchu, byli snad horší než ti, co tomu věřili. Ten mě z toho gymplu chtěl vyhnat. Už dal příkaz kantorům, aby mě likvidovali.“ Ačkoliv měl v minulém studiu vyznamenání, teď mu hned v prvním čtvrtletí hrozilo propadnutí. Zachránilo ho, že jeho příbuzný, který dělal ředitele v nedalekém Veselí nad Lužnicí, řekl řediteli Soukupovi: „Jestli ho nenecháš dostudovat, tak já se postarám, aby ti vyrazili dceru, protože ty si taky synek kulaka.“ Ředitel gymnázia tedy souhlasil, že nechá Jaroslava odmaturovat, ale na vysokou ho nepustí.

Práci mu pomohla sehnat Židovka, schovávaná ve mlýně za války, která toho času dosáhla vlivného postu. Zařídila Jaroslavovi, aby mohl dělat televizního opraváře. Vyučil se radiomechanikem a pak si udělal zkoušky na televizního mechanika.

Třikrát u výslechu kvůli oblečení

Poprvé se u výslechu pamětník ocitl, když ho jedna členka komunistické stany udala, že jako syn kulaka svým plnovousem znevažuje kubánské revoluční hnutí. Vyslýchající příslušník Státní bezpečnosti (StB) si pravděpodobně uvědomoval nesmyslnost případu. Aby to zakryl, řekl pamětníkovi, že nemůže nosit fousy, protože je nemá na legitimaci. Poté ho nechal odvést do holičství.

Podruhé se dostal k výslechu kvůli své zálibě v kloboucích. Nechal obarvit myslivecký klobouk načerno a dal si na něj bílý provázek. Sotva s ním vyšel na ulici v Soběslavi, už ho vedla Státní bezpečnost. Tentokrát to bylo vážnější, protože byl obviněn z toho, že propaguje fašistickou NSDAP, tedy Národně socialistickou německou dělnickou stranu. Pamětník však předstíral, že neví, o co se jedná. Začal tvrdit, že žádné NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) nepropaguje. „Ty si z nás děláš srandu! Dej to sem a vypadni!“ říkali mu.

Potřetí se u výslechu ocitl, když byl donucen jít na demonstraci za podporu kubánských revolucionářů. V té době však nosil kabát „montgomerák“, francouzský baret a plnovous.

„Jednou se rozhodli, že mě předělají na komunistickou víru“ aneb jak se opilý syn kulaka dostal na schůzi KSČ

Jednou poslal otec Jaroslava, aby mu došel pro cigarety. V hospodě seděl jeho vedoucí z dílny Raška, který ho přinutil pít s ním pod výhružkou, že ho alkoholem poleje. Poté co se značně opili, byl pamětník pozván svým vedoucím na komunální schůzi komunistické strany. „Jak jsem tam seděl, tak se mi příšerně točila hlava. Naproti mně seděl kovář Vondruška a já se na něj tak dívám a říkám: ‚Pane Vondruška, vy jste taky ve straně, no, to musím říct tátovi!‘ Ten se tam schovával, protože pořád nadával na bolševiky.“ Opilý Raška si začal dobírat soudruha, který seděl vedle něho, ten vyskočil a křičel: „Raška, já ti dám do držky!“ Poté se do toho vložil i ředitel komunálního podniku Soběslav, který schůzi vedl: „Doporučuji soudruhovi Raškovi, aby opustil tuto místnost.“ Pamětník pokračuje v líčení: „Načež Raška vstal, vztekle pokýval hlavou a najednou se zřítil pod stůl. Schůze pokračovala, jako by se nechumelilo. Jenže Raška tam začal chrápat.“ Na to vedoucí schůze, kterého to rušilo, zakřičel: „Kopněte někdo do něj.“ Nakonec Raška dodal korunu svému jednání tím, že když se zpívala Píseň práce, zpod stolu se ozvalo: „Juchů!“

Ráno dalšího dne byl Jaroslav veden na ředitelství, protože prý sabotoval schůzi KSČ. To už znamenalo skutečný průšvih. Pomalu se již loučil se svou prací a smiřoval se s tím, že bude muset do JZD. Měl štěstí, soudruh, který ho vyslýchal, neměl Rašku rád, a tak po vyslechnutí toho, co se stalo, důrazně řekl: „Soudruh Steinocher byl svedenej!“ Pamětník dostal za trest, že bude dva týdny v únoru stavět sloupy na rozhlas pro JZD.

Z mlýna do Prahy a rovnou do televize

Podle zvyku se snažili Jaroslavovi dohodit za manželku dceru z jiného mlýna. On v té době ale měl známost s jistou Libanonkou Halou Samadi, se kterou se seznámil v lázních. Režim jejich lásce bohužel nepřál a Jaroslav nebyl do Libanonu puštěn. Sám ale nezůstal. V roce 1965 měl svatbu a z manželství vzešli synové Petr a Pavel. V roce 1965 se pamětník také přestěhoval do Prahy, kde mu švagr sehnal práci technika v televizním voze Československé televize. Nakonec se dopracoval až na vedoucího.

Paradoxně se tak jako kulacký syn dostal na řadu vládních přenosů z komunistických sjezdů. Protože spolupracoval s kameramany, měl povolení do třetího pásma, což byl sál, kde se odehrával sjezd. „Kolikrát jsme si tam dovolovali, protože on si na nás nikdo netroufnul. Protože si mysleli, že jsme mocenský sdělovací složky.“

Jak nezastřelil Jánose Kádára

Jeden známý dal Jaroslavovi pušku, aby ji donesl do zkušebny v Praze na pravidelnou kontrolu. Pamětník ji složil a v brašně zabalenou do novin vzal s sebou do budovy televize, ale shodou okolností byl v ten den v budově televize na návštěvě maďarský prezident János Kádár. Když odcházel přes vrátnici, vykřiknul na něj příslušník StB: „Soudruhu, co to neseš?!“ Pamětník k tomu doplňuje: „Říkal jsem si tak a je to v… Kádár je tu a já mám v tašce loveckou pušku i s dalekohledem. To bude malér. Nemá smysl zapírat a říkám mu s úsměvem: ‚Soudruhu, loveckou pušku – kulobrok.‘ On mě přátelsky plácl do ramene a řekl: ‚Tak si běž zastřílet.‘ Já vyšel před vrátnici a začal jsem se hystericky smát, protože ten lauf mi koukal z toho Rudýho práva. Tak to celkem prošlo a víckrát už jsem tam pušku netahal.“

Na silvestra na Hradě

Díky tomu, že v televizním voze obstarával vládní přenosy, znal dobře zákulisí Pražského hradu. Jednou na silvestra se jeden jeho kolega po natáčení opil a na Hradě se ztratil. Vedoucí ho poslal hledat. „‚Jirko, já ti budu něco vyprávět – on se nemohl hnout vůbec – a projdeme okolo těch tajnech a ty se o mě budeš opírat, jako že si něco vyprávíme.‘ A když jsme k těm tajnem přišli, tak mi Jirka upadl. Řikam si, to bude průser. ‚Pánové, pardon, dneska je ten silvestr, nějak se to vymklo z ruky.‘ A oni byli taky ožralí, tak to bylo to dobrý. Říkali: ‚Odveď si ho!‘“ Problém nakonec nebyl, ale mohl být. „Jakmile jste se dostal mezi ty papaláše, stačila malá stížnost a dostal jste vyhazov.“

„Přišel 68. rok a já jsem natáčel proti Rusákům“

Jaroslav vzpomíná, jak vysílali do Československé televize o situaci v Praze v době okupace sovětskými vojsky. Několikrát se dostal do situace, kdy ho mohli zastřelit. Nejblíže smrti byl, když z rozestavěné výškové budovy sledoval situaci v Praze. Po nábřeží jezdily tanky a vojáci zastrašovali lidi střelbou z kulometů. Omylem ale vystřelili do barrandovských strání, kde bylo na protilehlém kopci protiletadlové hnízdo s dvouhlavňovým kanonem. „Ty to okamžitě obrátili a začali střílet po nich. Jak tam začali střílet po nich, tak to lítalo na všechny strany a já, jak jsem byl v tom osmým patře, tak mi akorát nad hlavou proletěl dělostřeleckej granát a vletěl do výtahový šachy. Tam to vybuchlo. Můžu vám říct, že jsem do rána neslyšel. Měl jsem velikou kliku, že ta šachta byla železobetonová, takže mě nezabili.“

Po těchto událostech Jaroslav očekával, že ho z práce propustí. Nakonec byl jen přeřazen na jiný přenosový vůz, kde zastupoval vedoucího. V roce 1975 dokonce přešel na řídicí objekt Kavčích hor.

Umlčení Brežněva a snaha dostat se pryč z dobré práce

Jaroslav se dostal do bezprostřední blízkosti vysoko postavených komunistických vůdců. Zároveň viděl až absurdní situace, které do televizního vysílání nebyly puštěny. Například když se stařičký Brežněv, kterého na pódium k pultíku dovezli na vozíku, zmohl jen na zaúpění a oslovení. „Auu! Tovarišči i tovarišky! Auu!“ Poté ho zase odvezli. Nebo když již sklerotický prezident Svoboda v době populačního propadu se slzami v očích apeloval k členkám svazu žen (šlo o starší ženy po přechodu): „Ženy české, roďte nám děti!“

Jednou se dělal přenos s Brežněvem na Hradě, ale v přenosovém voze vypadl proud. Okamžitě nahodili náhradní agregát, který také nefungoval. Ve vysílání Svobodné Evropy tuto situaci okomentovali tak, že v Československé televizi se konečně podařilo umlčet Brežněva. Všichni vedoucí, kteří v té době pracovali, byli odvezeni na Ruzyni, kde byli vyslýcháni, a většina z nich byla vyhozena z práce. Ředitel techniky se z toho nervově zhroutil a několik týdnů strávil v nemocnici. To mu pomohlo, protože tak nedostal vyhazov jako ostatní.

V té době se Jaroslav už necítil na svém místě v řídicím objektu bezpečně, mimo jiné i proto, že po smrti svého otce uvěřil v Boha. „Jak to bylo na exponovaným místě, tak jste mohl jakýkoliv malér slíznout.“ Šel proto za již zmíněným ředitelem techniky, aby ho přeřadil do údržby. Ten ale nechtěl, jelikož by musel zaučovat nového člověka, načež mu Jaroslav řekl: „To mám snad omdlít?“ Na to ředitel techniky zareagoval jen vyzváním: „Ven!“

Od roku 1985 pamětník pracoval v pražském metru Praha, po revoluci se už do televize kvůli rychlé změně technologií nevrátil. „Za těch pět let mi ujel vlak.“ Od roku 2002 žije Jaroslav Steinocher na mlýně v Čejnově.