Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Šťastný (* 1922)

Kdo se u Machnowky plížil nebo ležel, ten to přežil. Kdo utíkal, ten tam zůstal

  • narozen 1922 na Volyni

  • stal se vojákem československé zahraniční armády

  • účastnil se bojů u Machnowky

  • po lehkém zranění pracoval jako pomocná síla v kuchyni

  • po válce odsouzen k měsíci nucených prací

Volyňský Čech František Šťastný začíná své vyprávění momentem příchodu Němců do rodné vesnice na počátku války, kdy jejich dům (spolu s většinou vsi) právě vinou německé armády lehl popelem. „A tak jsme vykopali zemljanku, byly tam dveře, jedno okno v úrovni země a schody nahoru, jinak nic, a tam jsme žili tři – já, manželka a její matka.“ Aby pana Šťastného neodvedli, rozhodli se se snoubenkou záhy vzít. „Neměli jsme nic, všechno nám lidé půjčili, i šaty, i prsteny. Prsten vlastně nemáme s manželkou dodneška,“ podotýká pan Šťastný.

Živí lidé v masových hrobech pod vápnem a vlastní střeva v rukou

Detaily, jména vesnic a data se třiaosmdesátiletému pamětníkovi z paměti léty vytratily – na rozdíl od zážitku vyvraždění pěti transportů lidí Němci, kterého byl svědkem ve Volyni. Přijel buldozer, vyhloubil jámu, Němci automaty postříleli dva tisíce Rusů, jako by je pokosili, zasypali vápnem, buldozerem je pak zahrnuli. Tři transporty z pěti byli na smrt určení Židé. „Když přijeli Němci, to byly jatka. Rusové: Urá urá! Byla to samá pěchota, žádnej tank, a Němci to posypali automatama – ratata! Tam jich padlo, abych nelhal, dva tisíce. Pak přijel buldozer, udělal díru a nahrnul je tam i se zbraněma, se vším, jak byli. Potom přivezli Židy. A zase… Vykopali díru, nasypali tam vápno a naházeli je tam živý. Bylo tam pět takovejch hřbitovů. Já je musel pomáhat zahrabávat. Když se to celé sypalo vápnem, všechno se v tom hrobě ještě hýbalo, ti Židi nebyli vůbec mrtví. Ty obrovské hroby v těch místech ještě stále dodneška jsou,“ popisuje otřesnou scénu pan Šťastný a navazuje další vzpomínkou: „Viděl jsem Rusáka, jak si nese v rukou vlastní střeva a jde. Němec za ním ho střelil do zad, Rusák klesá, znova vstává a dál si nese střeva. Pak ho ten Němec střelil do oka. Krev stříkala jako stříkačkou…  To je pravda. Já to viděl. Já tam byl…Pak jsem ho musel vzít a zakopat u nás pod ořech, dodneška tam leží.“

Vzpomínka na banderovce

Rodný kraj pana Šťastného dodnes skrývá pod zemí i jiné pozůstatky války. Následující historka se vztahuje ke zkušenostem pamětníka s ukrajinskými banderovci. „Já jsem měl ruskej diktar – takovej  talířovej – a ruční granát. Jednou jsem je našel a schoval si to. A von to někdo na mě řek. Tak přišli (banderovci) ke mně. Vytáhli mě ven, tak jak jsem spal, a říkali: ,Kde máš diktar?!‘ a já řek, že mi ho vzali. Ale že mám jeden ruční granát. Tak jsem jim ho dal. Oni mi moc nevěřili, ale pak druhej den už nepřišli. Chodili po vesnici, ale nám Čechům moc nic nedělali, ale Poláky nenáviděli. No, byli to Ukrajinci. Chtěli samostatnou Ukrajinu.“

Výcvik

Krátce po svatbě se mladým manželům narodil syn. A tenkrát prosakovaly první zprávy o formování Československé armády v Buzuluku. Přes protesty manželky se pan Šťastný s ostatními muži z vesnice vydal 80 kilometrů do Rovna přihlásit se do armády. Přicházeli tam muži z celého okolí. „Asi za čtrnáct dní přijeli a začal výcvik v Lipinách (Luck) s takovejma dřevěnejma puškama. To trvalo měsíc. Já jsem se dostal do první brigády. Avtomačik průzkum. Tam se nesmělo mluvit. Tam se jenom ukazovalo rukama, tak nebo tak.“ Z mladého manžela a otce, který pekl pro ruskou armádu chleba (takže by do války nemusel), se tímto stal voják.

První útok na Machnowce: „Kdo utíkal, ten tam vostal“

Nezapomenutelným krveprolitím byl hned první útok, kterého se pamětník Šťastný účastnil při boji u Machnowky. „My jsme měli za úkol dostat živýho Němce ze zákopu. Bylo nás padesát šest avtomčiků. Neměli jsme nic. Jen plechovej automat a nůž vedle. Jen tak nalehko. Tak jsme jednou útočili večer... Já už si přesně nepamatuju, jak se ta vesnice jmenovala – Machnowka nebo tak nějak... Němci nás pozorovali. Pustili takovou světluši, to bylo jako ve dne, a minometnou palbu. Rusáci měli kaťuše a Němci vaňuše. Kdo utíkal, ten tam vostal. A kdo ležel a plížil se jako já, tak se zachránil. Připlížil jsem se až k lesu a tam stál Rusák a říká: ,Stůj! Kam utíkáš?!‘ A já, že nikam neutíkám. V tu chvíli – člověk byl blbej, (nevěděl) kde je, kde je moje část (útvar). Von slyšel, že mluvím taky rusky, tak mi ukázal, kam mám jít. Tak jsem se dostal k našemu útvaru... A zůstalo nás šest. První den, když jsme šli do útoku!“ S nikým ze zbylých druhů se už později po válce nikdy neviděl.

Služba s Reicinem v kuchyni

Po bojích u Machnowky byla v týlu zformovaná nová průzkumná jednotka, s kterou se František Šťastný zúčastnil ještě jednoho útoku. Druhý útok přinesl panu Šťastnému lehké zranění ruky, které utržil střelou z automatu, když dělal druhům znamení. Putoval tedy na ošetřovnu a dobu rekonvalescence měl strávit jako síla v kuchyni, a to v Besarábii na Bukovině v Jugoslávii. „Vařil jsem dva kotle polévky denně z UNRRA a toho, co nám vozili, každý kotel pro dvě stě padesát lidí.“ Tam zažil krátkou epizodu s později proslulým velitelem a agentem NKVD Reicinem, s kterým byli společně povýšeni – Reicin na podporučíka a Šťastný na desátníka. Krátce nato byl však degradován kvůli následující příhodě. „Na Františka, když jsem měl svátek, jsem se trochu opil, a když ten Reicin přišel, místo – soudruhu desátníku, co si přejete? – ze mne vyjelo: Ty kurvo židovská, nechoď mi na oči! – A hodil jsem po něm židlí! Já ho opravdu neměl rád, byl mi hrozně nesympatickej, ten člověk, a když se pak po válce ukázalo, že byl tajným agentem, přál jsem mu to,“ dodává Šťastný.

Konec války v Kroměříži

Před trestem za incident s Reicinem byl zachráněn sousedem z rodné vesnice, který si ho vyžádal do jednotky. S tou dorazil až do Kroměříže, kde ho zastihl konec války. Jako mnozí ostatní pamětníci ani on nemohl nijak prospět při osvobozování hlavního města: „Nesměli jsme, muselo se počkat na Rusy. Tak jsme se jen tak váleli. To já jsem měl ještě novou anglickou uniformu, kterou jsem si chtěl nechat na památku, já to měl v chlebníku a tak jsem si to hlídal... Kdepák. Dostal jsem takový kopřivový hadry starý po někom. No a to byl konec. A jelo se domů.“

Na statku po Němcích

František Šťastný se na Volyň nevrátil. Období po válce strávil dohlížením nad zbylými Němci z pětičlenné skupiny ve vesnici Vysečany. „Každý z nás pěti měl na starost dvě nebo tři vesnice. Pak jsme se dověděli, že si můžeme vybrat nějaký statek po Němcích. Jedna vila se mi líbila, tak jsem to řekl předsedovi, ale on ji chtěl sám. Ale pak ji nedostal, poněvadž měl za ženu Němku, tak to nešlo.“

František Šťastný pracoval po válce na statku, zůstat v armádě mu ani nenabídli, ani by podle svých slov nechtěl. V obci Postoloprty vypomáhali v zemědělství Němci (ještě před odsunem). „Měl jsem devadesát hektarů půdy na starosti, dva páry koní, plemenného býka, prasata, opravdu velké hospodářství. Před válkou, to jsem já (i manželka) byl z rodiny bez majetku, chodili jsme na výpomoc k bohatším sousedům na práci k dobytku. Po odsunu jsem dostal na pomoc jenom jednoho Maďara, nešlo to zvládnout. Tak pro mě na poli pracovaly místní babičky, celý den od rána do večera za sto korun a bandičku mlíka, a někdo mě udal, že prý přeplácím lidi, ale to jsem obhájil.“

Po dvou letech se do Čech dostala i manželka a syn. V rámci repatriace volyňských Čechů jim byl statek v Postoloprtech zkonfiskován a přidělen menší statek u Žatce. Komunistická nomenklatura po únoru 1948 volyňským Čechům nepřála. Jako svědci sovětských pořádků na Volyni v roce 1939 byli nekomunističtí veteráni často perzekuováni. „Já jsem komunista nebyl. Oni mě zavřeli. Nejen mě. Skoro celej Žatec. Co byli bývalí vojáci, tak všechny, kvůli nějakýmu blbci. My jsme k němu chodili tam na pivo a on si každého Volyňáka napsal do notýsku, my jsme to ani nevěděli. On měl pistol. Chytili ho a podle toho seznamu nás za jednu noc všechny  pozavírali.“

„Už nefárám, jdu domu!“

V Praze na Pankráci byl čtrnáct dní vyslýchán a odsouzen na měsíc nucených prací v Jáchymově. Tam střídavě fáral a vykonával pomocné práce. „To byl omyl. Já jsem si z ničeho nic nedělal. Oni nevěděli, že mám jenom měsíc. To nebylo v papírech a já žádný neměl. Měl jsem vyvrtat tři díry za směnu. Já jsem tam zkrátka sabotoval. On (mistr) říkal, že když to nepůjde, tak mám vyměnit vrták a já ho ani nezkoušel a šel ho vyměnit. A pak už jsem se tam nevrátil. Tak mě dali k zedníkům zadělávat díry, kudy utíkali trestanci.. Tam jsem taky nevydržel. Tak mě dávali sem tam. Tak to uteklo jako nic. Pak jsem jeden den řek: ,Nefárám a jdu domů.‘ Oni řikali: ,Jsi blázen?‘ A já: ,Zavolejte na Pankrác a ověřte si to!‘ Pak mi řekli: ,Vypadni a nikomu neřikej, žes tady byl.‘“

Po propuštění z Jáchymova se vrátil do Žatce k rodině. Byl donucen vstoupit do JZD, kde pracoval až do důchodu.

Natočil Martin Kroupa, nahrávku zpracovali Martin Kroupa a Iva Růžičková

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Chvojková Růžičková)